Petra Mederová



Yüklə 1.21 Mb.
səhifə1/12
tarix23.12.2016
ölçüsü1.21 Mb.
  1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   12
UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

Pedagogická fakulta

Katedra antropologie a zdravovědy

Petra Mederová

V. ročník – kombinované studium


Obor: Učitelství sociálních a zdravotních předmětů pro střední odborné školy

Katarakta a ovlivnění kvality života seniorů



Diplomová práce


Vedoucí práce: PhDr. et Mgr. Jitka Tomanová, Ph.D.

Olomouc 2011



Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jsem jen uvedenou literaturu.

 
V Olomouci dne 15. června 2011 Petra Mederová



Děkuji PhDr. et Mgr. Jitce Tomanové, Ph.D., za odborné vedení diplomové práce, poskytování rad a materiálových podkladů k práci, dále MUDr. Vítu Stokláskovi za odborné konzultace v oboru oftalmologie a soukromým odborným očním lékařům za umožnění provedení výzkumu na jejich odborných očních pracovištích.

OBSAH

ÚVOD ……………………………………………………………………………..... 5



  1. CÍL PRÁCE A DÍLČÍ ÚKOLY………………………………………………….….. 7

2 TEORETICKÉ POZNATKY ……………………………………………………….. 8

    1. Anatomie oka ……………………………………………………………………... 8

    2. Fyziologie oka ……………………………………………..……………………..12

    3. Katarakta - historií k současnosti ……………………………………………….... 13

    4. Typy katarakty ……………………………………………………………...…… 17

      1. Rozdělení katarakty dle lokalizace zkalení čočky ………………………… 17

      2. Rozdělení katarakty dle příčin vzniku - etiologie ………………………….. 20

    5. Diagnostika katarakty …………………………………………………………… 28

      1. Subjektivní příznaky ……………………………………………………… 28

2.5.2 Objektivní vyšetření ………………………………………………………. 29

2.6 Léčba katarakty ………………………………………………………………….. 30

2.6.1 Indikace operačního zákroku u dětí ………………………………………. 30

2.6.2 Indikace operačního zákroku u dospělých ………………………………… 31

2.6.3 Příprava k operaci ………………………………………………………….. 31

2.6.4 Umělé nitrooční čočky, historie jejich implantace a používaný materiál ….. 32

2.6.5 Současný operační postup …………………………………………………. 37

2.6.6 Komplikace ………………………………………………………………… 39

3 METODIKA PRÁCE …………………………………………………...…………. 41

3.1 Použitá metoda …………………………………………....................................... 41

3.2 Charakteristika zkoumaného souboru …………………………………………… 43

4 VÝSLEDKY ……………………………………………………………………… 45 4.1 Položky zjišťující informovanost, hodnocení vidění ……………………………... 45

4.2 Položky posuzující výsledek operace ze strany seniora ………………………….. 49

4.3 Položky zjišťující osobní údaje seniorů …………………………………………... 50

4.4 Položky zjišťující kvalitu života seniora ………………………………………… 52

5. ZÁVĚR A DISKUZE ……………………………………………………………... 54


SHRNUTÍ …………………………………………………………………………… 59

SUMMARY ………………………………………………………………………….. 60

REFERENČNÍ SEZNAM ………………………………………………..…………. 61

SEZNAM PŘÍLOH ………………………………………………………………….. 65

ANOTACE


Úvod

Kvalita života je u seniorů podmíněna zdravím, které může být ovlivněno životními podmínkami, událostmi, životním prostředím a životním stylem (Národní program přípravy na stárnutí na období let 2008 až 2012, 2008).

Zrak je jedním z cenných smyslů a jeho ztráta nebo oslabení představuje pro člověka změny, které se mohou promítat do všech oblastí života. S přibývajícím věkem je zrak narušen strukturálními změnami. Vznikají degenerace žluté skvrny sítnice, čočka ztrácí elastičnost, vzniká šedý zákal - katarakta a jiná další oční onemocnění. Jakákoli oční vada omezuje možnosti vnímání a ostatní smysly jsou schopny kompenzovat ztrátu zraku pouze částečně (Řehůřek, 1980).

Celosvětově se mezi hlavní příčiny slepoty řadí katarakta (47,8 %), dále glaukom (12,3 %) nebo věkem podmíněná makulární degenerace (8,7 %). V ekonomicky nejvyspělejších zemích, které představují Evropskou unii je katarakta příčinou slepoty v 5 %. Naopak v méně ekonomicky úspěšných zemích Evropy je katarakta zastoupena 32 % jako příčina slepoty (Kuchynka, 2007).

Název katarakta v překladu znamená peřej, slap či nízký stupňovitý vodopád. S trochou básnické licence lze říci, že vidění s kataraktou je, jako bychom se dívali přes vodopád. Když si představíme, jak je vidět přes vodní proud Niagarských či Andělských vodopádů, je zřejmé, že stojíme před závažným očním onemocněním (Filipec, 2005).

V diplomové práci se primárně zaměřuji na onemocnění oka šedým zákalem - kataraktou a na soubor pacientů postižených tímto onemocněním. Současná moderní léčba může takto postiženým pacientům zamezit ztrátu soběstačnosti a udržet stejnou kvalitu života nebo dokonce kvalitu života zlepšit. Jelikož pracuji jako vrchní sestra očního oddělení v Nemocnici Přerov, denně se tak setkávám s pacienty podstupujícími léčbu šedého zákalu a mohu tedy porovnat stav a kvalitu života pacienta před a po léčbě tohoto onemocnění. Vzhledem ke skutečnosti, že jsem osobně účastna situací, kdy pacienti sami charakterizují změnu svého zdravotního stavu a její vliv na jejich osobní život, považuji rovněž za důležitou problematiku edukaci pacientů (především seniorů) v počátečních stádiích onemocnění, aby jim byly v dostatečné míře a kvalitě předány informace o léčbě a jejím výsledku i následném vlivu na jejich životní styl.

V první, teoretické části práce krátce shrnuji přehled dějin katarakty, dále popisuji léčbu v současnosti. Také se zabývám příčinami vzniku onemocnění, jeho projevy a léčbou, která je ve vyspělých zemích včetně EU v současnosti považována již za vyřešený problém. Nedílnou součástí teoretické části je rovněž popis možností při výběru standardních i nadstandardních nitroočních čoček pacientem.

V praktické části, v rámci empirického výzkumu, se budu zabývat souborem 120 pacientů, oslovených v dotazníkovém šetření. Cíl dotazníkového šetření byl převážně zaměřen na informovanost pacientů, ochotu investovat do svého zdraví jednak čas, ale rovněž také finanční prostředky, subjektivní hodnocení zdravotního stavu samotnými pacienty a vliv léčby na zkvalitnění života a změnu životního stylu. V rámci dotazníkového šetření byla provedena pilotní studie u pěti pacientů, která je vyhodnocena v praktické části této práce. Výsledky dotazníků byly zpracovány ve formě tabulek.



1 Cíl práce a dílčí úkoly

Hlavní cíl

Hlavním cílem diplomové práce bylo zjistit ovlivnění kvality života seniorů šedým zákalem odborně zvaným katarakta, kdy výzkum byl zaměřen na náhodně vybranou skupinu respondentů, kteří jsou pacienty očních ambulancí ve městě Přerov a ve městě Hranice.

Podmínkou bylo, aby vybraná skupina respondentů s výzkumem souhlasila.
Dílčí úkoly

Dílčí úkoly práce:



  1. Zjistit informovanost seniora o onemocnění katarakta.

  2. Posoudit výsledek operace za strany seniora.

  3. Porovnat kvalitu života před a po operaci katarakty.


2 Teoretické poznatky

Z pěti smyslů je zrak nejvíce specializovaný a také nejsložitější, kombinující senzorický vjem a intelektuální vyhodnocení (Smith, 2001).

Zrakový orgán je umístěn v očnici a je tvořen oční koulí a přídatnými očními orgány (Synek, Skorkovská, 2004).


2.1 Anatomie oka

Očnice (orbita) je čtyřboká pyramida se zaoblenými hranami, s bází obrácenou dopředu a s vrcholkem směřující nazad. Očnice se skládá z několika lebečních kostí nestejné tloušťky. Horní okraj očnice, tvořený frontální kostí, je zesílený a oko je uloženo v očnici tak, že spojnice středu horního okraje a dolního okraje očnice se dotýká povrchu zavřených víček. Vnitřní stěna, tvořená z převážné části lamina papyracea ossis ethmoidalis, je velmi tenká. Ve hrotu očnice je okrouhlý otvůrek - foramen opticum, kudy vniká zrakový nerv (nervus opticus) do lebeční dutiny. Okolo něj se upíná ke kosti společná šlacha většiny očních svalů. Vzadu jsou také dvě užší štěrbiny - fissura orbitalis superior et inferior, kterými vnikají do očnice cévy zásobující adnexa a nervy inervující obsah očnice (Řehák, 1989).

Oční koule (bulbus oculi) má přibližně podobu koule (viz. Obrázek 1) a rozeznáváme na ní přední pól (polus anterior), který odpovídá vrcholu rohovky a zadní pól (polus posterior), ze kterého mediálně vystupuje zrakový nerv (Synek, 2004; Kvapilíková, 2000).

Stěnu oka tvoří tři obaly (viz. Obrázek 1). Jedná se o zevní vazivovou vrstvu (tunica fibrosa), což tvoří zadní neprůhledná bílá část - bělima (sclera) a přední průhledná část - rohovka (cornea). Střední vrstva bulbu, která se nazývá živnatka (uvea), se skládá z větší zadní části - cévnatky (chorioidea), střední části - řasnatého tělíska (corpus ciliare) a přední části - duhovky (iris). Vnitřní obal oka sestává z pigmentové vrstvy (stratum pigmenti retinae) a sítnice (retina). Tyto tři oční stěny vytvářejí schránku pro obsah oka. Obsahem oka je čočka (lens cristallina), sklivec (corpus vitreum) a komorová voda (humor aquaeus) (Kvapilíková, 2000).



oko_schema_ii[1]

Obrázek 1. Oční koule (www.kubena.cz)
Bělima je pevná tuhá vazivová blána, tvořena převážně lamelózně uspořádanými svazky kolagenních a elastických fibril a zaujímá zadních 5/6 oční koule. V předním úseku bělima přechází do průhledné rohovky (Synek, 2004; Dylevský, 2000).

Rohovka je složena z tenkých vazivových lamel, hustě na sebe přiložených. Tvarem se rohovka podobá vypouklému hodinovému sklíčku (Dylevský, 2000).

Zevní vrstva oční koule zajišťuje stabilitu jejího tvaru a je místem úponů šlach okohybných svalů (Synek, 2004).

Prostřední vrstva oční koule je poměrně tenká, tvořena převážně řídkým vazivem s hojnými pigmentovými buňkami. Obsahuje krevní cévy, ze kterých je zásobována převážná část oční koule. Prostřední vrstva se skládá ze tří oddílů a to cévnatky, řasnatého tělesa, duhovky (Synek, 2004).

Cévnatka je velmi bohatá na cévy, které zásobují především zevní vrstvy sítnice. V cévnatce jsou buňky obsahující hnědý pigment, zabraňující rozptylu světelných paprsků uvnitř oka (Dylevský, 2000).

Řasnaté těleso má tvar zřaseného prstence volně visícího mezi bělimou a rohovkou. Podkladem řasnatého tělesa je drobný hladký sval. Od okrajů řasnatého tělesa vybíhají tenká vlákna, na která se připojuje pouzdro čočky. Od řasnatého tělesa odstupuje i kruhový terčík uložený před čočkou - duhovka (Dylevský, 2000).

Duhovka (iris) má tvar mezikruží s centrálně uloženým otvorem zvaným zornice. Přední plocha duhovky je podle množství pigmentu individuálně různě zbarvená a podmiňuje barvu očí. Zadní plocha duhovky se obrací proti čočce a představuje přední stěnu zadní komory oční (Synek, 2004).

Sítnice tvoří vnitřní vrstvu oka. Jsou v ní uloženy receptory, schopné reagovat na světelné záření. Stavba sítnice je velmi složitá, jelikož se skládá z 10 vrstev. Nejdůležitější buněčnou vrstvu tvoří tyčinky a čípky. Tyčinky, kterých je cca 120 miliónů, slouží pro vnímání světla. Čípky jsou receptory barevného vidění, jejich počet se pohybuje cca 6 miliónů (Dylevský, 2000; Kvapilíková, 2000).

Nejdetailnější obraz vzniká v makulární krajině, protože zde je sítnice lehce žlutozeleně zbarvena, tento okrsek se nazývá žlutá skvrna (macula lutae). Uprostřed tohoto okrsku je viditelná jamka (fovea), kde je nakupeno nejvíce čípků, skládajících nejjemnější mozaiku obrazu a současně reprodukujících i jeho barvy (Řehák, 1989).



Oční čočka je bikonvexního tvaru se zakulaceným okrajem, složena z rosolovité, tuhé a dokonale průhledné hmoty. Leží za duhovkou, přední a zadní komorou oka před sklivcem. Ve své poloze je přichycena k závěsnému aparátu (fibrae zonulares) jeho vlákny. Zonulární fibrily se na pouzdro upínají v oblasti před a za ekvátorem čočky. Na čočce rozeznáváme jemné vazivové pouzdro (capsula lentis), čočkovou kůru (kortex) a jádro. Čočka je elastická, uzavřena ve svém pouzdře, měnící tvar tahem vláken závěsného aparátu. V průběhu života roste a tím mění tvar i své optické vlastnosti. Čočka je avaskulární transparentní orgán s průměrem 9 - 10 mm a tloušťkou 3,5 - 4 mm od narození až do 50 let, u lidí s věkem 80 let může dosahovat až 5 mm. Váha čočky se pohybuje mezi 190 - 220 mg v dospělosti, při narození má hmotnost cca 90 mg (Kuchynka, 2007; Kvapilíková, 2000; Kraus, 2000).

Sklivec je měkká huspeninová a průhledná hmota, která vyplňuje tzv. sklivcovou komoru. Sklivec je tvořen z 99 % vodou. Pouze 1 % sklivce je tvořeno bílkovinami, mukopolysacharidem a kyselinou hyaluronovou (Synek, 2004).

Komorová voda vyplňuje přední a zadní oční komoru. Jedná se o čirou tekutinu, produkovanou výběžky řasnatého tělesa difúzí a aktivním transportem z krevní plazmy (Kvapilíková, 2000; Kraus, 2000).

2.2 Fyziologie oka

Zrak představuje schopnost organismu vnímat světlo v rozsahu 400 - 750 nm vlnové délky elektromagnetického vlnění. Zrakem jsme schopni rozlišovat nejen světlo a tmu, ale také poznávat předměty v našem okolí, určovat směr, pohyb a rychlost (Mourek, 2005).

Lidské oko se skládá z několika opticky rozdílných prostředí, které charakterizují index světelného lomu (viz. Obrázek 2). Index lomu u rohovky činí 1,37 (lomivost 40 - 42 dioptrií), čočky 1,42 (lomivost přední i zadní stěny 16 dioptrií bez akomodace). Hlavní funkcí čočky je lomit paprsky vstupujícího světla do oka tak, aby dopadaly na sítnici do oblasti žluté skvrny. Snížené či zvýšené zakřivení lomných ploch (rohovka, přední a zadní strana čočky) nebo krátký či dlouhý oční bulbus jsou příčinou sférických dioptrických vad oka (hypermetropie, myopie, astigmatizmus). Čočka dále chrání sítnici před poškozením ultrafialovou složkou světelného spektra. Celková dioptrická mohutnost oka při pohledu do dálky je 59 dioptrií (Mourek, 2005).

Oční čočka má v podstatě tří základní funkce: akomodaci, refrakci, udržení své vlastní transparentnosti (Kuchynka, 2007).

Optická osa čočky probíhá sagitálně od předního pólu méně zakřivené přední plochy k zadnímu pólu silněji zakřivené plochy (Kvapilíková, 2000).


Obrázek 2. Světelný lom (Kuchynka, 2007)

2.3 Katarakta - historií k současnosti

Katarakta = vodopád, tento název vznikl v období středověku z latinského překladu starých arabských a řeckých dokumentů. Onemocnění bylo přiřazeno k padající vodě měnící svoji barvu na bílou. Příčina oslepnutí se přikládala blance nepropustné pro světlo, která se nacházela před oční čočkou a dostávající se z mozku do oka nejen vodou, ale i hlenem. Starověcí lékaři šedavé zkalení považovali za sufuzi (latinsky suffusio = zalití, zaplavení), která byla vytvořena mezi čočkou a zornicí (Kuchynka, 2007; Anton, 2006; Kraus, 2000).

První operace katarakty ostrým nástrojem byla považována nejen za nejstarší operační zákrok v samotné oftalmologii, ale rovněž i v celé historii lékařství. Písemné záznamy o tom, že lékaři ve starověku používaly chirurgické metody byly zaznamenány například v rukopisech Celsuse (25 př.n.l. - 50 n.l.). Veškeré popisy tehdejších pracovních postupů a používaných technik se však do současnosti nezachovaly (Kuchynka, 2007; Kraus, 2000).

Před více než 2000 lety v antickém Řecku, v Indii a Arabských zemích bylo prováděno odstranění katarakty metodou tzv. reklinací čočky přes pars plana (viz. Obrázek 3). Podstatou bylo uvolnění čočky ze závěsného aparátu a její následný pád do sklivcového prostoru. Tímto odstraněním čočka nebránila průchodu paprsků světla dopadající na sítnici a pacient viděl, alespoň neostře (Anton, 2006; Kraus 2000).



http://www.pes-oko.cz/pics/reklinace.jpg

Obrázek 3. Reklinace čočky (www.pes-oko.cz)

Jedním z důvodu této jednoduché operační techniky bylo i to, že při zrání šedého zákalu dochází k narušení závěsného aparátu čočky. Pracovní postup metody byl zhruba následující (viz. Obrázek 4). Ranhojič před samotným výkonem na oko dýchal a masíroval jej palcem. Jeho pomocník držel operovanému pevně hlavu a samotný operovaný se musel upřeně dívat na špičku svého nosu. Ranhojič zavedl ostrý předmět do zornice a zkalenou oční čočku vtlačil do nitra oka. Metoda byla nenáročná nejen na vybavení, kdy stačila ostrá jehla sterilizována v plameni, ale i na léky. Jelikož v bělimě, která se během operace propichovala, je jen minimální množství nervových vláken a tudíž nebylo třeba při výkonu používat anestetika ani jiné léky. Metoda reklinace čočky se ještě dodnes provádí u některých civilizací v rozvojových zemích (Tihelková, 2010; Anton, 2006; Kraus, 2000).



http://www.pes-oko.cz/pics/rekl1.jpg

Obrázek 4. Pracovní postup reklinace čočky (Anton, 2006)
Rovněž také došlo k objevení záznamů o aspirační metodě jehlou. Při nezdaru spadnutí celé čočky do sklivce byla čočka rozkouskována a odsávána dutou jehlou. První popisy uvedené metody zaznamenal arabský lékař Ammar, žijící v letech 996 - 1020 n.l.. Tato metoda byla označována za barbarskou a nedůstojnou. I přes velmi dobré vědomosti anatomie i fyziologie vidění a rozpoznání správného času k provedení operace, docházelo velmi často ke komplikacím, které končily zanícením oka s následnou celkovou slepotou. Za správný čas provedení operace bylo považováno stádium, kdy již byla zornička vyplněna doběla zkalenou čočkou. K pooperačnímu úspěchu bylo možno v té době zařadit vidění kontur postav a obrysů jednotlivých předmětů. Ranhojiči „odstraňovači“ jak se jim také říkalo, byly společensky na docela nízké úrovni, cestovali od města k městu, kde nabízeli své služby. Ve 12. a 13. století byla aspirační metoda používána převážně Syřany (Anton, 2006; Kraus, 2000).

Poznatky z doby antiky byly považovány za nedotknutelné dlouhou dobu a až okolo roku 1656 anatom Rolfinck z Jeny potvrdil domněnku Francouze Quarreho, že onemocněním je postižena oční čočka. S tímto souhlasil i pařížský lékař Pierre Brisseau, který v roce 1700 provedl pitvu vojáka se zaměřením na jeho zkalenou oční čočku a tento názor potvrdil (Tihelková, 2010; Anton, 2006; Kraus, 2000).

Dne 8. 4. 1747 Francouz Jacques Daviel (1696 - 1762) přišel s novou metodou léčby, kterou i jako první publikoval. Metoda pojednávala o tzv. extrakci šedého zákalu nazývána extracapsular cataract extraction (ECCE). Při operativním zákroku došlo k odstranění obsahu zkalené čočky ven z oka velkým řezem, prázdné a čisté pouzdro původní čočky bylo v oku ponecháno. Když se časem pouzdro čočky zakalilo, musel být v něm udělán další operací otvor, aby světlo mohlo dopadat na sítnici. K vylepšení metody ECCE přispěl oftalmolog německého původu Albrecht von Graefe (1828 - 1870), který zdokonalil extrakapsulární techniku, když zavedl operační nůž a tím docílil dokonalejší adaptaci okrajů operační rány a výrazného snížení výskytu komplikací. Z důvodu lepšího hojení museli mít pacienti po dobu cca 1 měsíce oko zavázané až do doby než se rána zcela zhojila (Tihelková, 2010; Kuchynka, 2007; Anton, 2006; Kraus, 2000).

Současně začala být používána také nová operační metoda pojmenovaná intracapsular cataract extraction (ICCE), kdy po extrakci nezůstává v oku nic z původní čočky. ICCE poprvé aplikoval v roce 1753 v Londýně Samuel Sharp, který zkalenou oční čočku z oka vyloučil i s pouzdrem přes limbální incizi tlakem palce. S postupem času se během operace zavedlo používání svalového háčku, který dokázal mechanicky přerušit závěsný aparát a následně vytlačit čočku ven z oka přes incizi dolního pólu. Svalový háček první použil Henry Smith, což byl sloužící voják v Indii. Jeho postup se značí jako Smithova indická operace a byla používána převážně na přelomu 19. a 20. století (Kuchynka, 2007; Anton, 2006; Kraus, 2000).

S vývojem oftalmologie a jednotlivých operačních metod byla do praxe zavedena Frederikem Verhoeffem a Jeanem Baptistem Kaltem intrakapsulární extrakce čočky pinzetou. Při operačním výkonu byla pinzetou uchopena čočka za okraj pouzdra a kývavými pohyby ze strany na stranu byla uvolněna ze závěsného aparátu a extrahována ven. Vrcholem provedení ICCE byl nástup podtlakové metody extrakce savičkou (erysifákem). K dalšímu vylepšení došlo v roce 1961, kdy polský oftalmolog Tadeusz Krwawicz začal používat na tehdejší dobu poměrně převratnou metodu zvanou kryoextrakce. Čočka se po otevření oka rozsáhlou incizí na rozhraní bělimy a rohovky zmrazila tekutým dusíkem na speciální sondu a kývavými pohyby byla z oka celá vytažena. Rána se sešila jemnými stehy. Po operaci vznikl tzv. bezčočkový stav zvaný afakie, kterou bylo možné korigovat pouze silnými brýlemi nebo kontaktní čočkou (Kuchynka, 2007; Kraus, 2000; Kolín, 1994).

Do 80 let minulého století byla operační metoda kryoextrakce katarakty považována za zcela standardní. V současné době se chirurgická technika používá spíše výjimečně. Velkou nevýhodou je vznik poměrně rozsáhlé operační rány s vyšším rizikem vzniku komplikací (Hycl, 2003; Kraus, 2000).

Přelom v léčbě šedého zákalu znamenal vznik nitroočních čoček. Více o rozvoji nitroočních čoček je popsáno v této práci v kapitole 2.6.4 Umělé nitrooční čočky, historie jejich implantace a používaný materiál. Ve snaze snížit množství pooperačních komplikací a vložit do oka umělou nitrooční čočku přešlo se z metody ICCE k metodě ECCE, ovšem značně vylepšené. Klíčem k rozvoji nových technik bylo zavedení operačního mikroskopu (Tihelková, 2010; Kraus, 2000).

Moderní extrakapsulární technika se zaměřuje hlavně na snížení výskytu peroperačních krvácivých nebo jiných komplikací a dále k usnadnění uložení umělé nitrooční čočky. Původní čočkové pouzdro zůstává zachováno, což je velmi významné pro implantaci umělé nitrooční čočky do fyziologicky přirozené části oka. Zachování zadního čočkového pouzdra vytvoří mechanickou překážku, která zabrání proniknutí sklivcových hmot do přední oční komory a vzniku následných komplikací. Revoluci ve vývoji operační techniky způsobil Charles Kelman, který roku 1967 zavedl do praxe metodu fakoemulsifikace (jedná se o techniku využívající ultrazvukovou energii, která pomocí jehly rozdrtí jádro čočky a fragmentovaná hmota je odsátá aspirační jehlou). Nová technika ECCE se liší od standardně používané metody ECCE minimalizací délky rohovkového řezu a způsobem odstranění čočkového jádra společně s implantací umělé nitrooční čočky (Tihelková, 2010; Kuchynka, 2007; Kraus, 2000; Kolín, 1994).



2.4 Typy katarakty

Katarakta se řadí mezi onemocnění čočky způsobené vrozenými vadami, degenerativními nebo traumatickými změnami, a které se dále dělí na tři základní formy rozdělené dle lokalizace zákalu.

Zkalená oční čočka brání vstupu světla do oka a tím zabraňuje vytváření ostrého obrazu předmětů na sítnici, které na oko směřují (viz. Obrázek 5).

sedy_zakalrtxt5676.jpg

Zdravé oko Oko s kataraktou

Obrázek 5. Světlo dopadající na sítnici (www.klinikazlin.cz)




Поделитесь с Вашими друзьями:
  1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   12


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©azkurs.org 2019
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə