Univerzita palackého V olomouci

2.7 Stadia užívání drog

Na užívání drog můžeme nahlížet jako na sérii vývojových stádií. Coombs
a Howatt (2005) uvádějí tyto stadia: zahájení, vystupňování, udržování, přerušení (někdy zahrnující relaps) a zotavení. Ačkoliv většina závislých uživatelů projde postupně všemi stadii, nemusí to tak být vždy.

První stadium, tedy zasvěcení do užívání návykových látek, probíhá často v období adolescence v sociálním kontextu (náctiletí zřídka užívají psychoaktivní látky o samotě). První zkoušenou látkou bývá nejčastěji alkohol, poskytnutý rodiči a rodinou, nebo přáteli. Při zpětném vybavování si zdroje své závislosti jedinec toto období nepopisuje jako jeden konkrétní zážitek, ale jako déletrvající období, ve kterém příležitostně návykové látky užíval. V průběhu stadia „stupňování“ užívání vzrůstá, stále probíhá v sociální skupině

a intoxikace je brána jako normální a zábavná, něco jako zdravé odreagování. Často
je užíváno více látek současně a jedinci nemají obavy o to, zda by mohlo být poškozeno jejich zdraví.

Závislost může postihnout jedince v každém věku. Když tedy dojde k jejímu rozvinutí, všechny ostatní aktivity jedince se stanou druhořadé. Ve stadiu „stupňování“ užívá psychoaktivní látky také mnoho přátel, ale funkčně jsou stále na úrovni neuživatelů. Ve třetím stadiu už ale užívání nepředstavuje zábavu, nýbrž nutnost. Dosáhnout sociálních a psychologických odměn je stále těžší a tento požadavek se změní pouze na to,

aby se člověk mohl cítit normálně. K tomu se přidává zhoršující se psychické i fyzické zdraví, zhroucení pozitivních sociálních vztahů a úbytek ekonomických zdrojů.

Důvody a doba abstinence se u jednotlivých uživatelů liší. Někteří mohou přestat náhle, jiní dočasně, ovšem někdy je jejich situace donutí vyhledat pomoc. Špatné zkušenosti (předávkování, nemoci, tlak rodiny apod.) je nutí podívat se na užívání drog ne jako na řešení, ale jako problém. Někteří jedinci se dokáží své závislosti zbavit sami, ovšem většinou je zapotřebí odborné léčby.

Zotavení představuje závěrečnou fázi, kdy jedinec uzná, že psychoaktivní látky jsou zdrojem jeho problémů. Drogy postupně nahrazuje jinými, zdravějšími aktivitami a vztahy. Znovuzískání fyzického zdraví je ovšem jednodušší než zdraví psychického, protože
aby se jedinec mohl emocionálně dále vyvíjet, musí se vrátit do období, kdy začínal užívat drogy a začít řešit své problémy. Během prvních šesti měsíců střízlivosti je největší riziko relapsu. V této době jedinci vyvíjejí nové strategie vypořádávání se se stresory, které každodenní život provází. Během 6-12 měsíců typicky nastává období, kdy truchlí
po „starých dobrých časech“. Začíná se znova budovat schopnost cítit a vypořádat se
se svými emocemi bez užití návykových látek. Po roce střízlivosti začínají získávat jistotu ve své podpůrné systémy a dovednosti, které se naučili v léčbě.

2.8 Sociální důsledky závislosti na nealkoholových drogách

Sociální důsledky zneužívání alkoholu a nealkoholových drog se značně liší, především z důvodu rozdílných postojů společnosti k těmto problémům i rozdílným charakteristikám obou skupin. Základním rozdílem je například věk a s ním související sociální role, přičemž drogově závislí bývají většinou mladí lidé, kteří nestačili získat žádnou profesní kvalifikaci, a jejich sociální zázemí tvoří původní rodina. Rodiče
a sourozenci jsou lidé, kteří jejich jednáním nejvíce trpí. Naproti tomu závislostí
na alkoholu trpí častěji lidé starší, kteří již založili vlastní rodinu, mají partnera a děti,
i profesi. V tomto případě trpí více nová rodina (Vágnerová, 2008).

Postoj společnosti k uživatelům drog je odmítavější a více odsuzující než k lidem, kteří pijí alkohol, a je zde silná tendence drogově závislé stigmatizovat a sociálně izolovat. Převládají zde negativní očekávání a nedůvěra v možnost nápravy. Vysvětlením těchto vyhraněných odmítavých postojů může být omezená zkušenost se závislými lidmi a z ní vyplývající nejistota. Ovšem právě pohrdání a odpor společnosti přispívá k identifikaci těchto jedinců s drogovou subkulturou, k přijetí jejích hodnot a norem, protože to je často jediná skupina, která je neodmítá.

Osoba závislá na návykových látkách přestává respektovat normy společnosti, neplní své povinnosti, přestává chodit do zaměstnání nebo do školy. Po ztrátě zaměstnání nemá motivaci hledat nové uplatnění. V určité fázi rozvoje závislosti již jen parazitují
na rodině nebo na společnosti a postupně ztrácejí většinu svých sociálních rolí, protože nejsou schopni plnit požadavky, které jsou s nimi spojené.

Rodina jedince závislého na návykových látkách reaguje často bezúčelně pokusy přimět jej k abstinenci, které zahrnují výčitky, domluvy, pláč, zákazy apod. Optimistické fáze nové důvěry se střídají s fázemi zklamání a rodinní příslušníci rezignují, pokud mají pocit, že vyčerpali všechny možnosti. Závislá osoba se stává pro rodinu ekonomickou

i psychickou přítěží. Situace může vyústit v opuštění domácnosti a ztrátu sociálního zázemí nebo také ve ztrátu střechy nad hlavou, což má nejhorší prognózu.

Rovněž se mění vztahy s lidmi, protože jedinec se pod vlivem drog stává nespolehlivým, sobeckým a necitlivým k potřebám ostatních. Mění se hodnotová orientace. Zhoršuje se také schopnost navázat a udržet jakýkoli citový vztah. Obecným důsledkem závislosti bývá trestná činnost, protože drogová závislost bývá ekonomicky náročná, přispívají k ní také osobnostní změny (ztráta zábran, neschopnost sebeovládání, bezohlednost a egocentričnost) a změny hodnotového systému. Kriminální chování

je převážně spojené s drogou (výroba a distribuce drog, krádeže a vloupání zaměřené
na jejich získání apod.) (Vágnerová, 2008).

3. Ambulantní léčba osob závislých na pervitinu

V České republice se uskutečňuje ambulantní léčba závislosti na pervitinu ve třech formách: v AT ambulancích, ambulantních programech nebo prostřednictvím psychiatrické léčby. V rámci celé republiky tvoří ambulantní programy 20%,

AT ambulance 34% a psychiatrické ordinace 46% z celkového počtu zařízení (Růžička, 2012a).

Podle Hampla (2003) jsou nejvhodnější variantou právě AT ordinace pro prevenci

a léčbu závislostí. Do roku 1992 byla vybudována celostátní síť, přičemž jejich počet byl asi 160, který plně zajišťoval dostupnost této specializované zdravotnické služby. Záhy však došlo k reorganizačním změnám, zejména privatizaci, která způsobila, že většina lékařů se přestala touto problematikou zabývat z různých důvodů (především pro obtížnost práce a nedostatečné finanční ohodnocení). Tato situace následně vedla k nedostatečné dostupnosti specializované ambulantní lékařské péče o jedince závislé na návykových látkách.

V AT ambulanci by měl optimálně působit terapeutický tým, který se skládá z vedoucího lékaře, sekundárního lékaře, klinického psychologa, nejméně ze dvou zdravotních sester, jedné sociální pracovnice a podle potřeby z administrativního pracovníka. Vedoucí lékař provádí prostřednictvím společných sezení interní supervizi, kontrolu znalostí a plnění úkolů a vztahu k pacientům. Služeb tohoto zařízení mohou využívat všechny osoby bez rozdílu věku, pohlaví, vzdělání nebo zaměstnání, přičemž

se nemusí jednat pouze o osoby závislé, ale také o experimentátory, konzumenty, víkendové uživatele bez závislosti a problémové uživatele. Mohou být k abstinenci motivovaní, nebo přinucení, léčba jim může být také nařízena soudem.

Každý nový pacient je komplexně vyšetřen lékařem, což se týká jak jeho somatického, tak psychického stavu. Vyšetření osobnosti provádí klinický psycholog, ostatní vyšetření je na lékaři. Klinické vyšetření je nutné doplnit laboratorními a dalšími pomocnými vyšetřeními (vyšetření moče, krevního obrazu a serologické vyšetření, EEG, RTG, EMG, sonografické vyšetření, vyšetření počítačovou tomografií).

Léčebnou péči o jedince nelze oddělit od poradenství a preventivních aktivit, proto mluvíme o léčebně preventivní péči. Součástí léčebné péče je především sekundární prevence, která má zabránit vzniku psychických a somatických komplikací. Základní pilíře léčebně preventivní péče jsou psychoterapie, farmakoterapie a socioterapie (bio-psycho-sociální přístup). Léčbu je samozřejmě nutné přizpůsobit stavu pacienta, druhu užívané návykové látky a dalším okolnostem, které se mohou měnit i v průběhu léčby. Přístup k pacientovi je vždy individuální.

Ambulantní léčbu je vhodné doplňovat rehabilitačními pobyty, bohužel ale není v možnostech všech AT ordinací je realizovat. Důležitá je také následná péče, která spočívá ve sledování zdravotního stavu a sociální situace pacienta v prodlužujících

se intervalech po dobu až pěti let. Jejím cílem je dokončení rehabilitace a resocializace jedince a jeho návrat do plnohodnotného života (Hampl, 2003).
V ambulantní léčbě obecně jsou nejméně rozšířenou skupinou ambulantní programy, které jsou dostupné pouze v osmi ze čtrnácti krajů ČR. AT ambulance pak můžeme najít téměř ve všech krajích, s výjimkou Libereckého a Ústeckého kraje. Nejrozšířenější typ ambulantní léčby se uskutečňuje v soukromých ordinacích
či ambulancích psychiatrů a představuje jedinou skupinu, která je zastoupena ve všech krajích ČR. Následující odstavce shrnují informace, které byly zjištěny ve výzkumu Šteflové (2011, In Růžička, 2012). Zařízení odpovídala na tři okruhy otázek: délka fungování zařízení, metodické prameny práce či metody terapie a klienti závislí
na pervitinu.