Helmholtz řešil problém neklidu očí dvojicí planparalelních desek, které vy-krývaly každá jednou polovinou zobrazující objektiv. Jsou-li totiž vzájemně symet-ricky stočeny o jistý úhel vůči optické ose, dochází k rovnoběžnému posunutí všech dopadajících svazků paprsků. Horní (dolní) H (D) deska je posouvá střídavě nahoru a dolů. Lze dospět k takové pozici, že se oba dílčí meziobrazy právě spojují. Součet obou posunutí, které lze matematicky vyjádřit, odpovídá pak velikosti obrazu y´. Důležité však je, že se nyní navzájem jakékoliv pohyby primárního obrazu na rohovce kompenzují a je možno udržet např. jednou nastavenou koincidenci obou testových značek. Hodnotu poloměru křivosti rohovky lze pak vyjádřit ze vzájem-ného postavení planparalelních destiček a odečítat přímo na stupnici. Dospělo se k tzv. geometrickému dělení paprskového svazku, kdy se rozdělila vstupní pupila keratometru do více částí. Koincidence se však dosáhlo pouze v poměrně přesně definované obrazové rovině FOB´. Znamená to, že při akomodování oka na jinou obrazovou rovinu může docházet k chybnému odečítání měřených hodnot. Spolu se zobrazením testových značek do nekonečna a paralelním posunem paprskových svazků však byly i přesto splněny dva ze tří Littmannových požadavků:
nekonečná vzdálenost testových značek, resp. jejich zobrazení optickou cestou do nekonečna,
měření velikosti y´ rovnoběžným posouváním paprskových svazků,
energetické dělení paprskového svazku,
které vlastně předurčují konstrukci nejkvalitnějších keratometrů.
Při konstrukci je totiž možno postupovat ještě odlišnou cestou tzv. energetického dělení paprskového svazku. Dochází k němu, když dva uvažované, energeticky totožné paprskové svazky, vyplní při průchodu polopropustnými plochami celou vstupní pupilu optické soustavy. Pro pozorovatele pak není podmínka, aby pozoroval pouze v obrazové rovině, definovaná tak přísně jako v předešlém případě.
Původní konstrukční provedení Helmholtzova keratometru odpovídá následují-címu schématu (Obr. č. 25).