Masarykova univerzita


Vláda Mattea Renziho (22. 2. 2014 – 1. 1. 2015)



Yüklə 0,67 Mb.
səhifə13/19
tarix28.04.2017
ölçüsü0,67 Mb.
#15987
1   ...   9   10   11   12   13   14   15   16   ...   19

5.3. Vláda Mattea Renziho (22. 2. 2014 – 1. 1. 2015)


Matteo Renzi (PD) byl pověřen sestavením vlády, po tom, co vedení PD 13. února 2014 podpořilo jeho návrh na vytvoření nové akceschopnější vlády, která by prosadila potřebné reformy. Enrico Letta proto následující den podal demisi. Renziho vláda měla velice široký program, jež se o neregulérní imigraci nijak konkrétně nezmiňoval. Hlavními cíli bylo uskutečnění mnoha reforem v oblasti daňové politiky, práce, veřejné politiky, spravedlnosti, reformy senátu, zrušení provincií, pokračování v privatizaci a podporování zahraničních investic, přičemž vláda byla, stejně jako předešlé kabinety, výrazně proevropská (Passo dopo passo 2014). Během této vlády nicméně na rozdíl od předcházejících již nebyla obnovena instituce Ministerstva pro integraci.

5.3.1. Rámování problematiky – Matteo Renzi a Angelino Alfano


Pro účely identifikace dominantního rámování problematiky související s nelegální imigrací vlády byl na základě kritérií stanovených v kapitole 3 vybrán vzorek 28 textů (viz příloha 1). Na jejich základě byly během vlády Mattea Renziho identifikovány tři hlavní kategorie kódů (viz tabulka 5), jež spolu konstituovaly dva hlavní způsoby rámování neregulérní imigrace (viz tabulka 6). První a jednoznačně dominantní je možné označit za Humanitárně – europeizační, druhý a marginální pak za Bezpečnostní.

Humanitárně – europeizační rám dominoval a byl stejně jako u předcházejícího kabinetu postaven především na dvou kategoriích kódů, které spolu byly vzájemně provázané. Těmi jsou kategorie Humanitárních aspektů a Technicko-administrativních aspektů, které jsou tvořeny kódy vyzývajícími k nutnosti hledání evropského řešení imigrační krize a evokujícími povinnost EU více se zapojit do řešení problému s neregulérní imigrací do Itálie, především prostřednictvím apelů na morální povinnost Unie a dalších členských států podílet se na záchraně migrantů, kteří umírají u společných hranic.

Z toho vycházející argumentační schéma primárně kritizuje současný přístup Unie k imigraci a zdůrazňuje maximální možné nasazení italských kapacit na jedné straně, a neschopnost dlouhodobého zvládání problému pouze Itálií na straně druhé. Tyto kategorie kódů tak apelují především na povinnost Evropy problém řešit, k čemuž využívají právě humanitární argumentaci, na kterou odkazují prostřednictvím kódů z kategorie Technicko-administrativních aspektů. Argumentace je vystavěna okolo základního apelu na imperativ lidskosti v přístupu k imigrantům a na identifikaci ústředního bodu problému jako smrti migrantů ve Středozemním moři, pro jejíž předcházení je výraznější angažovanost EU nezbytná. Vláda také zdůrazňovala, že imigrační problém je dlouhodobý a je tedy nutné vytvořit strukturální mechanismy jeho řešení (Corriere del Mezzogiorno 2014a). Ministrem vnitra i premiérem tak bylo například několikrát zdůrazněno, že operace Mare Nostrum by se měla stát součástí strukturálního řešení imigračního problému, ale že je nutné, aby ji financovala EU, případě aby byla převedena pod správu FRONTEXu, protože Itálie na to již nemá prostředky a nemůže dále nést zodpovědnost za nestabilitu v Libyi, kterou navíc sama nezpůsobila (La Repubblica 2014b; 2014f).



Bezpečnostní rám byl využíván jen okrajově a objevuje se především z počátku vládního období a pouze ministrem vnitra Alfanem. Je nicméně nutné zdůraznit, že kromě přítomnosti dichotomie my a oni a důrazu na boj proti pašerákům lidí, je tento rám evokován spíše reportéry, kteří mu otázky na bezpečnostní konotace neregulérní imigrace cíleně pokládali, například ohledně možností přítomnosti teroristů mezi migranty, kterou nevylučoval (Corriere del Mezzogiorno 2014b; La Repubblica 2014a). Sám ministr ale, pokud na tato témata nebyl přímo tázán, využíval rovněž převážně Humanitárně – europeizační rám. Alfanův osobní přístup k imigraci se oproti působení v předešlé vládě významně posunul, což jednoznačně ilustruje i jeho kritika „nakupování volebních hlasů za smrt lidí ve Středozemním moři“ vznášená na adresu politiků Ligy severu, kteří jej v minulosti považovali spíše za názorového spojence (Corriere del Mezzogiorno 2014a). Ve vyjádřeních premiéra Renziho ve sledovaných dokumentech pak dichotomie my x oni naprosto absentovala.
Tabulka : Kategorie kódů identifikované během vlády Mattea Renziho66

Kategorie:

Humanitární aspekty

Kódy:

smrt migrantů ve Středozemním moři je hlavním problémem {19}; příčinou migrace je politická nestabilita již ne ekonomické motivy {4}; odmítnutí rasizmu, xenofobie a populismu {8}; humanitární krize {18}; záchrana životů jako primární imperativ přístupu italské vlády {21}; Itálie jako ambasador humanistických ideálů a evropských hodnot {20}; nutnost lidskoprávního a humanistického přístupu k imigrantům {13}; italská vláda vynakládá maximum možných prostředků k řešení problému {27}; EU se musí vrátit k aktivnímu prosazování evropských hodnot {2}; Itálie jako vězení politických vězňů {4}

Kategorie:

Bezpečnostní aspekty

Kódy:

rozšiřování organizovaného zločinu {2}; možnost přítomnosti teroristů mezi migranty {2}; boj proti pašerákům {2}; Lampedusa jako nový checkpoint Charlie {1}; Itálie jako hranice svobodného a demokratického světa {2}; cizost imigrantů (my X oni) {2}

Kategorie:

Technicko-administrativní aspekty

Kódy:

větší angažovanost mezinárodních organizací {27}; neregulérní imigrace je evropský problém {15}; Itálie nemá kapacity na to zvládnout krizi sama {16}; větší angažovanost EU {40}; imigrační vlna jako strukturální (dlouhodobý) problém {5}; Itálie je v řešení migračního problému ponechána sama {20}; příčiny nárůstu migrace (nestabilita) nezpůsobila Itálie {5}; většina migrantů připlouvajících do Itálie chce do jiného státu EU {3}; Možnost požádat o azyl v jakémkoli jiném státu EU {6}; nutnost reformy současného přístupu EU k imigraci {18}; větší angažovanost EU (řešení) {40}; externalizace migrační politiky do Afriky (řešení) {14}

Zdroj: Autor na základě podkladů uvedených v příloze 1.

Jednotlivé aspekty Humanitárně–europeizačního rámu se v čase vyvíjely, nicméně základní argumentační logika zůstala během celého sledovaného období Renziho vlády v podstatě totožná. Z počátku byl stále centrální humanitární rozměr problému hojněji doplňovaný i technickými a administrativními argumenty (apelování na nutnost Evropské pomoci se zvládáním nárůstu imigrace do Itálie, kritika Dublinského systému, jenž není na podobné situace připravený, zdůrazňování celoevropského rozměru problému a zdůrazňování, že příčiny imigrace nezpůsobila Itálie, ale její řešení je ponecháno pouze na ní) (Il Giornale 2014; Corriere della Sera 2014), případně návrhy pro řešení krize obsahující apely na nutnost zefektivnění evropské kontroly hranic. Morální rozměr problému byl nicméně ve vyjádřeních italských vládních představitelů stále jasně přítomný.

Typické bylo také užívání velmi silných přirovnání a excitované rétoriky výrazně kontrastující například s technicky orientovanými výroky Montiho administrativy. Ani ne měsíc po jmenování nové vlády Renzi například v kontextu s kritikou neangažovanosti Unie prohlásil, že „EU v krizi nechala Itálii samotnou, ale není přece možné, aby zachraňovala státy a banky a nechala umírat matky a děti“ (Corriere della Sera 2014). Operaci Mare Nostrum označoval za „srdce i duši Evropy“ (La Repubblica 2014c). Alfano pak zdůrazňoval že, „pokud Evropa nezasáhne, zemře v srdcích evropských občanů“ (La Repubblica. 2014a).

Po tragickém týdnu v září 2014, během něhož podle odhadů Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) ve Středozemním moři utonulo až 700 lidí (UNHCR 2014; UN Radio 2014), se humanitární rozměr argumentace stal naprosto dominantním způsobem adresování problému, který ale stále sloužil především jako součást argumentačního schématu pro maximální možné zapojení EU do řešení migračního problému v Itálii a potažmo Středozemním moři, přičemž začaly být zdůrazňovány prakticky výhradně hodnoty a morální imperativy. Prvky bezpečnostního rámu byly využívány pouze výjimečně a výhradně před výše zmíněnou katastrofou, jen ministrem vnitra a především pokud primární publikum představovalo italské obyvatelstvo.



Tabulka : Rámování - vláda Matteo Renzi67




Problém

Příčina

Hodnocení

Řešení

Humanitárně – europeizační rám



smrt migrantů ve Středozemním moři je hlavním problémem {19}; humanitární krize {18}; neregulérní imigrace jako evropský problém {15}; Itálie je v řešení migračního problému ponechána sama {15}


nedostatečná angažovanost EU {40}; Itálie nemá kapacity na to zvládnout krizi sama {16}; příčinou migrace je politická nestabilita již ne ekonomické motivy {4}; Itálie nemá kapacity na to zvládnout krizi sama {16}; neregulérní imigrace je evropský problém {15}

příčiny nárůstu migrace (nestabilita) nezpůsobila Itálie {20}; imigrační vlna jako strukturální (dlouhodobý) problém {5}; záchrana životů jako primární imperativ přístupu italské vlády {20}; Nutnost lidskoprávního a humanistického přístupu k imigrantů {13}; Itálie jako ambasador humanistických ideálů a evropských hodnot {20}; většina migrantů připlouvajících do Itálie chce do jiného státu EU {3}; italská vláda vynakládá maximum možných prostředků k řešení problému {27}; Itálie jako vězení politických vězňů {4}

Odmítnutí rasizmu, xenofobie a populismu {8}; EU se musí vrátit k aktivnímu prosazování evropských hodnot {2}; nutnost reformy současného přístupu EU k imigraci {18}; Možnost požádat o azyl v jakémkoli jiném státu EU {6}; větší angažovanost EU {40}; Větší angažovanost mezinárodních organizací {3}; externalizace migrační politiky do Afriky {14}

Bezpečnostní rám

rozšiřování organizovaného zločinu {2}; možnost přítomnosti teroristů mezi migranty {2}



Itálie jako hranice svobodného demokratického světa {2}; cizost imigrantů (my X oni) {2}; Lampedusa jako nový checkpoint Charlie {1}

boj proti pašerákům {2}


Zdroj: Autor na základě podkladů uvedených v příloze 1.

5.3.2. Legislativní rozměr přístupu vlády Mattea Renziho


Během prvního roku svého působení vláda usilovala podobně jako předchozí vlády především o to, aby italská legislativa v oblasti migrace více odpovídala evropskému rámci, podnikala proto kroky k rozšíření citlivosti legislativy k různým kategoriím migrantů a jejich specifickým právům a potřebám. Dále tedy pokračovala v implementaci unijních směrnic a všeobecně podnikala kroky, jež zmírňovaly pravidla pro přiznávání azylu, mezinárodní ochrany či podmínky vydání povolení k pobytu a v některých oblastech zjednodušovala s tím spojenou administrativu. Byly tak například sníženy nároky na spojování rodin, rozšířeny důvody pro přiznání mezinárodní ochrany a ustaveny nástroje pro lepší integraci beneficientů mezinárodní ochrany (De Marco 2015, 184).

Legislativní dekret 12/2014, který implementoval směrnici 2011/51/EU umožnil beneficientům mezinárodní ochrany pobývajícím na území Itálie získávat dlouhodobá povolení k pobytu na území EU (Presidente della Repubblica 2014a). Legislativní dekret 18/2014 upřesňoval italskou definici kategorie beneficientů mezinárodní ochrany podle směrnice 2004/83/ES, čímž ji pro italský právní řád rozšiřoval. Podobně rozšířil k ní se vztahující výčet způsobů pronásledování o neúměrné finanční pokuty za odmítnutí povinné vojenské služby, důvody pronásledování o genderovou identitu a kategorii zranitelné skupiny, jimž musí být věnována v rámci poskytování mezinárodní ochrany specifická péče, o děti bez doprovodu, oběti obchodu s lidmi a o osoby s psychickým onemocněním a nově také zdůraznil nutnost přihlížení k nejlepšímu zájmu dítěte a umožnil vydávat povolení k pobytu z rodinných důvodů rodičům beneficientů mezinárodní ochrany v Itálii, kteří samostatně na mezinárodní ochranu nemají nárok (Presidente della Repubblica 2014b).

Legislativní dekret 24/2014 aplikující směrnici 2011/36/ES dále rozšiřoval ochranu zranitelných skupin, zaváděl speciální fond na ochranu proti obchodování s lidmi a umožňoval přiznání povolení k pobytu z důvodů speciální ochrany (Presidente della Repubblica 2014c). Vláda tak během svého přizpůsobování italské migrační a azylové politiky evropskému rámci, směřovala k celkově liberálnějšímu přístupu k migrantům, jenž se projevoval především zmírňováním pravidel pro vyvazování se z neregulérní kategorie a celkově vstřícnějším přístupem i k neregulérním migrantům, o kterých uvažovala více jako o obětech problému než jako o hrozbě, jak to bylo patrné v přístupu Berlusconiho vlády (De Marco 2015, 183-190).

Nejvýznamnější událostí v kontextu přístupu k neregulérní imigraci bylo nicméně schválení zákona 67/201468 parlamentem, čímž došlo k výrazné reformulaci přístup k neregulérní imigraci, první neoprávněný vstup na italské území na jeho základě již nebylo možné posuzovat jako zločin, ale pouze jako správní delikt. Dekret ale zachoval pokutu 5-10 tisíc euro, přičemž smírčí soud může jako alternativní trest stanovit veřejně prospěšné práce až na dobu 6 měsíců, případně ji nahradit okamžitým vyhoštěním se zákazem návratu na více jak 5 let, pokud takovéto rozhodnutí není v konfliktu s návratovou směrnicí.69 Zákon má ale delegační povahu (legge delega), což znamená, že parlament sice schválil dekriminalizaci prvního neregulérního vstupu na italské území, kterou měla vláda do 18 měsíců právně ustanovit legislativním dekretem, což se prozatím nestalo.

Dalším významným zákonem pak byl zákon 161/2014, který snižuje maximální možnou dobu zadržení v CIE z 18 na 3 měsíce (a na 30 dní pokud byl cizinec před tím již zadržen ve vězení na dobu 90 dnů) (Parlamento Italiano 2014b), což je možné považovat za jednoznačně desekuritizační krok. Stejný zákon nicméně také zavedl pokutu 109-309 euro pro držitele povolení k pobytu vydaného v jiném členském státě, jež se nenahlásí místním autoritám do 8 dnů od vstupu do Itálie, a povinnost zavádět informaci o zákazu opětovného vstupu do Schengenského informačního systému (SIS) (De Marco 2015, 189), což na druhou stranu cílilo na zefektivnění stávajících nástrojů pro kontrolu a dohled, nicméně v rámci standardních (i když dlouhodobě sekuritizovaných) postupů.

5.3.3. Praktický rozměr přístupu vlády Mattea Renziho


V reakci na opětovný vysoký nárůst neregulérních překročení italských hranic, byl 19. března 2014 vydán oběžník Ministerstva vnitra, který v reakci na přeplněnost vládou spravovaných center i center spravovaných lokálními entitami v rámci systému SPRAR, žádal po prefekturách přerozdělení umístěných migrantů v rámci speciálního plánu (Ministero dell´Interno 2014a). Pro tyto účely bylo proto přistoupeno k vytvoření nových Mimořádných přijímacích center70 v gesci prefektur, jež sloužily výhradně pro umisťování žadatelů o azyl, kteří do Itálie připluli přes moře. Kapacita těchto center pak byla vzhledem k neustávajícímu migračnímu proudu dále navyšována71 a doba jejich využívání prodlužována.72 V říjnu 2015 bylo v těchto strukturách umístěno již 37028 osob (Ministero dell´Interno 2015), i přes to, že podmínky v nich byly často kritizovány jak novináři, tak zástupci italských institucí (Leo, Fachile and Schiavone 2014), bylo Národním plánem pro čelení mimořádnému přílivu imigrantů73 v rámci těchto institucí vyčleněno také několik budov výhradně pro umisťování dětí bez doprovodu, přičemž se plán věnoval i jejich speciálním nárokům na poskytování druhotné péče (Ministero dell´Interno 2014b).

6. března v Římě italská vláda zorganizoval mezistátní ministerskou konferenci o mezinárodní podpoře Libye, na níž bylo zabezpečení libyjských hranic, stabilizace země a vyřešení příčin masové emigrace ústředním bodem programu (Ministero degli Affari Esteri e della Cooperazione Internazionale 2014). Vláda kromě toho však soustředila většinu svých aktivit na snahu přesvědčovat EU o nutnosti její vyšší participace na imigračním problému ve Středomoří a to i prostřednictvím mezinárodních fór jako je OSN (La Repubblica 2014e). V tomto snažení, na rozdíl předešlé vlády, bylo již z počátku extenzivně využíváno humanitárních argumentů, což bylo do velké míry umožněno i probíhající operací Mare Nostrum, která Itálii poskytovala potřebný status ochrance lidských práv i přes dlouhodobé kritiky podmínek zajištění migrantů v CIE i CAS.

Ve svém tlaku, zdůrazňujícím především nevhodnost stávajícího unijního přístupu, byla Itálie navíc podporována také lidskoprávními organizacemi, které ji v minulosti kritizovaly právě pro nevhodné chování vůči migrantům, jako například Human Rights Watch (2014) či UNHCR (United Nations 2014). Italský tlak byl nejvýrazněji vyvíjen především na nutnost nahradit, či financovat italskou operaci Mare Nostrum, která během téměř 13 měsíců svého fungování zachránila přes 150 000 životů a zadržela 330 pašeráků lidí, což bylo italskými politiky často zdůrazňováno (Ministro della Difesa 2015). Ministerem vnitra i premiérem bylo po dlouho neúspěšném apelování na nutnost vyšší participace EU na ochraně evropské hranice a záchraně životů ve Středozemním moři, se zdůrazňováním nedostatku zdrojů Italie a apelováním na morální povinnost EU (La Repubblica 2014d), nakonec přistoupeno k oznámení o italské potřebě ukončit Mare Nostrum (Rai News 2014).

V reakci na italské apely nakonec komisařka pro vnitřní záležitosti Cecilia Malmström v závěru srpna oznámila, že na podporu Mare Nostrum bude ustavena nová operace Frontex plus (později nazvaná Triton) (EurActive 2014). Ta však nahrazovala, do té doby pod správou FRONTEXu fungující operace Hermes a Aeneas, a měla oproti italské operaci jen třetinový rozpočet, zaměřovala se pouze na střežení hranic EU (nepočítala tedy se střežením mezinárodních vod) a jejím primárním cílem také nebyla záchrana migrantů (Frontex 2014). I přes to, že nová operace zjevně neměla charakteristiky, které by jí umožnily plnohodnotně nahradit italskou operaci (European Commission. 2014c), bylo Alfanem 1. listopadu ohlášeno ukončení operace Mare Nostrum vzhledem k jeho narazení operací Triton (Polisblog 2015).

Během předsednictví v Radě EU, které probíhalo od 1. července do 31. prosince 2014, Renziho vláda pokračovala v prosazování těchto svých priorit a tedy usilovala o jeho maximální využití pro prioritizaci otázek evropské migrační politiky a pro hledání evropských řešení nárůstu neregulérní imigrace. Hlavní body, které Itálie v jeho rámci prosazovala, se týkaly posílení společné správy vnějších hranic směřující k vytvoření evropského systému jejich kontroly, podpory solidarity mezi členskými státy, vytvoření společné migrační politiky, podpory ekonomického růstu v zemích, z nichž v současnosti do Evropy proudí migranti, posílení FRONTEXu, prohlubování vzájemného dialogu s třetími zeměmi, posílení nástrojů proti nelegální migraci, boje proti pašování osob a obchodu s lidmi a posílení, lepší provázání a monitoring plné implementace nástrojů FRONTEX, SIS II, EUROSUR, EUROPOL a EUROJUST (Rada EU 2014; Governo Italiano 2015). Zároveň však Itálie pokračovala v zdůrazňování nutnosti dodržování lidských práv, potřeby reflexe specifické situace migrantů, nutnosti vstřícného postoje k oprávněným žadatelům o azyl, či mezinárodní ochranu a rozšíření možností legální migrace (Governo Italiano 2014), což se projevilo například i podepsáním Římské deklarace o nediskriminaci, diverzitě a rovnosti (European Union 2014). Během italského předsednictví se nicméně poměr bezpečnostních a humanitárních otázek, předkládaných v kontextu neregulérní imigrace, jevil jako v zásadě vyrovnaný.


Yüklə 0,67 Mb.

Dostları ilə paylaş:
1   ...   9   10   11   12   13   14   15   16   ...   19




Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©azkurs.org 2024
rəhbərliyinə müraciət

gir | qeydiyyatdan keç
    Ana səhifə


yükləyin