Univerzita palackého V olomouci

I. TEORETICKÁ ČÁST

1 Pervitin

1.1 Charakteristika

Protože pervitin patří do kategorie stimulancií, rádi bychom se nejprve věnovali krátkému vymezení této skupiny látek. Obecně se jedná o látky, které působí budivě
na centrální nervovou soustavu. Kromě již zmíněného pervitinu jsou dalšími typickými zástupci hojně rozšířený kokain, amfetaminy a také extáze, která však nabízí na rozdíl
od ostatních jmenovaných také psychedelické účinky (Minařík, 2003). Stimulancia povzbuzují organismus k vyššímu výkonu a zpomalují nástup únavy; energii však nedodávají, ale vyčerpávají zásoby z organismu. Následkem je patologická únava (Růžička a kol., 2012a).

Pervitin, neboli metamfetamin, má v současnosti řadu hovorových názvů, jako například perník, péčko, piko, peří (Minařík, 2003), v zahraničí je možné se s ním setkat pod označením „speed“, „crank“, „go“, „meth“ nebo také „poor men's cocaine“ (kokain pro chudé) (Šulcová, Goldberg, 2003). Chemicky se jedná o fenylmethylaminopropan, který je účinnější než Amfetamin. Vyskytuje se ve formě mikrokrystalického bílého prášku, bez zápachu, hořké chuti. Na černém trhu se však většinou nevyskytuje v čisté podobě,

a tak bývá zabarven do žluta nebo do fialova. Toto zabarvení je způsobeno obsahem zbytků látek používaných při domácí výrobě (Minařík, 2003).

Strukturálně je pervitin podobný amfetaminu a neurotransmiteru dopaminu, ovšem od kokainu se výrazně liší. Navzdory tomu, že obě zmíněné látky mají podobné účinky (behaviorální i fyziologické), je mezi několik významných odlišností ve způsobu, jakým fungují. Narozdíl od kokainu, který poměrně rychle vymizí a v těle je téměř úplně metabolizován, účinek metamfetaminu trvá podstatně déle a větší množství látky zůstává v těle nezměněno. To způsobuje, že je metamfetamin v mozku přítomen po delší dobu

a nevyhnutelně tedy prodlužuje stimulační efekt (NIDA, 2006).

Pervitin je v současnosti nejrozšířenější drogou s neakceptovatelným společenským rizikem (tzn. má vysoký potenciál pro závislost) v České republice. Z českého trhu však již pronikl do západoevropských zemí, kde bývá znám pod názvem „čeko“ (Minařík, 2003). Aplikace převažuje injekční, většinou nitrožilní, typická je také aplikace intranazální. Méně častá je inhalace po zahřátí na alobalu nebo ústní aplikace. (Minařík, 2008). Dávky se běžně pohybují mezi 50-250 mg. U nitrožilní aplikace se účinek dostavuje ihned, v případě intranazální aplikace za 5-10 minut, při užití per os (spolknutí) do jedné hodiny. Hlavní příznaky intoxikace obvykle vymizí během 8-10 hodin. V moči se objevuje už 20 minut po aplikaci, ovšem z těla se vylučuje nezměněn řadu dní; laboratorními metodami je možné jej detekovat i po 14 dnech (SANANIM, 2007). Biologický poločas (tedy čas, který je třeba k tomu, aby látka ztratila polovinu své farmakologické aktivity)

je 12 až 34 hodin (Minařík, 2003).

1.2 Akutní intoxikace

Jako psychomotorické stimulans pervitin zřetelně ovlivňuje motoriku,
ale i psychické funkce – jeho užití vede k euforii, snižuje únavu, navozuje stereotypní chování, působí nechutenství (anorexii). Protože uvolňuje zásoby energie v těle, zvyšuje
se výkonnost organismu; může se vyskytnout také motorický neklid, pro který je typická tzv. „vykroucenost“. Zvyšuje se krevní tlak a tep, stoupá dechová frekvence, zvyšuje
se pohotovost ke křečím. Organismus pracuje s vypětím sil až do vyčerpání. Tok myšlenek je urychlen, ovšem na úkor kvality, pozornost a soustředěnost je zvýšena. Rovněž
se zlepšuje schopnost empatie a odstraňují zábrany. Po odeznění účinku nastupuje deprese s hlubokými pocity vyčerpání a celkovou skleslostí. Tuto konečnou fázi nazýváme „dojezd“ (Minařík, 2003).

Znaky intoxikace stimulancii popisuje Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10), a uvádí celou řadu projevů, které se při intoxikaci mohou vyskytnout: euforie a pocit zvýšené energie, zvýšená bdělost, velikášské přesvědčení nebo jednání, hrubost nebo agrese, labilita nálady, hádavost, opakované stereotypní chování, sluchové, zrakové nebo hmatové iluze a halucinace, paranoidní představy, tachykardie (někdy bradykardie), srdeční arytmie, hypertenze (někdy hypotenze), pocení a zimomřivost, nauzea nebo zvracení, rozšíření zornic, psychomotorická agitovanost (někdy útlum), svalová slabost, bolest na hrudi, křeče.

Při prvním užití jsou často popisovány bolesti v čele, případně úzkost. Příznaky závisí na stupni intoxikace – dominuje stimulační efekt, s vyšším stupněm však přibývají poruchy vnímání typu iluzí a halucinací (zejména vizuální a taktilní), paranoidní myšlení až bludy, které mohou někdy vyústit v epizody násilného chování. V případě intoxikace vysokými dávkami může nastoupit delirium, tato situace je však pravděpodobnější
u chronických uživatelů (Minařík, 2008). Pokud dojde k předávkování, tak je pociťována těžká bolest na hrudi spojená s bezvědomím na 1-2 hodiny (Minařík, 2003).

1.3 Odvykací stav

Odvykací stavy po odnětí stimulancií jsou obecně méně výrazné a méně subjektivně nepříjemné, než například stavy po vysazení opioidů; neohrožují na zdraví
ani na životě. Po vysazení se nejdříve dostavuje nepřekonatelná únava, jedinec spí
s krátkými přestávkami na jídlo mnoho hodin, není výjimkou ani několik dní. Pokud
po probuzení nemá možnost další aplikace pervitinu, propadá neklidu a může reagovat agresivně. Počátky abstinence také často doprovází pocity skleslosti a deprese (SANANIM, 2007). Jakmile akutní obtíže odezní, dostavuje se silná touha po droze a často dochází k relapsům. Depresivní prožívání nadále přetrvává, vyskytuje se také podrážděnost a poruchy spánku. Toto období může trvat od několika dnů až několik týdnů. Následně
se obtíže zmírňují, odeznívá depresivní symptomatologie a touha po droze slábne, ovšem někdy se dostavuje v plné síle (Minařík, 2008).

1.4 Historie

Poprvé byl amfetamin syntetizován v Německu v roce 1887, metamfetaminový prášek v roce 1893 a krystalický metamfetamin v letech 1918/1919 v Japonsku (EMCDDA, 2010). Metamfetamin v Japonsku syntetizoval z efedrinu A. Ogata
pod názvem pervitin (Ogata, 1919, In Zábranský, 2009). Díky své podobnosti s amfetaminem vzrůstalo jeho použití v lékařství a zdravotnictví v průběhu 20. - 30. let
20. století a během druhé světové války byly tyto silné stimulační látky používány vojenskými jednotkami. Zatímco spojenci preferovali amfetamin, členové osy, především Německo a Japonsko, upřednostňovali metamfetamin.

První poválečná vlna zneužívání těchto látek (amfetaminu a metamfetaminu) civilním obyvatelstvem se objevila v pozdních 40. letech, jako následek přerozdělení obrovských válečných přebytků ve Spojených státech a v Evropě. Druhá vlna se dostavila v 50. a 60. letech, tentokrát řízena farmaceutickými společnostmi, které tyto látky dychtivě propagovaly jako léky se stimulačními a anorektickými účinky (Case, 2005, In Zábranský, 2009).

V současnosti jsou amfetaminové drogy rozšířeny v devíti zemích: v Austrálii,
na Novém Zélandě, v Číně, České republice, Japonsku, na Filipínách, ve Švédsku, Thajsku a Spojených státech (Advisory Council on the Misuse of Drugs [ACMD], 2005,
In Zábranský, 2009).

1.4.1 Historie užívání metamfetaminu v České republice

Komunismus

Užívání nelegálních drog nepředstavuje v historii České republiky nový fenomén – byl zdokumentován před 2. světovou válkou a znovu se objevil po jejím skončení, kdy pokračoval i po komunistickém puči v roce 1948 (Zábranský, 2004, In Zábranský, 2009). Jako v jiných zemích, i v České republice spotřeba psychotropních látek v průběhu času vzrůstala a klesala, lišila se však spektrem užívaných drog. Železná opona efektivně zablokovala přes hranice nejen pohyb osob a zboží, ale také psychotropních látek; a tak

se ti, kdo měli zájem o ovlivňování svého vědomí, museli poohlédnout někde jinde (Zábranský, 2009).

V prvních dvou desetiletích komunistické vlády bylo užívání psychotropních látek omezeno na alkohol, který se často kombinoval s léky obsahujícími opiáty a na stimulační léky. Mnoho autorů popisuje masivní užívání anorektických stimulačních léků Fenmetrazinu a Dexfenmetrazinu. Ačkoliv byly tyto léky původně užívány univerzitními studenty pro své povznášející účinky, velice rychle se rozšířily mezi běžnou populaci

a také mezi narkomany, kteří je užívali orálně nebo intravenózně. Na počátku 60. let byly tyto léky na černém trhu snadno dostupné. V této době také začalo být farmaceuticky vyráběno LSD, jeho spotřeba ale byla spíše vzácná. Skutečná epidemie užívání ovšem nastala po uvedení analgetik Algena nebo Alnagon v roce 1964 (Zábranský, 2009).

Dalším důležitým bodem se stalo rozšíření léků proti astmatu Yastyl, které obsahovaly efedrin a byly nejčastěji užívány příslušníky kriminálních a vězeňských subkultur (Škutina, 1969, In Zábranský, 2009). Ke konečnému výčtu psychotropních látek, které byly užívány v průběhu komunistického režimu, můžeme přidat benzodiazepiny, barbituráty a hypnotika, které byly také konzumovány ve velkých množstvích (Nožina, 1997, In Zábranský, 2009).

V raných 70. letech byla drogová scéna v rukou malých skupin, které vznikaly
ve větších městech a vzájemně spolupracovaly na obstarávání psychotropních látek. Nejvyšší pozice v hierarchii těchto skupin zaujímaly ty, které měly speciální vědomosti
o tom, jak syntetizovat psychotropní substance z léčiv, případně jak lze léčiva upravit,
aby byl jejich účinek silnější. Podle ústně předávaných historek mezi českými uživateli drog se právě v této době vyskytoval v jedné pražské skupině muž s přezdívkou „Freud“, jehož existenci potvrzují policejní záznamy. Jednalo se o muže, který absolvoval několik semestrů chemie na technické univerzitě a znovuobjevil způsob výroby pervitinu. Způsob výroby zároveň upravil tak, aby bylo možné jej vyrobit z volně dostupných chemických látek. Za tímto účelem identifikoval volně dostupné léky, které obsahovaly vysoká procenta efedrinu – v 70. a 80. letech byl nejvhodnějším „kandidátem“ lék proti kašli Solutan (Zábranský, 2009).

Růžička a kol. (2012a) zde zasazují první etapu vývoje české pervitinové scény, kterou nazývají „První generace – Průkopníci“ a je zasazena do let 1973 – 1978. Uvádí,

že během těchto prvních let znalo postup výroby jen několik málo, asi 5 lidí. Tito lidé, kteří byli schopní drogu vyrobit, se stávali jádry skupin, kolem kterých se soustřeďovali další uživatelé. Pokud v této době došlo k zatčení „vařiče“, bylo pro jeho skupinu složité najít někoho, kdo jej nahradí. Ačkoliv se pervitin ještě neprodával, každý člen skupiny musel přispět k jeho výrobě různým způsobem – někdo poskytnul prostor, jiní sháněli Solutan
či další potřebné chemikálie a katalyzátory. Vzhledem k vysokému postavení a prestiži, kterou „vařiči“ jeho dovednost přinášela, nedocházelo k předávání této dovednosti jiným lidem a byla uchovávána jako tajemství.

„Druhá generace – Následovníci“ probíhala mezi lety 1979 a 1984. V tomto období, na konci 70. let, došlo ke zdokonalení výroby pervitinu a poprvé se objevuje pervitin v krystalické podobě. Jelikož sebou přinášel možnost intravenózní aplikace, začaly se objevovat první vážnější problémy. Pokud měli uživatelé známé mezi zdravotními sestrami, mohli si jehly a injekční stříkačky opatřovat u nich, ti zoufalejší pak vybírali použité jehly z popelnic. Tabuizace drogové problematiky způsobovala nedostatečnou informovanost o rizicích takového chování. Soustava malých skupin se rozrostla a drogu mělo nyní možnost sehnat větší množství lidí, ovšem stále šlo o kontakt mezi známými

a scéna byla poměrně uzavřená. Pervitin už se začíná v menší míře prodávat, ale nejedná
se o komerční výrobu v pravém smyslu, získané peníze byly použity na nákup chemikálií či prekurzorů (Růžička a kol., 2012a).

„Třetí generace – Expanze“ zahrnuje období od roku 1985 do Sametové revoluce v roce 1989. V tomto období stále přetrvávají skupiny i typy vztahů z předešlých fází, znalost výroby se však bleskově rozšířila nejen v Praze, ale i v dalších větších městech v Čechách a na Moravě. Častěji se vyskytují případy, kdy se „vařič“ a uživatel neznají, vztah se začíná transformovat na typ dodavatel – zákazník. S pervitinem už mají zkušenosti tisíce lidí (Růžička a kol., 2012a).

Uzavřenost a izolovanost jednotlivých skupin způsobila, že černý trh v podstatě neexistoval – to je ilustrováno statistikou československé policie z roku 1986, kdy celkově bylo odsouzeno za drogové trestné činy 1890 osob, ale pouze 6 z nich bylo odsouzeno
za prodej drog (Vantuch, 1990, In Zábranský, 2009).
Po sametové revoluci (1989)

Po pádu komunismu a Železné opony se rychle znásobil pohyb osob i komodit přes hranice. Tato situace způsobila hluboké sociální a ekonomické změny ve společnosti

a samozřejmě se nevyhnula ani drogové scéně. Dochází k podstatným změnám v distribučních řetězcích a tak jako na všechny ostatní druhy trhů, i na ten drogový,
se navrací principy nabídky a poptávky. Opiáty vyráběné v Čechách byly během prvních tří let po pádu komunismu vytlačeny heroinem dováženým ze zahraničí, ovšem pervitinu se žádná reálná konkurence neobjevila. Ačkoliv na začátku 90. let býval českou celní správou na hranicích pravidelně zabavován kokain, byl prakticky všechen určen k transportu do skandinávských zemí a zemí západní Evropy (Marek B., 2002,
In Zábranský, 2009). Bylo formulováno mnoho hypotéz, které se snaží vysvětlit, proč
se kokain v Čechách neujal, ta hlavní vidí spojitost s jeho relativně vysokou cenou v Evropě (Mravčík et al., 2006, In Zábranský, 2009).

Růžička a kol. (2012a) nazývají toto období po sametové revoluci „Obdobím divokého Východu“ a ohraničují jej rokem 1998. Drogová scéna se díky masivnímu přísunu „tradičních“ drog ze zdrojových destinací stává otevřenou a rozmanitou. Starší uživatelé z dob před revolucí udržují pravidla vztahů na stále stejné úrovni a preferují drogy, které byly tehdy dostupné, tedy pervitin a braun; ti mladší k drogám přistupují komerčním způsobem a experimentují s heroinem.

Poslední, pátá etapa začíná na přelomu nového tisíciletí a pokračuje
až do současnosti. Medializace pervitinu a drog obecně vyvolala společenskou debatu, která vyústila v úpravu legislativy. Otevřená drogová scéna se pomalu uzavírá a dostupnost drog se snižuje, což se projevuje minimálně v nutnosti zvýšit úsilí k získání drogy. Kvalita drog klesá, neboť namísto efedrinu se pervitin vyrábí z pseudoefedrinu, který má výrazně slabší účinky (Růžička a kol., 2012a).