K03: „Tak já jsem, já jsem přesvědčenej tady v tom, že, že jak už jsem ti říkal několikrát, že prostě člověk to má nastavený tak, že prostě si tu, že si nějakou tu cestu drogovou,
ať je to pervitin nebo heroin, musí projít, jo. A jsou tam stavy, kdy se rozhodne, buď kvůli sobě, jako že si řekne, už bych třeba měl, nebo z donucení rodiny, nebo z donucení sociální nějaký, tak že bych se měl teda léčit a je to takový jenom podvědomě já si vodpočinu,
ale prostě, není ještě rozhodnutej vnitřně, jo, že fakt chce přestat, jo, a pak třeba přijde, jak jsi říkal ten stav teda, proč…“
T: „Jasně, já to nemyslím teďka na tuto situaci, za tu dobu jak jsi vnitřně přesvědčený, jo.“
K03: „Jasně, no a jak se dostane k tomu, k tomu jakože bažení, tak tam si pak nějak jakoby nachází jakoby omluvy, nebo jak to říct, prostě já nevím, vrátím se z nějaký léčebny nebo po nějaký jako, po nějaký abstinenci někde prostě je ten člověk zavřenej, a teď co ho může k tomu dohnat, jo… Ve finále prostě by si tu drogu dal dřív nebo později, a může být spokojenej nebo nespokojenej, a von si to vždycky vomluví, nebo většinou, i já to tak měl, že prostě nějaká vnitřní nespokojenost, s tím, že jsem nebyl spokojenej třeba s prací…“
T: „Tak to je ten spouštěč, jako nějaká vnitřní nespokojenost.“ (dopisuje údaj na tabuli k bublině s písmenem ‚S‘)
K03: „Jasně. Pak prostě můžou bejt, můžou bejt hlavní příčiny, důvody toho, že prostě
já nevím, tak ještě předtím, než ses někam zavřel, na nějakou dobu abstinoval, tak prostě jsi ublížil svýmu okolí, to jsou přátelé, rodina, a teď se vrátíš, a chceš okamžitě prostě,
aby ti všichni hned najednou věřili, aby ti všichni vodpustili, ale pro ty lidi to není nějak jednoduchý, tak si řekneš, stejnak mi nevěřej, a je to celý prostě naprd, a dám si drogu, abych nad tím tak nepřemejšlel. Lidi na mně koukaj přes prsty, výčitky… Máš problém prostě se zapojit do společnosti, jakože co se týče práce, nebo…“
T: (dopisuje údaje na tabuli) „Jasně. To jsou spouštěče teda, jak vypadá to bažení?“
K03: „Já měl třeba spouštěč několikrát, že jsem měl třeba docela štěstí na partnerky,
a celkově trošku mi to připomíná teď,“ (smích) „jo, jakože, během tejdne jsem měl jako slušnou práci, jo, jak prostředím, jak vlastně, že dělám svoji profesi, tak tím, že mám docela slušný peníze, měl jsem kolem sebe dobrý lidi, jo, všechno klapalo, a tak vždycky jako tak nějak říkám, že takovej ten pomyslnej dort spokojenosti, tak nahoru, kde jsem
si dal na ten dort, tu třešinku, jo, oslavnou, že jsem si znova dal.“
T: „Jasně, oslava úspěchu, jako.“
K03: „Jasně, že prostě všechno podceníš, jo, říkáš si prostě, já jsem v pohodě,
já to zvládnu, žiju úplně perfektně, všichni mě maj zase rádi, tak proč prostě… Ale pořád
ti něco vevnitř chybí, není to úplně plný. Ale to je právě to, jak se vrátím úplně zpátky,
že to nemáš s tou drogou vyřešený. Jo, kdyby prostě nějak byl nějakej rentgen a šel úplně nejhloubš do toho tvýho nitra, tak tam je prostě ten malinký, úplně ten základní, že ty tu drogu pořád chceš. Nemáš ji vyřešenou.“
T: „To se objevuje v tom bažení vlastně, tady tohleto jo.“ (ukazuje na bublinu ‚bažení‘) „Všechno se daří, všecko funguje, tak proč bych si jako nedal, když je mi jako dobře.“
K03: „Takhle jsem to měl několikrát. I z prvního trestu když jsem byl, jakože vlastně jako, hned slušnou práci, za tři měsíce už jsem bydlel ve svým podnájmu, na který jsem
si vydělal, koupil jsem si auto, měl jsem partnerku, která nebrala, bylo to všechno suprový. Ale mě to nenaplňovalo, jo, prostě já jsem neměl radost z malejch věcí, jako že venku prostě je sluníčko, a… Neuměl jsem sám sebe pochválit, za kravinu jo, prostě že…“
T: „Jo. Potom teda došlo k té aplikaci, jo, vlastně, v rámci toho, jsi to jako nějak sehnal vlastně, člověk si dá, a tady má nějaké myšlenky během toho, nebo je to všecko úplně… Jaký jsou jako myšlenky tady při tom, jo,“ (ukazuje na bublinu ‚aplikace‘ a připíše
k ní slovo ‚myšlenky‘) „co se ti honí hlavou, když teda podlehneš tomu bažení a jako dáš si, jo. Co se děje?“
K03: „Já měl většinou první aplikaci úplně klapky na vočích, jo, a nevím, já tak nějak přemýšlím, zpětně, jakože já jsem nikdy nepřemejšlel nad tím, že to dělám. Že zase nasedám na ten tobogán, kterej prostě nezastavím. Na začátku, jo, po první jízdě, nebo jo, myslím jako první jízdu tý aplikace, ale že prostě se zastavím zase až zase buď vazba, nebo někde v příkopu mrtvej, jo, se stříkačkou v ruce. Ale v tu chvíli, při tý první dávce, si tady tohle neumím říct. Neuměl jsem si to říct. Prostě to bylo tak silný, že jsem si prostě řek, dám si, a další jako nějaký přemejšlení, co bude, jak to bude…“
T: „Takže tady v té to chvíli se to nedá zastavit jakoby, jo?“ (zakroužkuje bublinu ‚aplikace‘ a pojmy u ní napsané)
K03: „Ne.
T: „A ten dojezd potom, když jako to nějak mizí, tak jsou tam nějaké zvažování, jako plusy,“ (ukazuje na bublinu s názvem ‚dojezd‘ a píše pod ní znak ‚+‘) „jakože zvažuješ, jakože tě to žene k dalším chutím a mínusy,“ (vedle symbolu ‚+‘ kreslí symbol ‚-‘)
„že teda říkáš, kašlu na to, už prostě končím?“
K03: „Hmmm, tak jako jestli mluvím za sebe, tak jako já jsem to měl tak, že obrovský výčitky, stejnak už jsem prostě zase v prdeli… A ta droga prostě byla tak silná, že… Prostě jsem ji chtěl, a neznám nikoho, kdo by třeba si prošel něčím podobným jako já, a dokázal by si pak jednou dát, a nějak to zastavit.“
T: (zapisuje pojmy pod symbol ‚-‘) „A byly tam dojezdy vůbec?“ (ukazuje na bublinu s názvem ‚dojezd‘) „Jako protože, na pervitinu ty perníkáří mají ty dojezdy, jo, jakoby,
i na chlastu jsou dojezdy, že jo jakoby.“
K03: „No jasně, tak protože perníkář nejí, nepije, je dehydrovanej, jo, po nějaký době, když si dá, tak pak je nastřelenej dva dny, no a má ten dojezd, ta únava, jo, že, takže…
Ale na tom heráku, na tom heráku, ty opiáty, ten dojezd je prostě, já nevím, u těch prvních dávek, prvních pět, deset dávek je, že vlastně jakoby jak my jsme říkali, nebo jak se říká, že prostě někde si to jakoby vodhulíš a jako pak, pak ti je normálně, jakoby jo.“
T: (zatímco klient mluví, posadil se) „Odhulíš znamená co, jako že si to…?“
K03: „No, jako že si užíváš ten stav, jo, že si pod tím vlivem, a že jsi prostě takovej malátnej a vnitřně prostě úplně jakoby…“
T: „Jo. A pak se nic neděje. Žádná kocovina, nic.“
K03: „Ne, pak to vodejde, no, ale já nevím, po pěti, po deseti dávkách seš, seš, takže,
já nevím, třeba po tejdnu se dostaneš zpátky a…“
T: „Takže zpočátku ten dojezd a zotavení je v jednom jakoby, jo?“ (kolem zmíněných dvou bublin opíše rukou pomyslný kruh) „Prostě to jakoby skončí a seš normálně v pohodě.“
K03: „Jasný. Ale říkám jako, po tejdnu, po tejdnu seš na toleranci stejný dávky, jako jsi byl třeba já nevím, před rokem, než jsi nastoupil léčbu, jo. Dejme tomu, já třeba…“
T: „No a potom, vlastně, místo dojezdu, by mohly přijít abstinenční příznaky, ne, jakoby nějaký?“ (ukazuje na bublinu s názvem ‚dojezd‘)
K03: „Ale říkám, to je až třeba po tejdnu, jo, nemáš po první dávce. Když abstinuješ, bavím se o tom, že abstinuješ, dáš si první dávku, jo.“
T: „Jasný, jasný že jo. Už máš nějakou zkušenost, abstinuješ a pak si dáš.“
K03: „Třeba já teď abstinuju skoro čtyři roky, teď kdybych si dal, jo, tak ten herák normálně prostě jo, budu mít ten stav, a během večera, noci, to vodezní, a ráno
se probudím, nic mi není. Jsem úplně ready, jo, dám si ráno, nebo dopoledne, zase večer
to vodezní, ale takhle budu pokračovat, já nevím, dneska je, co je dneska, dneska je úterý, budu pokračovat do neděle, a v neděli, už v pondělí, protože už to bude třeba tejden,
už v sobě budu mít nějakých sedm, deset dávek, protože pak už si dáváš dvakrát denně,
už třikrát denně, hrozně rychle to zvedáš, a v neděli už by se mohlo stát, že už bych měl zimnice, teplo, zimnice, už by mi teklo z nosu, zpocenej, a už bych cejtil takový ty, víš, ty… A to je, a to je fyzická závislost. Psychická závislost, tu máš pořád, tý se nezbavíš.
A seš na tý to, během čtrnácti dnů seš na toleranci, mě když zavřeli ve 2009, tak jsem byl na dva, dva a půl gramech denně. A já za ten tejden, za těch deset dní, se na to znova vyšplhám. Že budu stejně tak, jak jsem byl před čtyřmi rokami, než mě zavřeli a dal jsem si poslední dávku. Hrozně rychle jsi zpátky.“
T: „A jak jsi na tom, jestli v rámci toho, jestli se to dá překonat, co ten dojezd, když třeba po tom týdnu, po dvou týdnech, jestli to člověk dokáže zvládnout sám, a zotavit se z toho, třeba nějakou dobu abstinovat, jak to mají perníkáři, jo. Prostě mají spouštěč, dají
si pervitin, mají tři, čtyři dny jsou na tom, potom je jim blbě, spí, jo, nebo si dají alkohol, nebo si zahulí, je jim blbě ale ten stav, který byl, třeba zapříčíní, že třeba jsou pak měsíc v pohodě, neberou…“
K03: „Vyžerou celou ledničku, spěj tejden v kuse.“
T: „Tak. Potom nějak fungujou, a potom je zase něco spustí, že si zase, a jsou rozhodnutí, jo, v rámci této fáze se rozhodnou, že si nedají,“ (ukazuje na bublinu s názvem ‚zotavení‘) „už, ale jako za takový dva, tři týdny se znova jako spustí. Jestli to tak může mít i člověk, který je závislý na opiátech, jestli by to takhle jakoby ten…“
K03: „Jeden z tisíce?“
T: „Ne, jo? To znamená, že tady se to jako smývá, jo,“ (ukazuje na jednotlivé části kruhu) „jede to pořád dokola. Tady si vlastně musíš dát, abys zahnal ten abstinenční…“
K03: „Já jak jsem si dal jednou, tak jsem si bral a říkal jsem, buď mě zastavili až policajti, kteří mě přivezli na vazbu, a nebo, že prostě jsem…“
T: „To znamená teda denní braní teda?“
K03: „Denní braní. Kolotoč.“
T: „A tos vydržel jak dlouho?“
K03: „Nejdýl? Nejdýl… No nejdýl asi teď, těch dva šest až dva devět.“
T: „Tři roky.“
K03: „Přes tři roky, no.“
T: „Každý den?“
K03: „Každej den.“
T: „A v tom momentu nejsou jakoby stavy,“ (ukazuje na bubliny ‚dojezd‘ a ‚zotavení‘) „nějaké takové, kdy člověk by chtěl i z toho, toho jakoby nechat?“
K03: „Jo, jsou tam.“
T: „Jsou tam, jo? To je právě to zajímavý, jsou tam, ale nedá se s nima nic dělat, podle tebe.“
K03: „Ne. Já jsem kolikrát měl stav, jakože prostě víš, už jako… A to jsem třeba ještě bydlel s tou partnerkou a ještě tak nějak jako vztahy v rodině byly v pohodě, nebo v pohodě, jo, ještě jsem tam moh, ještě jsme se pozdravili, zavolali občas, jo. Tak jsem
si řek prostě, seru na to, dyť jako mám na víc, ale to bylo, že jsem byl pod vlivem, byl jsem v pohodě, nebylo mi blbě, jo, byl jsem na tom svým pohodovým stavu. Já neměl rád
ty stavy takový, jak právě jsem to pojmenoval, že hulíš, jo, že seš někde zavřený na bytě,
a tam si prostě kydneš, zkombinuješ to s práškama a vodhulíš tam osm hodin. Takže já měl prostě rád, já jsem si dal třeba pětkrát za den, ale po půl gramech třeba. Víš, abych moh fungovat, dost, 13 let heráku, braní, tak dost jsem na tom i vodpracoval, že jo, že jsem chodil normálně do práce. Takže tady to, a říkal jsem si prostě, fakt vod zítřka na to seru, vzal jsem všechno svoje nádobíčko, jo, buchny a lžičky co jsem měl v autě nebo
po kapsách a vyhodil jsem to, třeba do kanálu jsem to vyhazoval, jo, nebo takhle.
No ale najednou se ráno probudíš prostě do krize, a vůbec nepřemejšlíš nad tím,
co sis večer slíbil. Žes měl nějaký výčitky a nějaký jako že začneš nějak nově, nebo
že se vo to pokusíš, vůbec prostě. Vůbec.“
T: „Jdeš za tím znovu.“
K03: „Jo, jakmile už seš pak na těch krizích, jo, že…“
T: „No ale tak, asi jsou momenty, kdy člověk v té krizi třeba zajde na detox, nebo někde
se nechat umístit, ne, nebo hospitalizovat. Když cítí, že už… Že to sám nezvládne,
tak třeba může někam jít sám od sebe.“
K03: „Může.“
T: „Protože asi si nepomůže sám doma.“
K03: „No, to jako doma… Těžký, no. To je prostě dobrý, že tady ty možnosti jsou, léčeben a komunit, někde je třeba čekací doba. Já jsem třeba tenkrát, byl jsem dvakrát N., to je u H., viď, jedenáct kilometrů, byl jsem v červeňáku, byl jsem v B., ale to prostě byly léčebny, jakože jsem fakt nechtěl sám za sebe a bylo to vždycky jenom na popud někoho, jakože.“
T: „Tady se podíváme na ten cyklus, jakože spouštěč vyvolávající bažení, bažení směřující k aplikaci, po aplikaci, po stavu, dojezd s nějakým absťákem, nějaké zotavení, pokud
by bylo…“ (zatímco vyjmenovává jednotlivé části cyklu, současně na ně ukazuje na tabuli)
K03: „Díky nějaký léčebně.“
T: „Díky nějaký léčebně. Ale ne díky tomu, že člověk to zvládne sám, ve tvém případě,
že to není pouze v léčebně vlastně, to je léčba,“ (k bublině ‚zotavení‘ píše slovo ‚léčba‘)
„a tady třeba asi odabstinovat postupně, třeba snižování dávek, nebo nějakou… Byls
na substituci třeba, nebo tak? V těch léčebnách?“
K03: „Jasně, jasně no, tak tenkrát dávali ty prášky na křeče, na spaní…“
T: „Takže je to fyzická závislost, tak to zotavení musí proběhnout taky asi pod dohledem, vlastně toho lékaře. A kdy je nejlepší jakoby, nebo kdy vlastně v rámci toho člověk nejvíc přemýšlí o tom, že s tím jako sekne, jo, jestli je to ten dojezd,“ (ukazuje na bublinu ‚dojezd‘) „s tím začínajícím absťákem, nebo je to v té léčbě, když už se z toho začíná sbírat.“ (ukazuje na bublinu ‚zotavení)
K03: „Hmmm, ten dojezd, ty absťáky, tam je to vo tom, že prostě jakoby vnímáš to,
že už ti je zase blbě, a že ti je hrozně moc blbě, a že znova. To je prostě kolotoč, je ti blbě, musíš sehnat peníze na dávku. Už pak vlastně bereš ty drogy jenom aby, aby ti nebylo blbě, jo, pak už ta droga ti ani nic nedělá, jo, když už se dostaneš do nějakýho toho stadia. Ale to zotavení, ta léčba, tam, já nevím, během čtrnácti dnů, tří týdnů z tebe se dostanou vyloženě ty fyzický, ty fyzický absťáky, jo, srovná se ti spánek, během měsíce, dvou, a pak už prostě jako tak nějak jako přemejšlíš normálně, rozumně, a tam, tam může jakoby
asi nejvíc podle mě nastat to, že, ten zlom, že si uvědomíš, prostě jak to bylo všechno špatně, a že chceš víc, že máš na víc, takže podle mně největší jako šance…“
T: „Jo. Tady je člověk v emocích, že, u bažení, a při aplikaci,“ (ukazuje na dané pojmy
na tabuli) „a tady je člověk vlastně v nějakém racionálním uvažování.“
K03: „Jasně. A hlavně to bažení, a ty emoce, si spousta lidí omlouvá tak, jakože já to mám pod kontrolou, já tentokrát, nebo poprvý, jo, já do toho nespadnu jako ty ostatní kolem mě, já jsem silnější, já to mám pod kontrolou. A když je to podruhý, potřetí, tak si řekneš, já
už vím, kde to zastavit, jo, neudělám tu samou chybu, víš. Lžeš sám sobě.“
T: „A může mít tato zkušenost v té léčbě a tady z toho potom vliv na to, že na to budu víc myslet při tom bažení? Co už jsem zažil za jako nepříjemný stavy?“ (zakroužkuje bubliny ‚dojezd‘ a ‚zotavení‘ a kreslí od nich šipky směrem ke zbývajícím bublinám)
K03: „Určitě.“
T: „Jo? Může to pomoct při tom zvažování koupím, nekoupím?“
K03: „Určitě, ale musíš to myslet vážně, sám v sobě. Jo, když, jak jsem ti říkal, to nemáš v sobě vyřešený, tak prostě je to kolotoč a… Ale když pak opravdu to myslíš vážně
a chceš, tak, tak je to dobrý, že prostě víš, kde na počátku byly nějaký chyby, a čeho
se vyvarovat, no.“
T: „Těm spouštěčům vlastně, jo, ono se těm spouštěčům snažíme vyvarovat se vlastně vnitřní nespokojenost, že, pocity viny, čili společnost a oslava úspěchu, jo.“ (postupně ukazuje na dané pojmy na tabuli) „Takže vlastně co se dá dělat, vlastně v rámci toho,
tos říkal, že to je teďka třeba, jo, vlastně, vnitřní nespokojenost. Je teďka, nebo není jakoby? Když to jako…“
K03: „Teď není, může přijít. Každým dnem může přijít, to prostě nevíš.“
T: Dá se proti ní nějak bránit, jo? Protože vlastně ta terapie spočívá…“ (maže tabuli, aby
si udělal místo) „když už tohleto všechno víme…“
K03: „Jasně, učit se tomu předejít nějak.“
T: „Jakoby když víme, že ty spouštěče jako existují, a jaké vlastně byly v minulosti, tak jakým způsobem vlastně, jakým způsobem s nima teďka pracujeme. Čili pracujeme s tím prvním spouštěčem, což je vnitřní nespokojenost,“ (na tabuli píše ‚vnitřní nespokojenost‘) „nějak, zatím není, říkáš, jo. Kdyby přišla, máš vybudovaný nějaký obrany proti ní, třeba?“
K03: „No, já to mám třeba tak postavený, že proto jsem změnil, proto jsem změnil bydliště. Úplně druhá strana republiky, jo,“ (terapeut píše na tabuli ‚1. změna bydliště‘) „protože kdybych se vrátil do T. po výkonu trestu, tak ještě ten večer se pohádám s tátou, jo, protože mi nebude věřit, protože mi nebude věřit, že fakt se snažím najít si práci, jo.
Já budu vnitřně nespokojenej, protože budu muset našim říct, ať mi daj já nevím jenom
na blbej autobus, abych vobjel nějaký firmy, nějaký hospody, to by už mě vnitřně jo, nějak prostě ubíjelo, že zase jsem našim na krku, jo, že musej kvůli mně nakupovat jenom, prostě, úplně ty základy, jídlo, jo, už maj svůj věk, chtějí bydlet sami, mají svůj klid.
Já bych jim to tam narušoval zas celý. I když jako by mi se snažili pomoct, ale jde vo mně, jo, jak bych to cejtil já.“
T: „To vlastně odpovídá i na tu druhou, na tu druhou vlastně výčitky, problematika, jo, doma, že, proto jsi vlastně tady.“
K03: „Jasně. Doma, ve společnosti. Jo, prostě už přesně vidím, protože mě prostě spousta lidí v T. zná, a řekli by si, á F. už je zase zpátky, a ten prostě to nezvládne a uvidíš,
za tejden bude zase někde zmaštěnej spát na lavičce nebo něco jo, nebo uvidíme nebo uslyšíme, jo. A to máš v hlavě, ani to, je, nemusíš je slyšet, ale máš to v hlavě, a ten člověk tě může normálně pozdravit, ale ty ho vnímáš, jakoby, že na tebe kouká přes prsty
a že jenom čeká, kdy ty uděláš chybu, víš.“
T: „A oslava úspěchu? Bojuješ proti tomu nějak jakoby? Protože teďka úspěch máš, vlastně, že jo, vztah, práce, bydlení se rýsuje, jo. Myslíš na to nějak třeba? Ta třešnička, jak jsme se bavili na začátku.“
K03: „Jasně, no. Tím, že prostě opravdu chci a cítím, že to mám vyřešený, tak celkově k tý mý problematice prostě s tou drogou, to beru tak, že jsem neustále ostražitej prostě jo, nezapomínám na ni, že prostě je pořád kousek vode mně a tak nějak jako se učím ne před ní utíkat, nebo nějak jakoby, já nevím, jak to vysvětlit přesně jakoby. Jo je to tak, mám úspěch, mám slušnou, dobrou práci, mám krásnou, chytrou, přítelkyni, se kterou mi
je dobře, mám kolem sebe suprový lidi, baví mně to všechno, takže to je úspěch, a já si to oslavuju tím, že ráno se vzbudím a jsem rád, že prostě jsem čistej, že jsem zdravej, že moji rodiče prostě se konečně po patnácti letech vnitřně jsou rádi, smějou se, jo. Mám úplně jako takový, to jsou, to jsem, já jsem si to nikdy neuvědomoval, nebo, protože to je strašně dlouho, ale asi jsem to nikdy neudělal, ale prostě jdu a nabiju si kredit za dvěstě a celej ho provolám třeba s mamkou, jo, prostě vyprávím jí, jak si to tady užívám a já si užívám zároveň to, jak ona mě poslouchá a jak je ráda. A těším se zase, že za měsíc prostě…“
T: „Tím se vlastně řeší i ten spouštěč v té rodině.“
K03: „Jasně. A za měsíc chci jet zase do T., jo, bude to zas po dvou měsících a těším
se zas na víkend na naše, takže to jsou pro mě dneska teď ty třešinky úspěchu, že můžu jít do posilovny… A užívám si takový věci, který jsem si nikdy kolem sebe neuvědomoval,
že prostě už je teplo, je sluníčko, a mám rád prostě přírodu a těším se na léto a všechno.“
Rozhovor č.1
Tazatelka: Chtěla bych tě poprosit, jestli bys mi mohl na začátek popsat, o čem to sezení bylo, jak to probíhalo, co se dělo a tak dále.
K01: Nejdřív jsme řešili můj vztah, který jsem dneska ukončil. Já mám se vztahama docela problémy poslední dobou, beru to jako spouštěč. Pak jsme tam řešili práci, kterou furt nemám, to jak jsem byl spuštěnej teďkom poslední tejden na alkohol, na hraní moc ne. Jinak co jsme řešili ještě? Jó, vypravoval jsem o svý pohádce, co teďkom píšu, o malování, co jsem dělal. A pak jsme řešili vlastně spouštěče, a jak to vlastně potom bude… spouštěč… no jasný, já vím jak to je, ale nevím, jak přesně se to jmenuje, spouštěč, bažení, potom nějaký to chování, ty situace, no a ty důsledky. Ale todleto co vlastně děláme, my jsme ty spouštěče řešili vlastně v N.
T: Takže už to pro tebe nebyla novinka?
K01: No znám to no, o čem ty spouštěče jsou, kdy nastávaj a takhle, ale jako přišel jsem si, teďkom, tady v P-centru za tu dobu na nějaký nový, na jeden novej, což je vlastně jakoby bavení se o výhrách. Nebo ne, nebo spíš když to slyším, já se o tom nebavím. Ale když slyším někde, že někdo něco vyhrál, ale musí to bejt nějaký větší částky, tak to mě spustí hodně. To jsem třeba nevěděl předtím. Nebo asi tušil, kvůli tomu jsem vlastně zrecnul,
ale nedával jsem tomu nějakou velkou váhu.
T: Takže bylo to sezení zaměřené vyloženě na spouštěče?
K01: Na spouštěče no. Na to chování, jak se tomu vyvarovat, co mi pomáhá a takhle.
T: Jo. A rozumíš tomu všemu?
K01: Jo. Tak já vím jako, jak se v těch situacích mám chovat, no, ale někdy to není tak jednoduchý se tak zachovat, žejo. Protože v tý situaci teďkom nejsem.
T: Dobře. Která z těch informací pro tebe byla v tom sezení třeba nejdůležitější? Je nějaká taková?
K01: Hmmm, dneska… Tak nejdůležitější je pro mě asi možnost si to zopáknout. Ty moje hlavní spouštěče co mám v tý hře… Jinak jsem to věděl, že jo. Nebo věděl – vím,
že je mám. Tak hlavně jsem si to zopáknul. I nějaký ty pocity, proč jsem zrecnul, jak jsem se přitom cejtil a jak ten koloběh vlastně začal.
T: No a byla tam třeba nějaká informace, která je pro tebe úplně zbytečná? Která tam být vůbec nemusela?
K01: Hmmm… to asi ne. Tak já to zas beru jako docela dobré si to vždycky zopakovat. Takže já to neberu jako nějaký zbytečný ty věci. Že by cokoliv tam bylo něco zbytečnýho.
T: Jo. Takže to sezení celkově považuješ za přínosné, pro tebe?
K01: Jo, protože já si tam pokecám o všem, co se stalo že, za ten tejden. Teď to máme jednou tejdně, takže vždycky nějak pořešíme, co se děje… Jako je pravda, že si jako prostě kecám s klukama nebo s holkama na chráněnáku vo tom všem taky, ale není to vono,
že, máme každej svoje problémy a prostě s Michalem to řešíme vždycky nějak, něčím jiným.
T: A co jsi třeba pociťoval, jestli o tom chceš mluvit, během toho sezení, jako byly tam nějaké výraznější emoce? Třeba u některých témat konkrétních? Nebo jestli je ti něco nepříjemné z toho třeba?
K01: Dneska ani ne.
T: Takže jako vklidu to probereš.
K01: No, pro mě jako nejcitlivější témata jsou jakoby rodina a jako vztahy v rodině
a to se tady dneska neřešilo, takže… Že by se mně to nějak dotklo to ne, spíš to beru jako nějakou prevenci nebo takhle. Ale jako, že by jsem nějak byl z toho hotovej, to… Jako, když jsem řešil teda ten ten, ten vztah, který jsem ukončil dneska, tak to se mně jako ne dotklo, spíš mně to je líto, jako celkově.
Dostları ilə paylaş: |