Obsah 1 katarakta 4

Rok	Technika				Místo		Operatér
1015	aspirace jehlou				Irák		neznámý
1745	ECCE (dolní incize)				Francie		Daviel
1753	ICCE (exprese palcem)				Anglie		Sharp
1860	ECCE (horní incize)				Německo		von Graefe
1949	ECCE s implantací PCIOL				Anglie		Ridley
	(s operačním mikroskopem)
1951	ACIOL				Itálie		Strampelli
					Německo		Daneheim
1954	první implantace v ČR				Hradec Králové		Vanýsek
1957	ICCE (enzymová zonulolýza)				Španělsko		Barraquer
1961	ICCE (kryoextrakce)				Polsko		Krawicz
					Jižní Afrika		Amoils
1967	ECCE (fakoemulzifikace)				USA		Kelman
1975	IOL s duhovkovou fixací				Holandsko		Binkhorst
1984	měkké IOL				USA		Mazzocco
					Jižní Afrika		Epstein
1991	kataraktová refrakční chirurgie				USA		Kershner aj.
1993	topická anestezie				USA		Fischman,
							Gills
IOL - umělá nitrooční čočka; ECCE - extrakapsulární extrakce katarakty; ICCE - intrakapsulární
extrakce katarakty; ACIOL - předněkomorová nitrooční čočka; PCIOL - zadněkomorová
nitrooční čočka

Tab. 1. Technika operace katarakty – historický přehled

4OHLÉDNUTÍ ZA VÝVOJEM OPERACE KATARAKTY V ČESKÝCH ZEMÍCH

4.1Stav do r. 1848

Operace katarakty byla obdobně jako v jiných zemích zatím záležitostí potulných „vypichovačů“. Graduovaných doktorů medicíny, vyšlých z lékařské fakulty, bylo v 2. pol. 18. stol. velmi málo a jejich služeb využívala pouze šlechta a měšťanstvo. Ostatní vrstvy obyvatelstva tak byly nuceny využívat služeb ranhojičů. Ranhojičské řemeslo se vyvinulo z cechu lazebnického a bradýřského a postupně se osamostatnělo. Ještě v tereziánské době tvořili uznávanou kategorii léčitelských zaměstnání a mohli vykonávat léčbu zevních nemocí. To se týká také okulistů, kteří putují od místa k místu, operují katarakty a ošetřují i jiné oční nemoci. Na začátku 19. stol. sice dostávají ranhojiči školení na lékařské fakultě a jsou pokládáni za nižší kategorii lékařů, avšak už na konci století z našeho zdravotnictví mizí.

V období 1740 – 1848 se medicína teprve začíná formovat v samostatnou disciplínu vlivem objevů v oblasti techniky a přírodních věd. Oční lékařství zaměřeno především na odstraňování katarakt. Ke zvědečtení oboru dochází až na podkladě objevů Jiřího Procházky (objevil mikroskopickou skladbu oka) a Purkyňova objevu z oblasti fyziologie. Na úroveň pozvedl tento obor praktický oční chirurg a odborník prof. J.N. Fischer, který se opíral o moderní učení vídeňského lékaře Beera.

V polovině 18. století je již dobře známa anatomická skladba lidského těla makroskopicky a pomalu začínají někteří jednotlivci pronikat i do histologického složení pomocí mikroskopu. Na pražské lékařské fakultě byla výuka očního lékařství tradičně spojena se stolicí anatomie a byla především praktickou částí stejně jako chirurgie. Oční lékařství se odpojilo r. 1808. (21)

4.1.1Zřízení místa očního lékaře operatéra

V roce 1740 bylo v Praze zřízeno panskými stavy místo očního lékaře operatéra. Místo získal Ignác Hájek, po jehož smrti nastupuje na místo r. 1773 František Svoboda. Pro stavovského očního lékaře byl pevně stanoven roční plat. Lékař pak musel provádět bezplatné léčení chudých, o kterém vykazoval zprávy a připojoval výpověď operovaných o provedení bezplatného zákroku.

Svoboda se snažil pracovat až do vysokého věku, ale několik posledních let před svou smrtí nebyl schopen operace dále provádět a v tomto ho zastoupil r. 1808 jeho pomocník Johann Nep. Fischer, který se po jeho smrti r. 1814 uchází o uvolněné místo.

To také dostal. Mimo to působí Fischer jako ředitel ústavu na Hradčanech zřízeného pro slepé děti, ke kterému se mu podařilo připojit i ústav léčebný a operační. V ústavu byla zřízena operační místnost, kde prováděl operace šedého zákalu. Chudí osleplí kataraktou byli prostřednictvím novin 2x ročně vyzýváni, aby se dostavili k prohlídce. Při prohlídce se vybíraly případy vhodné pro operace. V letech 1808 – 1844 bylo v ústavu samotném odoperováno 950 katarakt, z toho 791 úspěšně. Protože chudých postižených kataraktou bylo velké množství a zákrok vyžadoval do uzdravení pobyt na lůžku, kterých bylo v ústavu pouhých 16, rozhodl se Fischer zřídit v soukromých bytech stanice o 2 – 4 lůžkách, kde se operovaní mohli doléčit. (21)

Ve své funkci stavovského očního lékaře vydržel Fischer šest let a pak odešel na univerzitu. Na fakultě bývalo oční lékařství spíše podceňováno. Přednášky z očního lékařství se začínají konat teprve v r. 1786 a to skoro jen teoreticky (byly přičleněny ke stolici fyziologie). Než byl J. N. Fischer jmenován 27. ledna 1820 prvním profesorem oftalmologie u nás a přednostou oční kliniky na pražské univerzitě, působí na univerzitě J. Procházka - odchovanec operační školy Barthovy ve Vídni. Procházka byl během svého působení v Praze (1778-1791) prvním operatérem šedého zákalu provádějící odstranění čočky extrakcí. Podle dochované literatury měl provést 3000 extrakcí katarakty.

Literatura také uvádí, že o vítězství extrakce nad reklinací u nás se zasloužili lékaři rakouské školy – Josef Beer, Bedřich Jaeger, Eduard Jaeger se žáky Rosasem, Fischerem, Arltem a Hasnerem. (3, 23, 25)

V únoru 1820 byl tedy vypsán konkurz na místo stavovského očního lékaře, ale do konce konkurzu zastával funkci Fischer na půl úvazku. Do r. 1824 pak v této funkci působí dr. Fridrich Peithner Lichtenfels. Po jeho odchodu do Vídně následoval 4-letý boj o místo, během kterého v letech 1825-1828 suploval místo stavovského očního lékaře Karel Petr Dvořák, první Fischerův asistent.

Na místo byl ale nakonec jmenován r. 1828 Josef Ryba, který během své praxe provedl 1200 operací katarakty a v r. 1850 se postavil za intrakapsulární extrakci čočky, což bylo v této době mimořádně progresivní stanovisko.

Po Rybově smrti r. 1856 nastoupil na místo stavovského očního lékaře Josef von Hasner, krátce po něm Josef Pilz a v letech 1871-1881 působí jako zemský oční lékař dr. Josef Schöbel. Ten vykazuje „Zprávu o činnosti zemského očního lékaře“ obsahující údaje o množství očních onemocnění - onemocnění čočky bylo zastoupeno 4 % (1 375), z toho 1 370 šedých zákalů všeho druhu. Smrtí Schöbla r. 1902 končí instituce zemského očního lékaře v Čechách. (23)