Zaprvé: To, co bude následovat, není scénář apokalypsy, ani mytologie, ani futurologie, ani historické pojednání z dob Tamerlánových či Napoleonových. Divoké uskladnění chemických zbraní na dně Baltického moře je součást nejnovějších evroských

Arnold Pork:

PORAŽENÍ BUDOU VŠICHNI

…Veřejnou povinností člověka je odpovědnost před celým lidstvem, nikoli odpovědnost před nějakou podřízenou skupinou jako je kupříkladu národ nebo třída…

Bertrand Russel

Pro začátek několik uvozujících poznámek:

Zaprvé: To, co bude následovat, není scénář apokalypsy, ani mytologie, ani futurologie, ani historické pojednání z dob Tamerlánových či Napoleonových. Divoké uskladnění chemických zbraní na dně Baltického moře je součást nejnovějších evroských dějin, soumrak odkazu 20. století, který nás pronásleduje a drží nás pod krkem jako dlužníky nebo rukojmí.

Zadruhé: Úvahy na toto téma nejsou ničím novým. Dostatek údajů najdete na kdejaké webové informační stránce. Tento problém je dávno znám parlamentům a vládám všech zemí regionu, ale také Spojených států amerických a Kanady. Jenže! Ekonomika jako vždy určuje politiku. V daném případě v její nejobnaženější, naprosto neodpustitelné podobě. Jde o to, že ekonomika řady evropských zemí je ze 30-40 % závislá na podnikání nejrůznějšího druhu přímo v Baltském moři. Jakékoli pokusy patřičně zdůraznit a vyostřit problém chemických hřbitovů na dně Baůltu jsou už v zárodku udušeny mohutnou korporativní lobby.

V teoretické poloze existuje hned několik projektů, jak chemická smetiště na baltském dnu zlikvidovat či alespoň lokalizovat, jenže na realizaci těch nejoptimističtějších stejně bude zapotřebí 5-8 let. Minimální náklady se přitom budou pohybovat kole 40 miliard dolarů.

Jednotlivé země už se pokusily celé téma seriózně zkoumat. Mezi tyto pokusy patří například nedávná expedice ruské výzkumné lodi Professor Štokman. Lví podíl získaných informací je však uložen za dvaceti zámky a na veřejnost se tyto údaje dostanou až za hodně dlouho.

Vzniká tedy mravní dilema – buď se ve jménu ekonomické prosperity budeme dál tvářit, že „minulost býlím zarostla“ a chovat se podle zásady „po nás potopa“, nebo se egoistického prakticismu a násilí menšiny zřekneme, místo toho dospějeme k vědomí nezbytnosti, založenému nikoli na emocích, ale na vědeckých poznatcích a pustíme se do odstranování nebezpečí, které ohrožuje tuto i další generace. A ještě něco: pokud se dřív leckdo mohl kojit nadějí, že zatím je ještě čas, pak dnes se okolnosti pronikavě změnily. Bylo totiž přijato rozhodnutí o výstavbě Severoevropského plynovodu, vedoucího přímo po dně Finského zálivu a Baltského moře. Od tohoto okamžiku se nutnost odstranit hrozící časovanou bombu začala počítat na hodiny…

Zatřetí (nejsem ani manažer, ani politicko-ekologický extrémista, ale aby mi nikdo nekladu sugestivní otázku „a co jsi dělal až do teď?“): Autor těchto řádek jakožto stálý zástupce Mezinárodního kongresu průmyslníků a podnikatelů jsem na zasedání tohoto společenství v litevském Vilniusu na jaře roku 2001 rozšířil mezi jeho účastníky i do médií memorandum (v litevštině, ruštině a angličtině), které se obracelo na parlamenty a vlády zemí baltského regionu s výzvou k co nejaktivnějšímu zapojení do problému likvidace chemických hřbitovů na dně Baltského moře. Reakce na toto poselství však nenásledovala žádná! Shodou okolností jsem v tomtéž roce 2001 zaslal dopis, týkající se tzv. jaderného vývozu, ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi (viz noviny MK v Tveri a Pravda z 19.1.2001). Soudě podle toho, co a jak se v této souvislosti v Rusku děje, Putin tento dopis stejně jako zmíněné memorandum nečetl, a proto na něj taky neodpověděl, i když by asi mohl – jsme přece oba absolventi stejné právnické fakulty Sankt-Petěrburské státní univerzity.

Problém tedy trvá, ale je zahalen neproniknutelným závojem utajování, obehnán stěnou mlčení a poznamenán naprostým odcizením současných mocných, jejichž povinností je rozhodovat – a je lhostejné, zda jsou to vlády, parlamenty, kancléři či prezidenti.

Lidská civilizace dnes stále častějio naráží na problémy planetární povahy. Ničivé přírodní katastrofy jako tsunami, uragány a zemětřesení vymazávají z tváře Země celá města, odnášejí tisíce lidských životů, působivé technické úspěchy lidstva se jako mávnutím kouzelného proutku proměňují v Černobyly, skleníkový efekt, znečištění životního prostředí a nedostatek čistého vzduchu a vody.

Lidstvo se dostalo až k pomezí, za nímž začínají procesy, které už nelze zvrátit. Domnívám se, že chceme-li tento neblahý vývoj zastavit, už nepostačí úsilí jednotlivých zemí či dokonce spolku tak vlivného jako je skupina G8 – tady bude třeba spojit síly celého světového společenství.

K pohromám dneška se však přidružují i pohromy včerejška. I kdybychom byli sebevětší, optimisté musíme připustit, že druhá světová válka neskončila, protože její důsledky a hrozby – vojenské, politické i ideologické – ještě stále nebyly odstraněny a jak ukazuje život, trvají i v 21. století.

Když se podíváme jen na jedinou, vojenskou hrozbu, narážíme okamžitě na celoevropský problém, jehož řešení nesnese odkladu. Jde o chemické zbraně, které patřily Třetí říši a také spojeneckým zemím – tedy dnešnímu Rusku, USA, Velké Británii, Francii, Kanadě a skandinávským státům – a které byly v letech hlavně v letech 1944-1947 a v menší míře až do roku 1972 jednoduše vyhazovány přímo do vod Baltu. Podle usnesení Postupimské konference z roku 1945 měly být všechny ukořistěné německé chemické zbraně zničeny. Na způsob likvidace ani na místo a způsob uskladnění však v dokumentech této konference pamatováno není. V té době pojem „ekologická likvidace zbraní hromadného ničení“ ještě nebyl znám.

Místopis většiny těchto chemických hřbitovů, které vznikaly tajně, není k dispozici. Štáby armád a tajné služby spojeneckých zemí před veřejností rozsah těchto skladišť a jejich zeměpisné souřadnice pečlivě tají. V této souvislosti stačí připomenout, že Spojené státy a Velká Británie docela nedávno tajnost dokumentů o uskladnění bojových chemických látek Třetí říše prodloužily do roku 2017 – zřejmě se domnívají, že Balt je daleko a že pokud tam k nějaké pohromě dojde, tak se to přihodí někde jinde a jich se to bezprostředně týkat nebude…

Svou velikostí a množstvím vyhozených otravných látek však ohromují i lokality, které jsou známy. Podle různých odhadů je v baltských vodách, v průlivech Skagerrak a Kattegat ukryto 300-400 tisíc tun chemických otravných látek. Dá se ovšem předpokládat, že tento odhad je až příliš skromný, protože poměr známých úložišť k neznámým je jedna ku čtyřem!

Už přes šedesát let na dně Baltu leží statisíce bomb, dělostřeleckých granátů, min, kontejnerů, vlečných člunů i celých lodí s roznými otravnými látkami, mezi nimiž jsou i sloučeniny vysoce toxické, jejichž životnost je v podstatě neomezená a jejichž fatální účinek na člověka a životní prostředí nepomíjí – yperit, tabun, fosgen, adamsit, difenyl-chlorarsin, chloracetofenon.

Jen sovětská armáda podle údajů německého spolkového ministerstva dopravy uložila do Baltského moře počínaje od tallinského poledníku na západ a také v oblasti ostrova Saaremaa, v Gotlanské proláklině, v okolí Bornholmu až po průlivy Litlle Belt a Skagerrak přes 65 tisíc tun otravných látek.
Předpokládaná místa sovětských úložišť otravných látek v Baltském moři

Místo Hloubka Doba uložení Typ látky Množství

Průliv Skagerrak 360-380 m 1945-47 yperit ?

Little Belt 15-35 m 1945-47 tabun, fosgen ? Bornholm 50-70 m 1945-47 yperit 1024 t

difenyl-

chlorarsin 2027 t

adamsit 1428 t

chloracetofenon 515 t

Gotlandská proláklina 360-380 m 1945-47 yperit 608 t

1951-55 difenyl- chlorarsin 168 t

adamsit 124 t

Tallinský poledník 50-100 m ? ?

Ostrov Saaremaa
K tomu bych rád poznamenal, že by bylo velice užitečné, kdyby zmíněné ministerstvo ve své osvícené práci pokračovalo a upozornilo také na jiné země, které podobné chemické hřibtovy zakládaly.

Úložná hloubka otravných látek se pohybuje od 15 do 100 m, jen v Gotlandské proláklině a průlivu Skagerrak je to 360-380 m.

Balt je významnou rybářskou oblastí a vyznačuje se také stále hustší námořní dopravní sítí. Už nejednou byly zaznamenány případy, kdy se do rybářských sítí dostaly smrtelně jedovaté „suvenýry“, jejichž obsahem jsou bojové otravné látky z dob druhé světové války. Podle svědectví rybářů i odborníků ryby z tradičních lovišť mizí, prudce se snížily stavy baltských tuleňů a stále častěji se v rybářských sítích objevují zmutované ryby. Všechny druhy bojových otravných látek se během přirozeného rozpadu bomb, min, granátů i kontejnerů v agresivním prostředí dostávají přímo do vody nebo do usazenin na mořském dně, reagují s pískem, hlínou a jílem a vytvářejí zcela nové sloučeniny, které jsou ještě jedovatější než výchozí otravné látky. Vytváří se tak nebezpečný kumulativní efekt, který ovlivňuje celou mořskou biosféru a přirozeně také člověka. Jednotlivé články postupně vytvářejí následující řetězec: Otravné látky – mikroorganismy – plankton – ryby – člověk.

Obzvlášť nebezpečné je to, že kromě přímého vlivu na lidské zdraví probíhá postupná otrava populace i na genetické úrovni, což znamená, že neblahé účinky těchto látek se projeví i na dalších generacích.

Bez přehánění se tak dá říct, že Baltské moře se pro Evropu již dnes změnilo v aktivní HROZBU ČÍSLO JEDNA. Další ingorování tohoto faktu a nečinnost povede v nejbližší době k nekontrolovatelným a nepředvídatelným katastrofickým důsledkům, jejichž rozsah se ani dost dobře nedá stanovit. Dno Baltského moře se může stát dnem nového evropského holocaustu.

Daný problém se tedy ze záležitosti čistě vojenské proměnil v záležitost politickou a vyžaduje konsolidaci sil všech zemí oblasti. Nu a protože Světový oceán tvoří jediný celek a toto chemické smetiště se nalézá v bezprostřední blízkosti Golfského proudu, mění se tento problém evropské ekologické bezpečnosti v problém celosvětový.

Je třeba si bez okolků a poctivě přiznat, že více než 60 let po skončení druhé světové války se mezi zeměmi, které do Baltského a Severního moře uskladnily bojové chemické látky, nenašla ani jediná, která by prohlásila, že je připravena zahájit pátrání, zjistit rozměry možné či již probíhající katastrofy a okamžitě zahájit likvidaci „svých“ válečných chemických odpadů. Nic nesvědčí ani o tom, že by některá z těchto zemí oslovila své partnery a pokusila se vyvolat spolupráci nad řešením tohoto problému. A přitom je stále zřejmější, že současná civilizace si nemůže dovolit přepych ničím nerušeného dalšího života na sudu prachu (v tomto případě chemického).

Vrcholní představitelé Ruska a Německa na podzim loňského roku podepsali dohodu o výstavbě Severoevropského plynovodu, který obě země spojí po dně Baltského moře. Na konci roku byly svařeny první dvě roury, zatím na pevninském úseku potrubi ve Vologedské oblasti. Předpokládá se přitom, že „roury“ budou hned dvě. Délka námořního úseku z Vyborgu do Greifswaldu je 1189 km, průměr potrubí 1067 mm a pracovní tlak 200 atmosfér. Od hlavního plynovodu mají být vybudovány odbočky na dodávku plynu pro spotřebitele ve Finsku, Švédsku, Dánsku, Holandsku, Velké Británii a v dalších zemích, což značně zvýší rozlohu stavebně přeoraného mořského dna a tím pádem i nebezpečí srážky s chemickými hřbitovy.

Logika chemických úložišť byla jasná – rozmísťovala se v neutrálních vodách, kde se snáz zametly či v tomto konkrétním případě zatopily stopy…

Logika výstavby chystaného plynovodu je podobná – také povede neutrálními vodami, a to z řady příčin:

• 
  Země baltského regionu jsou apriorně rozděleny na příští spotřebitele a naopak přehlížené, tedy ty, kdo bude ze zásobování tímto plynem vyloučen a čímu území i teritoriálním vodám se plynovovd vyhne. Posledně jmenované země už otevřeně protestují a dožadují se spravedlnosti. Se značnou dávkou pravděpodobnosti se dá předpokládat, že právě tyto země budou brzdou při řešení nejrůznějších právních i technických problémů. Plynovod se tedy z tohoto pohledu rozhodně nepodobá někdejšímu slavnému ropovodu Družba, který byl vybudován v letech studené války a zásoboval důležitou surovinou všechny satelitní země Varšavské smlouvy.
  
• 
  Tento plynovod bude vybudován tak, že byde prakticky vyloučen jakýkoli ilegální odběr, jak jsme toho už dlouhá léta svědky v případě tranzitního plynovodu, dopravujícího ruský plyn do Evropy přes ukrajinské území.
  
• 
  Pokládka plynovodu v něčích teritoriálních vodách by značně zkomplikovala přístup technických a údržbových služeb k potrubí, trvalý monitoring jeho funkce a také zajištění bezpečnosti před teroristickými a diverzními akcemi.
  

Z toho všeho plyne, že plynovod povede právě neutrálními vodami, kde je pravděpodobnost kolize s některým chemickým hřbitovem z druhé světové války nejvyšší.

26. listopadu 2005 se na 24. zasedání Baltského shromáždění zákonodárci Litvy, Lotyšska, Estonska a Polska schválili rezoluci k výstavbě Severoevropského plynovovdu, která od Ruska a Německa požaduje, aby respektovaly jejich ekologické a ekonomické zájmy. Rezoluce obsahuje také provolání ke všem státům při baltském pobřeží, konkrétně k radě ministrů pobaltských zemí (a to pět let po zveřejnění již citovaného memoranda!), aby „věnovaly zvláštní pozornost právě projektu Severoevropského plynovodu a zejména tomu, nakolik odpovídá mezinárodním dohodám o ochraně Baltského moře a také dalším právním normám platným v EU“. Teprve teď se tedy začíná mluvit o „hrozící globální ekologické katastrofě“.

Je nesporné, že jakákoli technologická modernizace a průmyslová expanze musí být jít ruku v ruce s péčí o životní prostředí a s příslušnými ekologickými omezeními. Jinak řečeno – je třeba neustále dodržovat rovnováhu mezi využíváním přírody a její ochranou.

Svět, budovaný člověkem, musí být funkční, racionální a harmonický v každém ohledu…

Je třeba vést neustále v patrnosti, že technická katastrofa v tomto regionu okamžitě vyvolá i katastrofu ekologickou. Stejně tak bychom si měli uvědomit, že podobný plynovod mezi své možné cíle okamžitě zařadí mezinárodní terorismus.

Právě proto by všechny země (jak ty, které svrhly na mořské dno chemické zbraně, tak ty, které hodlají z tohoto díla odebírat ruský zemní plyn) měly spojit své síly a ještě před pokládkou potrubí vyčistit dno Baltu od tohoto velmi pravděpodobného a předpověditelného nebezpečí.

Ještě před zahájením výstavby musí být provedeny veškeré nezbytné ekologické expertízy a je třeba realizovat celý komplech ochranářských opatření, která by minimalizovala nebezpečí škod na životním prostředí. Cílem těchto opatření není skandalizovat rusko-německý projekt kvazimonopolní firmy Gazprom, ale objektivně posoudit všechny jeho potenciální negativní důsledky.

Ministerstva obrany a tajné služby všech zemí, které se na zakládání chemických hřbitovů podílely, jsou povinny oznámit přesné souřadnice známých úložišť i to, kolik se na nich skladuje nebezpečného chemického materiálu, a zároveň zahájit pátrání po hřbitovech zatím neznámých a divokých, které vznikly až dlouhá léta po skončení druhé světové války.

Zainteresované země by měly vytvořit mezinárodní komisi pro likvidaci chemického nebezpečí, hrozícího Baltskému moři a světovému oceánu, která by dostala mimořádné pravomoci a jejímž prvním úkolem by bylo vytvoření účinné monitorovací sítě, sledující chemickou, biologickou, hydrochemickou, hydrofyzikální a geologickou situaci v celém regionu. Na bázi této komise by později mohl být vytvořen fond (který by se jmenoval například Čistý Balt), jehož konečným úkolem by byla úplná likvidace chemických úložišť na dně tohoto vnitrozemského moře.

Předem je třeba vyloučit pokušení utajit případnou kolizi budovatelů plynovodu s chemickými hřbitovy, aby se neopakovala situace kolem černobylské tragédie.

(Připomeňme si: K výbuchu reaktoru došlo 26. dubna 1986. Světová veřejnost se však o nehodě dověděla až ze švédského tisku, který přinesl zprávy o tom, že dozimetry radiačního výstražného systému této země ukázaly přímo vražedné hodnoty radiace v ovzduší. Ruská vláda a politbyro ÚV KSSS v čele s Gorbačovem skoro týden zoufale hledalo nějaké východisko ze stiuace a rozsah katastrofy tajilo. Po celou toto dobu dostávala živá i neživá příroda v okolí elektrárny smrtelné dávky radioaktivního záření.)

Kromě parlamentů a vlád by se k této iniciativě měly připojit i další zainteresované strany: Greenpeace, Zelená liga Finska, Helsinská komise pro ochranu životního prostředí Baltu, Všeruský výzkumný ústav A. P. Karpinského, konstrukční kancelář Rubín či vědeckovýzkumné centrum ekologické bezpečnosti Ruské akademi věd, a to ve spolupráci s největšími mezinárodními energetickými firmami jako je E.ON Ruhrgas, Shell, Total, British Petroleum apod. Všechny tyto subjekty by měly společně vyřešit existující sporné otázky, související s výstavbou podmořského plynovodu. Veřejně a bez jakéhokoli utajování. V tom by jim měly pomáhat jak sdělovací prostředky, tak co nejreprezentativnější veřejné mínění zainteresovaných i dalších zemí.

Evropa by měla prokázat svou schopnost respektu k mravním a intelektuálním hodnotám a pochopit, že budeme-li s řešením tohoto celoevropského dramatu váhat dnes, zítra se jeho nebezpečí i cena jeho likvidace dále zvýší a bezesporu zasadí tvrdou ránu příštím generacím Evropanů. Dokud nebyly překonány hrozby, vznášející se nad baltskými chemickými úložišti, nemůžeme tvrdit, že druhá světová válka opravdu skončila a že tato strašlivá stránka dějin Země je definitivně uzavřena.

Překonávat planetární problémy musíme všichni společně, jinak budou jednoduše neřešitelné. Evropané, a vlastně nejen oni, musí pochopit, že pokud se vítězem nestane člověk, poražení budou všichni.

Dr. Arnold Pork

Ředitel Fondu Dědictví

Tallinn-Praha, leden 2006

Mail: [e-mail]