Masarykova univerzita



Yüklə 0,67 Mb.
səhifə3/19
tarix28.04.2017
ölçüsü0,67 Mb.
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   19

2. Teoretický rámec


Vzhledem k tomu, že cílem práce je interpretace přístupu italských vlád k imigraci prostřednictvím teorie sekuritizace a skutečnosti, že tento přístup je daleko více než teorií, ve smyslu kritérií tradiční pozitivní vědy, spíše specifickým, velice různorodým a rozštěpeným interpretačním rámcem, je považováno za nezbytné před přistoupením k samotné analýze tento rámec podrobněji představit. To především z toho důvodu, že většině přístupů k teorii sekuritizace jsou některé jejich aspekty vyčítány a výběr pouze jednoho, bez reflexe širšího teoretického pozadí, by nutně významně limitoval možnosti interpretace, o kterou práce usiluje především. Dalším důvodem podrobného představení debaty o těchto konceptech je pak také poměrně malá reflexe debaty o tomto přístupu v českém prostředí a skutečnost, že jeho podrobné představení zahrnující i diskuzi jednotlivých v něm přítomných rozporů a konkrétních problémů jednotlivých přístupů je nezbytné pro komplexní pochopení mechanismů sekuritizace a desekuritizace, a jednoznačně tak přispěje k zvýšení teoretické citlivosti analytické části této práce.

2.1. Bezpečnost a Kodaňská škola


Koncept sekuritizace vznikl v 90. letech především jako produkt reakce tzv. Kodaňské školy3 na debaty o povaze bezpečnosti, která reagovala na potřebu re-konceptualizace bezpečnosti i zaměření výzkumných oborů bezpečnostních a strategických studií (Waisová 2004, 67). Tato krize zaměření byla do velké míry způsobena postupnou erozí bipolárního uspořádání světového systému, neustále se prohlubující globalizací, růstem vlivu nestátních aktérů, postupnou externalizací některých vnitrostátních a internalizací zahraničněpolitických záležitostí a snižující se relevancí mezistátních konfliktů jakožto ústředních bezpečnostních problémů (Hough 2008, 2).

Autoři Kodaňské školy v rámci plodných teoretických debat o budoucím směřování a povaze bezpečnostních studií patřily do tábora tzv. rozšiřovatelů,4 apelujících na nutnost rozšíření výzkumu bezpečnosti i o analýzu nevojenských hrozeb a nových problémů. Navrhovali proto, aby se v rámci adaptace oboru na nové podmínky obohatilo studium bezpečnosti horizontálně o další zdroje hrozeb, které rozdělili do pěti sektorů. Kromě tradičního vojenského považují za významné zdroje nových hrozeb i politický, ekonomický, societární a environmentální sektor. Za nutné považují také rozšíření referenčních objektů a na rozdíl od absolutního (neo)realistického státo-centrismu zdůrazňují nutnost zabývat se i hrozbami vůči mezinárodnímu systému, regionálnímu systému, vnitrostátním skupinám a jednotlivcům (Wæver 1997). Stát nicméně nadále považují za centrálního a nejvýznamnějšího aktéra mezinárodních vztahů.

V teoretické rovině staví Kodaňská škola především na sociálním konstruktivismu, přičemž představuje vlastní analytický rámec pro studium toho, jak a kdy se určité záležitosti stávají bezpečnostními problémy. Čerpají při tom především z Derridova post-strukturalismu, teorie řečových aktů J. L. Austina a J. R. Searla, politické teorie C. Schmitta a lingvistické analýzy (Shepherd 2013, 53). Rita Taureck (2006b) je vzhledem k originalitě jejich přístupu i různorodosti jejich teoretických východisek označuje za post-strukturální realisty. Hrozby a (ne)bezpečnost jsou v jejich pojetí ze své podstaty neobjektivní a na úrovni diskurzu intersubjektivně konstruované fenomény (Daniel and Rychnovská 2015, 28). Jejich chápání společenských vztahů i politické organizace nicméně zůstává zakotveno v tradici realismu, přičemž koncept sekuritizace v jejich díle také vychází z úzkého vymezení bezpečnosti a suverenity jako politiky výjimečného stavu, což je jim spolu s jejich zaměřením na výzkum úzce pojatého diskurzu vyčítáno mnoha kritickými i konstruktivistickými následovníky,5 kteří jejich teorii sekuritizace dále rozpracovávají (Daniel and Rychnovská 2015, 28).

2.2. Sekuritizace


Samotný koncept sekuritizace byl poprvé představen Ole Wæverem (1995), který ho následně podrobněji rozpracoval ve spolupráci s Jaapem de Wildem a Barry Buzanem (1998) v knize Security: A New Framework for Analysis, jež je klíčovým dílem teorie sekuritizace a tedy i zásadním příspěvkem k mnoha pozdějším přístupům v bezpečnostních studiích (Shepherd 2013).

Sekuritizace v podání Kodaňské školy je v první řadě specifickým diskurzivním procesem, jehož prostřednictvím je určitý problém zdramatizován a společensky vlivnými (sekuritizačními) aktéry prezentován (typicky top-down) jako otázka s nejvyšší prioritou, během něhož dochází za pomoci cílených výroků (řečových aktů), sekuritizujích určitou hodnotu (referenční objekt), k identifikaci ji existenčně ohrožujících hrozeb, které jsou natolik závažné, že k jejich zvládnutí je nutné, a tedy ospravedlnitelné, použit i nestandardních a mimořádných prostředků, přičemž pro úspěšnou sekuritizaci problému musí být sekuritizační kroky6 navíc akceptovány relevantním publikem jako nutné a proto legitimní (Buzan, Wæver and Wilde 1998, 30-65). Prostřednictvím takovéhoto vytváření bezpečnostních hrozeb skrze řečové akty pak dochází k vydělení problému ze sféry běžné politiky a k jeho přesunutí pod oblast bezpečnosti, kde nástroje pro jeho vyřešení již nepodléhají běžným procesům demokratické kontroly a nejsou předmětem veřejné politické debaty, přičemž je irelevantní zdali, jsou tyto hrozby „reálné“ či nikoliv (Buzan, Wæver and Wilde 1998, 29).

Cíl sekuritizace z pohledu ji prosazujících aktérů tak Kodaňská škola chápe v ideálním případě jako přežití/zachování (survival) referenčního objektu. Ve vojenském sektoru je tímto objektem nejčastěji stát, v souvislosti s migrací, patřící primárně do sektoru societárního, případně také politického, je referenčním objektem typicky sdílená identita, tedy například národ, společnost, náboženství či politický systém (Buzan 1997, 17). Kolektivní identita je pro teorii sekuritizace nicméně zásadní i v obecné rovině. Dle Wævera a Buzana mají entity středního rozsahu, které přirozeně tíhnou k budování kolektivních identit (například státy, národy či etnické skupiny) vyšší pravděpodobnost produkovat úspěšné sekuritizace než entity velké (lidstvo, mezinárodní společenství) nebo naopak příliš malé (jednotlivci, malé skupiny) (Buzan, Wæver and Wilde 1998, 49). Sekuritizace určitého problému se pak odehrává na této základní škále sekuritizace: 1) Nepolitizované problémy – nejsou předmětem státního zásahu a nevede se o nich veřejná debata; 2) Politizované problémy – jsou předmětem veřejné debaty, jsou řešeny prostřednictvím standartních procedur politického sytému a vyžadují vládní rozhodnutí či alokaci určitých zdrojů; 3) Sekuritizované problémy – vyžadují krizové jednání, které překračuje standardní poltické procedury státu.

Centrálním konceptem sekuritizačního rámce jsou již zmiňované řečové akty, které jsou autory Kodaňské školy vnímány jako performativní výroky, jejichž prostřednictvím (samotným vyřčením) je něco činěno. Austinova teorie řečových aktů inspirovaná Wittgensteinovými jazykovými hrami a habermasovským komunikativním jednáním, z nichž Kodaňská škola vychází, považuje výroky za více než jen neutrální popis dané reality. Předpokládá, že skrze určité výroky je realita konstruována, přičemž tento typ výroků označuje za performativní. Popisné výroky, jež „pouze“ informují o určitém stavů věcí a mohou tak být verifikovány podle kritérií pravda/nepravda, pak označuje za konstativní (Balzacq 2011, 4-5).

Zásadní pro Austinovu teorii je rozlišování různých aspektů řečového jednání na lokuční, ilokuční a perlokuční akty (Austin 2000, 105). Konstativní výroky mají především lokuční rozměr, který vyjadřuje konkrétní fakta, a tedy především oznamuje, konstatuje či popisuje. Lokuční akt tedy chápe jako artikulaci určitého komplexu symbolů v konkrétní gramatické konstrukci, použité s více či méně určitým významem (formulace sdělení nesoucí určitý obsah). Austin nicméně zdůrazňuje, že vyznění takového sdělení závisí především na kontextu a účelu jeho použití. Pokud výrok oznamuje, slibuje, varuje, přikazuje, zavazuje, dokazuje, připouští, odpovídá, uplatňuje moc, právo nebo vliv atd., jde o akt ilokuční (mluvčí jím sděluje svůj záměr publiku).7 Perlokuční akty pak představují důsledek vyplývající ze sdělení pro adresáta. Je to rozměr sdělení, který nějakým způsobem ovlivňuje pocity, myšlenky či jednání někoho jiného než je autor výroku a jež jsou ilokočním výrokem vyvolány např. přemlouvání, přesvědčování, zastrašování (vliv ilokučního aktu vyvolávající pocity a implikující myšlenky, názory či jednání) (Austin 2000, 95).

Autoři Kodanské školy nicméně neposkytují konkrétní definici toho, jak se idea sekuritizace váže ke třem výše představeným a potencionálně soupeřícím dimenzím řečového jednání, což vytváří nejasnosti především v kontextu jejich pozdějších prací, z nichž není úplně zřejmé, zdali je ideu sekuritizace vhodné vnímat primárně jako (totální) řečový akt, především ilokuční akt, nebo spíš jako výsledek rozhodnutí publika přijmout sekuritizační pohyb, na což spolu s dalšími nekonzistencemi v teoretických východiscích Kodaňské školy upozorňuje například Stritzel (2014). Problematické je to především proto, že čím větší role je přičítána samotné ilokuci, tím menší význam bude nutně pro analýzu sekuritizace hrát publikum a pokud naopak bude zdůrazňován význam přijetí pohybu publikem, bude to v kontextu Austinova rámce nutně implikovat, že důležitý je primárně perlokuční efekt řečového aktu, což úplně neodpovídá původnímu východisku, v němž je bezpečnost prezentována jako řečový akt (a tedy nikoliv jako jeho perlokuční důsledek) (Stritzel 2014, 22).

Pro upřesnění svého analytického rámce a usnadnění aplikace původního pojetí konceptu sekuritizace na empirickou realitu, představili autoři Kodaňské školy koncepci „usnadňujících podmínek“ (Buzan, Wæver and Wilde 1998, 45). Ta vychází ze skutečnosti, že autoři považují sekuritizaci za fenomén, který vyvěrá ze vztahu mezi společenským prostředím, které ji musí uznat, a jazykovým sdělením, které ji nese/postuluje, přičemž obě tyto sféry nabývají určitých vlastností, z nichž některé mohou sekuritizaci usnadnit a jiné ztížit. Její úspěch tedy závisí na konstelaci jazykových vlastností sdělení, nastavení společnosti a harmonii jejich vzájemného provázání. Usnadňující podmínky rozdělené na vnitřní a vnější jsou pak právě formulací ideálních vlastností, které by měly úspěšnou sekuritizaci umožnit. Vnitřní (lingvisticko-gramatické) podmínky odkazují ke struktuře řečového aktu, který musí splňovat tzv. gramatiku bezpečnosti (existenční hrozba, kritický bod, možné řešení). Sekuritizační řečové akty dle nich vždy směřují do budoucnosti a obsahují předpověď toho, co se stane, pokud problém nebudeme řešit bezpečnostní logikou a toho, jak se vyřeší, pokud tak učiníme (Buzan, Wæver and Wilde 1998, 33). Mají tedy přesnou rétorickou strukturu: výrok (něco je nebezpečné – potenciálně existenční hrozba); varování (pokud se něco nevykoná, bude nebezpečí/ohrožení naplněno); požadavek (něco by mělo být vykonáno); poskytnutí důkazů nebo důvodů na podporu varování/požadavků (Stritzel 2014, 48). Vnějšími (sociálně-kontextuální) kritérii jsou pak sociální pozice sekuritizačních aktérů (autorita, důvěryhodnost, povolanost prezentovat návrhy řešení) a uvěřitelnost, přijatelnost a relevance prezentovaných hrozeb pro dané sociální pole.



Yüklə 0,67 Mb.

Dostları ilə paylaş:
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   19




Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©azkurs.org 2020
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə