Masarykova univerzita



Yüklə 0,67 Mb.
səhifə14/19
tarix28.04.2017
ölçüsü0,67 Mb.
1   ...   11   12   13   14   15   16   17   18   19

5.4. Shrnutí výsledků analýzy


Během zde sledovaného období je možné pozorovat výskyt mnoha aspektů různých kombinací všech ideálních variant desekuritizace představených v teoretické části práce (viz kapitola 2). Tendence desekuritizovat neregulérní imigraci nicméně neměla během všech sledovaných vlád stejnou podobu, nebyla stejně intenzivní a její míra, nejvyšší v rétorické oblasti, nebyla ve stejné míře reflektována v legislativní a praktické oblasti činnosti těchto vlád. I v nediskurzivních projevech přístupu jednotlivých vlád je nicméně možné proměnu přístupu považovat za postupně desekuritizační. To především vzhledem k poměrně konstantnímu zvyšování důrazu na lidská práva, neustálému, i když minimálnímu zmírňování pravidel pro poskytování povolení k pobytu, azylu a všeobecně vstřícnějšímu přístupu k samotným migrantům, spočívajícím například v obecném rozšiřování možností pro vyvazování se z ilegality a zjednodušování s tím spojené administrativy a byrokratických úkonů. Kroky, které tyto vlády podnikaly za účelem zefektivnění kontroly hranic a zabezpečení se proti přílivu neregulérních imigrantů pak také dále neprohlubovaly sekuritizovaný přístup k nim, a spíše pokračovaly ve stávajícím směru, zmírňovaly jej nebo jej v určitých případech i desekuritizovaly, jako například prostřednictvím operace Mare Nostrum.

Nejzjevnějším aspektem desekuritizace neregulérní imigrace těmito vládami bezesporu byla snaha o hledání strukturálnějších řešení, která se projevovala především neobnovováním stavu výjimečné krize pro zvládání nárůstu neregulérní imigrace, jehož konstantní a opakované zavádění v minulosti bylo typickým projevem vysoce sekuritizovaného přístupu italských vlád, protože vydělovalo zvládání neregulérní imigrace z rámce standardních politických procesů.

Desekuritizační tendence jednotlivých vlád po roce 2011 se nicméně převážně projevovaly v mírných a postupných krocích, které byly především z počátku sledovaného období úzce provázány s přizpůsobováním italské legislativy v této oblasti evropskému rámci, čímž do ní velmi pozvolna vnášely stále větší důraz na lidskoprávní normy. Případně tento aspekt prohlubovaly na základě reflexe kritik mezinárodních institucí a organizací, čímž usilovaly především o budování pozitivního obrazu Itálie a o legitimizaci těch italských postupů vůči imigrantům, které byly motivovány potřebou zabezpečovat se proti neregulérní imigraci, a které tedy úzce souvisely s dlouhodobě sekuritizovaným přístupem k imigraci.

To bylo patrné především během Montiho vlády, která se i přes desekuritizační rétoriku v praktických krocích a konkrétních postupech dál držela původního sekuritizovaného přístupu. I vláda Maria Montiho, ale přes svou nevoli měnit směr nastavený předešlou vládou v jiných oblastech než je ekonomika, jasně vyjadřovala svůj ne-negativní přístup k imigraci obecně, a byla u ní již z počátku působení patrná i proměna hlavního cíle, na který směřovala její nová restriktivní opatření, z neregulérních imigrantů na osoby, kteří z jejich neútěšné situace profitují, čímž se minimálně v rétorické dimenzi od pozic představitelů předešlé vlády významně odkláněla. Nejočividněji se tento odklon manifestoval v kritice rasismu a xenofobie, v důrazu na potencionálně pozitivní ekonomický, demografický ale i kulturní přínos imigrace Itálii, dekonstrukcí dichotomie my X oni při adresování migrantů v Itálii, zdůrazňováním bezpečnosti samotných migrantů či vyjadřováním podpory zavedení občanství na základě místa narození, čímž imigraci obecně desekuritizovala.

I přes to, že se tato vláda neregulérní imigraci věnovala jen velmi okrajově, je tak možné její výroky v kontextu imigrace obecně považovat za způsob vymezování se proti strachu a tedy i sekuritizovanému přístupu i vůči  neregulérním imigrantům. Implementací mnoha evropských směrnic vláda také jednoznačně zvyšovala přítomnost lidskoprávní tématiky ve svém přístupu k migrantům. Usnadnila například přístup neziskovým organizacím a novinářům do CIE a v mnohem větší míře také začala reflektovat apely mezinárodního společenství na nutnost většího důrazu na lidská práva v přístupu k imigrantům v Itálii. V praktické rovině vláda sice pokračovala v dojednávání kontroverzních repatriačních dohod s třetími státy, rozšiřovala kapacitu CIE a deklarovaně podporované ius soli nakonec ani nenavrhla, což je ale vhodnější připisovat spíše technické povaze kabinetu, jež neměl vůli měnit zaběhlý směr, nežli cílené snaze udržet původní striktně sekuritizovaný přístup.

Vláda Enrica Letty byla v kontextu proměny přístupu k neregulérním imigrantům nejzajímavější, protože u ní podběhla markantní proměna přístupu po externím šoku představovaném utonutím několika stovek migrantů u břehů Lampedusy. Po ní se vláda, při své dlouhodobé snaze o zapojení Evropské unie do řešení problému neregulérní imigrace, začala odvracet od původní strategie zdůrazňující potřebu pomoci se zabezpečením hranic a začala za tímto účelem více apelovat na humanitární rozměr problému a hojněji využívat morální argumentace. Před touto tragédií nicméně vláda víceméně následovala přístup Montiho kabinetu a kromě postupného přijímání evropských směrnic, dalšího prohlubování důrazu na lidská práva v přístupu k neregulérním migrantům, zjednodušování pravidel pro vydání povolení k pobytu či přiznání azylu a zvyšování citlivosti italských autorit k jednotlivým kategoriím migrantů a jejich specifickým právům a potřebám, zastávala spíše neutrální či jen mírně desekuritizační pozici k neregulérní imigraci. To především proto, že mírné, i když zjevné desekuritizační kroky vlády před zmiňovanou tragédií probíhaly zároveň s tím, co se v jiných postupech (uzavírání repatriačních dohod, a minimální starost o napravení silně kritizovaných podmínek v detenčních centrech) držela původního sekuritizovaného přístupu, který nicméně neprohlubovala ani neposouvala za míru, kterou je neregulérní imigrace sekuritizována na celounijní úrovni. Tato vláda byla vzhledem k velké různorodosti kabinetu také poměrně nejednotná, což se projevilo i v přístupu k neregulérní imigraci. Ministr vnitra Alfano (bývalý ministr spravedlnosti Berlusconiho vlády) přistupoval k imigraci spíše v rámci původně sekuritizovaného přístupu. Předseda vlády Letta pak spíše využíval desekuritizační rétoriky.

Lettova vláda k problému neregulérní imigrace nicméně zcela zjevně začala přistupovat z dlouhodobých perspektiv a usilovala o hledání strukturálních řešení v mezích standardní politiky, což je možné usuzovat jak z neobnovení režimu krizového stavu, tak z iniciativ navyšování kapacit v systému SPRAR, či z výrazné snahy zapojovat do řešení problému EU a prohlubovat integraci v oblasti migrační a azylové politiky. Po zmiňované tragédii pak byla desekuritizace neregulérní imigrace zcela zjevná, přičemž probíhala především vůči publiku představovanému EU. Operace Mare Nostrum i rychlá reakce usilující o zlepšení podmínek zadržení v CIE po druhém výrazném externím šoku, představovaném zveřejněním videa, ukazujícího nevhodné zacházení s migranty v CIE na Lampeduse, jednoznačně ilustrují výrazně desekuritizační tendence v reakci na nový vývoj situace. Příčinu tohoto posunu je potom, v souladu s Huysmansovými předpoklady (1998, 572-3) možné, vzhledem k přecházejícímu výraznému zdůrazňování bezpečnostních argumentů pro zapojení Evropy do řešení problému, interpretovat jako primárně instrumentálně motivanou. Především proto, že tato změna v přístupu také úzce souvisela se zjištěním italské vlády, že využívání humanitárních a morální argumentů je efektivnější pro zapojování EU a dalších členských států, než byla původní strategie využívající argumentaci primárně bezpečnostní.

Vláda Mattea Renziho navazovala na jednoznačně desekuritizační rétoriku závěru vlády Enrica Letty, přičemž ještě zintenzivňovala důraz na lidská práva a humanitární argumenty. Ve vztahu k EU také významněji vystupovala jako normativní aktér a situovala se do pozice strážce a ochránce lidských práv, hájícího svou vysokou angažovaností ideály, hodnoty a tedy i tvář lhostejné a nečinné Evropy. Vystupování v této pozici přitom bylo legitimizováno především probíhající operací Mare Nostrum v kontextu zdůrazňované omezenosti italských kapacit a nespravedlnosti dosavadní evropské neangažovanosti v přístupu EU k imigraci obecně. Primárním adresátem silně desekuritizační rétoriky tak byla, podobně jako u minulé vlády, především EU, přičemž tato rétorika nadále poměrně jednoznačně sloužila jako nástroj pro její vyšší zapojení do řešení neregulérní imigrace do Itálie. Bezpečnostní otázky byly vládními představiteli zmiňovány pouze okrajově, především ministrem vnitra Alfanem a převážně v případech, kdy bylo primárním adresátem sdělení italské obyvatelstvo. I v jeho přístupu byl nicméně rostoucí důraz na humanitární otázky a morální argumentaci na úkor bezpečnostního rámování problematiky jasně patrný a oproti jeho vlastním výstupům během působení ve vládě Enrica Letty byl jeho přístup k neregulérním migrantům mnohem vstřícnější.

V nediskurzivních projevech je celkovou míru desekuritizace neregulérní imigrace této vlády také možné považovat za nejintenzivnější ze všech vlád ve sledovaném období, pokud pomineme vytvoření operace Mare Nostrum vládou předcházející. Nicméně, desekuritizace zde byla opět výrazně nižší než v rétorické dimenzi a projevovala se ve v podstatě totožných oblastech jako u Lettovi vlády. Pokračovala implementace unijních směrnic prohlubující důraz na lidskoprávní standardy, docházelo ke krokům zmírňujícím pravidla pro přiznávání azylu a nároků na vydávání povolení k pobytu, v některých oblastech byla zjednodušována s tím spojená administrativa, byl rozšiřován výčet případů, které vyžadují přiznání mezinárodní ochrany a zakotvena pravidla pro vstřícnější přístup ke konkrétním skupinám neregulérních migrantů. Za nejvýznamnější desekuritizační krok uskutečněný touto vládou je pak nutné považovat významné snížení maximální možné doby zadržení v CIE z 18 na 3 měsíce.

Postupující tendenci k desekuritizuaci je nicméně i během této vlády vhodné přičítat především instrumentálním motivacím, protože i přes silnou desekuritizační rétoriku bylo uskutečněno i mnoho praktických kroků cílících na posilování kontroly hranic a zamezování neregulérním příchodům. Dále pokračovala například praxe extenzivního zadržování migrantů i přes často nevhodné podmínky v k tomu určených zařízeních, včetně těch pro zadržování žadatelů o azyl. Legislativní dekret, kterým byla vláda pověřena vydat parlamentem za účelem potvrzení dekriminalizace neregulérní imigrace, vydán nebyl, což značně podrývá zmiňovaná silně moralistická prohlášení vládních představitelů. Během předsednictví Radě EU pak vláda také prosazovala jak bezpečnostní tak humanitární opatření ve v podstatě shodné míře. I u této vlády je tedy možné pozorovat mnoho aspektů celkového přístupu, které se nesou v duchu původního sekuritizovaného vnímání, ani tyto nicméně sekuritizaci nijak dále neprohlubovaly, naopak byly spíše mírnější než v minulosti.

Při reflexi vysoké míry sekuritizace problému neregulérní imigrace ve výrocích představitelů Berlusconiho vlády a vysoké institucionalizaci sekuritizovaného přístupu k ní na začátku sledovaného období, je nicméně nutné považovat vývoj přístupu sledovaných vlád za postupně se prohlubující desekuritizaci, a to i přes trvající, marginální přítomnost bezpečnostního rámování problematiky a jen malý výskyt konkrétních nediskurzivních kroků, jež by bylo možné považovat za jednoznačně a silně desekuritizační.


Yüklə 0,67 Mb.

Dostları ilə paylaş:
1   ...   11   12   13   14   15   16   17   18   19




Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©azkurs.org 2020
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə