Jaroslav Racek 2, Marie Marková



Yüklə 124,22 Kb.
Pdf görüntüsü
tarix05.05.2017
ölçüsü124,22 Kb.

254 LKS 12/2012

odborné sdělení



Miroslava Švábová

1)

, Jaroslav Racek

2)

, Marie Marková

2)

1)  Ústav biologie a lékařské genetiky, 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy  

a Všeobecná fakultní nemocnice, Praha

2)  Stomatologická klinika, 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy  

a Všeobecná fakultní nemocnice, Praha

MUDr. Miroslava Švábová, CSc., (*1958) 

ukončila studium stomatologie na FVL UK 

v Praze v r. 1982. V r. 1987 obhájila na 

téže fakultě disertační práci Genetické 



aspekty hypodoncie. Od r. 1988 do r. 1994 

působila jako vědecká pracovnice na I. 

stomatologické klinice 1. LF UK v Praze. 

V r. 1992 složila atestaci z ortodoncie. 

Od r. 1994 dosud provozuje privátní 

ortodontickou praxi v Praze 5-Košířích. 

Od roku 2005 zároveň pracuje jako 

externí učitelka v Ústavu pro lékařskou 

genetiku 1. LF UK v Praze. Její výzkumná 

a publikační činnost je zaměřena především 

na dědičnost vad a onemocnění orofaciální 

oblasti (6 článků a 25 přednášek). Je 

členkou České, Evropské, Americké 

a Světové ortodontické společnosti.



Kontakt:  svabova@mybox.cz

 

Privátní ortodontická praxe



 

Plzeňská 210

 

150 00 Praha 5



O aUtOreCh

GenetiKa ve StOMatOlOGii

Přehledové sdělení

SOUhrn: Bouřlivý rozvoj biologických věd v posledních le-

tech se promítá do většiny lékařských oborů, včetně stomato-

logie. Autoři se pokusili podat přehled dědičných vad a one-

mocnění orofaciální oblasti s ohledem na jednotlivé typy dě-

dičnosti. Pozornost je věnována i novým poznatkům z oblasti 

molekulární genetiky. Autoři se snaží vnést genetické hledisko 

do každodenní praxe zubních lékařů. 

Klíčová slova: genetika ve stomatologii, typy dědičnosti v oro-

faciální oblasti.



GenetiCS in StOMatOlOGy

review article

SUMMary:  Impetuous  development  of  biological  science 

has influenced most areas of medicine including stomatology 

during  recent  years.  Survey  of  hereditary  anomalies  of  oral 

facial region is given in accordance with the type of transmis-

sion. A lot of attention is paid to new findings in molecular 

genetics. Authors try to link genetic attitude with daily den-

tists' practice.

Key  words:  genetics  in  stomatology,  heredity  of  oral  facial 

region.


LKS, 2012, 22(12): 254–260

Práce je věnována doc. MUDr. et rnDr. lubomíru Sottnerovi, DrSc., k jeho 90. narozeninám

*)

.

ÚvOD

Většina  vad  a  onemocnění,  se  kterými  se  jako  zubní  lékaři 

dennodenně setkáváme, je do určité míry ovlivněna dědičností. 

Stupeň tohoto ovlivnění je však u jednotlivých případů rozdílný. 

Na jedné straně škály si můžeme představit výhradně geneticky 

determinované jednotky, jako je dentinogenesis nebo ameloge-



nesis imperfecta. Na opačné straně jsou stavy, kde je vliv dě-

dičnosti téměř nulový – třeba zlomenina čelisti při autonehodě 

nebo hospodské rvačce. Mezi těmito dvěma extrémy se pohy-

bují ostatní vady a onemocnění (rozštěpové anomálie, anomálie 

skusu, počtu zubů apod.), které vznikají interakcí genové výba-

vy a prostředí. Genetická složka těchto komplexních znaků je 

dána vzájemným působením určitého množství genů. Mohou 

zde působit jak geny velkého účinku, kde projev vady či one-

mocnění je výsledkem mutace, tak geny malého účinku, které 

existují v různých formách a u nichž je prokazatelná pouze sta-

tistická asociace daného polymorfizmu se sledovaným znakem. 

Pátrání po etiologii jednotlivých vad však není jen záležitostí 

výzkumu a akademických diskusí. Její znalost může významně 

ovlivnit naši diagnostiku a terapii.

Své o tom vědí ortodontisté při léčbě těžkých skeletálních 

vad.  Ty  jsou  často  spojeny  s  významnou  rodinnou  zátěží. 

Zjednodušeně řečeno, vyřešení anomálie skusu vyskytující se 

i u příbuzných pacienta bude často vyžadovat spolupráci s če-

listním chirurgem.

Méně  manifestní,  nediagnostikovaná  dentinogenesis  im-



perfecta  může  být  příčinou  neúspěšného  endodontického 

ošetření.



MetODiKa

Nejjednodušší  a  také  historicky  první  možností,  která  se 

při pátrání po míře a typu dědičnosti objevila, byla cesta po-

pisu zajímavé rodiny a přenosu vady v jejím rámci. Bohužel 

z vědeckého hlediska je výpovědní hodnota těchto kazuistik 

poměrně nízká, i když může být velmi důležitá v rámci gene-

tického poradenství v dané rodině.

Efektivnější  jsou  analýzy  rodokmenů  většího  množství  ro-

din, ale jejich hodnota je omezena typem výběru. Samozřej-

mě nejkvalitnější jsou výběry, které zahrnují všechny postiže-

né rodiny v dané oblasti, což je někdy těžko splnitelný úkol. 


255

LKS 12/2012



Obr. 1: Panoramatický rentgenový snímek pacienta 

s dentinogenesis imperfecta.

Obr. 2: Rodokmen jedné z rodin s dentinogenesis imperfecta 

vyšetřených Sottnerem a Rackem.

Velkou výpovědní hodnotu mají studie prováděné na sou-

borech  dvojčat.  Srovnává  se  výskyt  vady  u  jednovaječných 

a dvojvaječných dvojčat. Znaky výhradně geneticky determi-

nované vykazují výrazně vyšší shodu (konkordanci) mezi jed-

novaječnými dvojčaty. 

Z tohoto pohledu je genetickým grálem soubor jednovaječ-

ných dvojčat, která jsou po narození vychovávána odděleně. 

Splňují podmínku identické genové výbavy a rozdílného pro-

středí. Znak, ve kterém budou jednovaječná dvojčata konkor-

dantní, by měl být se značnou pravděpodobností determino-

ván geneticky. Korelace mezi těmito dvojčaty nám umožňuje 

stanovit  heritabilitu.  To  je  veličina,  která  vypovídá  o  podílu 

dědičnosti  na  daném  znaku,  přesněji  o  podílu  genetické  va-

riability na celkové variabilitě znaku. Takovou skupinu jedno-

vaječných  dvojčat  sestavila  v  průběhu  dvaceti  let,  počínaje 

rokem 1979, výzkumná skupina profesora Boucharda v Min-

nesotě. Soubor tvořilo 130 párů dvojčat. Výzkum byl zaměřen 

převážně psychologicky a potvrdil značný podíl dědičnosti na 

determinaci inteligence a způsobů chování (1). Členy týmu by-

li  i  stomatologové.  Sledovali  vliv  dědičnosti  na  parodontální 

onemocnění,  zubní  kaz  a  poruchy  temporomandibulárního 

kloubu. V případě poruch temporomandibulárního kloubu se 

dědičnou složku nepodařilo prokázat, u parodontopatií a zub-

ního kazu ano (bude zmíněno dále v textu).

V Československu se touto problematikou zabývala v 70. le-

tech minulého století Velíšková (2, 3). Z pohledu ortodoncie 

zpracovávala soubory mono a dizygotních dvojčat, s kvalitně 

stanovenou zygozitou. 

Od objevu struktury DNA se pátrání po genetických příči-

nách znaků a vad dostává na molekulární úroveň. Impozant-

ním výsledkem tohoto úsilí bylo přečtení lidského genomu po-

čátkem tisíciletí. Ke zjišťování příčinných genů slouží celá řada 

nástrojů.  Asociační  studie  testují  vztah  mezi  variantou  genu 

a sledovaným onemocněním, vazebnou analýzou se zjišťuje, 

zda postižení jedinci nesdílejí častěji některé alely. 



tyPy DěDičnOSti

Při  popisu  dědičnosti  znaků,  vad  a  onemocnění  se  nabízí 

řada přístupů. Můžeme zvolit patologicko-anatomický přístup 

a  postupovat  po  jednotlivých  oblastech,  anebo  dělit  jednot-

ky podle typu dědičnosti. Spíš z didaktických důvodů volíme 

druhou možnost. 



MOnOGenní vaDy

Mezi jednoznačně monogenně determinované jednotky, te-

dy takové, u kterých je jasná příčinná souvislost mezi genem 

a znakem a kde se znak přenáší do dalších generací podle kla-

sických mendlovských pravidel, patří poruchy tvorby tvrdých 

zubních tkání (dentinogenesis imperfecta a amelogenesis im-



perfecta) a velice vzácné syndromy s projevy převážně v oro-

faciální oblasti. Rozhodně se nejedná o případy, se kterými by 

se zubní lékař ve své praxi často setkával.

Dentinogenesis imperfecta

Jedná se o poměrně vzácnou (1 : 6000–8000) poruchu tvor-

by  zubních  tkání  mezenchymálního  původu  –  dentinu,  pul-

py, cementu a parodontu. Korunky premolárů a molárů mají 

hřibovitý tvar. Sekundárně změněná sklovina, vláknitý dentin 

s malým počtem dentinových tubulů a chybění homogenního 

spojení mezi sklovinou a  dentinem způsobují menší mecha-

nickou  odolnost  zubů  a  jejich  sklon  k  abrazi.  Zuby  postiže-

ných jedinců jsou opalescentního vzhledu, mají modrošedou 

až jantarovou barvu. Velmi typický je rentgenologický obraz, 

nápadná je předčasná obliterace dřeňových dutin, kořeny jsou 

krátké a úzké, časté jsou patologické periapikální nálezy u in-

taktních zubů (obr. 1). Je prokázán autozomálně dominantní 

přenos  a  známa  je  i  vlastní  příčina  tohoto  defektu.  Jedná  se 

o mutaci genu DSPP, který kóduje dentin fosfoprotein a dentin 

sialoprotein. 

Většina pacientů s dentinogenesis imperfecta se dostane již 

v dětství na specializovaná pracoviště. U frustních forem mů-

že  být  diagnostika  dentinogenesis  imperfecta  velmi  obtížná, 

zejména u pacientů s dokončeným vývojem stálého chrupu. 

Diferenciálně  diagnosticky  mohou  připadat  v  úvahu  ostat-

ní  onemocnění,  která  mění  barvu  a  kvalitu  tvrdých  zubních 

tkání. Lze uvažovat o endemické fluoróze, o některých cho-

robách  novorozeneckého  věku  (novorozenecká  žloutenka, 

fetální erytroblastóza), které však postihují jen dočasné zuby, 

a o působení zevních škodlivin, včetně TTC antibiotik a horeč-

natých onemocnění (4).

Vzhledem k obliteraci kořenových kanálků bývá endodon-

tické ošetření problematické, někdy až nemožné.

Na celém světě bylo popsáno několik vícegeneračních rodin 

s přenosem dentinonogenesis imperfecta (5, 6). Dvě rozsáhlé 

rodiny se podařilo vyšetřit i Sottnerovi s Rackem (7) v 70. le-

tech uplynulého století (obr. 2).

V některých případech je dentinogenesis imperfecta součás-

tí mnohem závažnějšího, mutilujícího nebo dokonce letálního 

postižení skeletu – osteogenesis imperfecta, zde je genetickou 

příčinou mutace v genech pro tvorbu kolagenu COL1A1 nebo 

COL1A2. I tato forma se dědí autozomálně dominantně.



amelogenesis imperfecta 

Amelogenesis imperfecta je označení celé skupiny jednotek 

s rozdílným klinickým obrazem a  různým typem dědičnosti. 

Frekvence je 1 : 14 000 (8). Postižení skloviny lze rozdělit do 

dvou,  respektive  tří  skupin.  Na  hypoplastické,  hypominerali-

zační a hypomaturační.

Hypoplastické  formy  jsou  způsobeny  nedostatečnou  tvor-

bou sklovinné matrix. Vrstva skloviny je slabá, někdy barevně 


256 LKS 12/2012

změněná, zuby vypadají jako nabroušené na korunku. Někte-

ré formy se vyznačují místními poruchami skloviny ve formě 

tečkovitých vkleslin nebo vertikálních proužků.

Hypomaturační formy představují mírnější stupeň postižení 

než hypomineralizační amelogenesis imperfecta

U těžkých forem je sklovina natolik měkká, že ji je možné 

seškrabávat nástroji na odstraňování zubního kamene. Někdy 

je  dost  obtížné  rozlišit,  co  je  vlastně  odstraňováno.  Krátkou 

dobu po prořezání zuby nepůsobí nápadně. Později se zabar-

vují  do  žluta  až  žlutohněda,  sklovina  se  enormně  abraduje, 

může se i spontánně odlamovat (obr. 3). Jisté štěstí v neštěs-

tí  pro  postižené  představuje  fakt,  že  –  pravděpodobně  pod 

vlivem zevního dráždění – je dřeňová dutina méně rozsáhlá, 

než by odpovídalo věku. Zuby je proto možné poměrně brzo 

ošetřit korunkami. Ošetření fotokompozity, vzhledem ke kva-

litě skloviny, nepřipadá v úvahu.

Z genealogických studií bylo jasné, že nejčastější, hypomi-

neralizační forma amelogenesis imperfecta, se přenáší autozo-

málně dominantně. Rozsáhlou rodinu vyšetřovali autoři tohoto 

článku počátkem 80. let minulého století na II. stomatologické 

klinice  Fakulty  všeobecného  lékařství  UK  v  Praze.  Uvedený 

rodokmen  dobře  ilustruje  autozomálně  dominantní  typ  pře-

nosu (obr. 4). Zdraví jedinci mají opět zdravé potomstvo, po-

stižení jedinci mají zhruba polovinu dětí zdravých a polovinu 

postižených. Kim et al. (9) prokázali v rodinách s touto vadou 

mutaci genu FAM83H.

Z  genetického  hlediska  jsou  zajímavé  formy  amelogenesis 



imperfecta  vázané  na  X  chromozom.  Postižení  žen  s  touto 

vadou je méně závažné než u mužů. Na sklovině se střídají 

vertikální proužky normální a hypoplastické skloviny podle to-

ho, který z chromozomů X byl inaktivován. Byly detekovány 

mutace v genu AMELX odpovědného za tvorbu amelogeninu, 

bílkoviny, která se podílí na tvorbě skloviny (10).

Uvedení řady dalších forem amelogenesis imperfecta a ge-

nových  mutací  za  ně  odpovědných  přesahuje  rámec  tohoto 

sdělení.

Syndromy s orofaciální lokalizací

Další  skupinu  monogenně  přenášených  jednotek  předsta-

vuje  řada  syndromů  s  převážně  orofaciální  lokalizací.  Jejich 

přehled, stejně jako přehled postižení způsobených změnami 

celých chromozomů, podává obsáhlá publikace Gorlinś Syn-

dromes  of  the  Head  and  Neck  (11)  pojmenovaná  na  počest 

svého prvního autora. 

Tyto  syndromy  jsou  nesmírně  vzácné,  řádově  jednotlivé 

případy  na  statisíce  zdravých  jedinců.  Vzhledem  ke  klinické 

závažnosti se s těmito pacienty setkáme spíše na specializova-

ných pracovištích.

Jako jeden příklad za všechny uvádíme rodinu s výskytem 

Crouzonova  syndromu.  Jedná  se  o  autozomálně  dominantní 

přenos z matky na dceru (obr. 5). Na dálkových rentgenových 

snímcích obou žen je vidět atypickou kalvu a hypoplazii střed-

ní  obličejové  etáže,  obojí  způsobené  předčasným  uzávěrem 

růstových  švů  (obr.  6,  7,  8).  U  tohoto,  stejně  jako  u  mnoha 

dalších syndromů, je již znám genový podklad. V tomto přípa-

dě se jedná o mutaci genu FGFR2 (gen kódující fibroblastový 

receptor pro růstový faktor) (11).



MUltifaKtOriální DěDičnOSt

U  většiny  dalších  vad  či  znaků  orofaciální  oblasti  před-

pokládáme  polygenní  nebo  lépe  multifaktoriální  dědičnost. 

Znamená to, že jednotka je determinována větším či menším 

množstvím genů a roli zde hrají i negenetické faktory. Pro vět-

šinu případů asi nebude platit typický polygenní model, kdy se 

sčítá vliv většího množství genů malého účinku. Na základě 

studií dědičnosti rozštěpových anomálií a hypodoncie se jeví 

jako pravděpodobnější varianta několika genů velkého účinku 

v kombinaci s negenetickými vlivy.

Podíl dědičnosti na daném znaku, přesněji genetické variabi-

lity na variabilitě znaku, představuje již zmiňovaná heritabilita. 

Další veličina, kterou používáme, je empirické riziko. Jedná se 

o údaj zjištěný na velkých souborech rodin probandů s danou 

vadou a informuje nás o pravděpodobnosti jejího opakování 

v rodině, v níž jsou již jeden nebo více členů postiženi. Po-

dobnou,  spíše  orientační  informaci,  podává  Edwardsův  vzo-

rec. Říká, že pravděpodobnost postižení dalšího člena rodiny 

je dána druhou odmocninou z populační frekvence vady.

rozštěpové vady

Pomineme-li  již  výše  zmíněné  syndromy  s  orofaciálními 

projevy, rozštěpy jsou nejvýznamnější vadou orofaciální oblas-

ti  z  hlediska  genetického  poradenství  –  jsou  dostatečně  časté 

a dostatečně závažné. V průběhu let byla stanovena empirická 

Obr. 3: Klinický obraz hypomineralizační formy 

amelogenesis imperfecta.

Obr. 4: Rodokmen rodiny s amelogenesis imperfecta.

Obr. 5: Rodokmen rodiny s Crouzonovým syndromem (po 

narození probandky následovaly tři aborty).


257

LKS 12/2012

rizika pro jednotlivé typy rozštěpů. Víme, že rozštěp rtu, čelisti 

a patra (CLP) je mnohem více geneticky podmíněn než izolo-

vaný rozštěp patra. Pravděpodobnost postižení sourozence pro-

banda je 4 %, pravděpodobnost postižení dalšího dítěte v ro-

dině, v níž má rozštěp proband a jeden z rodičů, je už 17 %. 

Pravděpodobnost dále zvyšuje závažnost rozštěpu. Oboustran-

ný  kompletní  rozštěp  rtu  čelisti  a  patra  s  sebou  nese  výrazně 

větší  riziko,  než  dejme  tomu  „pouhý“  rozštěp  rtu.  U  izolova-

ného rozštěpu patra jsou tyto hodnoty nižší. Pravděpodobnost 

opakování  u  sourozence  jsou  2  %,  v  rodině,  kde  je  postižen 

proband a jeden z rodičů, je riziko pro další dítě 15 % (12).

V současné době je známo již několik genů odpovědných 

za  rozštěpy  a  stále  přibývají  nové.  Označují  se  jako  geny 

OFC1- 12 (49). Gen OFC5 je gen MSX1. To je jeden tzv. homeo-

box genů, skupiny genů odpovědných za osové uspořádání orga-

nismu. Jedná se o vývojově starý systém, který existuje už např. 

u Drosophily. S tímto genem se setkáme ještě u hypodoncie.

Již v době před nástupem molekulární genetiky se však vě-

dělo, že některé rozštěpy, které jsou součástí syndromů, de-

terminuje jediný gen. Příkladem je syndrom van der Woodo-

vé, kde je rozštěp spojen s více či méně nápadnými cystami 

dolního  rtu,  vada  vykazuje  autozomálně  dominantní  přenos 

s  variabilní  expresivitou.  Riziko  pro  sourozence  probanda  je 

50 % – tedy mnohem vyšší, než uvedená empirická rizika.



hypodoncie

Hypodoncie je jednou z nejprobádanějších vad orofaciální 

oblasti.  Svému  nositeli  může  značně  zkomplikovat  život  jak 

po funkční, tak po estetické stránce. Nicméně, množství studií 

na lidech i na zvířatech je zřejmě dáno i tím, že představuje 

ideální genetický model. Je poměrně častá a snadno deteko-

vatelná. V české populaci je postiženo 6,5 % obyvatelstva (13), 

myšleno  bez  třetích  molárů.  Nejčastěji  nezaloženým  zubem 

ve stálé dentici je dolní druhý premolár následovaný horním 

postranním řezákem.

Starší práce věnované dědičnosti hypodoncie sledovaly pře-

devším hypodoncii horních postranních řezáků a přikláněly se 

k autozomálně dominantnímu přenosu. V 70. letech minulého 

století převládl názor, že hypodoncii je třeba chápat jako celek 

a typ dědičnosti lépe vysvětluje polygenní model (14, 15).

Sottner se spolupracovníky vyslovil v 80. letech dvacátého 

století hypotézu, že hypodoncie je jedním z projevů fenotypu 

narušení mezenchymo-epiteliálních interakcí v oblasti dentál-

ní  lišty.  Dospěl  k  tomuto  názoru  při  analýze  souborů  rodin 

probandů  s  retencí  špičáku  horní  čelisti,  kde  se  hypodoncie 

vyskytovala významně častěji než v běžné populaci (16, 17). 

Na úzkou korelaci mezi hypodoncií různých morfologických 

tříd zubů a dystopií špičáků upozornil i Peck et al. (18). 

S hypodoncií často souvisí řada symptomů, takže společně 

vytvářejí  velice  rozmanitý  syndrom.  Patří  sem  mikrodoncie, 

čípkovitý tvar zubu, hyperodoncie, srostlice, zvýšený a snížený 

počet hrbolků korunek a kořenů zubů, dystopie zubů s reten-

cí nebo bez retence, podmiňující resorpce kořenů dočasných 

horních  druhých  molárů,  způsobená  neprořezanými  stálými 

prvními  moláry,  infrapozice  dočasných  molárů,  větší  distální 

odstup zárodků stálých druhých molárů, taurodoncie, pyrami-

dalismus, odontomy, časové poruchy výměny denticí (19, 20).

Analýzou souboru více než 500 rodin probandů s hypodon-

cií byla stanovena některá empirická rizika. Pravděpodobnost 

postižení sourozenců probandů je 18,5 %. Rovněž postižení 

jednoho z rodičů zvyšovalo pravděpodobnost výskytu hypo-

doncie u sourozenců – na 25 % (21).

V  současnosti  se  podařilo  detekovat  několik  genů,  odpo-

vědných za hypodoncii. V roce 1996 byla potvrzena mutace 

MSX1 genu jako odpovědná za dědičnou hypodoncii premo-

lárů a třetích molárů (22). Dalším genem odpovědným za hy-

podoncii v laterálním úseku chrupu je PAX9 (23).

Současné  molekulárně  genetické  studie  stále  nevysvětlují 

dědičnost hypodoncie jako celku, takže multifaktoriální hypo-

tézu zatím nelze vyloučit. Nejblíže pravdě bude možná před-

stava  několika  genů  velkého  účinku,  které  se  daří  postupně 

detekovat, a vlivů zevního prostředí.

Vzhledem  k  nepochybné  genetické  determinaci  této  vady 

bychom při jejím záchytu měli myslet i na ostatní členy rodiny, 

zejména mladší sourozence (obr. 9). Signálem rodinného vý-

skytu vady přitom nemusí být pouze manifestní hypodoncie, 

ale i některé z výše uvedených syndromových projevů. 



Obr. 6: Telerentgenogram probandky.

Obr. 7: Chrup probandky.

Obr. 8: Telerentgenogram probandčiny matky.

258 LKS 12/2012

retence

Retencí zubu myslíme stav, kdy dojde k zadržení zubu na 

jeho  erupční  dráze.  Nejčastěji  se  to  týká  stálého  horního 

špičáku  (pomineme-li  3.  moláry).  Vada  postihuje  2,6  %  naší 

populace a, jak již bylo uvedeno výše, s předchozí anomálií 

má hodně společného. Sottner a Racek (16, 17) ji považují za 

jeden z projevů fenotypu narušení epitelo-mesenchymálních 

interakcí v dentální liště. Své závěry činí na základě analýzy 

272  rodin  probandů  s  retencí  špičáku.  Ve  47  %  se  jednalo 

o rodinný výskyt. Jejich závěry odpovídají polygennímu typu 

dědičnosti, heritabilitu stanovili na 70 %.

U  poruch  prořezávání  platí  to  samé,  co  v  případě  hypo-

doncie. Měli bychom zpozornět a vyšetřit další členy rodiny, 

zejména  mladší  sourozence.  Včasná  diagnóza  a  indikované 

extrakce dočasných zubů mohou předejít komplikované léčbě 

ve stálém chrupu.



Malokluze

Anomálie čelistí a mezičelistních vztahů představují složitou 

skupinu, kde ve většině případů bude platná hypotéza multi-

faktoriální dědičnosti, s tím, že podíl dědičnosti na determina-

ci těchto vad je nižší než v případě hypodoncie nebo retence. 

U protruzních vad (obr. 10) je zmiňována vyšší korelace me-

zi sourozenci než mezi sourozenci a rodiči, což by svědčilo 

o tom, že některé z genů, podílejících se na vadě, budou mít 

recesivní charakter (24).

Podíl  dominantních  genů  naopak  očekáváme  v  přípa-

dě  mandibulární  progenie.  Rodokmeny  panovnického  rodu 

Habsburků, stejně jako dalších evropských šlechtických rodů, 

dokládají přenos z generace na generaci (25).

Nicméně tento přenos nemusí být jednoznačným důkazem 

pro  monogenní  determinaci  mandibulární  progenie.  V  rámci 

habsburské  dynastie  docházelo  nebývale  často  k  příbuzen-

ským sňatkům. Nejtíže postižený Habsburk Karel II. Španělský 

byl  synem  Filipa  IV.  Španělského  a  Marie  Anny  Habsburské, 

což  byli  strýc  a  neteř.  Z  jedenácti  svazků  za  200  let,  které 

předcházely  jeho  narození,  bylo  devět  příbuzenských  (26). 

Docházelo zde k homozygotním konstelacím recesivních ge-

nů a rovněž polygenní typ přenosu mohl za těchto okolností 

působit jako autozomálně dominantní.

Následující populační studie vyznívají ve prospěch multifakto-

riální determinace. Watanabe et al. (27) na souboru 105 třígene-

račních rodin s mandibulární progenií prokázali vysoké postižení 

příbuzných 1. stupně – 11 % – a stanovili heritabilitu na 84,3 %. 

Heritabilita zjištěná Cruzem (28) z brazilského vzorku 55 rodin 

s mandibulárním prognatismem byla podstatně nižší – 31,6 %. 

Rozdíl může souviset s vyšším výskytem této vady v Asii.

Složitou dědičnost malookluzí se snaží objasnit i současný 

molekulárně genetický výzkum. Honkongská výzkumná sku-

pina kolem Rabieho sleduje polymorfismy genů řídících růst 

dolní čelisti v oblasti kondylu. Hledají tak geny odpovědné za 

protruzní i progenní anomálie. Výzkum má praktický význam, 

snaží se najít genové kombinace, které by predikovaly úspěš-

nou léčbu funkčními aparáty (29, 30).

Svůj podíl na vzniku malokluze může mít i řada fyziologicky 

probíhajících procesů. Hugs et al. (31) publikovali studii o vý-

razném genetickém ovlivnění doby, kdy prořezávají dočasné 

řezáky. Heritabilita zde kolísala od 82 do 96 %. Pod genetic-

kou kontrolou jsou rovněž některé rozměry zubních korunek 

(32, 33).

Z  hlediska  léčby  ortodontických  anomálií  má  praktický 

význam  sklon  k  nadměrné  resorpci  kořenů.  Ngan  et  al.  (34) 

prokázali srovnáním skupin mono a dizygotních dvojčat určitý 

podíl genetické komponenty (heritabilita 34 %) na externí api-

kální  kořenové  resorpci  po  ortodontické  léčbě.  Znamená  to, 

že v ohrožených rodinách musí ošetřující obezřetně dávkovat 

ortodontické síly a upravit léčebný plán. V poslední době se 

objevily práce poukazující na roli genů IL-1 clusteru v etiopa-

togenezi  zevní  apikální  kořenové  resorpce  po  ortodontické 

léčbě (35).

Parodontopatie

Dvě  nejčastější  a  nezávažnější  onemocnění,  kterými  se 

v  našich  ordinacích  zabýváme,  zubní  kaz  a  parodontopatie, 

jsou  ovlivňována  dědičností  podstatně  méně.  Na  pomyslné 

škále podílu dědičnosti a prostředí jsou na konci, těsně před 

infekčními  onemocněními  a  traumaty.  Vliv  zevních  činitelů, 

zejména  plaku  a  kouření,  na  vznik  zánětlivých  onemocnění 

parodontu vnímáme jako stěžejní. V tomto směru se snažíme 

ovlivňovat i své pacienty. 

Nicméně narůstá počet studií, které prokazují vliv genů na 

predispozici  k  těmto  onemocněním  a  na  jejich  průběh  (36). 

Jednou z nich je již zmiňovaná Minnesotská studie na dvoj-

čatech  (37).  Výrazný  podíl  dědičnosti  prokázali  autoři  této 

studie v případě agresivní formy parodontitidy, která se může 

projevit již prepubertálně a kde se uvažuje o 70% podílu ge-

netických faktorů. U chronické formy, která postihuje dospělé, 

stanovili 50% heritabillitu. Determinace agresivní formy bude 

pravděpodobně  heterogenní  několika  geny  velkého  účinku 

(38).  V  současné  době  dochází  k  explozivnímu  nárůstu  po-

čtu studií, které hledají asociace mezi genovými polymorfismy 

a parodontitidou. Týká se to zejména genů pro interleukin 1, 

bílkovinu podílející se na zánětlivé odpovědi organismu (39), 

uvažuje se o genech pro růstové faktory (TGF 

β a VEGF) (40).



Obr. 9: Rodina, ve které 

byla po vyšetření probanda 

diagnostikována hypodoncie 

i u jeho mladší sestry.

259

LKS 12/2012



Zubní kaz

O dědičnosti zubního kazu platí v zásadě to samé, co v pří-

padě  parodontopatií.  Vliv  zevních  činitelů,  tj.  orální  hygieny 

a diety, je nepopiratelný a snažíme se jej svým preventivním 

působením ovlivnit. 

I zde však víme, že existují genetické faktory, které činí své 

nositele z nejrůznějších důvodů k zubnímu kazu náchylnější-

mi. Rozhodně zde hraje roli morfologie zubů (hluboké fisury, 

více  podsekřivých  míst),  která  může  být  určována  geneticky 

(41). Význam může mít kvalita tvrdých zubních tkání, a pro-

to některé práce zkoumají roli genů pro strukturální proteiny 

skloviny (42, 43), množství a kvalita sliny, včetně jejích náraz-

níkových schopností, a imunitní odpověď organismu. Výskyt 

zubního kazu bezpochyby ovlivňují i chuťové preference, stej-

ně jako schopnost rozlišovat chutě. Obojí je dáno geneticky. 

Nadějný  je  výzkum  genů  chuťových  receptorů  a  chuťových 

drah (TAS2R38, TAS1R2), které byly původně sledovány v sou-

vislosti se sensitivitou k hořké chuti (44).

Vliv dědičnosti potvrzují i studie na dvojčatech. V rámci Min-

nesotské studie byly sledovány extrakce, přítomnost kazů a vý-

plní. I když dvojčata byla vychovávána v rozdílném prostředí, 

s rozdílnou stravou a rozdílnou dostupností zubolékařské péče, 

určitý podíl dědičnosti, který tyto charakteristiky ovlivňuje, se 

prokázal (45). Bretz et al. (46) stanovili heritabilitu na 30 %.

Nesmírně zajímavou studii provedli Werneck et al. (47) v se-

verní Brazílii. Předmětem jejich výzkumu byla izolovaná po-

pulace bývalého leprosária. Obyvatelstvo představovalo gene-

ticky homogenní skupinu, která se navíc vyznačovala vysokou 

kazivostí  (kariogenní  dieta  a  nízký  socioekonomický  statut). 

Komplexní segregační analýza prokázala existenci velkého ge-

nu  dominantního  charakteru  odpovědného  za  odolnost  vůči 

zubnímu kazu.

V roce 2011 byla publikována první celogenomová studie, 

pátrající po genech asociovaných se zubním kazem (48).



Závěr

S postupujícím pokrokem v biologických vědách jsou stále 

hlouběji objasňovány procesy, které vedou jak k optimálnímu 

vývoji a funkci našeho organismu, tak i k jeho poruchám. Po-

pis vývojových procesů a porozumění jim se dnes dostává na 

molekulární úroveň. Cílem se stává léčba „šitá na míru“ dané-

mu jedinci, resp. jeho genové výbavě.

Nicméně i bez přesné znalosti genových polymorfismů mů-

žeme pro své pacienty hodně udělat. Musíme se pozorně dívat 

a hodně se ptát. Vnímat, co nám pacienti odpovídají, přemýš-

let nad nimi a nad jejich rodinami. Existuje jistě mnoho zub-

ních lékařů, pro které je tento způsob myšlení samozřejmostí 

a vyšetření genetického zázemí jedince je nedílnou součástí 

jejich léčebně preventivní péče.

Autoři upozorňují, že tento článek byl koncipován pouze jako 

orientační přehled dědičných vad a znaků orofaciální oblasti.

Čtenářům, kteří mají hlubší zájem o tuto medicínskou pro-

blematiku, lze doporučit webové stánky OMIM (On Line Men-

delian Inheritance in Man), kde naleznou nepřeberné množ-

ství pravidelně aktualizovaných informací (49).

Autoři děkují prof. MUDr. Evě Rozkovcové, DrSc., za cenné 

podněty a připomínky, které jim k dané problematice poskytla.



*) 

věnování

Doc.  MUDr.  et  rnDr.  lubomír  Sottner,  DrSc.,  se  narodil 

2. 8. 1922 v Plzni. Medicínská studia ukončil v r. 1949, dálko-

vé studium na Přírodovědecké fakultě UK v r. 1963. V té době 

se věnoval poruchám metabolismu, a to zejména dědičnosti 



diabetes mellitus. V Ústavu experimentální biologie a geneti-

ky  ČSAV  v  Praze  obhájil  v  r.  1968  kandidátskou  disertační 

práci K dědičnosti atopických projevů, vypracovanou na pod-

kladě rozsáhlých genetických šetření v izolátech. Při studijním 

pobytu  v  zahraničí  se  věnoval  cytogenetice,  dermatoglyfům 

a metodám stanovení některých erytrocytárních enzymů. Od 

r.  1972  pracoval  jako  asistent  v  Biologickém  ústavu  FVL  UK 

v Praze. Zde byl pověřen vypracováním modelu výuky pro po-

sluchače stomatologie. S týmem ortodontistů z II. stomatolo-

gické kliniky a z terénních pracovišť rozvinul rozsáhlý výzkum, 

zabývající  se  dědičností  různých  vad  a  chorob  orofaciální 

oblasti. Touto tematikou se zabývala i  jeho habilitační práce 



Anomálie orofaciální oblasti jako genetický model a doktorská 

disertace  Nové  poznatky  v  etiologii  hypodoncie.  Jeho  publi-

kační činnost je velmi pestrá a rozsáhlá – více než 80 odbor-

ných prací a tři učební texty. Jeho vědecké práce jsou citovány 

u nás i v zahraničí.

Obr. 10: Telerentgenový 

obraz protruzní anomálie 

u monozygotních dvojčat.


260 LKS 12/2012

literatura

1. Bouchard tJ Jr, lykken Dt, McGue M, Segal nl, tellegen a. 

Sources of human psychological differences: The Minnesota 

Study of Twins Reared Apart. Science, 1990, 250: 223–250.

2. Pěnkavová-velíšková e, Zahálková M. 

Význam výskytu a morfologie tubeculum Carabelli pro stanovení 

zygosity dvojčat. Čs Stomat, 1970, 70(6): 343–349.

3. velíšková e. Význam růstu pro hodnocení kraniofaciální 

morfologie u identických dvojčat. Čs Stomat, 1977, 70(4): 271–276.



4. Schulze Ch. Anomalien und Missbildungen der menschlischen 

Zahne. Quintessenz Verlag GmbH, Berlin, Chicago, London, 

Sao Paulo, Tokio, 1987.

5. Bixler D, Conneally PM, Christen aG. 

Dentinogenesis imperfecta: Genetic variations in a six generation 

family. J Dent Res, 1969, 48(6): 1196–1199.

6. Giansanti JS, Budnick SD. 

Six generations of hereditary opalescent dentin: report of case. 

J Amer dent Ass, 1975(90): 439–442.

7. Sottner l, racek J, hvolková r, Sigmundová S. K dědičnosti 

dentinogenesis imperfecta. Čs Stomat, 1977, 77(1): 46–49.



8. Witkop CJ Jr, Sauk JJ Jr. Heritable defects of enamel. 

In Stewart RE, Prescott GH: Oral facial genetics.  

Saint Louis C. V. Mosby Comp, 1976: 151–226.

9. Kim JW, lee SK, lee Zh, et al. FAM83H Mutations in Families 

with Autosomal-Dominant Hypocalcified Amelogenesis 

Imperfecta. Am J Hum Genet, 2008, 82(2): 489–494.

10. Kim JW, Simmer JP, hu yy, et al. Amelogenin p.M1T 

and p. W4S Mutations Underlying Hypoplastic X-linked 

Amelogenesis Imperfecta. J Dent Res, 2004, 83(5): 378–383.

11. hennekam r, allanson J, Krantz i. Gorlin's Syndromes of the 

Head and Neck, Oxford University Press, 2010.



12. Curtis eJ, fraser fC, Warburton D. Congenital cleft lip and 

palate. Am J Dis Child, 1961,(102): 853–857. 



13. Marková M, taichmanová Z. Incidence of orthodontic 

anomalies in schoolchildren in Prague. Acta Univ Carol Med, 

1985, 31: 415–433.

14. Suarez BK, Spence Ma. The genetics of hypodontia. J Dent 

Res, 1974, 53: 781–785.



15. Sottner l, Marková M, racek J, Sigmundová S. Příspěvek 

k dědičnosti hypodoncie. Čs Stomat, 1976, 76(6): 420–425.



16. racek J, Sottner l. Naše názory na dědičnost retence 

špičáku. Sborn lék, 1984, 86(11–12): 355–360.



17. Sottner l. Naše pojetí dědičnosti retence zubů ve světle 

molekulární biologie a genetiky. Čes Stomat, 1997, 97(2): 43–51.



18. Peck S, Peck l, Kataja M. Concomitant  occurence of canine 

malposition and tooth agenesis: Evidence of orofacial genetic 

fields. Am J Orthod, 2002, 122(6): 657–668.

19. hoffmeister h. Mikrosymptome als Hinweis auf vererbte 

Unterzahl, Uberzahl und Verlangerung von Zahnen. Dtsch 

zahnarztliche Z, 1977,(32): 551–561.

20. Marková M, vášková J. Nový pohled na problematiku 

hypodoncie. Čs Stomat, 1989, 89(6): 416–424.



21. Švábová M, Sottner l, racek J, Marková M, Peck S. 

Hypodontia families – genetic analysis. Poster EOS, Santiago de 

Compostela, 2012.

22. vastardis h, Karimbux n, Guthua SW, Seidman JG, 

Seidman Ce. A human MSX1 homeodomainmissense mutation 

causes selective tooth agenesis. Nat Genet, 1996, 13: 417–421.



23. vastardis h. The genetics of human tooth agenesis: new 

discoveries for understanding dental anomalies. Am J Orthod 

Dentofacial Orthop, 2000, 117: 650–656.

24. Marková M. Dědičnost ortodontických anomálií prognatního 

charakteru. Zpráva pro závěrečné oponentní řízení dílčího 

výzkumného úkolu, FVL UK, Praha, 1985.

25. Wolf G, Wienker tf, Sander h. On the genetics of 

mandibular prognathism: analysis of large European noble 

families. J Med Genet, 1993, 30: 112–116.

26. alvarez G, Ceballos fC, Quinteiro C. The role of inbreeding 

in the extinction of a European royal dynasty. PLoS One, 2009, 

4(4): e 5174, Epub 2009, Apr 15.

27. Watanabe M, Suda n, Ohyama K. 

Mandibular prognathism in Japanese families ascertained through 

orthognathically treated patients. Am J Orthod Dentofacial 

Orthop, 2005, 128(4): 466–470.



28. Cruz rM, Krieger h, ferreira r, Mah J, hartsfield J Jr, 

Oliveira S. 

Major gene and multifactorial inheritance of mandibular 

prognathism. Am J Med Genet A, 2008, 146 A (1): 71–77.

29. rabie aBM. Condylar growth: From functional appliance 

to gene therapy. 85th Congress of the European Orthodontic 

Society, Helsinki, 2009.

30. Xue f, Wong rWK, rabie aBM. Genes, genetics, and Class 

III malocclusion. Orthod Craniofac Res, 2010, 13: 69–74.



31. hughes te, Bockmann Mr, Seow K, et al. Strong genetic 

control of emergence of human primary incisors. J Dent Res, 

2007, 86(12): 1160–1165.

32. Dempsey PJ, townsend GC, Martin nG, neale MC. 

Genetic covariance structure of incisor crown size in twins. 

J Dent Res, 1995, 74(7): 1389–1398.

33. hughes t, Dempsey P, richards l, townsend G. 

Genetic analysis of deciduous tooth size in Australian twins. Arch 

Oral Biol, 2000, 45(11): 997–1004.

34. ngan DC, Kharbanda OP, Byloff fK, Daredeliler Ma. 

The genetic contribution to orthodontic root resorption: 

a retrospective twin study. Aust Orthod J, 2004, 20(1): 1–9.

35. linhartová P, černochová P, izakovičová hollá l. 

IL1 gene polymorphisms in relation to external apical root 

resorption concurrent with orthodontia.  

Oral Dis, 2012, doi: 10.1111/j.1601–0825.2012.01973.x



36. Kinane Df, hart tC. 

Genes and Gene Polymorphisms Associated with Periodontal 

Disease. Crit Rev Oral Biol Med, 2003, 14(6): 430–449.

37. Michalowicz BS. Genetic and heritable risk factors in 

periodontal disease. J Periodontol, 1994, 65(5 Suppl): 479–488.



38. Marazita Ml, Burmeister Ja, Gunsolley JC, Koertge te, lake 

K, Schenkein ha. Evidence for autosomal dominant inheritance 

and race-specific heterogeneity in early-onset periodontitis. 

J Periodontol, 1994, 65(6): 623–630.

39. Grigoriadou Me, Koutayas SO, Madianos Pn, Strub Jr. 

Interleukin-1 as a genetic marker for periodontitis: rewiew of the 

literature. Quintessence Int, 2010, 41(6): 517–525.

40. Matarese G, isola G, anastazi GP, et al. 

Immunohistochemical analysis of TGF-

β1 and VEGF in gingival 

and periodontal tissues: a role of these biomarkers in the 

pathogenesis of scleroderma and periodontal disease. Int J Mol 

Med, 2012, 30(3): 502–508.



41. Shaffer Jr, Wang X, Desensi rS, et al. 

Genetic susceptibility to dental caries on pit and fissure and 

smooth surfaces. Caries Res, 2012, 46(1): 38–46.

42. Slayton rl, Cooper Me, Marazita Ml. 

Tuftelin, Mutans Streptococci, and Dental Caries Susceptibility. 

J Dent Res, 2005, 84(8): 711–714.

43. Deeley K, letra a, rose eK, et al. 

Possible association of amelogenin to high caries experience in 

a Guatemalan-Mayan population. Caries Res, 2008, 42(1): 8–13.

44. Wendel S, Wang X, Brown, et al. Taste genes associated with 

dental caries. J Dent Res, 2010, 89(11): 1198–1202.



45. Conry JP, Messer lB, Boraas JC, aeppli DP, Bouchard tJ Jr. 

Dental caries and treatment characteristic in human twins reared 

apart. Arch Oral Biol, 1993, 38(11): 937–943.

46. Bretz Wa, Corby PM, Schork nJ, et al. 

Longitudinal analysis of heritatability for dental caries traits. 

J Dent Res, 2005, 84(11): 1047–1051.

47. Werneck ri, lázaro fP, Cobat a, et al. A Major Gene Effect 

Controls Resistence to Caries. J Dent Res, 2011, 90(6): 735–739.



48. Shaffer Jr, Wang X, feingold e, et al. 

Genome-wide association scan for childhood carries implicates 

novel genes. J Dent Res, 2011, 90(12): 1457–1462.

49. Online Mendelian inheritance in Man. 

Dostupné na: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/omim




Yüklə 124,22 Kb.

Dostları ilə paylaş:




Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©azkurs.org 2020
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə