Rozpravě o metodě. Ale taky je to v Meditacích o první filosofii



Yüklə 113 Kb.
tarix07.01.2017
ölçüsü113 Kb.
17. Racionalismus (Descartes)
Přesvědčení, že hlavní poznávac silou je rozum, který je do jisté míry nezávislý na smyslové zkušenosti a dovede vyvozovat nové ideje. Opak proti empirismu (Locke...). Locke: „Nihil est in intellectu, quod non prius fuerit in sensu“, Leibnitz: nisi intellectus ipse. Nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech – až na intelekt sám. K racionalistům se dále řadí Leibnitz a Spinoza.
René Descartes (1596 – 1650)
Neduživé dítě, finančně zajištěný, obvykle samotář, někdy hráč, měl milenku, vstoupil do armády, žil v Holandsku, 1649 odjel ke švédské královně Kristině,zde se nachladil a pak zemřel.
Metodická skepse. Chtěl pochybovat dokavat nesezná něco o čem pochybovat nelze, nebo že nic takového není. Pochyboval o všem, ale pak zjistil, že nemůže pochybovat o svých pochybnostech a o tom, že pochybuje – myslí. Z toho má to svý slavný Cogito ergo sum.

Dospívá k tomu v Rozpravě o metodě. Ale taky je to v Meditacích o první filosofii (konkrétně v tý první a druhý, ty ostatní jsou vopruz).

Odlišuje vrozené a odvozené ideje. Vrozené jsou např. myšlenka já, boha, dokonalost, nekonečno apod. Neříká, že by je mělo už dítě, spíše se sami postupně přirozeně vyvinou.. Odvozené jsou přímo produktem smyslových zkušeností.

D. je striktním dualistou! jedna substance je duch – res cogitans, a druhá hmota res extensa. Za sídlo duše považuje epifýzu, zde dochází ke vzájemnému ovlivňování obou substancí, vysvětluje to dost naivně, že se epifýza různě naklání, ale vlastně to žádný pořádný vyscětlení neni, protže ty substance jsou různý, jejich interakci není schopen vysvětlit.

Popsal také lidské afekty: 6 základních: údiv, láska, nenávist, touha, radost, smutek. Afekty jsou dle něj škodlivé, nadevše si cení rozum. Radí vyhnout se rozhodnutím v afektu a radí, jak afekty zvládat – zaměřit pozornost na něco jiného.

Měl ohromný vliv na další generace. Dualistická koncepce zůstává vlivná dodnes, ikdyž s sebou nese spoustu komplikací. Je také předchůdcem teorie reflexů – „duchové“ z mozku pohnou víčky, když vám někdo dá rychle ruku před oči. Zvířata jsou jen stroje, stejně jako samotné lidské tělo. Ale lidé mají ještě mysl!


Latinský přepis jména Descartes je Cartesius – jeho následovníkům se tedy říká karteziáni.

Arnold Geulincx (1624 – 1669) vyslovil myšlenku, že tělo a mysl jsou jako dva hodinové stroje, které Bůh natáhne a seřídí, aby fungovaly v naprostém souladu – psychofyzický paralelismus zásluhou boha.

Nicolas Malenbranch (1638 – 1715) – stejná myšlenka

Descartes se tolik nesnažil o abstraktní spekulace, ale dost se zaměřoval na introspekci, což je pro další psychologii poměrně důležité, jeho následovníci, ale nedosahovali mistrovi velikosti.

19. Empirismus (Locke, Hume, Berkley)

20, Mechanický materialismus La Mettrie


Julien Offray de la Mettrie (1709 – 1751)

měl studovat bohoslovectví, ale začal se zajímat o fyziku a pak lékařství, fr. medicína byla toudobou celkem zaostalá tak přesídlil do Holandska.

1745 vydal v Haagu Přírodopis duše – moc se to nelíbilo. 1748 napsal L´homme machine (Člověk stroj), což bylo i pro tehdy relativně liberální Holandsko příliš, uprchl na dvůr pruského krále Bedřicha II. 1751 nasal Umění užívat , pojedl zkaženou paštiku, pozoroval příznaky, odmítl pomoc a zemřel. Spousta lidí to viděla jako boží trest, prý byl milý, vtipný a laskavý a výborný lékař, ikdyž ten poslední pokus mu úplně nevyšel.

Přísný materialismus a ateismus, náboženství vidí jako prostředek k ovládání mas. Všechny psychické děje jsou podle něj fyzikálně podmíněné, záleží na mozku a jeho stavu (různé stavy při únavě, pod vlivem drog, při nemoci etc.)

„Duše i tělo usínají spolu. Tou měrou, jak uklidňujeme krevní oběh, šíří se po celém stroji příjemný pocit míru a klidu; duše ochable cítí tutéž tíhu jako víčka a ochabuje s mozkovými vlákny;podlehne též jakémusi ochrnutí jako všechny svaly těla. Ty již nemohou unést váhu hlavy, hlava již nemlže udržet břímě myšlení; je ponořena v spánek, jako by jí nebylo“

Smysl lidské existence je v tom abychom byli šťastní, nebo taky možná žádný smysl není.

