Masarykova univerzita Lékařská fakulta
VYŠETŘOVANÉ OSOBY A METODIKA
Yüklə 5,04 Mb.
|
2. VYŠETŘOVANÉ OSOBY A METODIKA2.1 Vyšetřované osobySoubor tvořilo celkem 42 pacientů po akutní koronární příhodě, kteří absolvovali 12-ti týdenní kardiovaskulární rehabilitační program. Tento soubor byl tvořen 33 muži a 9 ženami. Průměrný věk celého souboru byl 62,5 roků a průměrná hodnota BMI činila 28,8 kg.m-2. Hodnocení dosažených výsledků bylo provedeno u 3 skupin: obézních pacientů (OB), pacientů s nadváhou (NAD) a neobézních pacientů (NOB). Přehled základních charakteristik a přidružených chorob uvádí uvádí Tab.3. Tab.3. Přehled základních charakteristik a přidružených chorobu sledovaných souborů po akutní koronární příhodě
Vysvětlivky: OB - skupina obézních pacientů BMI ≥ 30 po akutní koronární příhodě; NAD - skupina pacientů s nadváhou BMI = 25,1 - 29,9 po akutní koronární příhodě; NOB - skupina neobézních pacientů BMI ≤ 25 po akutní koronární příhodě; * - statisticky významná změna p < 0,05 proti NAD; EF - ejekční frakce levé komory; DM - diabetes mellitus; n - počet pacientů; m - počet mužů; ž - počet žen Skupinu obézních pacientů (OB) s BMI ≥ 30 po akutní koronární příhodě tvořilo celkem 16 pacientů, z toho 12 mužů a 4 žen. Průměrný věk této skupiny byl 66,8 ± 7,8 roků, přičemž nejmladší pacient absolvoval cvičení ve věku 54 let a nejstarší ve věku 84 let. Průměrná hodnota BMI činila 33,1 ± 3,4 kg.m-2 a ejekční frakce levé komory 50,6 ± 14,2 %. Nejnižší hodnota BMI byla 30,3 a nejvyšší až 42,1 kg.m-2. Z onemocnění přidružených k obezitě bylo pět pacientů léčeno pro DM 2.typu, dvanáct pacientů pro hypertenzi a jedenáct pro dyslipidémii. V uvedených parametrech nebyly zjištěny signifikantní rozdíly mezi skupinami kromě věku, kdy průměrný věk skupiny OB byl signifikantně vyšší proti skupině NAD (p < 0,05). Druhá skupina pacientů s nadváhou (NAD) s BMI = 25,1 - 29,9 po akutní koronární příhodě se skládala ze 17 pacientů. Skupinu tvořilo 15 mužů a 2 žen. Průměrný věk v této skupině byl 57,6 ± 13,5 roků, průměrné BMI dosáhlo hodnoty 27,6 ± 1,4 kg.m-2 a průměrná ejekční frakce 45,3 ± 9,1 %. Nejmladší pacient absolvoval cvičení ve věku 29 let, nejstarší ve věku 74 let. Jednotlivé hodnoty BMI vykazovaly rozpětí od 25,6 do 29,9 kg.m-2. V této skupině bylo pět pacientů léčeno pro DM 2.typu, dalších osm pacientů pro hypertenzi a patnáct pro dyslipidémii. K poslední třetí skupině neobézních (NOB) se řadilo 9 pacientů po akutní koronární příhodě s BMI ≤ 25, které tvořilo 6 mužů a 3 žen. Průměrný věk v této skupině byl 64,2 ± 6,9 let ve věkovém rozmezí 55 až 74 let. Průměrná hodnota BMI byla 23,3 ± 1,4 kg.m-2 a průměrná ejekční frakce 49,0 ± 12,7 %. Nejnižší hodnota BMI byla 20,8 a nejvyšší 25,0 kg.m-2. Z přidružených chorob se dva pacienti léčili pro DM 2.typu, čtyři pro hypertenzi a tři pacienti s dyslipidémií.
Tyto parametry byly měřeny na začátku 12-ti týdenního rehabilitačního programu a na jeho závěru pomocí jednoduchých neinvazivních metod. Tělesná hmotnost je jedním z nejvýznamnějších parametrů a její měření se provádělo na nášlapné váze s přesností na 0,1 kg. Tělesná výška byla měřena standartním způsobem. Pro rychlou a přehlednou klasifikaci obezity byl použit BMI index, který byl vypočítán podílem tělesné hmotnosti (kg) a druhé mocniny tělesné výšky (m). Distribuce tělesného tuku byla určena dle obvodu pasu, který byl změřen krejčovským metrem v polovině vzdálenosti mezi dolním okrajem spodního žebra a crista iliaca superior. Metodou analýzy bioelektrického odporu (BIA) bylo stanoveno procentuální množství tuku a hmotnost tuku v kilogramech. Aktivní tělesná hmota (ATH) v kilogramech byla vypočítána odečtením hmotnosti tuku od celkové tělesné hmotnosti.
Spiroergometrie je řazena mezi nejčastější a nejvýznamnější zátěžové vyšetřovací metody s přesně dávkovaným nebo měřeným výkonem a analýzou ventilovaného vzduchu. Slouží k zhodnocení funkční rezervy kardiopulmonálního systému. Můžeme tedy vedle kapacity transportního systému vyšetřit i respirační funkce. Tento zátěžový test vede k provokaci snadno měřitelných a interpretovaných patologických reakcí funkčních hodnot a poskytuje významné informace zejména o tělesné zdatnosti, výkonnosti, reakci kardiovaskulárních parametrů na zátěž (na úrovni anaerobního prahu a na úrovni maxima) a bezpečné hranici zátěže (Placheta et al. 1999). Před zahájením testování bylo provedeno fyzikální vyšetření, změřeny klidové hodnoty TF, TK a zhodnocena klidová EKG křivka. Pacient byl před vyšetřením edukován o průběhu, významu testování, jak správně dýchat a dorozumívat se v průběhu vyšetření. Byly vyloučeny možné kontraindikace testování a v denním režimu s ponecháním medikace byla zahájena dynamická zátěž na bicyklovém ergometru. Zvláštní příprava před samotným vyšetřením nebyl nutná. Pacientovi byla na obličej upevněna speciální maska a analyzátorem plynů byla v průběhu každých 30 sekund hodnocena spotřeba kyslíku, množství vydechovaného oxidu uhličitého. Počáteční zátěž činila 20 W, která se v periodě 2 minut zvyšovala o dalších 20 W. V intervalu 2 minut se měřil TK, monitorovala TF z EKG záznamu a hodnotila se Borgova škála neboli subjektivní vnímání zátěže a obtíží pacienta. Po skončení spiroergometrie byl pacient nadále monitorován a objektivně sledován dokud veškeré parametry nedosáhly původních hodnot (přibližně 15 minut). Mezi sledované parametry zátěžové kapacity patřil celkový výkon dosažený na úrovni anaerobního prahu (WANP), vrcholový výkon celkový (Wpeak) a přepočítaný na kilogram aktivní tělesné hmoty (Wpeak.kgATH-1). Dále byl určen vrcholový příjem kyslíku celkový (Vo2peak) a přepočítaný na kilogram aktivní tělesné hmoty (Vopeak . kgATH-1). Další parametr související s aerobní kapacitou byl vrcholový tepový kyslík (Vo2.SF-1), který vyjadřoval množství kyslíku v ml dodaného tkáním během jedné srdeční systoly a ekonomiku transportního systému (Placheta 1999); vrcholová energetická náročnost byla vyjádřena pomocí METpeak. Rovněž byla sledována vrcholová srdeční frekvence (SFpeak) a vrcholový systolický krevní tlak (STKpeak). Z těchto parametrů byl určen index RPPpeak, který nepřímo vyjadřuje spotřebu kyslíku v myokardu. K stanovení tréninkové intenzity bylo nezbytné určení anaerobního prahu (ANP) tak, aby fyzická zátěž byla optimální a přitom nedocházelo k přetížení organismu. Anaerobního práh byl určen neinvazivně jako ventilační práh zhodnocením ventilačně respiračních parametrů. Vyšetření analyzovalo během stupňovaného zatížení jak jednotlivé dílčí parametry, tak vyjadřovalo poměr respirační výměny mezi VCO2 /VO2 (RER). Anaerobní práh je předělem mezi aerobním a anaerobním metabolismem v průběhu stupňovaného zatížení a je udáván v nejrůznějších referenčních parametrech, např. výkon (W), příjem kyslíku (Vo2) aj. Tréninková tepová frekvence na úrovni ANP přispěla k stanovení bezpečné hranice možné zatížitelnosti organismu (Placheta et al. 1999).
Kombinovaný trénink se skládal z části aerobní, který byl doplněn o silovou složku. Program byl zahájen nejpozději do 3 týdnů po propuštění z hospitalizace a konal se 3x týdně po dobu 12-ti týdnů. Pacientům byly bezprostředně před zahájením kardiovaskulárního tréninku změřeny výchozí klidové hodnoty TK a TF. Rovněž jim byl připevněn Sport tester, který sledoval tréninkovou tepovou frekvenci (TTF) při rehabilitačním cvičení a při jejím překročení reagoval optickým či akustickým signálem. Tréninková jednotka byla zahájena zahřívací částí, která trvala přibližně 10 minut. Jejím cílem bylo usnadnit přechod z klidových hodnot do zátěžových, podpořit svalový tonus a prokrvit kosterní svalstvo. Jednotka se skládala z dynamických cviků v kombinaci se strečinkem. Navazující hlavní částí byla fáze aerobní, která trvala přibližně 20 minut a probíhala na trenažérech. Ve snaze zabránit svalovým atrofiím byl součástí rehabilitace i silový trénink, který byl zařazen po dvou týdnech aerobního tréninku. Před zařazením těchto posilovacích cviků byl proveden „handgrip“ neboli izometrický zátěžový test, pomocí ručního dynamometru. Tímto vyšetřením se hodnotila reakce krevního tlaku na statickou zátěž. V případě normohodnot se stanovilo před každým cvikem one-repetition maximum (1-RM, což je maximální zátěž, kterou byl pacient schopný jednou bez pomoci překonat). Ze získané hodnoty 1-RM se určila procenta, která představují tréninkovou zátěž. Tréninková zátěž byla postupně zvyšována od 25 % do 80 % 1-RM. Posilování se prováděla na multifukčních zařízeních a skládala se ze 4 cviků. První cvik (benchpress) byl zaměřen na posilování prsního svalstva a druhým cvikem (předkopávání) jsme se zaměřili na posílení m. quadriceps femoris při extenzi v koleni. Cílem třetího cviku (stahování kladky) prováděného na stroji bylo posílit zádové svalstvo. Poslední cviky (sedy-lehy) byly prováděny mimo přístroj ve snaze posílit břišní svalstvo. Počet činil od 4 do 10 posilovacích cviků prováděných v 1-5 sériích po 8-15 opakováních. Pacientům bylo zdůrazňováno, aby při cvičení nezadržovali dech a mezi sériemi byla 30 až 60-ti vteřinová pauza. Poslední částí byla relaxační fáze, ve které došlo ke zklidnění organismu, psychické a fyzické relaxaci. Tato fáze významně eliminuje vznik pozátěžové hypotenze, srdečních arytmií, aj. Trvala přibližně 10 minut, dokud nedošlo k úpravě cirkulačních poměrů a návratu TF, TK na hodnoty před tréninkem. K nácviku relaxace byl volen Schultzův autogenní trénink nebo Jacobsonova svalová relaxace, které měly sloužit i k nácviku relaxace v běžném životě. Během tréninkového programu nebyla prováděna cílená edukace ke zdravému životnímu stylu a k redukční dietě u pacientů s nadváhou a obezitou.
Pro hodnocení rozdílů vstupních a výstupních hodnot po 12-ti týdenní kardiovaskulární rehabilitaci jsem použila neparametrický Wilcoxonův test pro párové výběry. K zhodnocení rozdílů hodnot mezi sledovanými soubory byl zvolen Studentův T-test pro nepárové výběry. Rozdíl byl považován za statisticky signifikantní pokud p < 0,05 resp. p < 0,01. 3 VÝSLEDKY Yüklə 5,04 Mb. Dostları ilə paylaş:
|