Masarykova univerzita


Post-kodaňské přístupy k teorii sekuritizace



Yüklə 0,67 Mb.
səhifə4/19
tarix28.04.2017
ölçüsü0,67 Mb.
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   19

2.3. Post-kodaňské přístupy k teorii sekuritizace


Tento rámec sekuritizace představuje jeden z nejplodnějších a nejprogresivnějších teoretických inovací bezpečnostních studií posledních let a setkal se tak i s náležitým akademickým ohlasem. I přes to, že většina autorů uznává jeho přínos, originalitu a analytický potenciál, jsou proti němu často vznášeny také nejrůznější výhrady, především kvůli určitým vnitřním nekonzistencím a velké otevřenosti, která sebou nutně nese i mnoho nejednoznačností. Jak bylo již zmíněno, je ve velké míře dále rozpracováván, a to často z velice různorodých teoretických pozic, což je bezesporu způsobeno právě jeho velkou otevřeností a flexibilitou, která ale zároveň komplikuje jeho aplikovatelnost na konkrétní případy. Původní kodaňský rámec byl proto pozdějšími autory významně reformulován a přehodnocen.

Následovníky Kodaňské školy lze rozdělit do několika zastřešujících směrů. Jedna skupina vychází z politické sociologie a analytický rámec sekuritizace rozvíjí především směrem k analýze publika, tedy společenského prostředí probíhající sekuritizace a fungování sociálního pole, přičemž do velké míry vychází ze sociologických teorií, jako je například Bourdieuova teorie jednání (viz např. Salter 2008; Balzacq 2005; Bigo 2002). Druhá, označovaná také jako poststrukturalistická větev, naopak prohlubuje původní inspiraci Foucaultem, Derridou, performativitou a lingvistickými přístupy obecně, soustředí se více na výzkum diskurzů a identit, staví na binární logice vymezování se proti „druhým“ (Stritzel 2007, 377), přičemž jazyk k tomu užívaný považuje za zásadní a ontologicky významnou součást sociálního světa (tedy ne jen za nástroj překladu znalostí, jak je tomu v mnoha pozitivistických konceptualizacích) (Hansen 2006, 6).

Oba zmíněné proudy se víceméně překrývají s kritickými bezpečnostními studii, přičemž u jednotlivých autorů lze pozorovat různou míru kritičnosti zdůrazňující nejčastěji nutnost využívat emancipační potenciál sekuritizační teorie a hlouběji prozkoumávat morální aspekty de/sekuritizace v jednotlivých případech, či nedostatečnost kritičnosti jiných teoretiku sekuritizace (Shepherd 2013, 60). Jedním z nejkomplexnějších přístupů rozpracovávajících dále teorii sekuritizace je pak mezinárodní politická sociologie, která se v různém poměru inspiruje oběma uvedenými směry, přičemž se snaží ke studiu neobjektivní bezpečnosti přistupovat co možná nejholističtějším a nejkomplexnějším způsobem, o čemž v kontextu se sekuritizací uceleně pojednávají například Jan Daniel a Dagmar Rychnovská (2015).

Hlavní argumenty kritiků z tzv. druhé generace teoretiků sekuritizace obecně směřují především na úzké a historicky podmíněné chápání společenských vztahů mezi politikou a veřejností v procesu tvorby bezpečnostní politiky, kvůli níž koncepce Kodaňské školy neumožňuje postihovat konkrétní sociální podmínky úspěšné sekuritizace, ani neposkytuje konkrétní analytické nástroje pro konceptuální identifikaci sekuritizačních aktérů a/nebo struktury mocenských vztahů ve společnosti, a ani jasný rámec pro měření úspěšnosti sekuritizačních kroků. Za určitý posun v překlenování těchto nedostatků je možné považovat zmiňované usnadňující podmínky sekuritizace (Buzan, Wæver and Wilde 1998, 31-33), které nicméně teorii rozvíjejí stále jen ve velmi obecné rovině (Daniel and Rychnovská 2015, 29). Konkrétně bylo kodaňskému pojetí vyčítáno především přehnané zaujetí řečovými akty na úkor nediskurzivních forem sekuritizace (fyzické akce) (McDonald 2008, 9), pro zanedbání vizuálního rozměru diskurzu (Moller 2007; Hansen 2000, 17; Hansen 2011; Williams 2003), pro malou reflexi významu sociálního pole, publika, kontextu či načasování (Balzacq 2005; Balzacq et al. 2011) nebo pro upozaďování konceptu desekuritizace (Aradau 2004, 389).



Balzacq uvádí, že přístupy k sekuritizaci jsou nejčastěji rozdělovány podle toho, zdali výzkumník volí lingvisticky či nelingvisticky orientovaný přístup k analýze, což dle něj není úplně přesné, protože i nelingvisticky orientovaní výzkumníci do svého přístupu začleňují mnoho aspektů lingvistické analýzy. Navrhuje proto rozlišovat mezi filozofickým a sociologickým přístupem k sekuritizaci. Přičemž, jako zástupce sociologicky orientovaných autorů, filozofický přístup, typický například pro poststrukturalisty, kritizuje především pro zanedbávání nediskurzivních dimenzí sekuritizace. Za velký problém kodaňského pojetí sekuritizace pak považuje nerozlišování mezi ilokuční a perlokuční dimenzí řečových aktu, čímž je dle něj díky inherentní privilegovanosti pozice ilokuce a nutně autoreferenční povaze řečových aktů podkopáván model sekuritizace jakožto intersubjektivního procesu, čímž je zanedbána a upozaděna role publika. Deklarovaným následováním Derridy, který provazuje teorii řečových aktů s poststrukturalismem, pak dle něj autoři Kodaňské školy stírají specifický přínos jednotlivých přístupů k diskurzivní analýze. Tyto dva problémy považuje za provázané, protože přístup jaký k sekuritizační teorii zvolíme, dle něj závisí především na dvou volbách, a to zda se rozhodneme soustředit na ilokuční či perlokuční rozměr řečových aktů a zdali bude náš přístup k datům vycházet primárně z textuální či praktické analýzy. Důraz na ilokuční rozměr řečových aktů nicméně kritizuje pro zanedbávání role publika, a výhradně na text zaměřenou analýzu pro neschopnost postihovat vliv kontextu na sekuritizační pohyb (Balzacq 2011, 18-23). Významná část sociologicky orientovaných autorů označována za tzv. Pařížskou školu8 (C.A.S.E. Collective, 2006) usiluje o prosazení „pragmatičtějšího“ pojetí cest k sekuritizaci, ke které přistupují spíše jako k jakémusi „kaleidoskopu praktik“ (Balzacq et al. 2010), jež nejsou redukovatelné výhradně na řečové akty.9 Této pozici dle Karyotise nahrávají i empirické výzkumy zdůrazňující význam performativních aktů násilí (Hansen 2000), politických nástrojů (Balzacq 2008), institucionálních nastavení (Baumgartner and Jones 1991), bezpečnostních praktik (Basaran 2008) či různých jiných nástrojů vládnutí (governmentality) (Bigo 2006; Huysmans 2006; Bigo and Tsoukala 2008).

Především význam legislativy, administrativního nastavení a konkrétních bezpečnostních praktik je jednou z hlavních nových oblastí zájmu sociologicky orientovaných post-kodaňských autorů. Bigo například v tomto ohledu rozvíjí debatu o (in)sekuritizaci migrace v rámci celospolečenského diskurzu (Bigo 2000; Bigo 2002). Tito autoři souhrnně zdůrazňují, že legislativní rámec a nejrůznější nástroje regulace představují také významný a efektivní prostředek přenosu specifického vnímání určité záležitosti jako nebezpečné nebo naopak neohrožující. Zákony dle nich jednoznačně stanovují mantinely a měřítka pro to, co bude či co by mělo být považováno za vhodnou reakci na konkrétní společenské výzvy, přičemž také určují, jaké mimořádné prostředky mohou být použity pro předcházení konkrétním hrozbám (Balzacq et al., 2010). Bezpečnostní praktiky jako například militarizace veřejného prostoru nebo používání biometrických a jiných technologických nástrojů kontroly a dohledu mají také jednoznačné a silně symbolické vlastnosti, které významně napomáhají konsolidaci vnímání určitých témat, s nimiž jsou spojeny, jako existenciálně ohrožených/ohrožujících (Peters and Nispen 1998). Mezi filozofické následovníky Kodaňské školy patří například poststrukturalisticky orientovaný Vuori (2011),10 který na základě funkcionalistické argumentace trvá na privilegované pozici ilokučního rozměru aktů, vnímáním úspěšnosti ilokučního aktu (jeho perlokučního efektu) jako za v zásadě závislého na politickém cíli, kterému má sekuritizační výrok sloužit, nicméně, jehož reálný výsledek je nejistý. Navrhuje proto oddělovat zamýšlený záměr ilokučního aktu a jeho reálný perlokuční efekt, tedy to jak na něj publikum/příjemci budou reagovat, který považuje za ze své podstaty nepředvídatelný a tedy za v analytické rovině druhořadý (při analýze cílené sekuritizace). Zastává tedy názor, že výzkum sekuritizace by se měl zabývat především tím, jakým způsobem jsou bezpečnostní problémy vytvářeny (Vuori 2008, 73).

V perspektivě prací autorů reagujících na Kodaňskou školu se tak jeví základní rámec teorie sekuritizace jako nedostatečný, a to i přes snahy o jeho doplnění v mezích původního schématu, které zůstalo nadále nekonkrétní, poměrně mlhavé a tedy jen komplikovaně aplikovatelné na empirickou realitu (Stritzel 2007, 362). Balzacq jako jeden z hlavních sociologicky orientovaných kritiků přílišného důrazu na ilokuční rozměr řečového aktu navrhuje snížit důraz na řečové akty a pojímat sekuritizaci jako akt pragmatický, čímž usiluje o zvýznamnění kontextu a vlastností diskurzu, v němž sekuritizace probíhá (kontext, psycho-kulturní dispozice publika, autorita, povaha a postavení aktérů i publika) (Balzacq 2005, 172). Jeho konceptualizace nicméně diskurzivní rovinu sekuritizace nezavrhuje, jen usiluje o její doplnění o nediskurzivní sekuritizační kroky a o zvýšení citlivosti analytiků ke konkrétním charakteristikám komunikace (metafory, emocionální zabarvení, operování se stereotypy, klamné informace atd.). Podobně jako on i Karyotis uznává, že pole bezpečnosti je z velké části ovládáno elitami, které jsou na základě své autority schopné vytvářet obraz nepřítele, který je do značné míry nezávislý na objektivitě hrozeb, a také považuje úzké zaměření na řečové akty a diskurzivní analýzu procesů sekuritizace za nedostatečné (Karyotis 2012).

Yüklə 0,67 Mb.

Dostları ilə paylaş:
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   19




Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©azkurs.org 2020
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə