Masarykova univerzita

MASARYKOVA UNIVERZITA

Fakulta sociálních studií
Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

Mezinárodní vztahy

Přístup italských vlád k neregulérní imigraci přes Středozemní moře po roce 2011 v perspektivě teorie sekuritizace

Magisterská diplomová práce

Bc. Tomáš Femina

Vedoucí práce: Mgr. Hubert Smekal, M.A., Ph.D.

UČO: 385830

Obor: Mezinárodní vztahy

Imatrikulační ročník: 2014

Brno 2015

Prohlášení:

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a výhradně s použitím zdrojů uvedených v seznamu literatury.

V Brně, dne 14. prosince 2015

..…………..………………

Tomáš Femina

Poděkování:

Na tomto místě bych chtěl poděkovat vedoucímu mé diplomové práce Mgr. Hubertu Smekalovi, M. A., Ph.D. za jeho vstřícnost, trpělivost i cenné rady a také Mgr. Petru Kupkovi, Mgr. Petru Ocelíkovi, Mgr. Janu Osičkovi, Ph.D., a PhDr. Ondřeji Kaletovi za jejich ochotu se mnou práci konzultovat.

Dále bych rád poděkoval všem mým rodičům za jejich bezmeznou podporu během celého mého studia, a speciálně pak také Lence Kováčové za její vytrvalé motivování, trpělivost, oporu a především za její přítomnost.

Seznam použitých zkratek

CARA Centri di accoglienza per richiedenti asilo (Přijímací centra pro žadatele o azyl)

CAS Centri di accoglienza straordinaria (Mimořádná přijímací centra)

CDA Centri di accoglienza (Centra prvního přijetí)

CIE Centri di identificazione ed espulsione (Centra pro identifikaci a vyhoštění)

CNC Centro Nazionale di Coordinamento (Národní koordinační centrum)

CPSA Centri di primo soccorso ed accoglienza (Centra první pomoci a přijetí)

EMN European Migration Network (Evropská migrační síť)

ESLP Evropský soud pro lidská práva

EU Evropská unie

EUROJUST European Union’s Judicial Cooperation Unit (Jednotka Evropské unie pro justiční spolupráci)

EUROPOL Evropský policejní úřad

EUROSUR European Border Surveillance Systém (Evropský systém kontroly hranic)

FRONTEX Evropská agentura pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států Evropské unie

IOM International Organization For Migration (Mezinárodní organizace pro migraci)

OSN Organizace spojených národů

PD Partito Democratico (Demokratická strana)

PdL Popolo della Libertà (Lid svobody)

SIS Schengenský informační systém

SPRAR Sistema di Protezione per Richiedenti Asilo e Rifugiati (Systém pro ochranu žadatelů o azyl a uprchlíků)

UNHCR United Nations High Commissioner for Refugees (Úřad Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky)

Seznam tabulek

OBSAH

Seznam použitých zkratek 4

Seznam tabulek 4

Úvod 6

1. Cíle práce 7

2. Teoretický rámec 9

2.1. Bezpečnost a Kodaňská škola 10

2.2. Sekuritizace 10

2.3. Post-kodaňské přístupy k teorii sekuritizace 12

2.4. Desekuritizace 15

2.5. Analytický rámec de/sekuritizace imigrace 18

3. Metodologická východiska 20

4. Geneze italského přístupu k neregulérní imigraci 22

4.1. Diskurzivní rozměr přístupu Itálie k neregulérní imigraci 23

4.2. Legislativní rozměr přístupu Itálie k neregulérní imigraci 25

4.3. Praktický rozměr přístupu italské vlády v kontextu imigrační krize z roku 2011 28

5. Přístup italských vlád k neregulérní imigraci po roce 2011 31

5.1. Vláda Maria Montiho (16. 11. 2011 – 28. 4. 2013) 31

5.1.1. Rámování problematiky - Mario Monti a Anna Maria Cancellieri 31

5.1.2. Legislativní rozměr přístupu vlády Maria Montiho 35

5.1.3. Praktický rozměr přístupu vlády Maria Montiho 36

5.2. Vláda Enrica Letty (28. 4. 2013 – 22. 2. 2014) 38

5.2.1. Rámování problematiky - Enrico Letta a Angelino Alfano 38

5.2.2. Legislativní rozměr přístupu vlády Enrica Letty 41

5.2.3. Praktický rozměr přístupu vlády Enrica Letty 43

5.3. Vláda Mattea Renziho (22. 2. 2014 – 1. 1. 2015) 44

5.3.1. Rámování problematiky – Matteo Renzi a Angelino Alfano 44

5.3.2. Legislativní rozměr přístupu vlády Mattea Renziho 47

5.3.3. Praktický rozměr přístupu vlády Mattea Renziho 48

5.4. Shrnutí výsledků analýzy 50

Použité zdroje a literatura 58

Primární zdroje 58

Sekundární zdroje 61

Příloha 1. Podklady pro analýzu rámování 76

Úvod

V současnosti je téma imigrace jednou z nejfrekventovaněji diskutovaných otázek v rámci politických debat ve všech členských státech EU, přičemž se jí dostává výsadní pozornosti i na celounijní úrovni. Velmi často zmiňovaným aspektem těchto debat je, i v českém diskurzu, především vztah současné migrační vlny do Evropy s národní a potažmo evropskou bezpečností, resp. jejím ohrožením. Z usouvztažnění migrace a bezpečnosti pak mnohdy vznikají argumenty dovádějící z toho vycházející obavy a apriorní strach do vyhraněných a extrémních pozic a často tak mohou vést k nárůstu popularity ultrapravicových názorů, i přesto, nebo možná právě proto, že společnosti, v nichž tyto názory vznikají, mají s imigranty a imigrací jen minimální zkušenost. Předkládaná práce se proto zaměřuje na analýzu vývoje přístupu italských vlád k imigraci, přičemž případ Itálie vybírá především vzhledem k její dlouhodobé a extenzivní zkušenosti s imigrací, čímž usiluje především o zprostředkování vývoje pozic státu, který pro imigranty představuje jednu z hlavních vstupních bran do EU, a který tedy svůj přístup k imigraci staví na dlouhodobé a bezprostřední zkušenosti s ní.

V Evropě se téma imigrace do středu zájmu dostalo relativně nedávno, a to na základě skokového nárůstu imigrace z blízkého jižního a jihovýchodního sousedství EU, jakožto vedlejšího produktu destabilizace blízkovýchodního regionu, při kterém zásadní roli sehrála i EU původně vítaná a podporovaná vlna masových protestů a revolucí, souhrnně označovaná termínem Arabské jaro. Vlivem těchto protestů došlo k pádům režimů v Tunisu, Egyptě a Libyi a postupné eskalaci občanské války v Sýrii. Směrem k demokratizaci a liberalizaci společnosti tyto události vedly, zdá se, pouze v Tunisu, ve zbylých zemích se počáteční ambice a náznaky demokratizace rozpustily v násilných konfliktech. V případě Libye a Sýrie dlouhodobě rozvrátily místní politické uspořádání a postupně přerostly do otevřených občanských válek. Destabilizace v regionu následně vedla k masové migraci místního obyvatelstva, které se ve snaze uniknout z neútěšné situace začalo hromadně přesouvat do stabilnějších oblastí, co platí především pro případ Sýrie. V Libyi pak občanská válka mimo jiné zapříčinila i neschopnost místních autorit kontrolovat vlastní území, a země tak začala sloužit jako jeden z hlavních uzlů nelegální cesty do EU pro obyvatelstvo migrující nejen z regionu Blízkého východu, ale i pro migranty z nestabilních států Afriky a jiných regionů, kteří se na základě různých důvodů rozhodli dostat do Evropy mimo standardní procedury.

Za počátek hromadné emigrace z tohoto regionu lze považovat vypuknutí tuniské „jasmínové revoluce“ v lednu 2011, kdy politické nestability v zemi využili i migranti jiných národností (například Libyjci, Eritrejci, Nigerijci a další), kteří přes Středozemní moře začali směřovat především do Itálie a dalších jižních států EU. Nárůst imigrace bezesporu představoval značný problém pro cílové státy, které, jak se ukázalo, nebyly na zvládání podobných situací dobře připraveny. Navzdory tomu, že se tyto země dlouhodobě stavěly za lidskoprávní normy, humanistické ideály a lidskou svobodu, které se zdály být jedním ze stavebních kamenů „evropské identity“ a „étosu civilizovanosti“, a jež byly a jsou „Evropou“ propagovány i v zahraniční politice a vymáhány diplomatickými prostředky jak bilaterálně, tak na mezinárodních fórech, bylo na tento problém v Itálii, ale i dalších státech EU nahlíženo primárně optikou bezpečnosti.¹ Strategie jeho řešení v roce 2011 směrovaly především k ostrakizaci vstupu migrantů, střežení vlastních hranic, případně k zajištění dostatečné kontroly a dohledu nad pohybem a pobytem migrantů. Mezinárodní normy a úmluvy, kterých jsou unijní státy signatáři, se tak v kontextu migračního problému zdály být překážkou efektivního řešení v podobě zajištění evropské bezpečnosti (viz Bogusz et al. 2004; Dauvergne 2008; Palidda 2011; Leerkes, Engbersen and Van der Leun 2012).

Tato prioritizace vlastní bezpečnosti před lidskoprávními normami, bez ohledu na dopady takovéhoto ultimátně bezpečnostního přístupu na samotné migranty a lhostejnost k jejich situaci, mimo jiné významně zpochybnila koherenci obecného normativního idealismu Evropy, které nelze upřít významný podíl na mnoha ze současných problémů Afriky a zemí Blízkého a Středního východu, které jsou velmi často důsledkem právě kolonialismu evropských říší a neo-koloniálního panství nadnárodních společností (Blažek 2013). Navíc, na základě prací mnoha autorů, kteří budou podrobněji představeni v 2. kapitole, je možné usuzovat, že přehnaně bezpečnostní přístup k imigraci, nutně vede k vylučování migrantů z cílové společnosti a implikuje v ní nárůst rasismu, xenofobie nebo jiných nesnášenlivých sentimentů čímž podporuje segregaci ve společnosti, a vede právě ke zvyšování rizik, kvůli kterým byl původně ultimátně bezpečnostní přístup prioritizován, protože znemožňuje integraci migrantů v nové společnosti.

V roce 2011 se tématu imigrace postupně začalo dostávat extenzivní mediální pozornosti především v jižních evropských státech. Hranici Itálie v tomto roce neregulérně překročilo více jak 64 000 lidí (Frontex 2015), což z centrální středomořské cesty vytvořilo nejfrekventovanější migrační trasu do Evropské unie a vyvolalo to rozsáhlou mediální kampaň podporovanou tehdejší středopravicovou vládou Silvia Berlusconiho, vykreslující imigranty jako závažnou hrozbu bezpečnosti, potenciálně ohrožující celou italskou společnost a její i evropskou identitu. Tím tato vláda ještě prohloubila již přítomný strach Italů z imigrace i už tak silně bezpečností přístup k ní. Své výsadní postavení tématika migrace neztratila do současnosti, nicméně minimálně v mediálním diskurzu Itálie je možné pozorovat určitý vývoj v její prezentaci, který především v roce 2014, zdá se postupně upouští od bezpečnostní rétoriky i přes to, že v něm překročilo hranice státu více jak 170 700 nelegálních migrantů, tedy téměř třikrát tolik co v roce 2011 (Frontex 2015).