Univerzita palackého V olomouci
Yüklə 173,1 Kb.
|
- Bu səhifədəki naviqasiya:
- 6. Výstupy výzkumu
5.6 Zpracování a analýzaVideozáznamy zmíněných sezení i audiozáznamy rozhovorů byly následně přepsány v doslovné podobě. Délka záznamů se pohybovala v rozmezí od 10 do 30 minut. Určité pasáže rozhovorů byly v rámci přepisu vypuštěny, jelikož nenesou žádnou souvislost s tématem výzkumu. Vybraným úsekům textové podoby pak byl přidělen kód, na základě kterého byly přiřazovány vždy do jedné identifikované kategorie. Data jsme analyzovali pomocí metody vytváření trsů, metody prostého výčtu a metody kontrastů a srovnávání. V procesu kódování jsme identifikovali 12 kategorií. Švaříček a Šeďová (2007) uvádí, že kódování představuje proces, během kterého jsou údaje rozebrány, konceptualizovány a složeny novým způsobem. Text je rozbit na jednotky, což mohou být slova, sekvence slov, věty či odstavce. Těmto jednotkám jsou následně přidělena jména (kódy) a s těmito fragmenty textu pak výzkumník dále pracuje. Souběžně s kódováním jednotlivých rozhovorů či jiných textů si výzkumník vytváří seznam kódů, po jehož vytvoření může začít s jejich systematickou kategorizací. Ke zmíněným dvanácti kategoriím jsme tedy došli v procesu kódování způsobem, kdy jsme rozčlenili text na části, které jsme pro lepší orientaci barevně označili. Výroky, které se tematicky shodovaly, jsme pak sdružili do kategorií. V našem případě se kódování překrývá s metodou analýzy dat, konkrétně s metodou vytváření trsů. Metoda vytváření trsů se využívá k tomu, abychom seskupili určité výroky do skupin dle určitých kritérií. Skupiny, neboli trsy by měly vznikat na základě vzájemných podobností mezi identifikovanými jednotkami. Tímto procesem pak docházíme k obecnějším kategoriím, jejichž znakem je tematický překryv, například hledáme ve výrocích osob takové pasáže, které se týkají jednoho úzce ohraničeného tématu. Další variantou může být také překryv prostorový nebo časový (Miovský, 2009). Další použitou metodou byla metoda prostého výčtu. Miovský (2009) uvádí, že se jedná o metodu na hranici mezi kvalitativním a kvantitativním přístupem. Při jejím využití vyjadřujeme vlastnost určitého jevu, například jak často se daný jev vyskytl či v jakém poměru výskytu byl k jinému jevu. V našem výzkumu jsme si v rámci kategorií vždy uvedli výčet jevů (výroků), které se k nim vztahují. Toto uspořádání vedlo k přehlednější další práci s daty a jeho cílem bylo zachytit všechny varianty chování a myšlení. V rámci kategorií jsme naráželi na významné odlišnosti v tom, jak jednotliví respondenti popisují určité jevy, které jsou způsobeny právě specifičností dané látky, kterou užívají. Na tyto odlišnosti jsme upozorňovali pomocí metody kontrastů a srovnávání. Kontrastování je považováno za užitečnou a důležitou techniku, potřebujeme-li od sebe odlišit například dvě identifikované kategorie a upozornit na rozdíly mezi nimi, přestože mají zároveň společné znaky. Je rovněž využitelné při zvýraznění kontextuálních odlišností určitého fenoménu, který může mít právě vlivem kontextuálních vztahů různý charakter (Miovský, 2009). 6. Výstupy výzkumu6.1 Identifikované kategorieBěhem výzkumu bylo identifikováno dvanáct oblastí, které jsou popsány v textu níže.
Uvedené moduly vyžadují od terapeuta prezentaci vzorců a cyklů užívání, které nastávají v průběhu závislostního chování a mají tendence se opakovat v čase. „Tak když si to teďka shrneme vlastně, jsou nějaké spouštěče, ty spouštěče mají za následek myšlení, myšlenky způsobujou nějaké chování a to má potom nějaký důsledek. Tomu se říká analýza nějakého chování. A ty spouštěče prostě vždycky přijdou, ty budou, a ty spouštěče provokujou buď myšlenky na tu hru, nebo myšlenky na abstinenci. Z myšlenek na abstinenci je chování, to znamená, jdeš do nějaké tvůrčí činnosti a v důsledku máš z toho vlastně nějaký zisk z té tvůrčí činnosti. Když hraješ, tak vlastně to jde přes tu hru, v důsledku že se to protáhne na nějakých pár měsíců, nebo že se to nedá zastavit a končíš v dalším zařízení.“ (terapeut při sezení s K01) „Cílem tady tohoto je udělat funkční analýzu braní. V tom programu se uvádí, že fáze braní jsou ve čtyřech momentech. Že je nějaký spouštěč, nebo těch spouštěčů je víc, z toho spouštěče přichází bažení, z bažení dochází k aplikaci, to trvá nějakou dobu, potom je dojezd, a potom je zotavení. A potom je buď abstinence, a nebo se ten kruh znovu uzavírá.“ (terapeut při sezení s K02) „Ta metodika vlastně, nebo ten modul, funguje na principu nějakých cyklů braní, že existujou nějaké spouštěče, které vedou k bažení. Z toho bažení dochází aplikaci té drogy. Potom by měl být dojezd, kdy vlastně ta látka se zmetabolizuje a člověk zažívá nějaké stavy na tom dojezdu, a z toho dojezdu zase nějaké stavy, zotavení. A po tom zotavení zase přichází další bažení, tam se člověk dostane, do pohody, že se z toho srovná.“ (terapeut při sezení s K03) Poslední verze metodiky v popisu daného modulu uvádí, že užívání pervitinu se odehrává v jakýchsi cyklech, tedy: užití drogy → dojezd → zotavení → bažení. Toto schéma můžeme ve více méně nezměněné podobě najít při sezení s K02 a K03, což jsou osoby závislé na pervitinu a heroinu. Při sezení s respondentem, zaměřeným na patologické hráčství, však toto schéma vykazuje určité změny. „Bažení“ se zde vyskytuje v jisté podobě, stejně tak aplikace drogy je zde zastoupena „chováním“ a ve zmíněném „důsledku“ jsou zahrnuty dvě části cyklu, a sice „dojezd“ a „zotavení“. Nutnost této transformace chápu ve faktu, že patologické hráčství je sice také impulzivní a návyková porucha, ale na rozdíl od předchozích zástupců nedochází ke vpravování cizorodé látky do těla, a nedochází tedy k tělesným reakcím při odbourání látky z těla.
Terapeut vždy v rámci zkoumaného modulu u každého klienta zmapuje, jaké jsou náplně jednotlivých cyklů. Jeho první složkou je spouštěč, tedy podnět, situace, které vedou ke spuštění „bažení“. „Když se mluvilo o výhře, velký. O velký výhře když jsem se dozvěděl. Ale vod někoho jiného.“ (K01) „Srovnávání se, že chci být v něčem lepší než ostatní.“(K01) „Zklamání“ (K01) „Tak určitě alkohol byl spouštěč, další z těch spouštěčů byly nepříjemnosti, dejme tomu přišel mi dopis, že mám něco zaplatit, nebo průser, jo… Tím pádem by se to dalo nazvat, odložení, snaha o zapomenutí na problém nebo odložení problému. A pak vyčerpanost, přetaženost, nedostatek energie.“(K02) „I já to tak měl, s tím, že jsem nebyl spokojenej třeba s prací, prostě nějaká vnitřní nespokojenost…“ (K03) „Pak můžou bejt hlavní příčiny, že ještě předtím, než ses někam zavřel, na nějakou dobu abstinoval, tak jsi ublížil svýmu okolí, to jsou přátelé, rodina, a teď se vrátíš, a chceš okamžitě, aby ti všichni hned věřili, vodpustili, ale pro ty lidi to není jednoduchý,
„Já měl třeba spouštěč několikrát, že jsem měl docela štěstí na partnerky, během tejdne jsem měl slušnou práci, měl jsem kolem sebe dobrý lidi, všechno klapalo, a tak vždycky tak nějak říkám, že takovej ten pomyslnej dort spokojenosti, tak nahoru, kde jsem si dal na ten dort, tu třešinku, jo, oslavnou, že jsem si znova dal.“(K03) Jak vyplývá z výše uvedených výroků, spouštěčů může být celá řada a jsou vysoce individuální. Každý uživatel má zpravidla větší počet spouštěčů (málokdy se jedná pouze o jeden spouštěč) a často o nich před příchodem do léčby ani neví. Úkolem léčby je právě tyto spouštěče identifikovat, což následně může danému člověku usnadnit orientaci v nebezpečných situacích, ve kterých se tyto jevy vyskytují. Uvedené výroky potvrzují všeobecnou domněnku, že k užívání můžou vést negativně zabarvené situace či emoce (nespokojenost, problémy, dluhy, výčitky, zklamání), což vede jedince k užití a potlačení nepříjemných emocí, myšlenek a oddálení nutnosti danou situaci řešit. Překvapující se však může zdát fakt, že se může jednat i o podnět v pozitivním smyslu: daří se mi, tak to oslavím. Jak je rovněž vidět, spouštěče souvisí s typem užívané látky, závislosti, také mohou vycházet z osobní minulosti jedince („Já jsem chtěl bejt lepší než táta, nebo něco takovýho jsem dřív měl. Ale že to mám jako se všema…“ K01)
Bažení můžeme charakterizovat jako neodolatelnou touhu po droze. Často k němu dochází právě v momentu, kdy se jedinec setká se spouštěčem, který byl popsán v předchozím bodě. („Co se potom dělo? V těch myšlenkách, co se ti honilo hlavou?“) K01: „Že by to mohlo klapnout i mně, i touha vlastně jako po tom, to zažít zase.“ „Když vyhraju, budu mít více prostředků na to srovnávání.“ (K01) „Pohodlí, to značí ty peníze. Větší možnosti.“ (K01) „Tak na tom bažení, že na ten problém, kterej mi nastal, na nějakou dobu zapomenu,
„Cítil jsem se dobře, v tom stavu. Hodně sebevědomí, jistý si sám sebou a tak dál.“ (K02) „Že prostě všechno podceníš, jo, říkáš si, já jsem v pohodě, já to zvládnu, žiju úplně perfektně, všichni mě maj zase rádi… Ale pořád ti něco vevnitř chybí, není to úplně plný. Ale to je právě to, že to nemáš s tou drogou vyřešený. Jo, kdyby prostě nějak byl nějakej rentgen a šel úplně nejhloubš do toho tvýho nitra, tak tam je ten malinký, úplně ten základní, že ty tu drogu pořád chceš. Nemáš ji vyřešenou.“ (K03) „Všechno se daří, všecko funguje, tak proč bych si nedal, když je mi dobře.“ (K03) „A hlavně to bažení, a ty emoce, si spousta lidí omlouvá tak, jakože já to mám
Základním rysem bažení je samozřejmě touha po droze, jak již bylo několikrát zmíněno. Žádný z uživatelů si však v daném momentu nepřipouští, že se jedná pouze o touhu drogu užít. Toto puzení bývá doprovázeno různými myšlenkami, které jsou samozřejmě individuální od člověka k člověku, a droga zde většinou představuje prostředek, jak něčeho dosáhnout, tedy fyzického, psychického nebo materiálního uspokojení. Touha je většinou tak silná, že je velice těžké nasměrovat pozornost jiným směrem. Účinky drogy mohou často kompenzovat potřeby člověka, které v normálním stavu nemá uspokojeny, například zmíněné sebevědomí, sebejistota, zvýšená energie apod. Jeden z respondentů také vyslovil hypotézu, že mu heroin jako od přírody klidnému člověku vyhovoval. V tomto případě má tedy závislost na dané látce kořeny v osobnostní struktuře jedince.
Další částí zmíněného cyklu je aplikace návykové látky. K aplikaci dochází, když emoce a myšlenky v předchozí fázi dosáhnou takového bodu, že převáží veškeré racionální myšlení o tom, k jakým případným negativním důsledkům by užití mohlo vést. „No tak na ty problémy jsem samozřejmě nemyslel, na to se mi dařilo zapomínat, spíš jsem si tak plánoval nějaké věci, dělali jsme kraviny, jezdili autem, tam si zašli na pivo, kecali, jakože rozhovory a tak. Plánování si věcí, které v životě neuskutečním…“ (K02) „Já měl většinou první aplikaci úplně klapky na vočích, já jsem nikdy nepřemejšlel
Dojezd představuje stav, který nastává tehdy, když je látka postupně odbourávána z těla a její účinky postupně slábnou a mizí. Předchozí nepřirozeně povznesený stav se nyní musí vyrovnat a uživatelé často pociťují nepříjemné příznaky. K02: „No samozřejmě, nějaký dojezd tam byl, záleží podle délky, doby, jak jsem smažil, že. Takže třeba den jsem měl ten dojezd, dva dny jsem měl ten dojezd.“ („A jak to vypadalo ten dojezd?“) K02: „No tak samozřejmě bylo mi zle, nechtěl jsem nikoho vidět, ke konci braní už jsem teda míval ty toxické psychózy, na tom dojezdu…“ („A myšlenky kolem toho byly jaké?“) K02: „Tak výčitky, sebevražda, že už s tím končím… Prostě styděl jsem se, sám za sebe, že to dělám. To tak trvalo dvacet čtyři hodin a víc, dokud jsem prostě, se mi nepodařilo usnout.“ V případě pervitinu je stav více méně stejný, který se mírně zhoršuje jednak vzhledem k celkové době užívání, tak vzhledem k délce samotné ‚jízdy‘ a množství spotřebované látky. Dominantní je zde však spíše nepohoda psychická, převyšuje fyzickou nevolnost (která je ovšem také přítomna, ale nejedná se o fyzickou závislost). U heroinu je však situace odlišná: „Ale na tom heráku, ty opiáty, ten dojezd je těch prvních pět, deset dávek je, že někde si to jakoby vodhulíš a pak ti je normálně, jo.“(K03) „Tak jako já jsem měl obrovský výčitky, stejnak už jsem zase v prdeli… A ta droga prostě byla tak silná, že… Prostě jsem ji chtěl, a neznám nikoho, kdo by si prošel něčím podobným jako já, a dokázal by si pak jednou dát, a nějak to zastavit.“(K03) „Říkal jsem si, fakt vod zítřka na to seru, vzal jsem všechno svoje nádobíčko, buchny
„Ten dojezd, ty absťáky, tam je to vo tom, že vnímáš to, že už ti je zase blbě, a že ti je hrozně moc blbě. To je kolotoč, je ti blbě, musíš sehnat peníze na dávku. Už pak bereš ty drogy, jenom aby ti nebylo blbě, pak už ta droga ti ani nic nedělá, když už se dostaneš do nějakýho toho stadia.“ (K03) U heroinu během počátečního užívání (pět až deset dávek) dojezd nenastává. V případě dalšího užívání ovšem dochází k razantní změně a k rozvoji fyzické závislosti. V této fázi již tělo reaguje na absenci látky abstinenčními příznaky, které jsou popisovány jako nesnesitelné, což působí jako velice silná motivace požít další dávku. Psychická nepohoda je zde také přítomna, ale abstinenční příznaky zastiňují vše ostatní.
Zotavení představuje závěrečnou část cyklu, kdy se již většinou eliminovaly negativní prožitky vyskytující se během dojezdu. Jedinec se cítí lépe fyzicky a negativní pocity už také nejsou tak intenzivní. U pervitinu většinou zotavení nepředstavuje žádné větší riziko, jedinec akorát dlouhou dobu (která je opět přímo úměrná době ‚jízdy‘) střídavě spí a jí. Negativní myšlení prochází svou nejhorší fází v době dojezdu, nyní již není tolik patrné. K02: „No, tak to jsem pak třeba čtyřicet osm hodin spal. V kuse, s tím, že jsem se vzbudil, zašel si na záchod, vypil půl litru vody a šel si znovu lehnout.“ („A bylo v tom období nějaký zvažování, jestli si znovu dát?“) K02: „V tom období zotavení jsem myslel hlavně na spánek, na pití a na jídlo. Abych něco snědl. To jsem se spíš snažil dát dohromady, abych zase mohl normálně fungovat, přijít do práce v nějakém tom stavu, když už jsem práci neměl, tak abych mohl fungovat nějak doma, podělat si nějaké věci.“ Zatímco osoba zotavující se z užívání pervitinu nevyžaduje žádný speciální přístup a dokáže si pomoci sama, u heroinu opět můžeme najít dva protipóly. Jedinec, který užívá teprve krátkou dobu (tzn. přibližně do deseti dávek), nepociťuje žádný dojezd, jak už bylo řečeno v předchozí kategorii. Zmíněné dvě kategorie (dojezd a zotavení) zde tedy splývají, neboť po odeznění účinku heroinu je člověk naprosto v pořádku. Po vytvoření návyku na drogu je však abstinenční syndrom natolik závažný, že jej jedinec není schopen zvládnout sám. Zde je nutné využít služeb léčeben či zdravotnických zařízení, které monitorují zdravotní stav jedince, poskytují mu medikamenty, které mu pomůžou zvládnout průvodní jevy syndromu odnětí, či se může také jednat o substituční léčbu. Rozdíl můžeme pozorovat také v myšlenkových pochodech, které tuto fázi doprovázejí: (Bylo tam nějaké zvažování, že bys tím sekl nadobro?“) K02: „V tomhle stavu už ne. To na těch dojezdech. Tady už nic. Tady už jsem se dal dohromady, třeba jsem i přemýšlel, jak, kde schrastit prachy, jak to udělat, nebo…“ („Takže to většinou znovu vede k tomu dalšímu bažení. Tady potom nějaké spouštěče, ten kruh potom dále pokračuje…“) K02: „Jo, přesně tak. Abych zase odložil, to, čemu jsem se měl postavit čelem, abych zase posunul někam dál a přestal na to myslet.“ „Ale to zotavení, léčba, tam během čtrnácti dnů, tří týdnů z tebe dostanou vyloženě ty fyzický absťáky, srovná se ti spánek, během měsíce, dvou, a pak už přemejšlíš normálně, rozumně, a tam může asi nejvíc podle mě nastat ten zlom, že si uvědomíš, jak to bylo všechno špatně, že chceš víc, že máš na víc, takže podle mně největší šance…“ (K03) Zatímco u pervitinu je největší šance, že by se člověk rozhodl abstinovat, právě ve fázi dojezdu, kdy vrcholí psychická nepohoda jedince, u heroinu tomu tak není. Respondent uvádí, že krize (neboli dojezd) je natolik nesnesitelná, že je vysoce nepravděpodobné, že by se v této fázi jedinec rozhodl abstinovat. Šance se objevuje až po odstranění abstinenčních příznaků, kdy jedinec může svou pozornost zaměřovat jinam než na svůj momentální zdravotní stav.
Bylo zjištěno, že u každého respondenta se po čase, kdy už užívání přeroste v závislost, začnou vyskytovat negativní myšlenky jako reakce na tento stav. Tyto myšlenky jsou opět úzce provázány především s jednou, již zmíněnou fází cyklu, tedy dojezdem. Mohou se však vyskytovat i v jiných fázích, kdy člověk začíná bilancovat a zjišťuje, že jeho život není úplně ideální: „Tak jsem si řek, seru na to, dyť mám na víc, ale to jsem byl pod vlivem, byl jsem v pohodě, nebylo mi blbě, byl jsem na tom svým pohodovým stavu.“ (K03) Tyto myšlenky se však mohou vyskytovat velmi dlouho dobu, než se člověk odhodlá navštívit léčebné zařízení a skutečně se svou závislostí něco dělat. Je to dáno především tím, že u každého jedince se tyto myšlenky vyskytují právě v jedné specifické době (když se nachází v určitém stavu, v jisté části cyklu). Když však tato doba mine a jedinec se posune do další fáze, negativní myšlenky mohou být vystřídány jinými, či jinou skutečností. Problém je tak zdánlivě vyřešen, nebo odsunut. Mapování ztrát, které měly souvislost s užíváním a myšlenek na abstinenci je důležitou částí sezení. Jejich identifikace často pomáhá si dané ztráty uvědomit, případně porovnat, že negativní myšlení a události již převažují nad těmi pozitivními, které droga zezačátku přinášela. Tento jev můžeme pozorovat u všech respondentů. („A co ti říká, že jít hrát nechceš? Nebo že nepůjdeš?“) K01: „Rodina, teď ty pocity co jsem u toho zažíval, při tý hře. Ale když jsem prohrával, pak by to mohlo jít do plusu, že jo. Taky ztráta.“ „No tak ztráty určitě byly, byla ztráta zaměstnání, zadlužení se, protože jsem přestal splácet, ztráta kamarádů, rodinné vztahy na minimum úplně… Vlastně ztratil jsem i podnájem, díky tomu, že jsem ztratil zaměstnání, protože místo toho, abych zaplatil nájem, jsem peníze investoval do toho kolotoče… Pokus o sebevraždu.“ (K02) Samotné myšlenky na abstinenci ovšem většinou nestačí k tomu, aby se k ní jedinec skutečně odhodlal. Většinou v tom sehrávají roli nějaké významné události, které se jedinci v důsledku užívání přihodily. Dva respondenti uvádějí významnou roli rodiny, která je k abstinenci ‚dotlačila‘. Tady je ovšem sporné, nakolik účinná je léčba v těchto případech, případně jak dlouho abstinence vydrží. Respondent K03 několikrát zdůraznil důležitost vnitřního ztotožnění se s myšlenkou na abstinenci: „Tak já jsem přesvědčenej, že člověk to má nastavený tak, že si nějakou tu cestu drogovou, ať je to pervitin nebo heroin, musí projít. A jsou tam stavy, kdy se rozhodne, buď kvůli sobě, že si řekne, už bych třeba měl, nebo z donucení rodiny, nebo z donucení sociální nějaký, že bych se měl teda léčit a je to takový jenom podvědomě já si vodpočinu, ale není ještě rozhodnutej vnitřně, že fakt chce přestat, a pak to třeba přijde…“ Další respondent uvádí, že jeho užívání definitivně skočilo po pokusu o sebevraždu, jiný zase, že jeho užívání bylo vždy přerušeno v podstatě násilně – nástupem do výkonu trestu. V případě gamblingu ovšem samozřejmě závisí na faktu, zda jedinec vyhrává nebo prohrává. Až série dlouhodobých proher, případně zadlužení se a ztráta důležitých vazeb, rodiny a podobně může jedince motivovat k léčbě.
Vyváření či rozebírání možných obranných strategií většinou doprovází závěrečnou fázi tohoto sezení. Jakmile se jedinci podaří identifikovat a pochopit všechny myšlenky a chování, které se odehrávající se v jednotlivých částech cyklu, následuje rozebírání strategií, které by jedinci mohly pomoci, když se v budoucnosti znovu objeví daný spouštěč. „Tak v tom srovnávání mi pomáhá malování, musím se soustředit na jednu věc jenom, že nebudu dělat furt něco a někoho se snažit překonat… Prostě nějaká tvůrčí činnost, u který se nedá ani moc srovnávat, najít si svoji silnou stránku, takhle jsem to pojmenovával v léčbě. Nepřebíhat furt k něčemu jinýmu“ (K01) „Já to mám třeba tak postavený, že proto jsem změnil bydliště. Úplně druhá strana republiky. (…) Já jsem tady vnitřně spokojenej, protože každým dnem jsem dál, ucházím každej den o něco delší kus cesty, nemám výčitky, naučil jsem se sobě odpustit. Vnitřně jsem se smířil s tím, že svoji minulost nezměním a naučil jsem se tím žít a nestydět se za to.“ (K03) „Já si to oslavuju tím, že ráno se vzbudím a jsem rád, že jsem čistej, že jsem zdravej, že moji rodiče konečně po patnácti letech vnitřně jsou rádi, smějou se. Jdu a nabiju si kredit za dvěstě a celej ho provolám třeba s mamkou, vyprávím jí, jak si to tady užívám a já si užívám zároveň to, jak ona mě poslouchá a jak je ráda.“(K03) Obranné strategie se budují vždy na jeden spouštěč, to znamená, že co funguje u jednoho člověka na jeden, nemusí být u toho samého člověka uplatnitelné na druhý. Je to dané také různorodostí spouštěčů. Dva respondenti v rámci abstinence po léčbě změnili bydliště, což je obecně uváděno jako základní předpoklad, neboť setrvávat v původním prostředí, kde jedinec drogy užíval, je vysoce rizikové, stejně jako stýkat se s užívajícími přáteli. Dále je vždy na jedinci, aby s pomocí terapeuta vyvinul, nebo identifikoval strategie, které mu třeba již fungovaly v minulosti. Naopak je důležité zbavit se jiných zvyků, které by mohly podporovat bažení. Respondenti zde často zmiňovali fakta, na která si přišli již v minulých léčbách. Veškeré odkrývání se ovšem uskutečňuje postupně, to znamená, že jedinec nemusí hned, například v rámci jedné léčby, přijít okamžitě na všechny své spouštěče a následně na ně vybudovat obranné mechanismy. Často je dále odkrývá v dalších léčbách, velice vhodně se také dají využít zkušenosti jedince s relapsem. Ve vztahové oblasti respondent udává, že považuje za pozitivní, že je alespoň schopen je řešit.
Pojem ‚časové údaje‘ označuje více druhů informací, které se v textu objevují. Mezi hlavní zástupce můžeme zařadit jak délku samotné intoxikace, tak celkovou délku užívání (případně délku jedné etapy užívání, neboť všichni respondenti během své drogové ‚kariéry‘ několikrát nastoupili léčbu a následně recidivovali). Můžeme zde pozorovat zásadní rozdíly v užívání pervitinu a heroinu. Zatímco osoby užívající pervitin sice mohou užívat delší dobu v kuse, vždy se po nějaké době objeví zlom, kdy dochází k vyčerpání a tělo už není schopno pokračovat. Po takové zkušenosti osoba odpočívá, a následně může samozřejmě buď pokračovat další intoxikací, nebo bez větších fyzických problémů abstinovat. K02 uvádí, že jeho stav intoxikace průměrně trval dva až sedm dní: („A to jsi vůbec nespal? Třeba i těch pět dní, žes to pořád…“) K02: „Nejdýl deset nocí.“ („Takže jsi pořád aplikoval, a když ti to docházelo, tak sis dal znovu.“) K02: „Jasně. To jsem nejedl, nespal, třeba když jsem jel těch sedm dní, tak jsem tam měl, dejme tomu v půlce toho braní nějaké tři, čtyři hodiny, takovej ten mikrospánek, že už tělo nemohlo, že jsem si lehl a vlastně spal jsem, nespal jsem, že jo. Tělo úplně vyplo a…“ („Tak proč jsi potom přestal? Že už jsi byl úplně vyřízený?“) K02: „Buď jsem neměl prachy, nebo už jsem toho měl fakt dost, že už tělo mlelo z posledního, že už jsem prostě potřeboval spát…“ Další údaj se týká celkové délky užívání: „Tak já jsem bral osm let, ale zezačátku jsem ty problémy řešil, zvládal jsem práci, v uvozovkách jsem si myslel, že zvládám to braní, nebylo to tak časté, ale jako poslední ty dva, tři roky už jel tento kolotoč. Odsouvání problémů do toho a droga šla do popředí.“ (K02) Naproti tomu u heroinu můžeme pozorovat fakt, že jakmile již člověk zmíněné látce přivykne, stává se velkým problémem neužívat, byť velmi krátkou dobu, resp. vydržet stav slábnoucí intoxikace. Aby se jedinec vyhnul nepříjemným abstinenčním příznakům, musí užívat v podstatě neustále, což v důsledku znamená, že doba intoxikace a celková doba užívání jsou shodné. K03: „Já jak jsem si dal jednou, tak jsem si bral a říkal jsem, buď mě zastavili až policajti, kteří mě přivezli na vazbu…“ („To znamená teda denní braní teda?“) K03: „Denní braní. Kolotoč.“ („A tos vydržel jak dlouho?“) K03: „Nejdýl? No nejdýl asi teď, těch dva šest až dva devět. Přes tři roky, no. Každej den.“ V případě patologického hráčství nastává samozřejmě odlišná situace. Ve videozáznamu ovšem zazněl pouze jeden časový údaj, týkající se recidivy, který trvala čtyři až pět měsíců. Tento údaj však nebyl dále rozveden a celková délka osobní historie s gamblingem také nezazněla.
Každý respondent byl požádán, zda by mohl shrnout svými slovy, co se v daném sezení odehrávalo. Odpovědi byly někdy velice rozsáhlé, jindy méně, v podstatě byl však každý respondent schopen vysvětlit, o co šlo. Občas se vykytovaly akorát rozdíly například v zapamatování si názvů jednotlivých fází cyklu, což ve výsledku nijak nesnižovalo kvalitu jejich zpracování daného tématu, protože základní myšlenka zůstala zachována. Zároveň často uváděli, že se s podobnými tématy setkali již v rámci jiných léčeb, nikdy však v podobě, v jaké se nachází v metodice. Znali třeba jednotlivé fáze, ovšem izolovaně, až tento modul fáze propojil a vytvořil z něj jakýsi ‚kolotoč‘, se kterým se můžou ztotožnit. Všichni respondenti také sami uvedli, že pro ně bylo sezení srozumitelné. Jeden respondent dodal, že sice díky sezení ví, jak se má v daných situacích zachovat, není ovšem jednoduché se tak zachovat, když se jedinec ocitne přímo v ní. Plánovat si obranné strategie ‚v bezpečí‘ je jednodušší, než je potom aplikovat v praxi.
Všichni respondenti se shodují, že je podle nich sezení důležité, a to jak obecně, tak v osobní rovině. Často rovněž uvádějí, že je pro ně velice důležitá již jen ta možnost si sezení zopakovat, připomenout si všechny tyto věci, připomenout si své spouštěče a vše co s tím souvisí, emoce, apod. Sezení jim pomáhá opět si utřídit věci, které o sobě třeba již vědí, ale také jim pomáhá přijít si na nové skutečnosti. „Informace jsem podával já, takže pro mě jsou nějak důležité všechny a myslím si, že určitě důležité jsou ty spouštěče, aby každý jednotlivec věděl, co na něho má největší vliv a dokáže ho do toho kolotoče dostat, nebo ho opětovně spustit. Těch spouštěčů je strašně moc, ale aby věděl aspoň o části z nich, které ho dokážou ovlivnit a vedou přímo až k té aplikaci.“ (K02) „Je důležitý pro a mně a myslím, že pro každýho, kdo abstinuje, nějak ne před tou drogou utíkat - ne jí jít naproti, ale zdravě se o ní bavit a vědět, že je všude kolem nás a že je kousek vod nás, a nikdy nevíš, co se stane, může se stát něco v rodině a budeš na tom psychicky hrozně dole, tak si pořád uvědomovat, jak ty spouštěče jsou křehký, a že tě to může kdykoliv znova semlejt a důležitý je se o tom bavit. Takže celej ten kolotoč, každej bod je hrozně důležitej a jednou za čas je dobrý si s někým odborným vo tom popovídat a probrat.“ (K03) Respondenti často oceňují už jen možnost, že se můžou každý týden sejít s terapeutem a probrat s ním vše, co se jim přihodilo za uplynulý týden. Uvádějí, že své problémy sice probírají i se svým okolím (přáteli apod.), ale právě spolupráce s terapeutem je pro ně velice cenná. Žádný z respondentů rovněž neuvedl, že by jakoukoliv informaci řečenou v tomto modulu považoval za zbytečnou nebo bezúčelnou. „Pro mě osobně tam zbytečné nebylo nic a myslím, že všechno co tam bylo, tam patří do toho kruhu, co jsme kreslili a do toho, kolem čeho se to sezení točilo. Nic z toho tam nebylo navíc, prostě všechno bylo tak, jak to ve skutečnosti je.“ (K02)
Respondenti shodně uvádějí, že během rozebírání těchto modulů žádné silnější emoce nepociťovali. Hlavní důvody jsou dva, a sice, že již abstinují delší dobu (tzn. pár let), a i kdyby tam ty emoce dříve byly, dnes už jsou ‚zvládnuté‘ a integrované. „Zní to blbě, ale už to mám trošku nacvičené. Jo, protože já chodím dělat besedy se středoškolákama na tady to. Takže už mám za sebou pár besed, kdy převykládávám životopis a konkrétně těchhle věcí, co jsme tu probírali, mají děcka spoustu otázek, když jsou aktivní. Spíš ze začátku tam ty emoce byly, že jsem na něco nechtěl odpovídat, nebo jsem to vystopoval, ale v současné době už mi nedělá problém odpovědět - odpovím na všechno. Nedělá mi problém o tom mluvit a dalo by se říct, že o tom mluvím i rád, protože si tím připomínám minulost a dokážu si tu přítomnost a budoucnost upevnit, když si problém připomenu znovu.“ (K02) Druhým důvodem je fakt, že zrovna na tomto sezení se neprobíraly témata, která jsou jinak pro respondenty emočně silná. Mezi tato témata patří především rodina a vztahy v rodině. Jeden respondent uvádí, že pro něj bylo také silné, když si vybavil, co byl schopen udělat pro to, aby získal peníze na drogu. Na druhou stranu uvádí, že se s výčitkami naučil žít, a že je dokázal vstřebat. Pozitivně emoční to pro něj bylo také v tom smyslu, když si uvědomil, že dřívější ubližování rodičům vystřídaly pohodově vztahy a rodiče mohou být konečně šťastní. Yüklə 173,1 Kb. Dostları ilə paylaş:
|