Je také předchůdcem srovnávací psychologie, jako materialista odmítá, že mezi lidmi a zvířaty existuje zásadní rozdíl. provokativně říká, že se člověka prokazje čest, když je řazen do stejné třídy jako zvířata. Ta totiž narozdíl od lidí neznají pocit hanby, jenž je důsledkem společenské výchovy a předsudků.
(Plháková, Dějiny psychologie 45 – 47)
21, Leibnitz a Wollf
Wilhelm Gottfried Leibnitz (1646 – 1716)

otec profesor filosfie, on velmi nadaný, ve 20 dokotorem párv, pak byl vyslnacem, žil v Paříži, přišel na diferenciální počet ve stejnou dobu jako Newton – kluci pak hádali se o prvenství. Byl to starej mládenec.

Nejznámější spis – Teodicea (1710)– vysvětlení zla ve světě – Bůh zlo nechce - zdrojem zla je samotná povaha konečných věcí, 3 druhy zla – metafyzické (nedokonalost), fyzické (utrpení) a mravní (hřích), Tento svět je nejlepší možný – ikdyž je tu zlo, je lepší být neý nebýt.

Monadologie (1714) – monáda – imanentní duševní schopnosti – různé stupně, změny z vnitřního principu. Vyšší monády mají percepci, pameť, ale jen lidská má apercepci – uvědomění si sebe a svých činů. Ve spánku jsme na nižším stupni, někdy i při bdění, není tak ostrý předěl mezi člověkem a zvířetem. Velmi vzdáleně naťukává „nevědomí“.

mind – body problem, řeší psycho-fyzickým paralelismem, oba děje probíhají naprosto zároveň – předzjednaná harmonie.

Představa duše jako mikrokosmu v sepětí s makrokosmem – bohem.

Další dílo Principy přírody a milosti (1714)


Christian Wolff (1679 – 1754)
uspořádal Leibnitzovy myšlenky, „leibnitzovsko-wolffovský“ systém ovládal německé univerzity až po Kanta. rozdělil psychologii na empirickou a racionální.

Psychologia empirica (1732): metadoa introspekce.

Psychologia rationalis (1734): metafyzické spekulace o podstatě lidské duše.

základní duševní silou je síla představivosti je snahou po činnosti. Vybavování: minulý obsah se vybavuje celý, když přítomný obsahuje jeho části. Zakladatelem nauky o pozornosti – schopnost duše dát jedné části vjemu větší jasnost než ostatním. Čím je pozornost větší tím menší je její rozsah. Poznávací procesy vyšší a nižší, vyšší potřebují slova.


(Plháková, Dějiny psychologie, str. 23 – 26)

24, Purkyně


Jan Evangelista Purkyně (1787 – 1869)
narozen v Libochovicích na Litoměřicku. Vystudoval medicínu a filosofii, 1823 profesorem fyzilogoie ve Vratislavi, od 1850 na UK.

Purkyňův fenomén – subývající intenzitou osvětlení se jasné čití posunuje od červeno-oranžovo-žluté části spektra k zeleno-modro-fialové. Při denním vidění s velkou intenzitou světla se červený podnět jeví jako světlejší než modrý, zatímco př stmívání se modrý podnět jeví jako jasnější než červený.. Tyčinky jsou citlivější vůči krátkým vlnovým délkám. Při soumraku se vše zdá být namodralé.

O spánku a stavech příbuzných (1857) – Freud cituje část ve svém „Výkladu snů“, předjímá některé Freudovy úvahy, ale především Jungovu teorii kompenzační funkce snu.

Individuální duševní ústroj člověka (1864 – 1866) – 2 hlavní metody zkoumání lidské psychiky – antropologická: souvislost duševních a tělesných zvláštností, psychologická: založena na vlastní zkušenosti, na pozorování sebe sama a jiných, jejichž výsledky srovnáváme.

28, Brentano


Franz Brentano (1838 – 1917)

Kněz, 1870 papež – neomylnost

Psychologie aktu

Psychologie z empirického hlediska (pak i dvojka)

Pojem intencionalita – základ pro fenomenologii

Mentální akty, introspekce

Úsudky – existenciální


Žáci:

Stumpf (1948 – 1936) (gestaltisti jeho žáci), hodně hudba, korespondence se Smetanou, berlínská univerzita po Ebbinghausovi, Psychologie tónů, chytrý Hans

Husserl
(Plháková, dějiny psychologie, str. 118 – 120, anglická wikipedie)

29, James


William James (1842 – 1910)
Z 5 dětí, děda milionář, otec nemakal – velmi láskyplný filosof a mystik, nekonformní stejně jako sám James. Studoval na Harvardu chemii a pak fyzziologii. Ve 28 silný zážitek strachu – deprese úzkosti (jeho otec měl takový zážitek asi ve 33), James byl na otci finančně závislý, možná se mu potřeboval vzepřít, ale to šlo těžko, jelikož jeho otec byl velmi laskavý. Ve 36 se oženil, deprese se vytratili.
Učil na Harvardu fyziologii a fyziologickou psychologii, pak jen psychologii i experimentální, ikdyž experimenty ze srdce nesnášel. Měl zajímavý vztah k psychologii (označil ji za malý nechutný obor, kde s enikdo nic nedozví), také řekl, že první přednášku o psychologii, kterou slysšel byla jeho vlastní. Byl vtipálek, nekonformní. 1878 se zavázal vydat učebnici psychologie, dokončil ji v roce 1890 – Principles of psychology, velmi obsáhlá – 1400 stran, v roce 1892 vydal Psychology, briefer course, to už byla spíše učebnice. Dále psal o pragmatické filosofii a také napsal The Varieties of Religious Experience (1902).
Pojem stream of consciousness! hodně se zabýval vědomím i změněnými stavy – experimentoval s rajským plynem, říkal, že naše normální vědomí je jen jednou možností „věodmí“ a je jen slabými stěnami odděleno od těch dalších. Charakteristiky vědomí:

1. Každý „stav“ má tendenci být součástí osobního vědomí

2. Uvnitř každého osobního vědomí se stavy neustále mění

3. Každé osobní vědomí je vnímáno jako spojité

4.V každém okamžiku se vědomí zajímá o určitou část svých objektů s vyloučením ostatních, přijímá je nebo odmítá – vybírá si mezi nimi.

Věřil ve svobodnou vůli a v prospěšnost ve víru ve svobodnou vůli, ale je zjevné, že o tom sám pochyboval. Věděl, že v psychologii ještě nenastal čas na řešení mind – body problému, chtěl zatím zkoumat v podstatě mentální fenomény.


Rozlišil I a me. I je poznávající, čisté ego- vlastní subjekt psychického dění. me je poznávané a to má materiální složku, sociální složku a duchovní složku.

Rozlišuje mezi vědomími rozhodnutími a návyky. Schopnost věnovat něčemu pozornost – vztah k vědomí a sovbodné vůli.


Známá je též jeho terie emocí. James – Langeovy teorie emocí, emoce jsou vyvolány tělesnou reakcí na podněty, nikoliv naopak. Bojíme se, protože se třeseme. Cannon pak tuto teorii silně kritizoval, ale dnes víme, že má částečně pravdu.

James měl ohromný přínos pro psychologii, je v podstatě jedním ze zakladatelů. Přesvědčil Rockefellerovu nadaci, aby dala ňáký miliony rozvoj duševního zdraví lidí. V roce 1909 se potkal na Clarkově univerzitě s Freudem a dost mu fandil. 1910 zemřel.


(Dějiny psychologie, Hunt str. 143 – 162; Plháková Dějiny psychologie, str. 96 – 99)

30, Francouzská psychologie (Ribot, Janet, Wallon)


Théodule Armand Ribot (1839 – 1916)

Nemoci osobnosti – dezintegracenormální integrované osobnosti - patologie, vyučoval psychologii na Sorboně, tvůrčí činnost umělců a vědců: identifikace, inkubae, iluminace, verifikace, psychologie pozornosti – roztěkanost
Jean Martin Charcot (1825 – 1893)

neurolog, lékař. 19 týdnů u něj byl Freud. prezentace hysterek, používal hypnózu. Pomocí hypnózy symptomy dokázal odstranit i navodit. hysterické symptomy ignorují anatomii.


Pierre Marie Félix Janet (1859 – 1947) – nižší automatismy, vyšší psychické funkce. hysterické neurózy – důsledkem traumatických vzpomínek, které byly vytěsněny, anticipoval FReuda, ten ho docela slušně vykradl a pak to rozjel ve velkym. Sám Janet si na to stěžuje, že Freud pozměnil akorát jeho pojmy: psychoanalysa – analysa psychologická, komplex – systém psychologický, potlačení – zúžení vědomí, karase – disociace psychologická. Janet upozorňuje, že při hledání traumatických vzpomínek je třeba postupovat opatrně, abychom neobjevili něco,co neexistuje.
Alfred Binet a Théodore Simon

měření IQ, mentální / chornologický věk, ministerstvo chtělo vzdělávat mentálně postižené, tak se kluci rozhodli, že zjistěj, jak na tom který děti jsou.


1, Nejstarší představy o duši
Kontinuita tradice, nábož. myšlení – filosofické, v jazyce svého národa, sledování přes zvyky, rituály a současné prim. kultury.

Tylor – teorie animismu: život / smrt, sny > představa ducha (pára, stín) – vznik dualismu, v prim. představách se ale duch může zjevovat (není to čistě jiná substance jako třeba pak u Descarta)
Primitivní představy mají ale větší rozmanistost než jakou uvádí Tylor, u jednoho etnika i koexistence různých představ z různých zkušeností (např. životodárná duše / duše mrtvého)
krevní duše“ – krev nositel síly (pití krve, strach ze ztráty krve)
orgánové duše“ – srdce, pohlavní orgány, ledviny (asi považovány za součást pohl. Ústrojí – Wundt), tukový obal
dechová duše“ – smrt – zánik dýchání, (etymologie – i v čj duše od dýchat)
Řekové – psyché (yuch), thymos (qumos)
Psyché u živých (život – dech, Homér), jinak hlavně je psyché duše zemřelých – stínový člověk. Psyché mrtvého není tou psyché, jež byla u živého a dávala mu sílu – je naopak tupá, bez vůle, bez pudů a iniciativy, je lhostejná – nedostatek fyzockých a i psychických sil, duše zemřelého je stín - „strašidlo“. Psyché mrtvých se může a chce oživit a to napitím krve (vždy když je někdo v řeckých a římských mýtech, či vyprávění v podzemí potká takové duše, např. Héracles, Aeneas) – v souvislosti s představou krevní duše
Člověka u homérských Řeků především oživuje thymos, dává život – myšlení, chtění, láska, nenávist, vztek, hrdost. Lokalizace především v hlavě či hrudi (spojen i s dechem a krví i orgány – tedy všechny 3 záklaní představy). Smrt – únik thymu z těla – o dalším osodu thymu homérský řek nic neví. Pod naším pojmem duše je tedy spíše thymos.
Později se význam mění a psyché nabývá kvalit thymu. V polovině 6. stol. BC přichází orfismus – víra v božský původ duše – tím i víra v její nesmrtelnost – existuje před, v i po vtělení, je věčná, k tělu připoutána jen přechodně (tělo vězení duše – za předešlá provinění), velká starost o další osud duše – následování kultovních praktik, tlak na etické chování. Víra ve sthování duší – metempsychósis.
U Homéra je člověk člověkem hlavně zde na zemi, pro orfiky kyne pravý život až při odpoutání se z tělesnosti. Orfické pojetí je výrazně dualistické, poukazuje na orientální představy (Indie 7-8. stol př.n.l.), do Řecka přes Thrákii (území částěčně dnešního Řecka, Bulharska a Turecka). Orfické učení později hlavně v jižní Itálii a na Sicílii.
(Stavěl, Antická psychologie, str. 8 – 16)
2. Psychologické názory starších přírodních filosofů (Miléťané)
Milétos (Malá asie – Iónie – Iónové, řecká města)
Racionální spekulace, snaží se člověka a duši pochopit v rámci, přírody a okolního světa, oproti pythágorejcům (ti přijímají v podstatě orfické úvahy). Vycházejí od celku, snaha pochopit počátek „arché“.
Miléťané: Thales, Anaximandros, Anaximenes – spíše zaměřeni na to, co člověka obklopuje.

Fragment z Anaximena: „jako naše duše, jež je vzdech, nám vládne udržujíc nás pohromadě, obklopuje i celý vesmír dech a vzduch) – ze starších představ dechové duše, vzduch – prazáklad – oživuje duši i vesmír. Možná i myšlenka o dýchajícím kosmu, kterou pak možná právě od něj převzali pythágorovci. Hylozoismus, či hylopsychismus – materiální a oduševnělé v podstatě splývá v jedno. Vznik – zřeďování a zhušťování.


Thales (cca 624 -546 BC): jeho názory o duši známe jen z Arisťáka, magnetovec má duše – hýbe předměty. Duše je smícháná ve veškerenstvu, proto je vše plné bohů – oživená příroda.
Anaximandros (cca 610 – 546 BC): hodně kosmologie, myšlenka vývoje živočichů! Nejdřív ve vlhku, pak vylezly na souš – transformismus, také člověk se vyvinul z jiných živočichů! Člověk potřebuje dlouhé kojení, kdyby byl od začátku takový – nepřežil by. Původní lidé jsou z ryb a podobných živočichů, později přišli na souš. (myslim, že taky někdy ve skalách našel ulity vodních živočichů a podobně, proto ho to taky napadlo)
(Stavěl , Antická psychologie, str. 17 – 20)
3, Herakleitův názor na člověka
Herakleitos (cca 535 př. n. l.– 475 př. n. l.), v ohnisku zájmu člověk, nevyděluje ho však z kosmu, uvažuje o kosmu podobně jako Miléťané, ale jeho poznání není cílem o sobě, ale spíše cestou k pochopení smyslu lidského života. Kosmos – živoucí jednota – logos – smysl života člověka. Narážky, zajímavé výrazové prostředky – básník – už v antice nazýván temný. Zlomky nabízí různé možnosti výkladu. Pravděpodobne autorem jednoho spisu, kterému pozdější tradice dává jméno peri fyseós (o přírodě)
Prazákladem všeho je věčně živý oheň. „Tento svět, týž pro všechny, nevytvořil žádný z bohů ani z lidí, ale vždy byl, jest a bude věčně živým ohněm, rozněcujícím se podle míry a hasnoucím podle míry“ (zl. B. 30)

Periodické vznikání a zanikání (světový požár) vesmíru. Boj protikladů a jejich jednota. Boj je hybnou pákou všeho dění, „je otcem i králem všeho“ – (to je jen kus zlomku, pokračuje to nějak, že jedny učinil otroky a druhé pány (ten boj), je to ve zlomcích presokratovských myslitelů)

Živly: oheň žije smrtí země, vzduch žije smrtí ohně…“, zemský oheň, ani oheň na slunci není totožný s věčným ohněm. Slunce je každý den nové.

Věčný oheň „hasne“ a tak se stává životem veškera, žije tedy dál v jiném kosmickém stavu, po uplynutí „Velkého roku“ vše požárem zaniká a později se znovu formuje. Věčný oheň žije v protikladech. Je nadán rozumem, je univerzu imanentní, je vše řídícím světovým rozumem – logem. Logos – je zákon toho jak se věci dějí, je tedy svým způsobem božský. Je to zákon lidského života, jednotlivce i obce, má etický rozměr, je třeba ho poznat. Univerzálním zákonem je boj a jednota protikladů.

Člověk je mikrokosmem. Duše je svou povahou nejpodobnější věčnému ohni. Duše může být suchá, či vlhká, čím sušší, tím je podobnější věčnému ohni – je nejmoudřejší a nejlepší.

„Opije-li se muž, dává se vést nedospělým hochem, potácí se a nepozoruje, kam kráčí, neboť má vlhkou duši“ (zl. B 117)

Duše je spojena s vnějškem jednak dýcháním (i ve spánku) a pak skrz smyslu – jen při bdění. Teprve při bdění se duše stává rozumnou, je nejvíce spojena s logem. Předpoklad rozumnosti je tedy bdění. „Herakleitos praví, že bdící mají jeden společný svět, ale spící se obracejí každý do svého vlastního“ (zl. B 89) – sny. Svět bdících je ten skutečný.

„Tuto řeč věčně jsoucí nechápou lidé ani dokud ji neslyšeli, ani když ji slyšeli. Neboť ač se všechno děje podle této řeči, přece se podobají nezkušeným, když se pokoušejí o taková slova a díla, jaká já vykládám, rozebíraje každé podle jeho povahy a vysvětluje, jaké je. Avšak ostatním lidem uniká, co dělají bdíce, tak jako zapomínají, co dělají spíce“ (Zl. B 113)

Většině lidí si logos neuvědomuje, ač je řídí, v tom jsou podobni spícím (mají vlastní privátní myšlení, odvrací se od společného světa). Spící neprohlédne sen, oni neprohlédnou klamnost svého myšlení.

„Nemoc činí zdraví příjemným a dobrým, hlad nasycení, únava odpočinek“ (Zl. B 111)

„Kráčeje nenalezl bys hranice duše, i kdyby ses ubíral každou cestou; tak hluboký má smysl -logos“ (Zl. B 45.)

„Hledal jsem sebe samého“ (Zl. B 101) – zaměření k sebereflexi (poznej sám sebe – nápis nad delfskou věštírnou), těžko říci, co přesně tím H. mínil.

Kdo pochopí božský logos, pravdu, pochopí i pravý smysl svého života, což zároveň znamená, že najde sebe sama, své pravé bytí.
(Stavěl, Antická psychologie, str. 21 – 30)
IV. Empedoklés
Empedklés (narozen asi 490 BC na Sicílii - 430), mladší přírodní filosofové – počátek není jeden, spíše více – Empedoklés, nekonečno – Anaxagoras (atomisté), pluralistická koncepce.

Díla: O přírodě, Očištění (Katharmoi) - básník

Původní látky: země, voda, vzduch, oheň (tyto kořeny – živly: řec. stoicheia – lat. elementa), jsou trpné neměnné, do pohybu je uvádí láska (sjednocování) a svár (rozdělování). Láska a svár věčně zápasí o vládu. Když vládne láska jsou všechny prvky v jedné kouli (božský sfairos – sfairos řecky koule, viz sféra), opačný extrém úplné rozdělení. Svět – buď ve fázi k harmonii, nebo k rozpadu), nejdřív vznikají rostliny, pak živočichové.

Neuznává pravé vznikání a zanikání, spíše je to jen přeskupování živlů pomocí principů lásky a sváru.

První pokus o teorii vnímání.

Alkmaion (6. stol BC) – objevil při pitvách živočichů dráhy od orgánů do mozku – nervy. Čich: vzduch jde až do mozku, to samé chuť, o zraku nevíme, mozek centrem mylšení.

Zpět k Empedokleově teorii vnímání: „teorie pórů“, tělesa pouští neviditelné výrony, smysly je zachytávají, musí být symetricky uzpůsobeny. Oko ze všech 4 elementů, především oheň a voda. Zásada stejné se poznává stejným. Když k tělu přichází „stejné“ tak libost, když „jiné“ tak nelibost.

Substrátem myšlení je krev, srdce, krok zpět od Alkmaiona. Krev je nejharmoničtější směsí elementů. Ideální pokud je poměr elementů v krvi vyrovnaný – rozumný člověk. Některé zlomky ukazují na panpsychismus („všechno je nadáno myslí Zl. B 110). Ani krev není čistě „materiální“ – spíše jako u představ krevní duše. Hmotné a duševní není ještě zcela rozlišeno.

V básni (filosof. díle) o přírodě o duši nemluví, zde maximálně o duš. funkcích.

V Očištění hlásá spásnou nauku o převtělování duší (návaznost na orfismus a pythagorejce)

E. obsahuje jak racionální proud myšlení tak mysticko – náboženský. (někdy se to vysvětluje jako vývoj od jednoho k druhému, ale i možnost koexistence, E. sám to možná jako rozpor ani nepociťoval)

Učení o 4 elementech – velmi důležité celý starověk (medicína) až v podstatě do počátku 18. stol., také souvisí s učením o temperamentech.


(Stavěl, Antická psychologie str. 31 – 41)
5. Demokritův materialistický výklad duševna
Démokritos z Abdér (cca 460 – 380BC), žák Leukippa (asi z Milétu).

Základ všech věcí – neviditelné a nedělitelné částečky – atomy (kvantitativní rozdíly – tvar velikost pohyblivost). Narozdíl od Empedokla – pohyb je jim imanentní, jsou ve věčném pohybu, existuje pro něj prázdný prostor (na rozdíl od E.)

Atomisté se snaží vykládat změny jako přemísťování atomů, jejich spojování, splétání, narážení a odrážení od sebe. Duše je jakoby netělesná, oživuje tělo a je podkladem pro vnímání a myšlení. Její netělesnost je jen relativní jelikož je také z atomů, ale z těch nejjemnějších (jako oheň), stejně jako oheň se pohybuje sám od sebe tak i duše činí tělem pohyby sama. Tyto atomy jsou nejjemnější, nejpohyblivější, hladké a kulaté. Mezi dvěma atomy tělesnými je vždy jeden duševní – tak pohybuje duše tělem. Duše je rozptýlena v celém těle. Trochu ztotožněna s dechem, když člověk nemůže vdechovati nastává smrt.

Duše je tedy smrtelná, smrt je postupná. Vzduch je plný duševních atomů.

Vnímání, předměty vyzařují jakési obrázky (eidóla), které svou konfigurací odpovídají tělesu. Tyto obrázky pronikají do oka, podobně slyšení – proud částic.

Považuje za základní 4 barvy: černou, bílou, červenou a žlutozelenou, zbytek je směsicí. Stanoví z jakých atomů jsou které barvy a chuti. Dotýká se subjektivnosti smyslových kvalit, v podstatě rozlišuje podněty a počitky. „barvy jsou podle mínění, nikoli vpravdě“. Nejeví se všem živočichům stejně. Naproti tomu vymezuje vlastnosti, jež věcem náleží ve skutečnsti: lehkost, tvrdost, měkkost etc.). Sekundární vlastnosti (barvy, chuti) jsou spoluurčovány stavem subjektu. My vnímáme chuti, ale vpravdě jsou to shluky atomů. Skrz vnímání – temné poznání, pravé jen myšlením. Jak pojímal vlastně D. myšlení zcela nevíme, chápal myšlení asi jako pronikavější formu vidění. Podmínkou adekvátního poznání je jakýsi mírnější, uměřenější pohyb atomů.


(Stavěl, Antická psychologie, str. 42 – 47)
6, Psychologické názory sofistů a Sókrata
Soustředí se na člověka, ne jako na součást přírody, ale spíše jako na součást polis, mají tedy podstatně odlišnou perspektivu než přírodní filosofové. Jsou kritičtější, vidí rozdíly v různých filosofiích, to je vede k pochybnostem, zda je obecně platné poznání možné.

Protagoras (cca 481 – 411 BC) – nejvýznamnější ze sofistů – dílo: Vyvracející (tj. zkoumání vyvracející mylná pojednání) , začíná slavnou větou: „Měrou všech věcí je člověk, jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou“ (zl. B 1), věc je nikoli o sobě, ale tím, čím se člověku jeví - gnoseologický relativismus. Sofistům tolik nešlo o „objektivní poznání“, spíše o umění lidi přesvědčit o něčem. Zabýval se gramatikou – věnoval jí jeden spis.

Gorgias: z nevíry dobrat se pravdy filosofie zanechal a zkoumal jak řeč působí na člověka.

Sofisté se zajímají o náboženství, právo, morálku, společenský řád (považují to za relativní!, co se v jedné obci jeví jako spravedlivé jinde je nečestné). Jsou jednoznačně filosofy kultury než přírody –k tomu vedla také konfrontace s jinými národy.

Něco však není relativní, ale je do přírody, Gorgias v Heleně za to považuje, to že třeba silnější vládne slabšímu.

V platónově dialogu Gorgias: Kallikles mluví o nároku silné individuality na moc, lidé se snaží takové jedince ochočit.



Kritias: říká, že zákony nestačily, tak někdo moudrý vynalezl svědomí, strach z nadzemského démona.

Alkidamas říká, že jsou si Řekové i barbaři od narození rovni.

Sofisté měli různé názory a nevytvořili žádnou jednotnou školu, či systém. Jsou předevšém profesionálními popolarizátory vědění a učiteli řečnictví, umění přesvědčovat. Učí lidi: myslet, mluvit, jednat – občanská zdatnost.


Sokrates (469 – 399 BC)

také usiluje o výchovu, ale v mravním smyslu. Věří, že existuje něco obecně platného, dobrat se vědědí, co je dobré a co špatné. Toto poznání si neosobuje – Vím, že nic nevím. Nedává přednášky – rozmlouvá, snaží se druhého podnítit k zamyšlení a sebezdokonalování. používal různí „triky“ – maska neznalosti – zdánlivě se nechal poučovat a pak společníka zaváděl do úzkých. Byl to čtverák. Otázky typu: „co je spravedlnost?“ statečnost apod...

Někdy bývá označován jako objevitel indukčního postupu, objevitel definování obecných pojmů. Některé ideje v nás prý už byly, jen si je neuvědomujeme, k jejich uvědomění své žáky vedl.

Hlavním jeho cílem, ale bylo správné jednání – jeho filosofie je především o etice a jejím uplatňováním v reálném životě. Poznání dobra –chtění dobra – konání dobra. Pokud člověk pochopil pravé dobro nemůže ho nechtít.. Nejvyšším statkem je pro S. lidská duše.


(Stavěl, Antická psychologie, str. 48 – 55, Hunt Dějiny psychologie, str.30 - 32)

9, Materialistický výklad psychiky v podání Lucretia Cara


Lucretius Carus (96-55 BC)

epikurejec, přijímá víceméně hypotézy atomistů.



De natura rerum – rozlišuje duši (anima) a ducha (mens, animus). Duše je duchu podřízena, duše je rozptýlena v těle, duch sídlí v hrudi, duch dává duši příkazy. Oba jsou hmotní, jsousoučástí těla.

Jejich hmota je arci nanejvýš jemná, jsou z malých, kulatých, lehkýchatomů, rychlý pohyb – představa je rychlá. O jemnosti svědčí to, že mrtvola není lehčí než tělo. Duševních atomů je ale méně, než tvrdil Démokritos, zdůvodňuje to podprahovými podněty, bystrý postřeh, že k počitku dochází až při určité intenzitě podnětu.

Duše ze 4 prvků: teplo, vzduch, dech, a bezejmenná – nejjemnější substance zodpovědná za cítění – tzv. duše duše, vyzdvihuje interakci všech 4. Ani psychické nelze oddělovat od somatického – jsou na sobě navzájem závislé (stáří, alkohol). Duše je smrtelná /dá se dělit jako tělo) – stáří, nemoci. Všiml se, že při přetnutí míchy ještě dochází k pohybům (reflexní činnost). Duch nejřív vidí, obraz toho jak jdeme, pak si řekne,že to chce a popožene duši, aby hnula tělem.

Vysvětluje řeč vývojově, i zvířata na různé objekt reagují zvuky, řeč - postupný vývoj.


(Stavěl, Antická psychlogie, str. 98 – 103)

10, Pojem pneumatu a psychologie stoiků


pneuma – vanoucí vzduch > dech. (návaznost na Anaximena a předtsavu dechové duše), pojem rozvíjen jak ve filosofii tak v medicíně, úzký vztah k tělesné teplotě.Původně za vodič pneumatu byly pokládány cévy, pak nervy (Herofilos, Erasistratos)

Různé druhy pneumatu, pneuma – někdy prostředním mezi duševním a tělesným.

Pro stoiky je látkou silou, zároveň materiální i duchovní, je základem pohybu a vznikání, je božstvem. Svět je modifikací pneumatu (4 živly) – nejdůležitější – ohnivý éter – duše světa – světový rozum. Nic není bez příčiny. Svět – harmnický celek – osud, prozřetelnost.

Lidská duše je výronem světové duše – božského pneumatu. Centrum v srdci, duše je v celém těle, duševní pneuma se živí výparem z krve. Ústředí – hegemonikon. Vidění – pneuma z hegemonika do oka. K percepci dochází, když subjekt dá souhlas pedstavě, která je otiskem do duše.

Člověk má rozumy,zvířata byla vybavena instinkty. Jednání člověka je určováno vůlí.

Pathé – afekty. Žít ve shodě s přirozeností, poznat světový řád a pak s ním žít ve shodě (podobně jako Herakleitos). Velký zájem o životní praxi. Moudrost > ctnosti > dobro. Usilování o ctnost – boj s afekty – v nich je člověk závislý na vnějšku – je trpný.


Zenon z Kitia

afekty nerozumné.


být rozumným – mravním – apatickým (sebekontrola, ne apatie v dnešním slova smyslu.)

4 afekty: rozkoš,zármutek, žádostivost a strach. Dobrá – radost.

Nepřetvářet svět, ale sebe sama.

Seneca (cca 0 – 65 AD)

životní praxe, výchova charakteru.



Listy Luciliovi, O duševním klidu, O hněvu – demonstruje jeho odpornost a škodlivost – chce ho čtenáři znechutit, cíl neupadnout do něj, doporučuje taképravidelné sebezpytování.
Marcus Aurelius Antonius (121 – 180 AD)
Hovory k sobě – sebekritika, zkoumání po mravní stránce, autosugesce. Kdekoliv člověku souzeno žít,lze mu žít i dobře. Netrápit se budoucím, ani minulým – být v přítomnosti. Zabývat se správnými představami, tlumit nevhodné, nic si nepřimýšlet.(Někdo o tobě špatně mluví – fakt, utrpěl jsi škodu – to si nepřimýšlej)
(Stavěl, Antická psychologie, str. 104 – 119)

11, Řecká lékařská věda a antické učení o temperamentech


Řekové i empirické lékařství vedle magicko – náboženského. Lékařské rody – znalosti z otce na syna, lékaři ale přijímaji i nepokrevně příbuzné učedníky. Důležitá střediska – Kos, Knidos.

Hippokrates z Kóu

není autorem všech spisů ze sbírky, jež mu bývá připisována, je velkou osobou jisté tradice



O starší medicíně – diskuse o poměru praxe, zkušenosti a teorie

filosofie a medicína měly k sobě blízko – Empedokles, Alkmaion



Alkmaion z Krotonu – pitva na zvířatech, vyzvedl úlohu mozku na duševní činnosti, všechny smyslové orgány jsou spojeny s mozekm – tyto dráhy průchody nazval poroi.

Herofilos a Erasistratos v Alexandrii – pitva na mrtvolách, dokonce asi i vivisekce na zločincích

Herofilos pojem nervy, popsal některé části mozku, důkladnější popis oka

Erasistratos : přiklání se k Demokritovu materialismu, srovnávací anatomie, nervy senzitivní a motorické

Galenos (130 – 210 AD) – učení o temperamentu, , teorie organického pneumatu – původním zíkladem pneumatu je vrozené vnitřní teplo.Božský princip, jinak si nedokázal vysvětlit např vývoj embrya, mozek je centrum duševní činnosti, až na afekty srdce, k počitku dochází přímo v orgánu.

učení o temperamentu – rozpracovává starou tradici –správný poměr prvků (temperamentum – krásis – tj.správný poměr), 4 prvky: krev (vzduch), žluč (oheň), hlen (voda), černá žluč (země). základní kvality – teplo / studeno, vhko / sucho

dobré je když je vše v rovnováze
(Stavěl, Antická psychologie, str. 120 – 135)

12, Arabská psyhologie a medicína


8. stol n. l. vysoké školy v Bagdádu a Cordobě. Soukromé i veřejné knihovny. Překlady z perštiny, řečtiny a indické literatury : Chvárimzí z Bagdádu. Z Indie desítková soustava.Algebra, astro nomie, logie, chemie, al-chymie.Výklad Arisťáka, Hippokrata a Galéna.

Ibn Síná (Avicenna, 980 – 1037), lékařská spis Kánon. Kniha uzdravení – uvedomuje si psycho-somatiku. Já myslím, a to znamená, že jsem! Potřeba nacvičovat stavy mimořádné soustředěnosti.



Al Farábí abú Nasr (950) - činností se člověk stává dobrým nebo špatným.

Ibn al Hajsam (965 – 1039) – Optika, 1269 přeložena do latiny. centrální / periferní vidění, zvětšovací skla, zařazujeme do dřívější zkušenosti. Zkoumá mísení barev, dokazuje zákon odrzau, určuje úhly lomu na rohraní.

Ibn Rušd abul-Valíd (Averroes) (1126 – 1198) – znalec Arisťáka, duše spojena s mozkem.
(Hoskovec, Tajemství experimentální psychologie, str. 26 – 27(

16, Renesanční psychologie


návrat k člověku, Marko Marulis – pojem psychologie 1517

Roger Bacon (1214 – 1294) : upozornil na problémy vědy: neznalost jazyků, opomíjení matematiky a experimentů. Barvy duhy (hranol, rosa) – stejné pořadí barev. Zvuk vlnení, světlo ne. Udělal jakésibrýle, předpověděl vynálezy. Opus maius, Opus minus, Opus tertius.

Leon Battista AlbertiTři knihy o malířství (vysvětlování perspektivy)

Leonardo da Vinci – paobrazy, optické klamy, neoddělitoslnost vědy praxe.

Erasmus Rotterdamský (1467 – 1536)– Chvála bláznovství, Důvěrné hovory – povahy lidí 16. stol.

Paracelsus – lékař – zkušenosti, experimenty, působení duše na jiné – jen když osoba důvěřuje.

J. L. Vives (1492 – 1540)– je třeba zkoumat projevy duše, španělský pedagog

Juan Huarte (1529 – 1590) – Zkoumání schopností k vědám – 1, schopnost rozumět jasným a lehkým částem vědy, 2, schopnost rozumět všemu, ale bez samostatnosti, 3, schopnost tvořivá.

Michel de Montaigne (1533 – 1592): eseje, bystré pozorování lidí , významných osobností i sebe sama.tolerance, skepticismus k nepodloženému.

Galieo Galilei – dalekohled, experimenty zrakového a sluchového vnímání.

Kepler – Keplerov zákony

William Harwey – krevní oběh (1628)

Marcus Marci – Čech (Jan Marek z Kronlandu), prizmatický rozklad světla na barevné složky, barvy spektra nelze dáledělit – rok před Newtonem.

E. Mariotte – slepá skvrna

(Hoskovec, Tajemství experimentální psychologie, str. 27 – 30)
Kataloq: system -> files
files -> Hərbi-həkim ekspertizası haqqında Əsasnamə
files -> Azərbaycan Respublikası Silahlı Qüvvələri Qarnizon və qarovul xidmətləri nizamnaməsinin təsdiq edilməsi haqqında
files -> 2016 aisd/yoba boys basketball tournament
files -> Sosial müavinətlər haqqında
files -> Azərbaycan Respublikasının Seçki Məcəlləsi
files -> Əmri icra etməmə hərbi xidmət əleyhinə olan cinayət kimi Əzizov Ceyhun Həmid oğlu
files -> B İ L d I r I Ş təqsirləndirilən şəxsin hüquq və vəzifələrinə dair
files -> Diş ipi, diş fırçası, diş macunu. Bunları dişlerimizi temizlerken kullanırız. Aşağıdaki dairelerde bunlar belirli bir sırada dizilmiş. Bu sırayı takip ederek boş dairelere nelerin geleceğini bulabilir misin?
files -> Bu say›m›zda sizlere TÜB‹tak popüler Bilim

Yüklə 113 Kb.

Dostları ilə paylaş:




Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©azkurs.org 2020
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə