Obsah 1 katarakta 4

4.2 Vývoj od 2. pol. 19. stol.

Zřízení Oční kliniky na Karlo-Ferdinandově univerzitě znamenalo zlepšení výuky oftalmologie.

Roku 1848 vyhrál konkurs o nástupnictví na oční klinice po Fischerovi po dlouhé době rozhodování Ferdinand Arlt. Jedním z uchazečů byl také doktor Josef Ryba, kterému bylo 17.5. téhož roku alespoň povoleno otevření operačního očního ústavu chudých a také dostal povolenou dotaci. Od r. 1856 pak na oční klinice vládne pražský rodák Joseph v. Hasner, který vyznává klasickou metodu operace katarakty. Proti Graefově technice se obrací v několika pojednáních. (24)

Při provádění operací byl nedostatek asepse. E. Fuchs uvedl, že Arlt je učil „protáhnout Davielovu lžičku mezi pysky, dřív než se zavede do rány, aby se stala kluzkou.“ Také Behr a Jaeger měli svlažovat keratom jazykem, aby snadno pronikl rohovkou. Mnozí operatéři byli silní kuřáci a údajně měli málo infekcí, z čehož se začalo předpokládat, že nikotin sterilizuje sliny operatérů. (1) Oční nástroje se omývaly až po operaci, ale i tak se asepse projevovala mnohem méně v očním lékařství než ve všeobecné chirurgii. Infekce vznikala po extrakcích čočky asi v 8 – 10 %, po iridektomii velice zřídka. Sklon k infekci po extrakci čočky byl způsoben zbytky čočkových hmot v přední komoře, které pak byly výbornou živnou půdou pro bakterie.

V tehdejší době také nebyla známa lokální anestezie. Z alkaloidů znali pouze atropin. Častěji se užívalo celkové chloroformové narkózy, kterou však Hasner a většina ostatních lékařů na kontinentě odmítali.

Úlohu operačního sálu plnily místnosti sloužící ještě k mnoha jiným potřebám a podle toho byly i vybaveny.

Po operaci byli pacienti nuceni několik dní ležet se zavázanýma očima, protože se dlouho věřilo, že k nezdaru operace dochází v důsledku nadměrného množství světla.

Z problémů dále bývala infekce rány a nitra oka. Infekční zánět oka po operaci postihoval v dřívějších dobách asi 20% pacientů, kteří v tomto důsledku oslepli.