Genotyp = soubor všech genů organismu (při sledování jednoho znaku se tímto pojmem označuje soubor genů, kterým je tento znak
kódován)
Fenotyp = soubor všech pozorovatelných znaků organismu (při sledování jednoho znaku se tímto pojmem označuje viditelný projev
znaku)
Alela = konkrétní forma genu (jeden a tentýž gen může mít více variantních podob)´.
Alely se označují buď velkými a malými písmeny (vyskytuje li se gen jen ve dvou alelách – např. A, a), anebo velkými písmeny
s indexy (vyskytuje li se gen ve více alelách, např. A
1
, A
2
, A
3
…).
V diploidních tělních buňkách je každý gen přítomen ve dvou alelách. Podle toho, zda jsou alely stejné nebo různé, rozlišujeme dva
případy:
homozygot: nese dvě stejné alely (AA, aa, B
2
B
2
…)
heterozygot: nese dvě různé alely (Aa, C
2
C
3
…)
Heterezogyt se někdy označuje pojmem hybrid. Jedinec heterozygotní v jednom páru alel (například Aa) se nazývá monohybrid.
Jedinec heterozygotní ve dvou párech alel (například AaBb) je dihybrid ap.
Vztahy mezi alelami gen
ů
kvalitativních znak
ů
Úplná dominance (a úplná recesivita)
U heterozygota jedna alela zcela převáží a druhá se při tvorbě znaku (tj. ve fenotypu) vůbec neuplatní.
Např. gen pro barvu květů u hrachu se vyskytuje ve dvou alelách :
A
– alela pro červenou barvu
a
– alela pro bílou barvu
– červené květy
– bílé květy
– červené květy
Alela
A
je úplně dominantní vůči alele
a
. Alela
a
je úplně recesivní vůči alele
A
.
Na jedinci s dominantním znakem (naspř. červenou barvou květů) nepoznáme, zda je ve sledovaném znaku homozygotní (AA)
nebo je heterozygot.
Neúplná dominance
U heterozygota se uplatní obě alely, znak je "někde mezi" znaky kódovanými oběma alelami (nemusí však být úplně "uprostřed").
Např. gen pro barvu květů šalvěje se vyskytuje ve dvou alelách :
A
– alela pro fialovou barvu
a
– alela pro bílou barvu
– fialové květy
– bílé květy
– růžové květy
Alela
A
je úplně dominantní vůči alele
a
. Alela
a
je úplně recesivní vůči alele
A
.
Obě alely jsou navzájem ve vztahu neúplné dominance (nebo neúplné recesivity).
Všechny možné genotypy (AA, aa i Aa) od sebe na první pohled rozeznáme.
Kodominance
Heterozygot nese znaky obou alel (žádná není potlačena). Vyskytuje se pouze u těch znaků, kde se obě alely mohou plně uplatnit
(tedy nikoliv například u barvy). Typickým příkladem jsou alely
I
A
,
I
B
pro antigeny A, B krevních skupin:
I
A
I
A
– nese antigeny A (krevní skupina A)
I
B
I
B
– nese antigeny B (krevní skupina B)
I
A
I
B
– nese antigeny A i antigeny B (krevní skupina AB)
Chtějí-li genetici určit vztah mezi alelami nějakého znaku (např. úplnou či neúplnou dominamci), nepoznají to "na první pohled" (ba
ani v současnosti "přečtením" genetického kódu). Vztah musí být určen na základě opakovaných experimentů, tj. bývá výsledkem
dlouhodobého zkoumání. Z faktu, že například u laboratorních myší je alela pro černou barvu úplně dominantní nad alelou pro bílou
barvu, nelze odvodit fakt, že tomu tak musí být například i u potkanů, psů, koček ap.
K
ř
ížení dvou homozygot
ů
Při křížení dvou stejných homozygotů (
AA
×
AA
nebo
aa
×
aa
) budou mít potomci stejný genotyp (
AA
nebo
aa
) i fenotyp jako
rodiče. Při křížení dvou různých homozygotů (
AA
×
aa
) budou všichni potomci heterozygoti (
Aa
) a budou mít fenotyp podle toho,
v jakém vztahu jsou alely
A,a
.
Z uvedených poznatků vyplývá tzv. 1. Mendelův zákon:
"Při křížení dvou homozygotů jsou všichni potomci F
1
generace uniformní – mají stejný genotyp i fenotyp."
K
ř
ížení homozygota s heterozygotem
K
ř
ížení dominantního homozygota s heterozygotem
genotypy: 50 %
AA
, 50 %
Aa
genotypový štěpný poměr (
AA
:
aa
) = 1 : 1
fenotyp: 100 % nese dominantní znak
(např. u květů hrachu 100 % červených)
K
ř
ížení recesivního homozygota s heterozygotem
genotypy: 50%
Aa
, 50%
aa
genotypový štěpný poměr (
Aa
:
aa
) = 1 : 1
fenotypy: 50% má dominantní znak, 50% má recesivní znak
(např. u květů hrachu 50 % červených a 50 % bílých)
fenotypový štěpný poměr (červené : bílé) = 1 : 1
Jedinec s dominantním znakem může být buď homozygot (AA) nebo heterozygot (Aa). Tyto dva případy nelze odlišit žádnými
laboratorními metodami. Jedinou cestou je tzv. zpětné testovací křížení = zkřížení sledovaného jedince s recesivním homozygotem.
Pokud potomstvo takového křížení bude uniformní, pak rodič s dominantním znakem byl homozygot (AA). Jestliže se potomstvo
vyštěpí v poměru 1:1, pak testovaný rodič byl heterozygot (Aa).
K
ř
ížení dvou heterozygot
ů
P
ř
íklad u alel ve vztahu úplné dominance
genotypy:
25%
AA,
50%
Aa,
25%
aa
genotypový štěpný poměr 1 : 2 : 1
fenotypy: (na příkladu květů hrachu)
75% červených, 25% bílých
fenotypový štěpný poměr 3 : 1
P
ř
íklad u alel ve vztahu neúplné dominance
genotypy:
25%
AA,
50%
Aa,
25%
aa
genotypový štěpný poměr 1 : 2 : 1
fenotypy: (na příkladu květů šalvěje)
25% fialových, 50 % růžových 25% bílých
fenotypový štěpný poměr 1 : 2 : 1
Z uvedených příkladů vyplývá tzv. 2. Mendelův zákon:
"Při křížení dvou heterozygotů se potomstvo vyštěpí (v důsledku segregace) v matematicky daném poměru"
Shrnutí
genotypy
fenotypový štěpný poměr
typ křížení
AA
Aa
aa
genotypový
štěpný poměr
úplná dominance neúplná dominance
AA × AA
100 %
aa × aa
100 %
AA × aa
100 %
AA × Aa
50 %
50 %
1 : 1
1 : 1
aa × Aa
50 %
50 %
1 : 1
1 : 1
1 : 1
Aa × Aa
25 %
50 %
25 %
1 : 2 : 1
3 : 1
1 : 2 : 1
Z tabulky mimo jiné vyplývá, že v případě alel ve vztahu neúplné dominance se fenotypový štěpný poměr rovná genotypovému.
Křížení nemusíme znázorňovat výše uvedenými schématy s kombinacemi v podobě
spojovacích čar, kombinace alel rodičů například můžeme zapsat v podobě tabulky
(v tabulce vlevo je příklad zápisu křížení dvou heterozygotů s alelami ve vztahu úplné
dominance a recesivity):
1. rodič
gamety
A
a
A
2.
rodič
a
Znalost štěpných poměrů (tj. schopnost je odvodit) je v praxi důležitá nejen proto, abychom na základě znalosti genotypu rodičů
dokázali určit genotypy (a spolu s nimi i fenotypy) potomků, ale je využitelná i obráceně: Známe-li vztah mezi sledovanými alelami,
dokážeme na základě znalosti potomků (a poměru jejich jednotlivých fenotypů) zpětně určit genotypy rodičů. Například když
z výsledku křížení hrachu získáme polovinu bíle kvetoucích potomků, jde o křížení typu
Aa × aa
. Jestliže je bíle kvetoucích jen
čtvrtina, jde o křížení typu
Aa × Aa
. (Pochopitelně ony "poloviny" či "čtvrtiny" nemusí být matematicky absolutně přesné.)
Podíl potomků určitého fenotypu lze samozřejmě určit jen u dostatečně početných vzorků (z faktu, že například vznikli 3 černí a jeden
bílý potomek nelze s jistotou odvodit, že musí jít zrovna o poměr 3 : 1, neboť vzorek je málo početný a snadno ovlivnitelný náhodnou
"chybou").
Dihybridismus
Štěpné poměry lze odvodit i v případě, kdy sledujeme více znaků současně. Příkladem pro odvození štěpných poměrů u dihybrida
bude modelový pokus křížení hrachu, při kterém budeme sledovat tvar a barvu semen.
A
– alela pro kulatý tvar semen
a
– alela pro svraskalý tvar semen
A
je úplně dominantní nad
a
.
B
– alela pro žlutou barvu semen
b
– alela pro zelenou barvu semen
B
je úplně dominantní nad
b
.
Výchozím pokusem bude křížení kulatého žlutého hrachu se svraskalým zeleným, přičemž oba jedinci jsou v obou znacích
homozygotní, tj. jde o křížení
AABB × aabb
). V F
1
generaci získáme 100 % jedinců genotypu
AaBb
(tj. kulatých žlutých).
Zkřížíme-li potomky F
1
generace mezi sebou, v F
2
generaci získáme se stejnou pravděpodobností následující genotypy
(výsledky je tentokrát lepší zapsat v podobě tabulky, klasické "čárové" schéma by bylo příliš nepřehledné):
první rodič
AaBb
gamety
AB
Ab
aB
ab
AB
AABB
AABb
AaBB
AaBb
Ab
AABb
AAbb
AaBb
Aabb
aB
AaBB
AaBb
aaBB
aaBb
druhý rodič
AaBb
ab
AaBb
Aabb
aaBb
aabb
zjišt
ě
né výsledky:
V F
2
generaci dihybrida se objevuje 9 různých genotypů (
AABB
,
AABb
,
AAbb
,
AaBB
,
AaBb
,
Aabb
,
aaBB
,
aaBb
,
aabb
)
v genotypovém štěpném poměru 1:2:1:2:4:2:1:2:1 (nepodstatný údaj).
V F
2
generaci se objevují čtyři různé fenotypy:
kulatý žlutý
9
16
, tj. 56,25%
kulatý zelený
3
16
, tj. 18,75%
svraskalý žlutý
3
16
, tj. 18,75%
svraskalý zelený
1
16
, tj. 6,25%
Jednotlivé fenotypy se vyskytují ve fenotypovém štěpném poměru 9 : 3 : 3 : 1
Fenotypy "svraskalý žlutý" a "kulatý zelený" se v předcházejících generacích nevyskytovaly, označují se jako šlechtitelské novinky.
(Uvedený příklad je jednou z možností, jak křížením získávat rostliny či živočichy s novými znaky.)
Na základě výše popsaného pokusu byl formulován tzv. 3. Mendelův zákon:
"Jsou li alely přenášeny na různých chromozomech, mohou se volně kombinovat."
Vazba gen
ů
Pravidlo o volné kombinovatelnosti alel (včetně všech odpovídajících štěpných poměrů) platí pouze v případě, leží-li sledované geny
na různých chromozomech. Pro geny ležící na jednom chromozomu byly formulovány tzv. Morganovy zákony:
"Geny ležící na jednom chromozomu tvoří vazbovou skupinu a přenášejí se společně."
"Počet vazbových skupin je roven počtu chromozomů (haploidní sady)."
Tato pravidla mohou být "narušena" crossing-overem. Crossing-over je tím pravděpodobnější, čím leží
sledované geny na chromozomu dál od sebe. Sledováním výskytu crossing-overu různých genů můžeme
určit jejich vzájemnou polohu a relativní vzdálenost (udává se v tzv. "morganech"); souhrnné výsledky
slouží ke konstrukci genetických map.
Viz ilustrace vpravo, ukazující původní chromozomy s alelami (
ABC
,
abc
) ležícími na stejném chromozomu. Přestože
heterozygot má genotyp
AaBbCc
, jeho alely se nemohou volně kombinovat, takže při křížení dvou heterozygotů
nemůže nemůže vzniknout například genotyp
AABBcc
.
Na obrázku je však znázorněna i situace při crossing-overu s výměnou úseků obsahujících alely
C
a
c
. Jestliže tento crossing-over nastane, může
se v F
2
generaci objevit například i výše zmiňovaná kombinace
AABBcc
. Čím jsou od sebe geny vzdálenější, tím je pravděpodobnost crossing-overu
vyšší.
Gonozomální d
ě
di
č
nost
Pro geny ležící na gonozomech sice platí stejná pravidla jako pro přenos na autozomech. Protože však chromozomy nemusí tvořit
homologické páry, nastávají u nich některé specifické případy.
Gonozomy savčího typu se liší velikostí i počtem uložených genů. X-gonozom je velký a nese velké množství genetické informace,
Y-gonozom nese velmi malé množství genetické informace. Důsledkem jsou některé rozdíly oproti přenosu autozomálních znaků:
U žen (XX) platí všechna pravidla vzájemných vztahů mezi alelami (včetně pravidla o potlačení recesivní alely v heterozygotní
sestavě). U mužů (XY) se vždy projeví všechny geny na gonozomu X, včetně těch, které nesou recesivní alelu.
Typickou ukázkou gonozomální dědičnosti u člověka jsou poruchy přenášené na gonozomu X, kde alela pro poruchu je recesivní
("zdravá" alela je úplně dominantní). Příkladem jsou:
hemofilie – snížená srážlivost krve
daltonismus – vrozená forma barvosleposti (neschopnost rozeznávat červenou a zelenou složku světla)
V následujícím přehledu je uvedeno několik příkladů křížení.
X
– zdravá alela,
x
– postižená alela, tmavě – člověk postižený poruchou, – žena přenašečka postižené alely
Všichni potomci manželství zdravé ženy a postiženého muže
jsou zdraví, všechny dcery jsou však přenašečky alely pro
poruchu.
Jestliže je matka přenašečkou postižené alely a otec je zdravý,
budou všechny dcery zdravé (s 50% pravděpodobností však
budou přenašečky) a synové budou s 50% pravděpodobností
zdraví a s 50% pravděpodobností postižení.
Málo pravděpodobný případ rodičovského páru, kde žena je
přenašečkou a muž je postižený. Dcery budou s 50%
pravděpodobností postižené a s 50% pravděpodobností
přenašečky. Synové budou s 50% pravděpodobností postižení a
s 50% pravděpodobností zdraví.
Je li v rodičovském páru postižena žena (což je velmi řídký
případ) a otec zdravý, budou všechny dcery zdravé (ale
přenašečky) a všichni synové postižení.
Z uvedeného přehledu vyplývá několik logických zákonitostí pro přenos recesivních znaků přenášených na X-gonozomu:
U muže lze bezpečně poznat, zda je nositelem postižené alely (pak musí být také postižen poruchou); u zdravé ženy se nepozná,
zda je homozygotní nebo heterozygotní (přenašečka).
Gonozomálně recesivní znaky se vyskytují řádově mnohem častěji u mužů než u žen (v naší populaci se ženy postižené hemofilií
nebo daltonismem prakticky nevyskytují).
Recesivní (postižené) alely se přenášejí křížem – na potomka opačného pohlaví (z otce na dceru a z matky na syna).
Uvedené příklady samozřejmě platí pro přenos všech znaků přenášených na gonozomech (nejen poruch) a pochopitelně se netýkají
jen savčího určení pohlaví (u ptačího typu určení pohlaví však samozřejmě platí, že nositelem dvou stejných gonozomů je samec).
D
ě
di
č
nost kvantitativních znak
ů
Kvantitativní znaky mají kontinuální proměnlivost a jsou polygenní. Za velikost znaku je většinou zodpovědný systém několika
genů malého účinku, které se vyskytují ve dvou alelách: aktivní alely posilují znak, neutrální alely znak neposilují. Výsledná
hodnota znaku je tak dána poměrem mezi aktivními a neutrálními alelami.
Příkladem lidského kvantitativního znaku je tělesná výška, která je kódována celkem 10 alelami malého účinku. Graf poměrného
zastoupení jednotlivých výškových kategorií může v populaci vypadat například takto:
Poměr mezi jednotlivými výškovými kategoriemi je (teoreticky)
roven poměru koeficientů výrazu (a + b)
10
.
V ideální podobě graf tvoří Gaussovu křivku.
Z uvedených informací vyplývá několik logických závěrů:
dva "průměrně" vysocí rodiče (oba 5 alel aktivních a 5
neutrálních) budou mít s největší pravděpodobností průměrně
vysoké dítě, mohou však mít (byť s malou pravděpodobností) i
dítě velmi vysoké (pokud mu každý z rodičů předá všech 5
svých kativních alel) i dítě s velmi nízkou výškou (úpokud mu
předají všechny své neutrální alely)
dva velmi vysocí rodiče (oba se všemi 10 alelami aktivními)
mohou mít pouze velmi vysokého potomka (nemohou mu
předat jiné než aktivní alely);
totéž platí i pro oba rodiče s extrémně nízkou tělesnou výškou
Prom
ě
nlivost a d
ě
divost
Mnoho proměnlivých kvantitativních znaků není být stoprocentně dědičných – jsou výrazně ovlivněné i podmínkami prostředí
(klimatické podmínky, výživa ap.). V praxi je často užitečné znát, do jaké míry je určitý znak dědičný a do jaké míry je odrazem
životních podmínek).
Proto je definován pojem koeficient dědivosti (heritabilita) s označením
h
2
vyjadřující poměr dědičné a nedědičné složky
proměnlivosti. Hodnoty h
2
jsou z intervalu 〈〈〈〈0;1〉〉〉〉. Nulovou hodnotu mají znaky závislé pouze na prostředí (např. tloušťka podkožního
tuku, množství vědomostí), hodnotu 1 mají znaky stoprocentně dědičné (např. objem mozkovny, počet obratlů).
Koeficient h
2
se vždy vztahuje k určitým podmínkám a v jiných podmínkách se může lišit. Například přibližná hodnota
h
2
inteligenčního kvocientu (IQ) je ve střední Evropě rovna 0,7 a ve střední Africe 0,3. To znamená, že ve střední Evropě (kde mají
všechny děti relativně dobrý přístup ke vzdělání) se více projeví zděděné předpoklady, zatímco ve střední Africe (s velkými
sociálními rozdíly) mají větší vliv podmínky, ve kterých dítě vyrůstá.
Mutace
Pojmem mutace se označuje jakákoliv změna genotypu. Mutace mohou být buď spontánní, vyvolané chybou při replikaci DNA
(k takovým mutacím dochází během jednoho generačního cyklu jen u nepatrného zlomku buněk - řádově jde o milóntiny), nebo
indukované faktorem vnějšího prostředí, tzv. mutagenem:
Fyzikální mutageny: především záření – ionizující (gama záření) i neionizující (UV záření)
Chemické mutageny: např. alkylační činidla (metyl, etyl), oxidační činidla (peroxidy), dusitany, akridinová barviva, těžké
kovy (Cd, Hg, Pb, Mn), benzpyreny, plísňové mykotoxiny (aflatoxiny…) ap.
Většina mutagenů má schopnost indukovat nádorové bujení (= karcinogeny) a poškozovat vývoj zárodku a plodu (= teratogeny). Tyto pojmy
však nejsou stoprocentně totožné. Například mnohé prokazatelné teratogeny (třeba alkohol) nemají mutagenní účinky.
Podle úrovně působení rozlišujeme tři typy mutací:
Genové mutace: Vznikají změnou pořadí nebo počtu nukleotidů, často mají podobu ztráty (delece) jednoho či více nukleotidů. Jsou
nejčastějším typem mutací. Často vedou k poškození určitého genu, což se u diploidních buněk většinou ani neprojeví (tj. genové
poruchy způsobené genomovou mutací bývají většinou recesivní).
Chromozomové mutace: Vznikají poruchou stavby chromozomu, někdy přímým mechanickým poškozením při buněčném dělení.
Často mají podobu zlomu (aberace), což vede k zablokování části DNA za místem zlomu. Logickým důsledkem je trvalé
zablokování (ztráta) části genetické informace. Aberacemi bývá postiženo přibližně 6% lidských gamet.
|