Ob ě hová soustava 2 – krevní ob ě h Srdce

P

ř

ehled GMH – Biologie 

č

lov

ě

ka 

Ob

ě

hová soustava 2 – krevní ob

ě

h 

Srdce 

 

uloženo v přední části hrudní dutiny (za hrudní kostí, jeho hrot směřuje doleva) 

 

hmotnost přibližně 300 g 

Vrstvy srdce 

endokard: velmi hladký epitel, pokrývá vnitřní prostory (síně, komory)  

myokard: srdeční svalovina, buňky propojeny spojkami (šíření signálů ke stahům), velmi výkonná, nemá však 

regenerační schopnost 

osrdečník (perikard): ochranný vak na povrchu, tvořen dvěma vrstvami (jejich základem je vazivo), ve 

štěrbině mezi nimi je kapalina (usnadňuje tření při pohybu)  

 

Vnit

ř

ní stavba 

Srdce má 2 síně (nasávací části) a 2 komory (vypuzovací části) 

pravá síň: vstupuje do ní horní a dolní dutá žíla (přivádějí odkysličenou krev z těla), 

ústí do pravé komory 

pravá komora: ústí do plicní tepny (přivádí odkysličenou krev do plic) 

levá síň: vstupují do ní plicní žíly (přivádějí okysličenou krev z těla), ústí do levé 

komory 

pravá komora: má nejsilnější vrstvu myokardu, ústí do aorty (srdečnice) – největší 

tepny těla (vede okysličenou krev do těla) 

srdeční chlopně: vazivové plátky, umožňují průtok jen jedním směrem (zabraňují 

zpětnému toku krve) 

cípaté chlopně – mezi síněmi a komorami (mezi pravou síní a komorou je 

trojcípá, mezi levou síní a komorou je dvoucípá) 

poloměsíčité chlopně – mezi komorami a ústím tepen (plicní tepny a aorty) 

Fáze srde

č

ní 

č

innosti 

V činnosti jednotlivých oddílů srdce se střídají stavy stahu (= systola) a ochabnutí (= diastola). Obě síně a obě 

komory pracují vždy ve stejném cyklu, tj. levá a pravá polovina srdce vykonává vždy stejné pohyby, které lze 

rozdělit do tří cyklických fází: 

1. systola síní a diastola komor – síně vypuzují krev do komor, komory jsou ochablé (nasávají krev) 

2. diastola síní a systola komor – síně začnou ochabovat a nasávají krev ze žil, komory se naopak začnou 

stahovat a vytlačují krev do tepen (vlivem podtlaku ze síní a přetlaku z komor se náhle 

uzavřou cípaté chlopně – v hrudníku je slyšet zřetelný úder známý jako první srdeční 

ozva)  

3. diastola síní a diastola komor – síně zůstávají ochablé (nadále nasávají krev ze žil), komory ukončí stah a 

začnou opět ochabovat  (vlivem podtlaku z komor se náhle uzavřou poloměsíčité chlopně – 

je slyšet slabší úder známý jako druhá srdeční ozva)  

Srdce průměrného člověka v klidu pracuje ve frekvenci přibližně 70 stahů za minutu. 

Ř

ízení srde

č

ní 

č

innosti 

Srdce je autonomní orgán, který má svůj vlastní řídící systém – převodní systém srdeční. Jeho základem jsou 

zvláštní přeměněná svalová vlákna, která dokážou vytvářet a přenášet signály. 

Síňový uzlík – hlavní řídící prvek, vysílá pravidelné signály (v klidu cca 70

×

 za minutu), které se lavinovitě 

šíří po povrchu síní a vyvolávají postupný stah (síně se stahují shora dolů a tlačí krev do komor) 

 

Síňokomorový uzlík – na rozhraní síní a komor, přijímá signál, který dorazil až na konec síní. Na něj 

navazují svazky vláken, které bleskově převedou signál na spodní konec komor. 

První vodivý úsek za síňokomorovým uzlíkem je společný a nazývá se Hisův svazek. Pak se vlákna dělí na dvě větve mířící 

k pravé a levé komoře, kterým se říká Tawarova raménka. 

Purkyňova vlákna – převádějí signál, který dorazil do spodní části komor, svalovým buňkám. 

Komory se proto začínají stahovat odzdola nahoru, takže snáze vypuzují krev směrem k velkým 

tepnám (jejich ústí je nahoře). 

Frekvenci síňového uzlíku (tj. frekvenci srdeční činnosti) tělo může ovlivňovat pomocí hormonů 

(hormon adrenalin frekvenci zvyšuje) nebo prostřednictvím tzv. vegetativních (vůlí neovladatelných) 

nervů. 

Přenos signálů v převodním systémů vytváří slabé změny elektrického potenciálu, které lze v blízkosti srdce měřit přístrojem zvaným 

elektrokardiograf (EKG).  

Cévy 

Tepny (arterie) 

 

vedou krev ze srdce; musí snášet vysoký tlak (a jeho změny), 

proto mají mnohem silnější stěny než žíly 

 

základem stěny je vazivo s vrstvou hladké svaloviny (její 

stažení mění průměr cévy, a tím i průtok krve v jednotlivých 

orgánech) 

 

uvnitř jsou vystlány endotelem (velmi hladkým 

dlaždicovitým epitelem) 

 

oproti žilám bývají uloženy hlouběji 

 

postupně se větví na čím dál tenčí tepny a tepénky (arterioly) 

Vláse

č

nice (kapiláry) 

 

nejtenčí cévy, mezi tepénkami a žilkami, velmi krátké (řádově jen desetiny mm) 

 

stěna tvořena pouze jednovrstevným epitelem, je propustná (obsahuje póry), takže umožňuje vlastní funkci krevního oběhu – 

výměnu látek mezi krví a okolními tkáněmi (stěnami kapilár mohou z krve do okolí pronikat i bílé krvinky, nikoliv však 

erytrocyty) 

Žíly (vény) 

 

vedou krev z vlásečnic zpět do srdce 

 

jejich stěna obsahuje stejné vrstvy jako u tepen (endotel, vazivo, hladká svalovina), je však mnohem tenčí 

(nemusí odolávat vysokému tlaku krve) 

 

oproti tepnám bývají uloženy méně hluboko, často i větší žíly vedou těsně pod kůží 

 

velké žíly ve spodní části těla (dolní končetiny, břišní dutina) obsahují kapsičkové chlopně, které brání 

zpětnému toku krve (návrat krve do srdce bývá usnadněn i stlačováním těchto žil okolní svalovinou) 

Krevní tlak 

 

rozdíl tlaku mezi vyústěním tepen z komor a vstupem žil 

do síní je základní podmínkou pohybu krve 

 

ve velkých tepnách tlak kolísá mezi dvěma hodnotami:  

systolický tlak (vyšší hodnota) – odpovídá tlakové vlně 

vyvolané systolou komor,  

diastolický tlak (nižší hodnota) – odpovídá dočasnému 

poklesu tlaku při diastole komor 

V lékařství je zvykem měřit krevní tlak v Torrech (nebo též 

„mm Hg“ = „milimetrech rtuťového sloupce“) a uvádí se 

v podobě systolický tlak/diastolický tlak (například 120/80 = 

průměrná klidová hodnota zdravého člověka). 

Hypertenze (zvýšený krevní tlak) bývá signálem 

zdravotních problémů a pro pacienta znamená zvýšené 

riziko. 

Uspo

ř

ádání krevního ob

ě

hu 

Malý (plicní) krevní ob

ě

h 

Zajišťuje tok krve mezi srdcem plícemi. Začíná v pravé komoře, z níž je krev vedena plicní tepnou do plic k okysličení. Okysličená 

krev se vrací plicními žilami do levé síně. 

Velký (t

ě

lní) ob

ě

h 

Zajišťuje tok krve mezi srdcem a tělem (tj. všemi orgány s výjimkou plic). Začíná v levé komoře, z níž je vypuzována do aorty 

(srdečnice) – největší tepny těla. Z oblouku aorty vystupují věnčité (koronární) tepny (zásobují srdeční svalovinu), párové krkavice 

(krční tepny, vedou do hlavy) a párové tepny vedoucí do horních končetin. V břišní části z aorty vystupují další velké tepny (do 

žaludku, střev, ledvin ap.) a nakonec se aorta větví na dvě velké stehenní tepny vedoucí do dolních končetin. 

Zpět do srdce se odkysličená krev se vrací žilami. Žíly ze spodní části těla se spojují v dolní dutou žílu a žíly z horní části těla se 

spojují v horní dutou žílu. Obě ústí samostatně do pravé síně. 

Vrátnicový ob

ě

h 

 

slouží k transportu živin ze žaludku a střev do jater 

 

jde o výjimečný případ, kdy krev během jednoho oběhu projde vlásečnicemi hned dvakrát: Ve vlásečnicích žaludku a střev se krev 

obohatí o vstřebané živiny. Poté se sbírá do tzv. vrátnicové žíly, která vede do jater, kde se céva opět rozvětví až na vlásečnice 

(v nich živiny přecházejí do jaterní tkáně ke zpracování). Z jater je krev odvedena jaterní žílou (ta ústí do dolní duté žíly). 

 

 

 

 

Mízní (lymfatická) soustava 

Ve vlásečnicích se vlivem mírného přetlaku část krevní plazmy neustále vytlačuje do mezibuněčných prostorů okolních tkání a stává 

se tkáňovým mokem. Tento tkáňový mok se navrací zpět do krevního oběhu soustavou trubic, které tvoří tzv. mízní (lymfatickou) 

soustavu. 

Tkáňový mok se nejdříve dostává do mízních vlásečnic, které se sbíhají v mízní 

cévy. V hrudní a břišní oblasti svazky největších mízních cév vytvářejí tzv. mízní 

kmeny, které nakonec ústí do horní duté žíly (to platí i pro mízní cévy vedoucí 

ze spodní části těla). 

Jednosměrný (velmi pomalý) tok tekutiny z tkání zpět do krevního oběhu je 

umožněn chlopněmi uvnitř mízních cév a napomáhá mu i mírný podtlak v horní 

duté žíle. 

mízní (lymfatické) uzliny: rozšířená místa vyztužená vazivem a doplněná sítí 

drobných cév. Zde se protékající tekutina (míza) filtruje a čistí. V uzlinách se 

množí bílé krvinky (lymfocyty) a produkují se zde i jejich protilátky. Díky 

činnosti mízních uzlin má tekutina v mízní soustavě mírně odlišné složení 

než tkáňový mok, a proto se má své samostatné označení míza (lymfa). 

brzlík (thymus): výraznější nahromadění mízní tkáně (především mízních uzlin) pod hrudní kostí; významné centrum tvorby 

některých bílých krvinek (především T-lymfocytů). Nejvíce aktivní je v dětství, v průběhu dospívání jeho význam klesá 

(v dospělosti není životně nezbytný) 

slezina (lien): plochý oválný orgán (cca 13 cm v průměru) uložený v levé horní části břišní dutiny (u břišní stěny, za žaludkem). Je 

tvořena vazivem, mízními uzlinami a sítí krevních cév. Tvoří se zde velké množství bílých krvinek (a protilátek). Protékající 

krev (ve slezině bývá v průměru cca 0,5 litru krve) je pro tělo pohotovostní zásobou pro případ krevní ztráty. 

Poruchy srdce a cév 

Arterioskleróza 

 

nazývaná také „ateroskleróza“, lidově „kornatění tepen“ 

 

do stěn se ukládá cholesterol (často v důsledku trvalého nadbytku živočišných tuků v potravě), mnohdy i s dalšími doprovodnými 

látkami (vápník ap.) 

 

postižené tepny ztrácejí pružnost (mohou i prasknout), jejich vnitřní průměr se zmenšuje (mohou se i zcela ucpat) a na 

narušeném povrchu se usazují chuchvalce krevní sraženiny (další riziko ucpání) 

 

základní příčina ischemické choroby srdeční (viz dále) a cévních mozkových příhod (tzv. „mozkové mrtvice“), kdy je část 

mozku poškozena buď ucpáním mozkové tepénky (mozková tkáň odumírá v důsledku nedostatku živin a kyslíku), nebo prasknutím 

křehké tepenné stěny (vylitá krev dočasně nebo i trvale ochromí okolní nervovou tkáň) 

Ischemická chroba srde

č

ní 

 

důsledek arteriosklerózy, konkrétně důsledek zúžení či úplného ucpání některé z věnčitých (koronárních) tepen, spolu s cévními 

mozkovými příhodami hlavní příčina úmrtí v ČR 

 

za postiženým místem je myokard nedostatečně zásoben kyslíkem a živinami 

 

mírnější a chronická forma se projevuje hlavně bolestí v srdeční krajině při námaze nebo rozčilení – tzv. angina pectoris 

 

náhlé uzavření zúžené věnčité tepny (např. krevní sraženinou) zpravidla vyvolá rychlé odumírání srdeční svaloviny s typickými 

bolestivými projevy – tzv. infarkt myokardu 

V současné době je možné postiženou koronární tepnu operativně rozšířit umělou vnitřní výztuhou (tzv. „arteriální stent“), nebo je 

možné zúžené místo obejít tzv. „bypassem“ – uměle vytvořenou „odbočkou“,  která přivede krev přímo z aorty za postižený úsek. Ani 

jedna z metod však nemůže nahradit prevenci – zdravou životosprávu, tj. dostatek pohybu, zdravou výživu a omezení rizikových 

faktorů (kouření ap.). 

Žilní m

ě

stky (varixy) 

 

příčinou jsou ochablé žilní stěny, především u větších žil ve spodní části těla (hlavně v dolních končetinách) 

 

vznik je výrazně ovlivněn dědičností spolu s dalšími faktory (obezita, nedostatek pohybu, kouření…) 

 

v ochablých žilách nefungují dostatečně účinně kapsičkové chlopně – krev se v žilách hromadí (městná) a nevrací se zpět do srdce, 

žíly zvětšují svůj objem a deformují se 

 

Zhoršený odtok krve z dolních končetin se projevuje nejen viditelnými příznaky (tzv. křečové žíly) a otoky, ale také postupným 

poškozováním tkání v důsledku zhoršeného příjmu živin a kyslíku. Jedním z možných důsledků mohou být i bércové vředy 

(poškození nedostatečně vyživované kůže, např. v holenní oblasti).  

 

stejnou příčinu mají i hemoroidy – rozšířené žíly v oblasti konečníku (žilní výdutě brání vyprazdňování konečníku, často dochází i 

k jejich prasknutí a následnému krvácení)