Masarykova univerzita



Yüklə 0,67 Mb.
səhifə5/19
tarix28.04.2017
ölçüsü0,67 Mb.
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   19

2.4. Desekuritizace


Vzhledem k zájmu práce o posun v přístupu konkrétních aktérů je v kontextu teoretického rámce nejpalčivějším nedostatkem původní kodaňské koncepce především druhořadost a celková marginalizace konceptu desekuritizace, jež v původní kodaňské formulaci představuje v podstatě pouze suplement sekuritizace, na což upozorňuje například i již zmiňovaná Claudia Aradau (2004) či Rita Floyd (2007). Desekuritizace zastává v teoretickém rámci Kodaňské školy tedy jednoznačně podřadnou pozici, a to i přesto, že je prezentována jako přínosný a konstruktivní protiklad sekuritizace (Buzan, Wæver and Wilde 1998, 29). Tuto podřadnost v derridovském smyslu slova je, jak píše Hansen, možné ilustrovat už samotným pojmenováním teorie sekuritizace (tedy ne desekuritizace), či sémantickou strukturou označení konceptu jako odvozeniny od sekuritizace vytvořené prostřednictvím předpony de. Je nicméně zřejmé, že oba koncepty jsou na sobě vzájemně závislé a sebe-konstituující („normální politický proces“ by nebylo možné definovat bez jeho vymezení proti sekuritizaci, jakožto „politiky výjimečných prostředků“) (Hansen 2012, 530-1).

Desekuritizaci je tedy věnována mnohem menší pozornost v rámci rozpracovávání sekuritizační teorie, mnoho autorů se nicméně pokouší o postupné rozšíření teorie i v tomto směru. Problém ohledně roztříštěnosti přístupů jednotlivých autorů je v tomto kontextu ale ještě palčivější, nežli tomu je u výše načrtnutých nejednoznačností samotné sekuritizace. Jednotliví autoři se liší v identifikaci hlavních motivů, které jí řídí, v definicích toho co znamená, toho kde jsou její hranice i ve způsobech, jak ji analyzovat.

Lene Hansen (2012) přičítá nejednoznačnost konceptu desekuritizace především její velké otevřenosti k různým interpretacím základních východisek, přičemž její teoretická ne-ukotvenost je dle ní z části způsobena i nerozvinutostí konceptu v kontinuu sekuritizace-desekuritizace, kvůli které k teorii přistupují jednotlivý autoři na základě rozdílného vnímání politiky. Autoři Kodaňské školy, kteří desekuritizaci před sekuritizací upřednostňují jako optimálnější dlouhodobou strategii vypořádávání se s problémem v rámci sféry standardní politiky a demokratických procedur, totiž nikde nespecifikují své chápání konceptu „normální politiky“ a jejich následovníci tak často čerpají z různorodých teoretických východisek. Huysmans, Williams a Behnke například vzhledem k důrazu na použití výjimečných prostředků zdůrazňují v koncepci Kodaňské školy především vliv myšlení Carla Schmitta, což se odráží v jejich přístupu k desekuritizaci jako návratu k „normální politice“ (Huysmans 1998, 59; Williams 2003; Behnke 2006). Rita Taureck se pak soustředí především na nutnost přijetí sekuritizačních kroků publikem, které vnímá prostřednictvím habermasovské „etiky diskurzu“ (Taureck 2006a, 59). Aradau navrhuje analyzovat desekuritizační pohyb na základě Foucaultem inspirovaného teoretického rámce (pojetí společnosti a její dynamiky) (Aradau 2004, 396). Holger Stritzel a Rita Floyd pak rozvíjejí ontologické a metodologické implikace deklarované inspirace Kodaňské školy Derridou (Stritzel 2007; Floyd 2007, 14-17). Prostřednictvím prací Hannah Arendt vnímají kodaňskou sekuritizaci například Matti Jutila (Jutila 2006, 172-4)

i Rita Floyd (Hansen 2012, p. 527).

Schmitt, Habermas, Foucault, Derrida i Arendt nicméně nabízejí velice rozličné vnímání politiky. Hansen se domnívá, že původní kodaňské pojetí vychází z určitého kompromisu či syntézy mezi tak různorodými východisky, jako jsou právě teorie Arendt a Davida Eastona, Schmitta a Habermase, či Maxe Webera a Ernesta Laclaua, na něž ve svých teoretických pracích odkazují (Hansen 2012, p. 527). Zdůrazňuje proto, že koncept desekuritizace je rozpracováván a aplikován na empirickou realitu způsoby, které jsou při srovnání zdánlivě nesystematické a někdy dokonce rozporné.

Bülent Aras a Rabia Karakaya Polat považují za desekuritizaci situaci, kdy je označení nepřítele přesunuto z původní entity na jinou (Aras and Karakaya Polat 2008), Kristian Åtland ale za desekuritizaci označil i situaci, kdy bylo téma přesunuto z oblasti bezpečnosti zpět do oblasti politiky bez toho, aby byla konceptualizace hrozby nahrazena jiným tématem (Åtland 2008). Megan MacKenzie v své analýze bývalých bojovnic v Sierra Leone zase představuje desekuritizaci vzniklou zapomněním, resp. ignorací tématu v rámci bezpečnostního diskurzu (MacKenzie 2009).

Při pohledu na empirické výzkumy využívající konceptu je nicméně možné nalézt i určité společné atributy jednotlivých koncepcí desekuritizace. Ultimátním cílem desekuritizace, na němž se všichni s ní operující autoři shodnou, je dosažení stavu, v němž daná otázka přestane být považována za krizovou, výjimečnou a okamžitě ohrožující, přičemž zároveň přestane být definována v bezpečnostní rétorice (Hansen 2012, p. 529). Na úrovni diskurzu při ní roste snaha odpovídat na „bezpečnostní problém“ ne-bezpečnostní argumentací a problematizovat hlavní axiómy sekuritizace problému. Autoři také shodně věnují ústřední pozornost při její analýze identifikaci a sledování změny v nastavení základní binární opozice my vs. oni a způsobům, jakým se vytváří nová politická řešení otázek, na něž byly dříve aplikovány především výjimečné prostředky pramenící z krizového vnímání situace (Falkentoft et al. 2014).

Jef Huysmans zastává názor, že primární motivace pro desekuritizaci je především technicistního charakteru, tedy že k ní je většinou přistupováno z instrumentálních spíše nežli etických či čistě politických příčin. Konkrétním důvodem může být například jednodušší management určitých otázek v kontextu nového vývoje situace (Huysmans 1998, 572-3). To se ovšem vztahuje jen na případy, kdy desekuritizují privilegovaní aktéři, typicky ti, kteří v minulosti otázku sekuritizovali.

Na základě rozboru teoretických přístupů k desekuritizaci je možné představit určité ideální typy desekuritizace. Typy zde představené jsou nicméně do velké míry přizpůsobeny k aplikaci na imigraci a uvedení právě těchto typů tedy nemá implikovat přesvědčení o tom, že je tato typologie jediná možná ani obecně nejvhodnější.11

První typ je možné označit za desekuritizaci bezpečností. Ta vychází z prací kritičtější skupiny teoretiků, kteří ji chápou primárně prizmatem emancipace (Falkentoft et al. 2014, 14). Desekuritizace tak probíhá na základě reformulace sekuritizovaného objektu. Tento přístup je úzce provázán s proudem bezpečnostních studií zaměřeným na lidskou bezpečnost a referenční objekt sekuritizace se tak v jejím rámci posouvá z kolektivní entity na jednotlivce. Spočívá tedy ve změně vnímání cílové jednotky, pro kterou je potřeba zajistit bezpečnost (typicky ze státocentrického pojetí na individuální rovinu). V praxi tedy spočívá například ve změně dominantní terminologie pojmenování ilegální migrant -> běženec. Dominantní strategií je pak například odkrývání nelidských praktik vládnutí v rámci bezpečnostního přístupu k určité problematice a usiluje o argumentaci pro redefinici tohoto vnímání. Typickým zastáncem této verze je průkopník oboru Lidské bezpečnosti (Human Security) Ken Booth (1994,10) či také Aradau (2004), kteří navrhují vnímat bezpečnost jako univerzální právo a nutný předpoklad svobody všech jednotlivců, a činit tedy liberální demokracie zodpovědné za přehnaně restriktivní kontroly i nelidské nástroje omezování migrace, protože to považují za nutný předpoklad udržení liberálně demokratického systému a jeho hodnot (Huysmans and Squire 2009, 172).

Druhá verze označovaná za odstranění bezpečnosti spočívá v celkovém odmítnutí bezpečnostního vnímání problému, kde je sekuritizace chápána primárně jako výsledek specifického vnímání společnosti, jakožto entity rozdělené na „nás“ a „ty druhé“. Tato forma desekuritzace tedy probíhá dekonstrukcí původních konceptualizací této základní binární opozice v rámci diskurzu o sekuritizovaném tématu, díky níž dochází k jeho re-politizaci a tedy vyvolání nové debaty o povaze identit a s ní souvisejících implikací v kontextu tématu, přičemž nově artikulované nastavení identit již nevychází z fundamentální antagonie a krizového vnímání situace, ale usiluje o nalezení dlouhodobějších konstruktivních řešení. Takováto percepce desekuritizace je typická především pro autory čerpající z poststrukturalismu, přičemž cílem zde není redefinice či lepší a konstruktivnější zvládání sekuritizovaného tématu, ale odpor proti sekuritizaci a pokud možno úplné odstranění původní sekuritizační logiky, která dle nich vytváří a institucionalizuje partikulární obraz světa podporující útlak, segregaci a násilí (Falkentoft et al. 2014, 15). Desekuritizační krok je v rámci tohoto typu vnímán jako zavrhnutí původní bezpečnostní percepce problematiky a vykreslování všednosti a normality sekuritizované otázky v rámci jiných kontextů („estetika každodennosti“), používání narrativů jdoucích proti ustavené identitní dichotomii a snaha o artikulaci původního „nebezpečí“ jako sociálně konstituovaného a uměle prefabrikovaného názoru, a tedy podkopávání jeho zdánlivé externí objektivní reality (Huysmans 1998, 570-88; Huysmans 2006, 125). Van Munster v tomto kontextu navrhuje považovat za desekuritizační krok i „re-politizaci sounáležitosti“, tedy snahu o zpochybnění původní konstrukce identity, například v případě migrace podrýváním nacionalistické logiky a propagací identity založené na rezidenci, volném pohybu či univerzalitě lidství (Van Munster 2007, 17-20). Aradau předpokládá, že tato verze desekuritizace ideálně probíhá mezi dvěma body. Nejdříve je potřeba, aby se subjekt od-identifikoval od sociálně vykonstruované kategorie, jež byla předmětem sekuritizace, a končí jeho re-identifikací s jinou sociálně konstruovanou, ale již nesekuritizovanou, právy disponující a univerzální kategorií (Aradau 2004).

Třetí je desekuritizace skrze management daného problému (Falkentoft et al. 2014, 16). Staví především na práci Paula Roe, který se vymezoval proti desekuritizaci úplnou dekonstrukcí zainteresovaných identit, kterou považuje za potencionálně nevhodnou pro získávání a zachování práv a tedy bezpečí celé skupiny, jež byla předtím znevýhodněna a omezována sekuritizací (Roe 2004, 288). Tento přístup je nicméně definovaný primárně pro potřeby desekuritizace otázek spojených s minoritami, které již jsou v původně sekuritizující skupině přítomny (národnostní, etnické, náboženské aj. menšiny), přičemž je postavena na předpokladu, že se dříve marginalizovaná skupina aktivně angažuje v desekuritizaci. Za desekuritizaci ji také lze považovat jen z určité pragmatické perspektivy postavené na imperativu emancipace, neboť měřítkem desekuritizace je výhodnost situace pro skupinu dříve omezenou sekuritizací, a to i když je otázka v podstatě nadále řešena prizmatem bezpečnostní logiky. Tato desekuritizace spočívá tedy konkrétně v tom, že skupinová identita minority/migrantů není v rámci diskurzu dekonstruována například na jednotlivce a jejich příběhy, (což je druhý uvedený případ vedoucí k zdůraznění práv jednotlivců a implikující humanitární logiku nahlížení problému), ale je v diskurzu zachována jako homogenní entita, které jsou postupně zajišťována práva prostřednictvím „normálního“ politického procesu (Roe 2004). Nicméně také vyžaduje opuštění krizového vnímání situace a snahu o hledání dlouhodobých řešení.



Yüklə 0,67 Mb.

Dostları ilə paylaş:
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   19




Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©azkurs.org 2020
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə