1. Základy genetiky



Yüklə 5,01 Kb.
Pdf görüntüsü
səhifə19/21
tarix05.05.2017
ölçüsü5,01 Kb.
1   ...   13   14   15   16   17   18   19   20   21

bipedním
 poh
ybem; posun týlního otvoru na spodek lebky; vývoj ruky; 
ústup ochlupení; zvětšování kapacity mozkovny a další změny na lebce (vznik brady, ústup 
nadočnicových oblouků).
 
 
Sapientace
 
navazuje na proces hominizace. Tento proces se vyznačuje vývojem mozku a je
 
přímo 
závislý na zvětšování mozkové části lebky (která v průběhu antropogeneze přesáhne kapacitou část 
obličejovou) a na
 
gyrifikaci
 
mozku, která zvětšuje plochu šedé kůry mozkové 

centra vyšší mozkové 
činnosti. Díky tomu dochází k vývoji typicky lidských
 
znaků, jakými je řeč nebo druhá signální soustava 
(schopnost pracovat s abstraktními pojmy). Přesné definice těchto pojmů však jsou poněkud 
problematické.
 
Předchůdci člověka
 
Ramapithecus
 - 
Nekontroverznější z našich předchůdců, přesto je i nadále za našeho předka 
označován. Ţil v Africe a v Asii zhruba před 13 miliony let. Zubní oblouk lidského typu, mozkovna 
350cm
3

Australopithecus
 - 
Tento rod se dělí na několik druhů. Jedná se s největší pravděpodobností o 
slepou vývojovou větev, a pouze u několika druhů se uvaţuje jako o moţných přímých předchůdcích 
dnešního člověka. Jako jejich předchůdce a snad první uznávaný předek člověka je druh
 Ardipithecus 
ramidus 
(asi před 4,5 milionu let). Do lidské vývojové větve je řazen
 A. africanus (140 cm, 45kg, 
mozkovna asi 500cm
3
) a v poslední době snad i nově objevený
 A. garhi
. Další druhy:
 A. afarensisA. 
robustusA. boisei
Homo habilis
 
(člověk zručný) 

První předek, řazený do rodu Homo, ţil v Africe v období mezi 2,5 

1,5 milionu let. Doloţeny první vyrobené kamenné nástroje. Mozkovna 700cm
3

Homo erectus
 
(č. vzpřímený) 

Ţil v Africe, Asii i Evropě a to v období od 1 milionu do 350
 
000 let př. 
n. l. (Evropa) / 100 
000 př. n. l. (Jáva 

Asie). Výška aţ 170cm, mozkovna i 1000cm
3
. Prokazatelně 
znal oheň. Dříve označován i jako:
 Pithecanthropus erectusMaueranthropus 
heidelbergensis nebo Sinanthropus pekinensis
Homo sapiens heidelbergensis
 - 
Pojmenován podle místa nálezu 

Heidelberg v Německu. Starší 
předchůdce neandertálského člověka (před 400
 000 - 200 000 lety), 
méně primitivních znaků neţ 
neandertálec, mozkovna asi 1200cm
3
.  

Homo sapiens neanderthalensis
 - 
Klasičtí neandertálci, kteří vymřeli jako slepá vývojová větev (i 
kdyţ mohlo docházet, a snad i docházelo, ke kříţení s prvními zástupci druhu
 Homo sapiens sapiens). 
Ţil asi 150
 000 - 50 
000 lety. Výška asi 160cm, mohutný chrup a nadočnicové oblouky (primitivní 
znaky), mozkovna naopak mohla mít kapacitu v rozmezí od 1400 do 1700cm
3
, coţ je více neţ u 
soudobého člověka.
 
Homo sapiens sapiens
 - 
Současný člověk, který se fyzicky jiţ téměř neliší od nás. První lidé tohoto 
typu (označováni jako předvěcí 
- typfosilis
) ţili přibliţně v rozmezí mezi 40 
- 10 
000 lety př. n. l. Za 
první příslušníky dnešního člověka (typ
 recens
) se povaţují první zemědělci, opustivší kočovný
 
způsob ţivota.
 

10.
 
 Genetické inženýrství 
1)
 
Základní metody genetického inženýrství 
Genetické inţenýrství je fenomén, který má své počátky jiţ hluboko v minulém století. Manipulace s 
nukleovými kyselinami jsou dnes jiţ na denním pořádku. Na analýze nukleových kyselin je zaloţena 
celá řada diagnostických metod. Manipulace a analýza nukleových kyselin je podstatou celé řady 
genetických výzkumných projektů.
 
Pod pojmem genetické inţenýrství si dnes představuje hlavně manipulaci s nukleovými kyselinami a 
jejich případnou modifikaci. Zatímco pro klasickou dědičnost organizmů je typický vertikální přenos 
DNA ("shora - 
dolů"; myšleno z generace na generaci), metody genetického inţenýrství umoţňují i tzv. 
horizontální přenos (přenos mezi jednou generací). Ovšem nejen to,
 
neboť přenášenou DNA umíme 
jiţ i upravovat a různě modifikovat, či dokonce syntetizovat uměle.
 
Restrikční endonukleázy
 
Restrikční endonukleázy jsou enzymy, které jsou schopny štěpit dvoušroubovici DNA v určitých 
specifických sekvencích. Byly objeveny v bakteriích, kde slouţí jako ochrana před cizorodou DNA 
(především DNA bakteriofágů). Bakteriální DNA je před jejich účinkem zpravidla chráněna methylací 
DNA v místech rozpoznávaných sekvencí.
 
Místa rozpoznávané restrikčními endonukleázami jsou většinou
 
palin
dromatické
 sekvence 
(palindromatické sekvence mají stejné pořadí nukleotidů čtené ve směru od 5' konce na obou dvou 
vláknech DNA).
 
Příklad palindromatické sekvence u enzymu
 Eco
RI (mezi červeně označenými nukleotidy dochází ke 
štěpení):
 
5' 
GA
ATTC 3' 
3' CTTA
AG
 5' 
Jak vidíme v příkladu u enzymu Eco RI (zkratka Eco vychází z názvu bakterie, ze které je příslušná 
endonukleáza izolována; v tomto případě
Escherichia coli
), můţe docházet ke štěpení mezi nukleotidy, 
které neleţí naproti sobě; konce rozštěpené dvoušroubovice jsou pak nestejně dlouhé. Takovéto 
konce označujeme jako lepivé (kohezní).
 
Pokud restrikční endonukleasa štěpí mezi protilehlými nukleotidy, potom jsou konce dvoušroubovice 
zarovnané 

tupé konce.
 
Restrikční endonukleasy mají velký význam, neboť umoţňují specificky vyštěpovat různé DNA 
sekvence. Existuje totiţ relativně velké mnoţství takovýchto endonukleas (izolovaných z různých 
bakterií), tudíţ máme i velké mnoţství moţností na vyštěpování ţádaných úseků DNA (existují tzv. 
restrikční mapy, kde jsou v genomových sekvencích naznačena místa, kde lze sekvenci určitou 
endonukleasou štěpit). Prvním významem je tudíţ vyštěpování poţadovaných (k dalšímu pouţití) DNA 
sekvencí z delšího úseku DNA.
 
V diagnostice dědičných chorob se potom vyuţívá takzvané restrikční analýzy, zaloţené na 
polymorfizmu délky restrikčních fragmentů (
RFLP
- Restriction Fragment Length Polymorphism). 
Jedná se o to, ţe různí lidé mají různou DNA sekvenci (zvláště v nekódujících oblastech DNA, kde se 
různé varianty nijak fenotypově neprojevují), tudíţ mají i různě umístěná místa, kde mohou restrikční 
endonukleasy štěpit. Zároveň se vyuţívá skutečnosti, ţe při různých genetických mutacích mohou být 
určité sekvence DNA deletovány, nebo naopak přidány.
 

Výsledkem je jiţ zmíněný (a z diagnostického hlediska uţitečný) polymorfizmus délky restrikčních 
fragmentů. Po štěpení určité sekvence DNA (ve které se nachází i sledovaný gen) restrikční 
endonukleasou získáme nestejně dlouhé fragmenty DNA, které můţeme elektroforeticky (viz níţe) 
rozdělit a následně vyhodnotit.
 
 
Na uvedeném hypotetickém příkladě si ukáţeme základy restrikční analýzy. Matka (I/2) trpí 
hypotetickou autozomálně dominantní chorobou. V rodině je jedna další postiţená osoba a to dcera 
(II/1). Byla provedena RFLP analýza (štěpení restrikční endonukleasou a následná elektroforéza 
fragmentů) a pod rodokmenem jsou prezentovány jejich výsledky. Pod kaţdým jedincem jsou vidět 
dva fragmenty, jak b
yly rozděleny během elektroforézy (viz níţe). Různá délka odpovídá různě 
dlouhému fragmentu po štěpení restrikční endonukleasou; 2 délkové varianty odpovídají dvěma 
kopiím DNA, které má kaţdý jedinec.
 
Principem této analýzy je vysledovat, který rodič předal jaký fragment (víceméně odpovídá segregaci 
chromosomů při tvorbě gamet).
 
Otec má fragmenty o délce 10 kb (kilobází) a 15 kb. Matka má fragmenty o délce 5 kb a 15 kb.
 
Nyní vysledujeme, kdo z potomků získal jaký fragment:
 

 
Dcera (II/1) má fragmenty o délce 15 kb a 10 kb. Jeden z nich musí pocházet od otce a druhý 
od matky. Zatímco fragment 15 kb můţe pocházet od obou rodičů; fragment 10 kb můţe 
pocházet pouze od otce (matka jej nemá). Fragment 15 kb je tedy od matky.
 

 
Syn (II/2) musí mít fragment 5 kb od matky (otec jej nemá) a tím pádem tedy fragment 10 kb 
je od otce (rovněţ jediná moţnost).
 

 
Dcera (II/3) musí mít rovněţ fragment 5 kb od matky; fragment 15 kb pochází od otce.
 

 
Syn (II/4) má stejnou kombinaci fragmentů jako jeho bratr (II/2); fragment 10 kb od o
tce a 
fragment 5 kb od matky. 

 
Pokud si původ fragmentů nějakým způsobem označíme (v tomto případě barevně), můţeme jiţ 
vysledovat, který fragment je ve
 
vazbě s 
mutovanou alelou

To je účelem restrikční analýzy. Pokud můţeme tento fragment určit, potom označujeme analýzu jako 
informativní. Pokud však nedokáţeme fragment ve vazbě s mutovanou alelou vystopovat, potom 
označujeme analýzu jako neinformativní.
 
Obě postiţené osoby mají fragment délky 15 kb od matky (označen červeně). Právě tento fragment je 
tedy ve vazbě s mutovanou alelou (při zanedbání moţnosti rekombinace crossing
-overem). 
Další enzymy
 
Při úpravách rekombinantní DNA se pouţívají i další
 enzymy
. Velký význam má zejména DNA ligasa, 
která umoţňuje spojování různých DNA fragmentů (například různé fragmenty, vzniklé štěpením 
restrikčními endonukleázami).
 
Elektroforéza
 
Elektroforéza je dělící metoda, zaloţená na rozdílné pohyblivosti dělených struktur v elektrickém poli. 
Dělení DNA (i RNA) fragmentů je zaloţeno na skutečnosti, ţe zbytky fosforečné kyseliny (jakoţto 
součásti nukleotidů) mají záporný náboj. Nukleové kyseliny (NK) se tudíţ v elektrickém poli chovají 
jako polyaniotnty (pohybují se ke kladnému pólu
). 
Elektroforetické dělení NK probíhá nejčastěji na agarosovém nebo polyakrylamidovém gelu. Menší 
částice (kratší úseky NK) se pohybují rychleji a urazí tedy delší vzdálenost. Stejně dlouhé fragmenty 
urazí tudíţ stejně dlouhou vzdálenost. Vyuţití nachází elektroforéza NK (nejen) při restrikční analýze 
(viz výše).
 
Southern blotting 
Southern blotting
 
(přenos) je metoda, která umoţňuje lépe vizualizovat výsledky elektroforézy 
nukleových kyselin. Kroky jsou následující:
 
1) 
Necháme proběhnout elektroforézu DNA fragmentů.
 

2) 
Pomocí alkalické kapaliny (pufru) necháme vzlínat molekuly DNA z gelu na fólii (nejčastěji z 
nitrocelulózy), kde se molekuly DNA fixují (teplem). V alkalickém prostředí zároveň DNA 
denaturuje (vlákna se oddělí, aby mohlo v příštím kroku dojít k hybr
idizaci se sondou). 
3) 
Na fólii necháme působit další pufr s nukleotidovými sondami (v nadbytku), které hybridizují s 
komplementárními sekvencemi na fólii zachycených fragmentů DNA. Sondy jsou značeny 
radioaktivním izotopem nebo (nyní častěji) fluorescenčním 
barvivem. 
4) 
Nyní jiţ můţeme vizualizovat sondou značené fragmenty (podle pouţitého značení sondy buď 
autoradiografií nebo detekcí fluorescence). Získáme výsledek podobný tomu, jaký byl ukázán 
pod rodokmenem v příkladu s analýzou RFLP (viz výše).
 
5)  Jako 
Northern blotting
 
označujeme vizualizaci elektroforézy RNA, která probíhá obdobně 
jako v případě Southern blottingu.
 
Western blotting
 
se pouţívá při elektroforéze bílkovin, pro jejichţ značení se vyuţívají 
imunochemické metody.
 
Genové knihovny
 
V počátcích genového inţenýrství bylo velmi obtíţné namnoţit (naklonovat) poţadovaný úsek 
molekuly DNA. Za tímto účelem byla poţadovaná DNA sekvence integrována do plazmidu 
(mimojaderná cirkulární DNA molekula u
 
bakterií) a ten byl vnesen do bakteriální buňky. S 
namnoţením bakterie došlo i k namnoţení DNA fragmentu.
 
Tento postup měl své nevýhody (především pomalou rychlost klonování a obtíţe se zpětným 
izolováním namnoţeného DNA fragmentu), proto je v současnosti jiţ zcela nahrazován metodou PCR 
(viz dále). Princip této metody však byl a stále je uţíván při tvorbě
 
genových knihoven

Knihovny většinou obsahují velké mnoţství informací. Genové knihovny obsahují velké mnoţství 
genetických informací (genů). Představte si, ţe celý lidský genom rozštěpíte endonukleázami na 
obrovský počet fragmentů. Kaţdý fragment potom budete klonovat v jedné bakteriální populaci (v 
plazmidech). Nakonec získáte velké mnoţství bakteriálních populací a v kaţdé z nich budete mít 
namnoţený určitý fragment lidského genomu 
- bude se jednat o 
genomovou knihovnu

Pouţitím reverzní transkriptasy (RNA 

dependentní 

DNA polymerasy) můţeme přepsat genetickou 
informaci z RNA do DNA. Běţně toto aplikují retroviry během svého ţivotního cyklu, ale lze toho vyuţít 
při syntéze
 
cDNA
. Písmenko
 c 
znamená "complementary"
 
a vyjadřuje skutečnost, ţe vzniklá DNA je 
komplementární k RNA (nejčastěji mRNA). Pokud izolujeme všechny mRNA z určitého typu buňky 
(například z jaterní buňky 

hepatocytu) a podle nich vytvoříme reverzní transkriptasou příslušné 
cDNA, které opět klonujeme v bakteriích, získáme
 
cDNA knihovnu hepatocytu
. Tímto způsobem 
zjišťujeme, jaké geny jsou v konkrétní buňce přepisovány. Protoţe je cDNA kopií mRNA, je tvořena 
sekvencí, která neobsahuje introny!
 
Mimo bakteriální plazmidy se pro uchovávání DNA dále pouţívají například bakteriofágy nebo umělé 
chromosomy. 
Vyuţití bakterií pro syntézu proteinů
 
Bakterie lze rovněţ vyuţít pro produkci určitého proteinu. Jako první byl metodami rekombinantní DNA 
připraven lidský insulin. Nejprve musíme získat cDNA poţadovaného
 
proteinu (bakterie nemá 
schopnost odstraňovat z genu introny; vnesením celého lidského genu pro insulin bychom tak 
poţadovaný produkt nezískali), kterou vloţíme do bakteriálního plazmidu. Pro vysokou efektivitu 
produkce je vhodné před insulinový gen zařadit vysoce aktivní promotorovou sekvenci, která zajistí 
mohutnou transkripci vneseného genu.
 
Takto modifikované bakterie potom produkují vysoce kvalitní lidský insulin. Podobným způsobem lze 
však připravovat pouze jednoduché proteinové produkty, jejichţ struktura je dána samotnou sekvencí 

aminokyselin. Sloţité produkty z několika podjednotek a jinak modifikované bakterie syntetizovat 
nemohou. 
Na vnesení genetické informace do buňky je zaloţena i
 
genová terapie

PCR 
PCR
 - 
Polymerase Chain Reaction
 (Polymeraso
vá řetězová reakce) je metoda, díky které lze 
mnohonásobně naklonovat poţadovaný úsek DNA, navíc v krátké době.
 
Pro provedení reakce potřebujeme:
 

 
Vlákno DNA s úsekem, který chceme namnoţit (existuje zde omezení délkou)
 

 
Dva typy oligonukleotidů, které ohraničují z obou stran poţadovaný úsek DNA a budou slouţit 
jako primery pro polymeraci 

 
Termostabilní DNA polymerasu
 

 
Deoxynukleotid-
trifosfáty pro stavbu budoucích řetězců DNA
 

 
Kapalinu (pufr), ve které bude reakce probíhat
 

 
Nástrojové, přístrojové a softwarové vybavení (moderní přístroje se nazývají cyklery)
 
Postup je zhruba následující:
 
1) 
Do zkumavky jsou přidány všechny potřebné součásti reakce (DNA vzor, primery, pufr, 
polymeráza)
 
2) 
Během prvního cyklu je v cykleru nejprve zvýšena teplota, čímţ dojde k denaturaci vzorové DNA 
(dojde k narušení vodíkových můstků a vlákna se od sebe oddělí).
 
3) 
Po sníţení teploty mohou komplementární úseky opět renaturovat. Jelikoţ primery jsou ve velkém 
nadbytku, je vysoce pravděpodobné, ţe dojde k hybridizaci primerů na komplementárníc

místech, ohraničující úsek určený k namnoţení.
 
4) 
Od nasednuvších primerů syntetizuje Dna
-
polymeráza zbytek sekvence (je důleţité, aby šlo o 
termostabilní polymerasu, jinak by při zvýšené teplotě v první fázi cyklu došlo k její denaturaci a v 
této fázi by se po kaţdém cyklu musela polymerasa opět přidat; vyuţívají se polymerasy druhů 
bakterií, které ţijí za vysokých teplot 

např.
 Thermus aquaticus). 
Po čtvrté fázi následuje opět denaturace zvýšenou teplotou. Jiţ po několika cyklech získáme veliké 
mnoţství poţadovaného úseku DNA. Po 30 cyklech dojde k namnoţení asi v řádu 10
9

PCR nachází vyuţití mimo jiné při detekci viru HIV nebo při DNA diagnostice ve forenzní medicíně (či 
obecně při určování totoţnosti).
 
Transgenní organizmy
 
Organizmy, do kterých jsou vneseny nové nebo pozměněné geny, označujeme jako transgenní. Na 
různých modelových organizmech jsou například pouţívány metody
 
cílené mutageneze
, kdy se 
pozoruje fenotypový projev mutace určitého genu (někdy je nejlepším způsobem pro pochopení 
funkce genu je
ho cílené vyřazení z funkce a následné pozorování následků).
 
Jako "
knock-out
" genu se označuje cílené vyřazení genu z funkce (například vytvořením STOP 
kodonu). Pokud je funkce genu jenom určitým způsobem sníţena 
- jde o "
knock-down
" genu. 
Na obdobném principu je zaloţena i
 
genová terapie, ovšem zde nevnášíme mutovanou genetickou 
informaci, ale naopak se snaţíme minimalizovat následky vrozených mutací.
 
 

2)
 
Mapování genomů 
Mapování
 genomu 
určitého organizmu je sloţitý proces. Pro co nejpřesnější představu o genové 
mapě zkoumaného organismu musíme zjistit následující fakta:
 

 
Kolik má organismus
 
chromozomů
 

 
Na kterém chromozomu se jaký gen nachází
 

 
V jakém pořadí jsou geny na chromozomu umístěny; jak jsou od sebe geny vzdáleny
 
V současné době je jiţ běţné i
 
sekvenování genomů
, coţ je proces, během kterého zjistíme 
kompletní sekvenci nukleotidů jaderné molekuly DNA organismu.
 
Mapování genomu
 
Počet chromozomů lze stanovit běţnými mikroskopickými technikami pomocí vhodného 
cytogenetického barvení. Sloţitější jiţ je umisťování genů na jednotlivé chromozomy. Za tímto účelem 
byly vyvinuty speciální metody (hybridomová metoda), kdy se vytvářely buněčné kultury s 
kombinovanou chromozomovou výbavou (například člověka a myši). V těchto kulturách se postupně 
eliminovaly lidské chromozomy (nebo jejich části) a vyhodnocovala se přítomnost produktu 
sledovaného v závislosti na zbylých chromozomech (pokud v buňce zbyl pouze jeden lidský 
chromozom a produkt hledané genu se stále tvořil, potom bylo moţné tento gen lokalizovat na onen 
chr
omozom). Tato metoda byla velmi zdlouhavá a vyţadovala velikou zkušenost.
 
Známe
-
li proteinový produkt genu, můţeme zkusit z primární struktury 

tedy pořadí aminokyselin 

sestavit sekvenci nukleotidů, které by toto pořadí kódovaly. Nyní můţeme zkusit, zda
 
takto vytvořené 
sondy budou hybridizovat s nějakou sekvencí na některém chromozomu. Vyuţíváme při tom 
metody in situ 
hybridizace, kdy necháváme hybridizaci proběhnou takříkajíc "na místě" 
- tedy 
například přímo na podloţním sklíčku mikroskopu, ve kterém můţeme rovnou sledovat, zda na 
některém chromozomu značená (např. fluorescenčním barvivem) sonda hybridizuje.
 
Pro stanovení pořadí a vzdáleností genů na chromozomech se vyuţívá zákonů
 
genové vazby
 a 
tříbodového pokusu.
 
Metody sekvenování
 
Pro určení přesné sekvence nukleotidů v úseku DNA byly vynalezeny dvě metody 
-
 
Sangerova
 a 
Maxam & Gilbertova
. Popíšeme si princip Sangerovy metody, neboť je více 
pouţívaná.
 
Sangerova metoda
 
vyuţívá speciální vlastnosti speciálních nukleotidů 
- 2', 3' 
dideoxyribonukleotidtri
fosfátů. Tyto nukleotidy (ddATP, ddCTP, ddGTP a ddTTP) nemají na 3' uhlíku 
ribosy OH skupinu, z čehoţ plyne, ţe na tento konec jiţ nemůţe být ţádný další nukleotid navázán.
 
Nyní si představte, ţe máme v reakční směsi namnoţenou jednovláknovou DNA (jejíţ se
kvenci 
chceme znát), DNA polymerasu, příslušné primery (aby DNA polymerasa mohla začít pracovat), 
dostatek deoxyribonukleotidtrifosfátů (dATP, dCTP, dGTP a dTTP) pro syntézu a ještě určité mnoţství 
jednoho typu dideoxyribonukleotidtrifosfátu 
- dejme tomu ddATP. Co se stane - 
polymerasa začne od 
nasednuvších primerů doplňovat sekvenci druhého vlákna. Pokaţdé, kdyţ polymerasa doplňuje dATP 
do řetězce, je určitá pravděpodobnost, ţe namísto dATP pouţije ddATP. Pokud je zařazen ddATP, 
potom polymerace na tomto m
ístě končí. Necháme
-
li tedy takovouto reakci proběhnout, získáme velké 
mnoţství různě dlouhých oligonukleotidů, které budou všechny končit adeninem (dojde k zastavení 
polymerace u ddATP). 

Pokud necháme proběhnout stejnou reakci, tentokrát s ddCTP, ddGTP a 
nakonec i ddTTP, 
dostaneme 4 směsi oligonukleotidů, přičemţ v kaţdé směsi budou oligonukleotidy končit příslušnou 
bází.
 
Klasická metoda vyhodnocení spočívá v provedení elektroforézy, přičemţ jsou v gelu vytvořeny 4 
dráhy, kaţdá pro jinou oligonukleotidovou
 
směs.
 
Všimněme si, ţe díky rozdílné délce vzniklých oligonukleotidů, doputuje kaţdý z nich rozdílně daleko. 
Budeme vyhodnocovat od spodu (od nejkratšího oligonukleotidu, který doputoval nejdál 
- pokud je 
start nahoře). Všimněme si, ţe nejníţe je oligonukleotid končící adeninem. O něco výše je 
oligonukleotid končící guaninem. Tímto způsobem můţeme přečíst celou sekvenci:
 
5' ACGATTCGGCACT 3' 
V současné době existují moderní přístroje 

sekvenátory 

ve kterých se vyuţívá 
dideoxyribonukleotidů, které jsou značeny různými fluorescenčními barvivy (pro kaţdou bázi je jiná 
barva). Výslednou sekvenci pak přístroj určuje na základě tohoto barevného značení.
 

Yüklə 5,01 Kb.

Dostları ilə paylaş:
1   ...   13   14   15   16   17   18   19   20   21




Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©azkurs.org 2020
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə