Chemické bojové látky



Yüklə 112.56 Kb.
tarix28.04.2017
ölçüsü112.56 Kb.


Chemické bojové látky
Seminární práce z chemie

Autor: David Pokorný, VII.

Škola: Gymnázium Bučovice

Součkova 500

Práci zadala: Mgr. Jana Milfortová

Obsah
Strana

Obsah 1


  1. Historie 2

    1. Použití chemických zbraní do 19. století 2

    2. Rozvoj chemických zbraní 2

    3. První světová válka 2

    4. Meziválečná situace a druhá světová válka 3

    5. Poválečná situace 4

  2. Bojové látky dusivé 5

    1. Základní informace 5

    2. Vlastnosti látek 5

    3. Mechanismus účinku 5

    4. Otrava a léčba 6

  3. Bojové látky dráždivé 7

    1. Základní informace 7

    2. Vlastnosti látek 7

    3. Mechanismus účinku 8

    4. Otrava a léčba 8

  4. Bojové látky zpuchýřující 9

    1. Základní informace 9

    2. Vlastnosti látek 9

    3. Mechanismus účinku 9

    4. Otrava a léčba 9

  5. Bojové látky nervově paralytické 11

    1. Základní informace 11

    2. Vlastnosti látek 11

    3. Mechanismus účinku 11

    4. Otrava a léčba 12

  6. Ostatní bojové látky 13

    1. Látky fyzicky a psychicky zneschopňující 13

    2. Látky všeobecně jedovaté 13

    3. Látky zápalné 13

    4. Látky dýmotvorné 13

Závěr 15

Seznam literatury a internetových zdrojů 16



Přílohy 17
1. Historie
1.1. Použití chemických zbraní do 19. století
Jedovaté či dráždivé chemické látky se využívaly k boji odedávna, pouze se časem změnilo jejich využití a množství, v jakém byly produkovány. Již ve starověku je doloženo používání chemických zbraní, a to nezávisle na sobě z mnoha míst světa. Číňané pálili jedovaté rostliny, aby výpary omámili nepřátele, Asyřané nebo Řekové se často uchylovali k tomu, že otrávili studny, a Athéňané na své protivníky vrhali hořící síru. Nejedná se o chemické zbraně v pravém slova smyslu, je to však první využití jedů k oslabení nebo usmrcení protivníka. "Modernější" chemikálie se objevily později, ve středověku. Byzantinci byli známí používáním tzv. řeckého ohně, což byla sloučenina ledku, síry, smoly a ropy. Kromě toho že byla vzniklá směs vysoce hořlavá a využívala se především na moři k zapálení nepřátelských lodí, vzniklý dým byl toxický a měl dráždivé účinky na námořníky. Velmi záhy se zápalné látky rozšířily a naprosto standardně se používaly při obléhání hradů a měst. Kromě toho se stále (přestože v malé míře) využívalo zplodin vznikajících při hoření jedovatých látek. Tyto postupy však neměly příliš velkou účinnost a většina mrtvých stále padla obyčejnými zbraněmi. To se příliš nezměnilo ani v novověku. Pokud nebudeme počítat pokusy prosadit ve francouzské armádě granáty naplněné fosforem (které měly kromě klasického výbuchu zamořit místo jedovatým dýmem), došlo pouze k rozvoji střelných zbraní a postupnému přesunu od boje muže proti muži k boji na dálku. [1]
1.2. Rozvoj chemických zbraní
V 19. století došlo k obrovskému rozvoji průmyslu. S tím souvisel také rychlý posun zbrojního průmyslu. Docházelo neustále k dalšímu a dalšímu zdokonalování zbraní, vznikly poměrně přesné pušky, navíc nabíjené nově zezadu, a ne zepředu hlavní, byla vyvinuta děla s dlouhým dostřelem nebo obrovské pancéřované lodě. Změnil se také způsob vedení a průběhu válek. Místo obrovských bitev se spíše začala rozvíjet poziční válka, která byla zdlouhavá. Kromě toho úsilí o vyhnání protivníka z pevných pozic stálo mnoho životů. Proto se začalo uvažovat o jiné cestě. V době krymské války mezi Británií, Francií a Ruskem se začaly objevovat první myšlenky na masivnější použití chemických zbraní. [1] Britský admirál lord Dundonald tehdy navrhoval využít jedovatých plynů a otrávených granátů, které měly být vypáleny z lodí na ruské pozice, vláda však jeho návrh zamítla jako nehumánní. Podobné myšlenky se objevily i v Americe. Americká vláda a nejužší armádní velení tehdy uvažovalo o využití chloru a podobných látek proti obrovským masám vojáků. Stejně začali později přemýšlet i Britové. K prvnímu výraznějšímu použití chemických granátů došlo již v burské válce na počátku 20. století v jižní Africe. Doposud se však jednalo o menší a ojedinělé pokusy, které měly ukázat, zda je vůbec možné účinně využít toxické plyny v boji. [2]
1.3. První světová válka
Německo zůstávalo dlouho stranou těchto experimentů. Teprve po roce 1900 se po vzoru dalších mocností začalo věnovat vývoji účinné bojové látky. Němečtí vědci v čele s profesorem Haberem v tom dosáhli značných výsledků, jak ukázala válka, která vypukla mezi Německem, podporovaným Rakouskem Uherskem, a spojeneckými mocnostmi (Rusko, Francie, Británie, později Itálie, USA,...). Teprve tato "Velká válka" (později nazvaná 1. světovou válkou) měla ukázat neuvěřitelnou účinnost bojových látek (v tomto případě plynů) v praxi. Nejprve došlo k pokusům (zejména na Západní frontě) s méně toxickými plyny,použitými v nižších koncentracích. Nikdo totiž nedokázal odhadnout, jak se chemikálie zachová a zda nebudou ohroženi i vlastní vojáci. Látky jako ethylbromacetát nebo chloraceton ve formě tříštivých nábojů a granátů však nevykazovaly dostatečný účinek. Nutno podotknout, že byly používány jak Němci, tak i Francouzy. Neosvědčil se ani xylylbromid, použitý poprvé na Východní frontě proti Rusům. Chladné počasí mu nepřálo, a tak neprokázal téměř žádnou účinnost. Teprve potom se rozvinuly zbraně vyššího kalibru. [2]

Roku 1915 poprvé Němci použili chlor. Velitelství jej nechalo dodat přímo z Berlína v lahvích, ze kterých měl být opatrně vypuštěn. Dlouho se čekalo, než bude vát správný vítr, který měl vzniklý mrak plynu zahnat proti nepřátelům. K útoku nakonec došlo až 22. dubna 1915 večer nedaleko Ypres. Účinek byl děsivý. Oblak plynu zasáhl dohromady asi 15 000 vojáků, z nichž asi třetina zemřela během následujících tří dní v mimořádných bolestech, další zůstali nadosmrti postižení. Výsledek plynového útoku na nepřátele, kteří neměli jediný ochranný prostředek (někteří si na obličej přikládali mokrý hadr a snažili se co nejrychleji utéct), překvapil i německé velení. A to natolik, že drtivého vítězství vůbec nevyužilo a fronta se neposunula ani o kousek. 15 000 mužů tedy trpělo zbytečně. Podobné účinky mělo použití chloru i na Východní frontě, kde byli sice Rusové předem varování, ale ani to jim nepomohlo a ztratili 4 000 mužů. O chlorový útok se pokusili i Britové, avšak kvůli náhlé změně větru skončil katastrofou. Místo Němců totiž oblak plynu zasáhl jejich vlastní vojáky. [2]

Těžko předvídatelný chlor záhy vystřídal ještě nebezpečnější plyn, fosgen. Ten byl většinou náplní dělostřeleckých granátů, které se čas od času střílely přes frontu do zákopů protivníka, a to z obou stran. Němci jej postupně ke konci války ještě vylepšili a vytvořili tak difosgen. Francouzi kontrovali kyanovodíkem, nedosáhli však potřebné koncentrace a nezískali žádný větší úspěch. [2]

K nehoršímu útoku však došlo 12. července 1917, a opět tomu bylo u Ypres. Němci poprvé využili nově vyvinutý bojový plyn, bis-2-chlorethylsulfid, podle místa použití se však vžil úplně jiný název, yperit. Jeho účinky byly hrozivé. Přestože z asi tří tisíc zasažených zemřelo jen asi sto mužů, způsobil většině postižených doživotní následky. Vojáci většinou oslepli, tělo se jim pokrylo žlutohnědými puchýři, zničené hlasivky vypověděly službu, a co víc, tehdejší plynové masky byly proti tomuto druhu plynu, působícímu na každý kousíček kůže, bezmocné. Yperit se poté používal až do konce války a stál za vyřazením desetitisíců vojáků. [2]

Německo, přestože ve vývoji bojových plynů nezačalo mezi prvními, dosáhlo v tomto odvětví zbrojařství téměř dokonalosti a množství plynu vypuštěného během války se počítalo na tisíce tun. Poprvé také rozdělilo látky podle účinků a každému druhu dalo odpovídající označení.

1. látky zpuchýřující - žlutý kříž - yperit

2. látky dusivé - zelený kříž - chlor, fosgen, chlorpikrin

3. látky slzotvorné - bílý kříž - chloracetofenon, brombenzylkyanid

4. látky dráždivé - modrý kříž - Clark I, Clark II, adamsit

Žádný jiný stát takových výsledků nedosáhl. Britové i Francouzi se snažili Němce napodobit, avšak jejich pokusy nekončily úspěšně. [3]


1.4. Meziválečná situace a druhá světová válka
Hrozivé účinky bojových látek nenechaly vůdce vítězných mocností chladnými. Použití yperitu a dalších plynů bylo okamžitě odsouzeno a opět se začala řešit otázka používání chemických zbraní (již roku 1908 se v Haagu řešilo, zda se mohou či nemohou používat). Nakonec byl vydán tzv. Ženevský protokol, který zakazoval jakékoliv zneužití chemických látek v boji. Skutečnost však byla jiná. Zejména v místech, kde byla kontrola dodržování úmluvy složitější, se plyny používaly ve větší míře než na bojištích první světové války. Jedná se především o použití yperitu, chloru a fosgenu během ruské občanské války a během bojů v koloniích (Italové dokonce neváhali v Habeši rozptylovat plyn z letadel, a to i mezi civilisty). Přesto svět takovéto jednání toleroval. O to zajímavější je, že přestože fašistické Německo ve třicátých letech vyvinulo zcela nové druhy chemických zbraní, nervově paralytické plyny (sarin, tabun a soman), ve druhé světové válce k vážnějšímu použití bojových látek nedošlo. Mnohem výrazněji se však do dějin zapsal cyklon-B, průmyslově vyráběný toxický plyn, který se používal v koncentračních táborech jako levný nástroj k masovým popravám v plynových komorách. [1]
1.5. Poválečná situace
O co méně se používaly chemické zbraně za druhé světové války, o to více byly využity později. Všechny státy měly dostatečné zásoby nejmodernějších bojových látek, takže bylo pouze otázkou času, kdy dojde k jejich zneužití. Nejvýrazněji si v tom počínaly Spojené státy americké. Zatímco za války v Koreji zřejmě Američané testovali nové zbraně - neznámé zpuchýřující žluté plyny, které byly náplní leteckých pum, o několik let později ve Vietnamu naplno uplatnili svou převahu využitím asi dvaceti druhů různých jedovatých látek. Jednalo se především o herbicidy, které měly vyčistit území Vietnamu a především hustých džunglí, aby byl usnadněn boj. Herbicidy však měly také škodlivé účinky na obyvatelstvo. Odhaduje se, že byl zasažen asi milion lidí, několik tisíc zemřelo a nespočet dalších si odnesl doživotní následky. Naplno se však následky látek, jako byl třeba agent-orange, projevily až v dalších letech, kdy se ve Vietnamu rodily různě postižené děti s defekty končetin, vnímání nebo genetickými mutacemi. Poměrně známé je také použití napalmu, hořlavé látky, která měla džungli spálit. Chemické bojové látky byly použity také v Írácko-Íránské válce a ve válce v Afgánistánu, v obou případech s děsivými účinky na civilní obyvatelstvo. Dodnes se čas od času objeví informace, že někde došlo k použití bojových plynů, přestože je používání těchto látek nelegální. [2]

Všechny informace a zákony o výrobě, přechovávání a použití chemických zbraní jsou dnes součástí úmluv OSN (Pařížská konvence o chemických zbraních). Mimo jiné rozdělují látky do šesti skupin podle účinků na organismus - dusivé, nervově paralytické, zpuchýřující, dráždivé, všeobecně jedovaté a psychicky nebo fyzicky zneschopňující. Kromě výše zmíněných existují ještě látky, které nemají přímý účinek na lidský organismus (látky zápalné a dýmotvorné). Dnes je používání chemických zbraní považováno za válečný zločin. [2]



2. Bojové látky dusivé
2.1. Základní informace
Jedná se asi o nejběžnější chemické zbraně. Mezi dusivé bojové látky řadíme, jak napovídá název, každou chemickou zbraň, která svým účinkem postihuje především dýchací soustavu člověka (neberou se v úvahu různé vedlejší účinky). Patří sem především fosgen, difosgen a chlorpikrin, ale také chlór (přestože je někdy uváděn také jako dráždivá látka). Látky byly většinou součástí dělostřeleckých granátů, leteckých pum nebo dalších náloží. Největšího využití se dočkaly v první světové válce, poté jejich efektivita (zejména vývojem účinné ochrany) klesla. Státy od jejich používání postupně upustily (napomohla tomu zřejmě také Ženevská úmluva), a dnes jsou skladovány pouze jako záložní bojové látky pro případ největší nouze. Přesto se tu a tam objeví zpráva o jejich použití. [3,4]
2.2. Vlastnosti látek
Nejúčinnějším a nejčastěji používaným plynem byl chlór. Tento jedovatý prvek se dodával na frontu v pevných lahvích, po vypuštění se projevoval jako žlutý až zelený oblak, který se rychle přesouval směrem k napadeným pomocí větru. Tento halogen je vysoce toxický a škodlivý životnímu prostředí. Jeho výroba je poměrně levná a jednoduchá, proto byl jako bojová látka používán dříve než yperit nebo fosgen. Dodnes se používá například při výrobě umělých hmot nebo k úpravě vody. Množství dalších bojových látek se pak odvíjí od chlóru, který byl postupně dál a dál vylepšován. [3]

Velmi účinný byl také fosgen (karbonyl dichlorid) a jeho vylepšená verze difosgen (trichlormethylchlorformiát). Zatímco fosgen způsoboval v běžné koncentraci těžké podráždění horních cest dýchacích a jeho vedlejším účinkem bylo podráždění očí, difosgen byl účinnější a dokázal člověka vyřadit během několika sekund. V řádu jedné až dvou minut se dostavily plicní problémy, a to i při malé koncentraci. Sám dokázal člověka usmrtit. Oproti fosgenu, který při nižších teplotách kapalní a snadno se účinkem vody rozkládá a navíc je málo stálý, takže se velmi rychle ztrácí, vydrží difosgen déle. Není rozpustný ve vodě, v terénu vydrží déle a hůře kapalní. Difosgen má navíc výhodu, že je těžší jej rozpoznat, protože nepáchne jako fosgen (difosgen má jen slabou ovocnou vůni). Na druhou stranu má i lehké slzné účinky. Obě dvě látky jsou dodnes vyráběny pro průmyslové účely a používají se ve farmacii nebo při výrobě barviv. [3]

Velice účinnou a rafinovanou zbraní je také chlorpikrin (trichlornitromethan). Za běžných okolností se jedná o nažloutlou olejovitou kapalinu, nerozpustnou ve vodě. Kromě jiných vlastností je chlorpikrin velmi stálý a vydrží v terénu velmi dlouho, se vzduchem vytváří snadno aerosol, takže se do těla dostává povrchem i dýcháním. Při malé koncentraci (než si voják stihl nasadit masku) způsobil zvracení a slzení očí, což vojáka donutilo masku opět sejmout. Tím byl zákeřnější než další bojové plyny. Dnes se používá jako pesticid. [3]
2.3. Mechanismus účinku
Jak bylo zmíněno, dusivé chemické látky zasahují především dýchací soustavu. V malé koncentraci nejsou příliš nebezpečné, mohou pouze podráždit. V množství používaném na bojišti jsou však účinky vážné až smrtelné. Jakmile se látka dostane do těla, začne ovlivňovat funkci buněk dýchací soustavy. Poškodí jejich organely a membrány, dojde k hromadění vody uvnitř buněk. Tím vzniknou na vnitřní straně plic otoky, které mohou až prasknout. Do plicních sklípků se tak dostane voda a krevní plazma, což brání výměně plynů a zpomaluje okysličení krve. Sníží se totiž plocha, kterou se vstřebává kyslík a zároveň se zmenší kapacita plic. V důsledku úniku krevní plazmy dochází také k zahuštění krve, na což tělo odpovídá zrychlením činnosti srdce (tachykardie). Takový stav je však pro organismus neúnosný, proto postižený během dvou až tří dnů umírá na nedostatek kyslíku nebo na selhání srdce, které nezvládne dlouhodobou zátěž. Některé látky navíc brání přenosu kyslíku z krve do tkání. [4]
2.4. Otrava a léčba
U dusivých látek rozlišujeme tři druhy otravy. První je superakutní otrava. Dostavuje se, pokud se postižený nadýchá látky ve vysoké koncentraci. Dochází k prudkému podráždění dýchací soustavy, přichází těžký šok a dezorientace. Smrt nastává většinou během několika minut následkem zástavy dýchání. Druhou možností je slabá otrava, pouhé podráždění, projevující se mírným pálením na průduškách, kašlem a nevolností, tento stav však bez vážnějších následků během hodiny odezní. Z popisu je jasné, že se dostavuje pouze při okrajovém zasažení, postižený se plynu nadýchá pouze v minimální koncentraci. [5]

Třetí možností, která přináší největší utrpení, je akutní otrava. Ta nastává v případě, že se postižený nadýchá plynu v menší míře, než aby mu byla způsobena okamžitá smrt, ale zároveň v takové, aby se tělo nevzpamatovalo samo. Průběh otravy lze rozdělit do pěti období. Prvním je období reflexní, kdy se látka teprve dostává do těla. Projevuje se pálením a škrábáním v nosohltanu, zvracením, podrážděním kůže, bolestí hlavy nebo celkovou slabostí. Do hodiny však příznaky odezní a člověk se cítí naprosto v pořádku. Je to doba, kdy se látka vstřebá do plicních buněk a dochází k hromadění vody. Následuje období latence, kdy se v buňkách hromadí voda, ale postižený nic necítí. Kromě jemně namodralého zbarvení rtů a mírného bublání, které může být při dýchání slyšet nelze otravu rozpoznat. To trvá zhruba 3-6 hodin, podle množství plynu, které se do plic dostalo. Pak ovšem nastává třetí období, kdy se projevují klinické příznaky. Vrací se nevolnost, kašel, dýchací potíže, i minimální námaha vede k prudkému zrychlení srdeční činnosti a problémům s dýcháním. Plíce začínají otékat a zasažený se dostává do čtvrtého stádia, většinou během 6-12 hodin od intoxikace. Plíce jsou silně oteklé, je v nich množství tekutiny, která se bude vstřebávat dva až tři dny. V této fázi může probíhat otrava dvěma způsoby. První z nich se nazývá modrý typ hypoxie. Otrávený těžce dýchá, jeho kůže a sliznice jsou namodralé a žíly jsou přeplněné krví, avšak vykašlává velké množství tekutiny (někdy i s příměsí krve), čímž plíce uvolňuje a srdeční i dechová činnost se pomalu vrací do normálu. U takových případů je velká šance na vyléčení. Druhým typem je šedý typ hypoxie. Zbarvení kůže a rtů je v tomto případě šedavé, postižený se hodně potí, má nepravidelný tep, ovšem velmi rychlý (až 160 tepů za minutu). Dýchání je také zrychlené, nedochází však k vykašlávání tekutiny. Ta se vstřebává pouze vnitřně, avšak velmi pomalu. Tělo takový nápor nedokáže snést, a většina takových případů proto končí během jednoho nebo dvou dnů smrtí. V případě, že toto stádium zasažený přežije, dostane se do stádia pátého, a pak má již velkou šanci na vyléčení. Tekutina z plic mizí, ztrácí se i zbarvení kůže a sliznic, nevolnost odeznívá. Jedinou komplikací, která může nastat, je sekundární infekce dýchací soustavy, která může u oslabeného těla způsobit smrt. [3, 4]

Otravu nelze nijak účinně léčit. Možná je pouze vnější ochrana, to znamená postiženému nasadit plynovou masku (aby nedošlo k mohutnější intoxikaci) a dostat jej ze zamořené oblasti. Zároveň je nutné zasaženého ušetřit co nejvíce fyzické námahy. Organismus, kterému je dýchání ztíženo a jehož srdce pracuje na maximum, by větší nápor nemusel zvládnout, navíc se tím urychluje a zhoršuje otrava. Jakmile jej dostaneme do bezpečí, můžeme mu už pouze dopřát absolutní klid, odebrat mu zamořený oděv a počkat, jak se situace vyvine. [5]

3. Bojové látky dráždivé
3.1. Základní informace
Dráždivé bojové látky patřily společně s dusivými k těm nejdříve používaným. Nemají však přímo působit smrt. Jejich použití většinou spočívá v tom, že se používají společně s některým toxickým plynem (samy jsou jedovaté jen minimálně nebo vůbec). Účinek byl, při úrovni starších plynových masek (dráždivé látky se v boji používaly zejména v první světové válce), podobný jako u chlorpikrinu. Maska, stavěná na útok jediným toxickým plynem, nedokázala zadržet dráždivý účinek jiného, a tak se velmi rychle dostavilo silné slzení, pálení očí, nosu, sliznic nebo podráždění horních cest dýchacích. Voják si pak plynovou masku strhnul, čímž se zbavil ochrany proti druhému plynu, který měl smrtící účinky. Pro malou nebezpečnost, ale vysokou účinnost jsou dodnes dráždivé látky používány například při rozhánění demonstrací nebo k osobní ochraně či pacifikaci podezřelých a jsou poměrně snadno dostupné. Dráždivé látky dělíme na ty, jež zasahují horní cesty dýchací, a na ty, které zasahují oční sliznice. Mezi slzné látky (tzv. lakrimátory) patří především „slzný plyn“ (CS-látka), kapsaicin nebo CR-látka. Horní cesty dýchací dráždí například adamsit nebo Clark I a II (tzv. sternity). [2, 3]
3.2. Vlastnosti látek
Nejpoužívanější dráždivou látkou je dnes CS-látka, běžně nazývaná slzný plyn (2-chlorbenzalmalondinitril). Jedná se o bílou krystalickou látku, která je téměř nerozpustná ve vodě a její rozklad trvá v běžném prostředí dlouho. Je však rozpustná v organických rozpouštědlech a velmi snadno se rozkládá v zásaditém prostředí (kde zároveň ztrácí svou toxicitu). Většinou se používá jako náplň munice (dělostřelecké granáty, letecké pumy). Je to také nejčastější náplň sprejů se slzným plynem, používaných policií (látka je ve formě aerosolu). [3]

Velmi významnou a často používanou látkou je také kapsaicin. Tento přírodní alkaloid, obsažený v pálivých chilli papričkách, působí silné podráždění všem tkáním a sliznicím, se kterými přijde do styku. Kapsaicin je součástí pepřových sprejů, látek používaných k sebeobraně nebo například policií pro potlačení nepokojů. Je jednou z nejúčinnějších a nejsilnějších látek, které dokážou protivníka velice rychle zneškodnit. Někdy se však objevují podezření, že způsobil nebo přinejmenším napomohl smrti zasaženého. [3]

Často používaná je také CR-látka, dibenzo-1,4-oxazepin. Bývá občas považována za vůbec nejúčinnější dráždivou slznou látku. Podobně jako CS-látka, i CR-látka je bílá, krystalická a nesnadno rozpustná ve vodě. Dříve se používaly ještě další dvě látky, alfa-brombenzylkyanid (CA-látka) a 2-chloracetonfenon (CN-látka). Obojí jsou bezbarvé až bílé krystalické látky s mírným zápachem, špatně rozpustné až nerozpustné ve vodě a velmi stálé. Od první světové války se však již příliš nepoužívají, byly nahrazeny modernějšími alternativami. [4]

Mezi látky dráždící horní cesty dýchací patří především adamsit (10-chlor-5,10-digydro-fenarsazin). Jedná se o kanárkově žlutou krystalickou látku, téměř bez zápachu, špatně rozpustnou ve vodě i v organických rozpouštědlech. Je velmi těkavý (což jej činí ještě účinnějším). Používá se v granátech, leteckých pumách a minách. Poprvé byl použit Američany v indočínské válce. Dnes mnohem méně používané látky jsou Clark I a II. Clark I (byfenyl chlorasrin) je bezbarvá krystalická látka se slabým zápachem. Téměř se nerozpouští ve vodě, avšak v organických rozpouštědlech ano. Clark II (difenyl-kaynarsin) je také krystalická látka se slabým zápachem, avšak s výrazně nižším bodem tání. Stejně jako Clark I je rozpustná v organických rozpouštědlech, ale ne ve vodě. Obě tyto látky jsou velice těkavé. [5]


3.3. Mechanismus účinku
Mechanismus účinku těchto látek je velice jednoduchý. Látky pronikají na kůži, do očí, po vdechnutí na stěny horních cest dýchacích, případně až do plic, nebo ústy do trávícího systému. Protože jsou to látky dráždivé, reagují s látkami v těle, vyvolávají podráždění a pálení na kůži, tkáních nebo na sliznicích. Tělo se brání například slzením nebo zvýšenou produkcí některých látek. Účinky dráždivých chemikálií odeznívají samy poté, co se látky vstřebají. [5]
3.4. Otrava a léčba
K podráždění dochází i při minimálních koncentracích. Dráždivé látky vykazují velmi nízkou toxicitu, proto většinou nezanechávají žádné trvalejší následky. K trvalému poškození, případně k úmrtí by bylo zapotřebí mnohonásobně vyšší koncentrace, než je běžně používaná. Obecně také platí, že lakrimátory vyvolávají účinek snáz než sternity. S tím souvisí také rychlost nástupu účinku a jeho trvání. Zatímco lakrimátory způsobují podráždění ihned po zasažení, ale o to rychleji odeznívají, většinou do několika minut (proto se používají při potlačování nepokojů, k pacifikaci zadržených a podobně), účinky sternitů se projevují později, ovšem jsou dlouhodobější (řádově několik hodin). [3]

Postižený v případě zasažení, ať už lakrimátory, nebo sternity (protože jejich účinky jsou podobné), cítí silné pálení a řezání v oku, což vyvolává silné slzení (může docházet k otoku a krátkodobému oslabení zraku), ztrátu orientace, někdy i krátké bezvědomí. Po vdechnutí působí pálení v hrudníku, kýchání a kašel, na kůži vyvolávají pocity pálení a svědění, mohou vytvořit jemné puchýřky na zarudlé kůži. Při špatném používání mohou zasáhnout i trávící soustavu, což způsobuje zvracení a bolesti břicha. Vedlejšími účinky je třeba bolest hlavy nebo zvýšení krevního tlaku (což je u dráždivých látek velké nebezpečí a u lidí se srdečními problémy to může vést až k úmrtí). [4]

Protože účinky odeznívají většinou samy, není nutné žádné výraznější lékařské pomoci. Důležité je pouze dostat zasaženého mimo zamořené území, zbavit jej oblečení a věcí nasáklých látkou a případně použít odmořovací prostředky (např. desprach), které by měly neutralizovat dráždivou látku na kůži, případně vymýt oči vodou. Došlo-li k zásahu v uzavřeném prostředí a působila-li látka po delší dobu, pak může dojít k těžšímu poškození dýchací soustavy. V takovém případě je vhodné (někdy i nutné) vyhledat odbornou pomoc. [3]

4. Bojové látky zpuchýřující
4.1. Základní informace
Zpuchýřující bojové látky patří mezi nejnebezpečnější chemické zbraně. Mají smrtící účinek na člověka a jejich účelem je zabíjet. Do těla se dostávají kůží a působí devastující zranění tkání. V době první světové války se jednalo o nejničivější chemické zbraně. S nejničivějším účinkem byl použit yperit. Využíván byl však i později, zejména pro obrovskou účinnost na člověka. Nejvýraznějšího použití se dočkal ve válce v Habeši, v čínsko-japonské válce nebo v nedávné době v íránsko-irácké válce. Zpuchýřující bojové látky mají také mnohem více možností použití. Lze je použít ve formě dělostřeleckých i ručních granátů, raketových hlavic, leteckých pum nebo min, zároveň je však lze i rozstřikovat přímo z letadel nebo používat jako aerosol ve spreji. [3, 6]
4.2. Vlastnosti látek
Nejpoužívanějšími zpuchýřujícími látkami jsou yperity. Nejznámější yperit je nazývaný sirný (2-chlorethyl)sulfid. Je to bezbarvá, olejovitá kapalina s výrazným zápachem (někdy je nazýván hořčičným plynem, protože páchne po hořčici, jindy se uvádí, že po spálené gumě). Je jen velmi špatně rozpustný ve vodě, ale dobře se rozpouští v organických rozpouštědlech. Další jeho výhodou je vysoká stálost, v terénu vydrží poměrně dlouho a ve vysokých koncentracích. Na druhou stranu je nepoužitelný v chladnějších měsících, protože tuhne již při teplotě 14°C. Z dalších yperitů jsou významné například seskviyperit nebo dusíkové yperity. Žádný z nich nebývá používán sám, většinou se používají jejich směsi (čímž se navzájem doplňují jejich výhody a nevýhody). Například směs sirného yperitu a oxolového yperitu je použitelná i do nízkých teplot, ale zachovává sílu sirného yperitu. [3]

Významným zástupcem těchto látek je také lewisit (2-chlorvinyldichlorarsin), bezbarvá kapalina bez zápachu, dobře rozpustná v organických rozpouštědlech. Je méně stálý než yperity, na druhou stranu netuhne při tak vysokých teplotách jako yperity, takže je použitelný i v zimě. [4]


4.3. Mechanismus účinku
Zpuchýřující bojové látky působí především na buňky na povrchu těla (to znamená kůže, očí, případně na povrchu trávící a dýchací soustavy, kam se tyto látky mohou také snadno dostat). Princip jejich fungování je značně složitý a není zcela objasněný. Pravděpodobně tyto látky pronikají do buněk, kde reagují s buněčnými látkami a tím mění jejich funkce a vlastnosti. Postupně narušují jejich řízení, nejspíše poškozují i buněčnou DNA. Zasažená tkáň postupně odumírá, dochází k poškození metabolismu, výživovým problémům tkáně, mohou být také produkovány protilátky a enzymy, které napadají vlastní bílkoviny. Období, kdy se otrava v těle teprve rozvíjí, je kupodivu poměrně dlouhé. Zákeřnost těchto chemikálií spočívá v tom, že se projeví teprve poté, kdy jsou již funkce tkáně a organismu plně a většinou nevratně poškozeny. [5]
4.4. Otrava a léčba
Otrava zpuchýřujícími bojovými látkami je poměrně různorodá. Záleží na místě, které bylo zasaženo. Společnými příznaky všech jsou křeče, paralýza svalstva, apatie, deprese, zároveň s otravou se také výrazně zvyšuje riziko možné infekce, která je v takovém případě téměř vždy smrtelná. Dále se však projevy rozcházejí. V případě že byla zasažena kůže (většinou je rizikovější místo hustě protkané póry a žlázami), dochází po 4-6 hodinách k bolesti, pálení a svědění kůže, dostavuje se také rudé zbarvení postižených míst. Do jednoho až dvou dnů se začnou tvořit puchýře, které postupně rostou a spojují se, až nad celou zasaženou plochou vznikne jeden velký puchýř. To může trvat i týden. Někdy se pod puchýři vytvářejí také bolestivé vředy. Léčba je dlouhodobá, trvá i několik týdnů, než puchýře zmizí, ovšem v případě infekce se může protáhnout i na několik měsíců. Po celou dobu je místo vystaveno riziku infekce, která by měla zničující účinky (mohlo by dojít k odumírání tkáně a k otravě krve). Pokud se podaří postiženého z otravy vyléčit, zůstane v místě zásahu hluboká jizva. V případě zasažení očí je průběh bolestivější, rychlejší a s horšími následky. Do několika hodin se dostaví nepříjemné pálení a řezání v oku, bolest při kontaktu se světlem, oko může otéci a zarudnout. V případě těžšího zasažení dochází k mohutnému zánětu, vytváří se vředy, což může skončit ztrátou oka (panoftalmií). Postižený tak končí jako úplný slepec. Ještě horší je tzv. vnitřní otrava, kdy postižený vdechne nebo polkne bojovou látku. V případě vdechnutí dojde během několika hodin k bolesti v hrudi, prudkému a dráždivému kašli, dostavují se dýchací problémy, nevolnost a vysoká teplota. Během několika dnů se většinou objeví plicní infekce, navíc zde hrozí odumírání plicní tkáně a rozpad plicní struktury. Jedná se o nejtěžší případy. K otravě může dojít také prostřednictvím trávící soustavy. Tehdy však dochází k nástupu okamžitě během několika minut. Projevuje se nevolností, prudkými bolestmi břicha, zvracením a průjmem, většinou s příměsí krve. K úmrtí dochází většinou vysílením organismu, přílišnou ztrátou tekutin nebo poškozením některého z vnitřních orgánů. V případě útoku zpuchýřující látkou však většinou dochází ke kombinaci účinků, takže šance vyváznout bez trvalých následků je mizivá. Pokud jedinec přežije, stává se částečným nebo úplným invalidou. [3, 5]

Zvláštním případem je otrava lewisitem. V takovém případě dochází k silnému prokrvení zasažené tkáně, vředy mohou praskat a může dojít ke krvácení. V lewisitu je navíc obsažen arzen, který může intoxikovat organismus sám o sobě, což se projeví poruchami činnosti ledvin a jater. To vše se přidává k výše zmíněným účinkům. [6]

Zpuchýřující bojové látky pronikají do těla mnoha cestami, proto je ochrana proti nim složitá. Kompletní ochranu poskytují rukavice, oděv a plynová maska, avšak všechny tyto pomůcky jsou pouze dočasné. Pokud přeci jenom dojde k zasažení, je nutné okamžitě se dostat ze zamořené oblasti, zbavit se zasaženého oděvu a látku co nejvíce neutralizovat, to znamená propláchnout oči, ústa, inhalovat do nosu aerosol nebo omýt pokožku, podle situace. K tomu se používá především soda nebo manganistan draselný. Zpuchřelé části pokožky pak jemně obvážeme sterilními obvazy. Pokud je trávící soustava zasažena výrazněji, je nutné co nejrychleji vyvolat zvracení. [3, 5]

5. Bojové látky nervově-paralytické
5.1. Základní informace
Nervově paralytické bojové látky jsou vysoce toxické organické sloučeniny fosforu. Jsou to nejnebezpečnější a nejpoužívanější bojové látky. Vedle vysoké toxicity jsou jejich výhodou také rychlost, s jakou se dostavuje účinek, snadná, levná výroba a jednoduché použití. Tyto vlastnosti z nich vytváří téměř ideální chemickou zbraň. Podle těkavosti dělíme nervově-paralytické látky na dvě až tři skupiny - G-látky a V-látky (někdy se z nich ještě vymezuje látka se střední těkavostí, tzv. GV-látka. Mezi G-látky patří tabun (GA-látka), sarin (GB), cyklosarin (GF) a soman (GD). K V-látkám se přiřazuje VX-látka a VR-látka. [3,5]
5.2. Vlastnosti látek
Vlastnosti nervově-paralytických látek jsou velice podobné. Všechno jsou to bezbarvé kapaliny bez výraznějšího zápachu. Liší se pouze svou těkavostí a tím pádem také vlastnostmi s ní souvisejícími. Zatímco G-látky jsou dobře rozpustné ve vodě i organických rozpouštědlech a také vysoce těkavé, dostávají se do těla nejčastěji dýchací soustavou. V-látky jsou naopak málo těkavé, proto vydrží v terénu velmi dlouho. Na rozdíl od G-látek jsou nerozpustné nebo špatně rozpustné ve vodě. Do těla se většinou dostává kůží. Z tohoto hlediska je nejnebezpečnější GV-látka, protože její těkavost je zhruba na střední úrovni mezi G- a V-látkami. Do těla se dostává oběma cestami, a přestože je méně toxická než předchozí, otrava více cestami působí mnohem více problémů.

Látky podobné nebo identické struktury se využívají v průmyslu, většinou jako změkčovadla, nehořlavé úpravy povrchů, případně v medicíně jako léčiva. Některé organické sloučeniny fosforu se používají v zemědělství, zejména jako insekticidy. [3]


5.3. Mechanismus účinku
Funkční mechanismus nervově-paralytických látek je ze všech látek nejsložitější. Celkově probíhá ve čtyřech fázích. Během resorpce se látka dostává kůži nebo dýchacími cestami do těla. Transport (další fáze) probíhá v krevním oběhu. Tam se látka setkává s jinými enzymy, které ji na sebe vážou. Tím se sice zmenšuje účinek enzymů, ale zároveň také bojové látky. Uvádí se, že samotné toxické reakce se účastní jen asi 1-3% látky. Během transportu dochází také k metabolizaci. Jedná se o soubor detoxikačních reakcí, kterými část látky zaniká. Některé enzymy však látku ukládají do tukové tkáně, kde může velmi dlouho přetrvávat. Postupně pak může opět napadnout organismus a způsobit další vlnu otravy. Jakmile se dostanou do čtvrté fáze, která zahrnuje vlastní toxický efekt, ovlivňují přenos nervového vzruchu mezi nervovými buňkami. Látka, která nervový vzruch přenáší (acetylcholin), je rozkládána enzymem acetylcholinesterázou. Nervově-paralytické látky útočí právě na tento enzym. Snižují jeho aktivitu, čímž ovšem dochází k hromadění neuromediátoru. Tím dochází ke třem typům příznaků, podle toho co je postiženo (muskarinové, nikotinové a centrální příznaky). Nejúčinnější nervově-paralytickou látkou je z tohoto pohledu soman, který reaguje v těle během několika minut, tudíž je záchrana zasažených velmi obtížná. [4]

5.4. Otrava a léčba
Otrava nastává velice rychle po intoxikaci. Projevuje se nadměrnou stimulací nervového systému (právě důsledkem poškození enzymu, reagujícího s neuromediátorem). Podle postiženého místa rozdělujeme tři druhy příznaku. Pokud jsou napadeny nervy řídící vnitřní orgány, nazýváme příznaky muskarinové. Muskarinové příznaky se projevují zúžením zornic, poruchou ostření, slzením, pocením, otokem očí a nosní sliznice, dýchacími problémy, bolestmi břicha nebo poklesem krevního tlaku. Další možností je napadení nervů ve svalech. Tyto tzv. nikotinové příznaky zahrnují poruchy činnosti svalstva, ochablost, třes, paralýzu svalů, křeče a pohybové problémy. Nejhorší jsou centrální příznaky, kdy dochází k útoku v centrální části nervové soustavy. Dochází k poruchám dechových a kardiovaskulárních center, prudkým bolestem hlavy, psychickým problémům, závratím, depresím, problémům s pohybem, rovnováhou, někdy vedou tyto problémy až k bezvědomí. Nejhorší je kombinace více příznaků najednou. Nezřídka dochází k ochrnutí, problémům s dýcháním (vlivem paralýzy dýchacích svalů a poškozením dechového centra). To často vede až k zástavě dechu, dušení nebo k zástavě srdce. Pokud se postiženému nedostane účinné pomoci, i při běžných koncentracích útočné látky umírá během dvaceti až třiceti minut, většinou z důvodu selhání základních životních funkcí, které jsou účinkem nervově-paralytické látky narušeny. [3]

Pokud tělo tyto bezprostřední účinky (cholinergní krizi) překoná, dostává se do další fáze, kdy se dostavují vedlejší a dlouhodobější následky poškození nervového systému, jako jsou poruchy spánku, emocí, depresivní stavy, ztráty pamětí nebo problémy s koncentrací a únavou, někdy dochází k metabolickým problémům s přeměnou látek. Celou léčbu mohou ještě více zkomplikovat možné další vlny otravy způsobené částicemi látky, uloženými v tělesném tuku. U nervově-paralytických látek můžeme sledovat také mnohem dlouhodobější účinky, které se projevují klidně i roky od intoxikace, jedná se o takzvané necholinergní účinky. Běžně to bývá ovlivnění imunity, problémy s játry nebo ledvinami či různé podobné problémy vnitřních orgánů. Bylo také prokázáno, že k otravě může dojít i dlouhodobým vystavením se velice nízkým dávkám plynu, který sice nezpůsobuje žádnou otravu, ale hromadí se v těle a projevuje se různými poruchami organismu, nevolnostmi nebo psychickými problémy. [3, 5]

Léčba zasažených je poměrně složitá. Především není snadné identifikovat látku, která organismus napadla. Vzhledem k tomu, že látka napadá prostřednictvím nervů zrak, dýchací, trávící a další tělní soustavy, a vzhledem k velmi rychlému nástupu otravy, která přináší velmi rychlou smrt, je nutné s léčbou začít co nejdříve. Je důležité postiženého co nejrychleji dostat ze zamořené oblasti a zároveň zabezpečit základní životní funkce (umělé dýchání, obnova srdeční činnosti,…). V tomto případě je také možné podat postiženému léky, které zmírňují otravu. Dělíme je na dvě skupiny – anticholinergika a reaktivátory. Anticholinergika zabraňují navázání acetylcholinu na receptory, čímž se i přes těžkou otravu zachovává správné fungování nervové soustavy. Vzhledem k tomu, že taková látka je v organismu velice rychle odbourávána, není prakticky možné organismus touto látkou předávkovat, takže při vysokém dávkování těmito léky má zasažený šanci přežít. Reaktivátory naopak vrací acetylcholinesterázu zpět do funkce, avšak pouze v tom případě, že ještě tento enzym nebyl napaden rozkladem. Proto se reaktivátory podávají pouze na počátku otravy. [3]

Ochrana proti nervově-paralytickým látkám je také poměrně složitá, což ještě zvyšuje jejich efektivitu. Přestože stačí mít na sobě ochranný oděv a plynovou masku, je nutné obojí nasadit před prvním kontaktem s látkou, pak už je to zbytečné. V praxi by to však znamenalo předem odhadnout možný útok nervově-paralytickou látkou. [5]



6. Ostatní bojové látky
6.1. Látky fyzicky a psychicky zneschopňující
Jedná se o chemické látky, které zasažené jedince částečně nebo úplně vyřazují z boje. Nezanechávají však trvalejší následky a nezpůsobují vážnější zranění. Podle účinků je dělíme na látky, které vyřazují postiženého fyzicky (disregulátory) a na ty, které poškozují psychiku postiženého (psychotomimetika). Disregulátory působí na nervovou soustava zasaženého, a vyvolávají únavu, nervozitu, poruchy zraku, sluchu, orientace a křeče. Do této skupiny patří tremorin nebo exitocin. Psychotomimetika jsou látky, které vedou k poruchám vnímánía soustředění a vyvolávají změny emocí. Dělíme je na anticholinergika (látky způsobující zmatenost a halucinace), stimulanty (které způsobují prudké zlepšení duševních funkcí), depresiva (snižující aktivitu organismu a potlačující instinkty) a psychedelika (látky způsobující problémy soustředění, vyvolávající prudké a emotivní reakce). Mezi psychotomimetika patří například morfin, skopolamin nebo různé drogy (LSD, extáze, aj.). [5, 7]
6.2. Látky všeobecně jedovaté
Všeobecně jedovaté látky jsou vysoce toxické sloučeniny, které brzdí životně důležité funkce organismu. Sice nezpůsobují žádné výraznější poškození tkání, avšak zabraňují například výměně látek v těle, přenosu kyslíku krví, ztěžují dýchání nebo zpomalují činnost srdce. Většina z nich postihuje především oběhovou soustavu (dochází k poškození červených krvinek, které pak hůře přenáší kyslík). Na rozdíl od dalších bojových látek působí velmi rychle. Způsobují prudkou bolest hlavy, závratě, poruchy vnímání nebo problémy s dýcháním. Postupně dochází k poruchám činnosti srdce, na což tělo reaguje zrychlením dýchání. To se postupně zvyšuje do takové míry, že jej organismus neunese a dojde ke ztrátě vědomí. Během několika minut nastává smrt. Příkladem takových látek je například kyanovodík (občas počítaný mezi dusivé látky), chlorkyan nebo arsenovodík (arsan). [4, 5]
6.3. Látky zápalné
Zápalné látky jsou velmi často vojensky využívané bojové látky. Běžně bývají náplní granátů nebo leteckých pum, čímž ještě zesilují účinky bombardování a náletů. Jedná se o chemikálie, které poté, co se dostanou na vzduch, reagují za uvolnění velkého množství tepla, které je schopno zapálit cílový objekt. Podle látek, které zápalná směs (většinou se totiž nejedná o jedinou látku) obsahuje, je můžeme dělit. Jednou z nejznámějších skupin jsou napalmy. Jedná se o směsi benzínu, nafty, olejů a paliv, které lze dále zahušťovat hořlavými uhlovodíky. Vzniklá směs je pak vysoce hořlavá. Nejznámější látkou, která dala celé skupině jméno, je napalm (benzín zahuštěný kyselinou palmitovou). Velkého využití se dočkal ve Vietnamské válce, kde také prokázal svou obrovskou účinnost. Z dalších látek je velmi často používaný bílý fosfor nebo některé pyrogely. Zápalné látky jsou dodnes používané a oblíbené, zejména pro snadnou a levnou výrobu, jednoduché skladování a použití a vysokou účinnost. [6, 8]
6.4. Látky dýmotvorné
Dýmotvorné bojové látky nepatří mezi klasické bojové látky. Zatímco předchozí látky měly více či méně zasáhnout nepřátele a způsobit zranění nebo smrt, dýmotvorné látky se používají spíše z taktických důvodů, ke zhoršení viditelnosti nebo k vyhnání nepřátel z uzavřených prostor (případně také k označování různých cílů). Na organismus téměř neúčinkují, mohou maximálně vyvolat slabý kašel nebo slzení, ale nemají žádné dlouhodobější účinky. Dělíme je na dvě skupiny, maskovací (hexachlorethan, bílý fosfor,aj.), používané k vytváření kouřových clon, a signální (chlorečnan draselný, síra, aj.), které lze různě obarvit a použít jako označení cílů nebo jako taktický prostředek. [9]
Závěr
Chemické zbraně se používaly odedávna, samozřejmě v míře přiměřené době. K největšímu rozvoji došlo během první světové války, kdy chemické zbraně napáchaly obrovské škody na životech. To vedlo k jednáním, která ustanovila, že tyto látky se nesmí používat. Na to však byl brán pramalý ohled a k dusivým, dráždivým a zpuchýřujícím látkám se záhy připojily ještě nově vyvinuté nervově-paralytické látky. Dohody z 20. let 20. století (Ženevský protokol) jsou platné dodnes, přesto došlo v dalších válkách k masovému využití bojových látek, což vždy ve své době budilo ostré debaty (zejména postup Američanů ve Vietnamu). Neustálé diskuse o tom, zda jsou chemické zbraně humánní a vůbec ještě přijatelné v civilizované společnosti, nakonec vedly k jednáním, která byla v 90. letech minulého století svolána do Paříže. Došlo k vydání tzv. Pařížské konfese o chemických zbraních, která ihned vstoupila v platnost. Mimo jiné zakazuje výrobu a skladování chemických zbraní, které mají smrtící účinek na lidský organismus (což je důležité, protože například policejní donucovací prostředky se mezi ně neřadí). Používání chemických zbraní je pak považováno za válečný zločin souzený a potrestaný podle mezinárodního práva.

Z praktického hlediska je však dohled na dodržování úmluv složitý. Přestože dohodu ratifikovala většina států světa, existují stále velké zásoby bojových látek (zejména chlóru, yperitu, sarinu,apod..) které si státy šetří pro případ nouze, legálně či nelegálně. Velké riziko představují také zásoby těchto látek, které byly špatně zničeny (například japonské zásoby, které byly po druhé světové válce vhozeny do moře). Chemické zbraně se také čím dál častěji dostávají do rukou teroristů (mnohé z nich není těžké sehnat nebo vyrobit), což může mít katastrofální následky (pokud bychom to vztáhli na dnešní problémy, mohl by chemické zbraně snadno použít třeba Islámský stát). Čas od času se objeví zpráva, že byly tyto zbraně použity také regulérními armádami. Důkazy pro potrestání viníků se však shání těžko (vzpomeňme třeba nedávný případ ze Sýrie), protože většinou nelze jednoznačně potvrdit, která strana zbraň použila. Mnoho jedovatých látek, které byly v minulosti použity v boji (fosgen, různé sloučeniny fosforu,aj..), se dnes také používají v průmyslu, zejména  při výrobě hnojiv, ve farmacii nebo při výrobě umělých hmot, proto se stále vyrábí a představují tak potenciální riziko.

Přestože je tedy použití chemických zbraní právně ošetřeno a zakázáno, je velice těžké tomu zabránit, a zásoby, které jsou dodnes ve světě v řádech statisíců tun, představují dosud pro svět hrozbu.
Seznam literatury a internetových zdrojů
[1] PITSCHMANN Vladimír, Historie chemické války, 1. vyd. Praha: Military System Line, 1999.
[2] VIRGLEROVÁ Kateřina, Historie a současnost chemických zbraní, dostupné z WWW: www.vutbr.cz
[3] Redakce magazínu Specialista, Chemické zbraně, dostupné z WWW: http://magazin.

specialista.info


[4] CHRÁST Radim, Chemické zbraně a chemikálie s vojenským využitím, dostupné z WWW: http://forum.valka.cz/index.php.
[5] PATOČKA Jiří, Vojenská toxikologie, 1. vyd. Praha: Grada Publishing a. s., 2004.
[6] ČAPOUN Tomáš, Bojové chemické látky, dostupné z WWW: www.ftvs.cuni.cz/katedry/

ktus/bojove_chemicke_latky.doc
[7] Univerzita J. E. Purkyně Ústí nad Labem, Psychicky zneschopňující látky, dostupné z WWW: chemistry.ujep.cz
[8] SADOVSKÁ Veronika, Nebezpečné látky - zápalné látky, výuková prezentace
[9] ČEJKA Filip, Bojové dýmotvorné látky, dostupné z WWW: https://sites.google.com/a/

gnj.cz/3g_cejka/home
Zdroje obrázků 1-11: http://commons.wikimedia.org/wiki/Main_Page


Obrázek 2 - skladovaný yperit

Obrázek 1 - britští vojáci s plynovými maskami
Obrazová příloha f:\ol.2.jpg f:\3bfe87ab45390c1077bad87da273b30f,21,1.jpg

f:\488px-oběť_války_v_iráku_1980_yperit.jpg
Obrázek 5 - zranění způsobená yperitem

Obrázek 4 - osleplí vojáci zasažení yperitem
f:\british_55th_division_gas_casualties_10_april_1918.jpg
Obrázek - voják zasažený yperitem
f:\www1meds1.jpg


Obrázek 9 - Vietnamec popálený napalmem
f:\napalm_450_bg.jpg
Obrázek 7 - děti zabité sarinem
f:\6a00d83452afad69e200e54f0a66f68833-800wi.jpg
Obrázek - policisté potlačují demonstraci
f:\mev42fd5f_p201205060473601.jpg


Obrázek 11 - útok bílým fosforem
f:\24947phosphor_678x320_front.jpg
Obrázek 10 - americký útok agentem-orange
f:\agentorange.jpg
Obrázek 8 - voják zasažený napalmem
f:\soldat_brûlé_au_napalm_dans_un_hôpital_militaire.jpg



Nemotice, prosinec 2014, Jihomoravský kraj


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©azkurs.org 2016
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə