Vážíme si antibiotik?

2.4Nežádoucí účinky antimikrobních přípravků

Podávání antibiotik může být provázeno některými nežádoucími reakcemi. Podle jejich charakteru je můžeme rozdělit do několika skupin.

2.4.1Imunoalterační nežádoucí účinky

Alergické reakce se snažíme předvídat dotazem po toleranci předchozího podávání antibiotik a po alergických a mykotických onemocněních. Po podání antibiotik pacienta sledujeme. Alergické reakce mohou být bezprostřední projevující se jako anafylaktický šok, astmatický záchvat nebo kopřivka. Urychlené reakce se dostavují do 24 hodin a pozdní reakce se projevují jako syndrom sérové nemoci, pozdních kožních reakcí, orgánových lézí nebo syndrom hemolytické anemie. Nejčastěji se vyskytují po penicilinech a jejich výskyt je často zkřížený.⁴⁵

2.4.2Toxické reakce

Toxické účinky se mohou projevovat lokálně bolestivostí při nitrosvalové aplikaci, tromboflebitidou nebo drážděním gastrointestinálního traktu. Neurotoxické účinky se projevují hematurií, proteinurií, nekrózou ledvinných tubulů až selháním ledvin. Hepatotoxicita je většinou přechodná a ohrožuje více pacienty, kteří již mají játra poškozená. Hematotoxické účinky se projevují jako poškození krvetvorby nebo hemolytická anemie. Antibiotika mohou mít také ototoxické a neurotoxické účinky.⁴⁶

2.4.3Potlačení normální mikrobiální flóry

Podávání širokospektrých antibiotik vede často k potlačení normální mikrobiální flóry. Dysmikrobie se projevuje průjmy a superinfekcí rezistentními mikroby.

2.4.4Imunosupresivní účinek

Antibiotika zasahují do proteosyntézy a tím do tvorby imunoglobulinů. Nedovolují vytvořit specifické protilátky u nemocného a tím snižují obranyschopnost pacienta.⁴⁷

2.4.5Změny vyvolané bakteriolýzou

Velmi razantní antibioterapie může způsobit velmi rychlý rozpad bakterií, uvolnění endotoxinu ze stěny gramnegativních bakterií a může dojít až k multiorgánovému selhání.⁴⁸

2.4.6Vznik rezistence

Selekční tlak antibiotik může způsobit rychlou evoluci bakteriálního genomu

a vznik sekundární bakteriální rezistence.

2.5Mikrobiologické vyšetření

Správně indikovaný a provedený odběr biologického materiálu je základním předpokladem úspěchu mikrobiologického vyšetření. Po něm následuje transport odebraného materiálu do laboratoře. Jeho následné vyšetření podle zásad správné laboratorní praxe a odpovídající interpretace jsou důležitým zdrojem diferenciální diagnostiky a vhodného léčebného přístupu k pacientovi.⁴⁹ Mikrobiologické metody lze obecně rozdělit na přímé a nepřímé. Přímé prokazují živého nebo mrtvého původce, jeho části, povrchové struktury, nukleové kyseliny, enzymy, toxiny nebo produkty metabolismu. Dále se dělí na mikroskopické, kultivační, imunochemické, genetické, chemické a pokus na zvířeti.⁵⁰ Nepřímé metody detekují reakce makroorganismu na působení mikrobiálního původce. Většinou se jedná o stanovení protilátek. Sérologický průkaz se používá především tam, kde je kultivační průkaz obtížný nebo zcela nemožný.

2.6Bakteriální rezistence k antimikrobním přípravkům

Rezistenci bakterie k antimikrobnímu přípravku lze definovat jako schopnost bakteriální populace přežít inhibiční koncentrace příslušného antibiotika.⁵¹ Primární rezistence je přirozená odolnost bakteriálních druhů, které jsou mimo spektrum účinku příslušného antibiotika. Například nepřítomnost cílové struktury. Získaná sekundární rezistence je změna z původně citlivé bakterie na rezistentní. Tento typ je v současné době závažným medicínským problémem z důvodu možnosti selhání antibiotické léčby.⁵²

Pro vznik rezistentních bakteriálních kmenů je důležitým předpokladem neustálý selektivní tlak systematicky používaných antibiotik. Rezistentní mutanty se zpravidla uplatní v prostředí, ve kterém je soustavně aplikováno více druhů antimikrobních přípravků. Rezistence bakterií může být způsobena odlišnými mechanismy. Bakterie může produkovat enzymy, které naruší strukturu antibiotik, sníží permeabilitu stěny, modifikuje cílová místa pro antibiotika nebo zvýší vyloučení antibiotika z bakteriálních buněk.⁵³ Vzestup antibiotické rezistence je vyvolán zvýšenou spotřebou antibiotik
a zejména jejich zbytečným, nevhodným nebo neoprávněným používáním. Podle výsledků studií zaměřených na praxi v předepisování antibiotik tvoří nevhodná preskripce 50 až 70 %. Používání antibiotik se postupně rozšířilo do oblasti léčby banálních, samoůzdravných infekcí, zatímco bylo v posledních letech přesvědčivě prokázáno, že ovlivnění jejich klinického průběhu antibiotickou léčbou je minimální nebo žádné.⁵⁴

2.7Antibiotická politika

Od počátku devadesátých let minulého století se problém antibiotické rezistence dostává za hranice nemocnic a jejich speciálních jednotek a s nečekanou dynamikou zasahuje bakteriální původce komunitních onemocnění. Multirezistentní infekce představuje výzvu pro léčbu i prevenci. Světová zdravotnická organizace reaguje na tuto situaci dokumentem „WHO Global Strategy for Containment of Antimicrobial Resistance“. Ukazuje v něm základní způsoby řešení nepříznivé situace a doporučuje je. Také definuje pojem „správná antibiotická praxe“ jako nákladově efektivní používání antibiotik, které dosahuje maximální léčebné účinky při minimální toxicitě

a vývoji rezistence. Ministerstvem zdravotnictví byla vytvořena pracovní skupina, jejímž úkolem je příprava národního programu antibiotické politiky. Je tvořena odborníky z oblasti mikrobiologie, farmakologie, infekčního lékařství, klinických disciplín a veterinárního lékařství. Také jsou členy zástupci Ministerstva zdravotnictví a zemědělství. Účastní se evropských projektů European Antimicrobial Resistance Surveillance System a European Surveillance of Antibiotic Consumption, které sledují a hodnotí specifické epidemiologické parametry rezistence a spotřeby antibiotik. Dále se účastní intervenčních programů, ve kterých připravuje směrnice pro používání antibiotik, antibiotické programy v nemocnicích, preventivní kontrolu infekcí
a nezávislé vzdělávání odborné i laické veřejnosti.⁵⁵