Univerzita Palackého v Olomouci



Yüklə 2,09 Mb.
səhifə1/9
tarix07.01.2017
ölçüsü2,09 Mb.
  1   2   3   4   5   6   7   8   9

Univerzita Palackého v Olomouci


Fakulta tělesné kultury


ANALÝZA HRÁČŮ OLOMOUCKÉ PAINTBALLOVÉ LIGY Z HLEDISKA RYSŮ OSOBNOSTI A ZVLÁDÁNÍ STRESOVÉ ZÁTĚŽE

Bakalářská práce

Autor: Kateřina Petrová, rekreologie

Vedoucí práce: Mgr. Michal Šafář, PhD

Olomouc 2013

Prohlašuji, že jsem písemnou práci zpracovala samostatně s odbornou pomocí Mgr. Michala Šafáře, Ph.D., uvedla všechny použité literární a odborné zdroje a řídila se zásadami vědecké etiky.


V Olomouci dne 30. 4. 2013

Děkuji Mgr. Michalu Šafářovi, Ph.D. za pomoc a cenné rady, které mi poskytl při zpracování závěrečné písemné práce. Dále hráčům olomoucké paintballové ligy za jejich vstřícný přístup a poskytnuté informace a čas, díky čemuž mohla práce vzniknout.



OBSAH

Univerzita Palackého v Olomouci 1

ÚVOD 8


1. OSOBNOST 9

1.1 Hlavní zájem u tématu osobnosti 9

1.2 Faktory osobnosti „Big Five“ 11

2. STRES 14

2.1 Adaptace na stres 15

2.2 Stres v životě moderního člověka 16

2.3 Stres jako pozitivní stimulant 18

3.1 Historie volného času 21

3.2 Funkce volného času 22

3.3 Výchovní činitelé pro výběr způsobu trávení volného času 23

4. HRA 24

4.1 Klasifikace her 25

4.2 Smysl hry v životě moderního člověka 29

4.3 Paintball 29

5. STANOVENÍ CÍLE 32

5.1 Hlavní cíl 32

5.2 Metody získávání dat 33

5.3 Metody zpracování získaných dat 34

5.4 Charakteristika souboru respondentů 35

5.5Výsledky výzkumu 37

5.6 Interpretace a diskuse 37

ZÁVĚR 40


Souhrn 41

Seznam literatury 43

Seznam příloh 47



ÚVOD

Sport je prostředkem trávení volného času, prostředkem, který může člověka aktivizovat, nabudit, může mu pomoci se rozvíjet, rozšířit si okruh přátel apod. Rozhodli jsme se tedy analyzovat osobnosti hráčů, které spojuje záliba v jeden druh sportu a zkusit se zamyslet nad fakty, které zjistíme, abychom se mohli vyjádřit, zda lze či nelze vyhodnotit vhodnost daného sportu např. pro zlepšení schopnosti zvládání stresu. Předmětem našeho zájmu se stal paintball, což je sport (hra), který je v České republice stále poměrně mladý a z hlediska publikací se mu nevěnuje příliš pozornosti. Paintball je sportem jak na amatérské, tak i na profesionální úrovni a jako takový nabízí mnoho zajímavých aspektů, které mohou napomoci nejen fyzickému, ale také psychickému vývoji a rozvoji jedince. Analýza osobností hráčů je jistě zajímavou pozvánkou do světa paintballu, která může poodhalit osobnosti lidí, kteří našli zálibu v této hře. Analýza může vyvrátit či potvrdit domněnky, pověry a předsudky, které o hráčích paintballu kolují.

Ambicí této práce je seznámení se s pojmy, které souvisí s analýzou osobnosti, sportem apod. Jedná se tedy o sport a jeho funkce (trávení volného času, fenoménem hry, seznámení se s paintballem aj.), dále mj. popis charakterových vlastností a osobnostních prvků až po způsob analýzu rysů osobnosti, vyhodnocení a jeho interpretaci a otevření otázek, které by se mohly stát předmětem dalšího bádání.

1. OSOBNOST


Pojetí člověka bylo vždy významným tématem filozofů starověku a zabývali se jím i filozofové, teologové, psychologové aj. i později. Rozvoj vědy, kterou dnes nazýváme psychologie osobnosti, která se již úzce zabývá osobností jako takovou, datujeme do období 20. let 20. století. Ovšem i přes fakt, že se jedná o samostatnou vědní disciplínu, byl pojem osobnost i nadále předmětem zájmu i mnoha jiných vědních disciplín od psychologických, psychiatrických, sociologických až po pedagogické. V počátcích však můžeme ještě poměrně běžně objevit terminologickou nejednoznačnost, která používala převážně dvě označení a to charakter a osobnost. První, kdo významněji odlišil charakter od osobnosti, byl Allport, který definoval „charakter“ jako „osobnost hodnocenou podle převažujících standardů chování“ (Allport, 1921 in Blatný a kol., 2010, 9). Osobnost je však i dle Allportovi definice závislá právě na „standardech chování“, popř. můžeme hovořit o jednotném celku dispozic, který je určován jednotlivými psychickými procesy, reakcemi, kterými je právě osobnost tvořena (Nakonečný, 1993, Průcha, Walterová, Mareš, 2003).



1.1 Hlavní zájem u tématu osobnosti

S rozvojem psychologie osobnosti a tématu osobnosti jako takového, se rozšiřovali koncepty, které s těmito termíny souvisejí. Tzn., že od původních velkých teorií se vědečtí pracovníci začínali zaobírat větší popisností a výkladu osobnosti jako celku, který rozkládali do specifických částí, tato snaha se datuje do 40. let 20. století (Barenbaum, Winter, 2008 in Blatný a kol., 2010).

Prvky, resp. části zájmu psychologie osobnosti, lze rozdělit do několika pojmů:

Temperament: je jistě nejznámější prvek a jedná se o tu část zájmu psychologie osobnosti, jehož teorii známe již od dob Hippokrata. Teorie vytváří typologii lidí na základě rozdílných projevů v chování. I vlivem této teorie, se moderní vědečtí pracovníci zaměřili cíleně na spojitost mezi osobnostními a biologickými faktory, které prakticky potvrdili (Barenbaum, Winter, 2008 in Blatný a kol., 2010). Díky těmto výsledkům lze jednoznačně tvrdit, že individuální rozdíly mezi lidmi stojí na biologickém podkladu. Teorii ovšem není možno takto jednoduše pojmout, protože je dobře znám fakt, že osobnost ovlivňuje určitou mírou také vnější prostředí.

Rysy: Rysy osobnosti, jsou velmi často vnímány jako vzorce chování (Allport, 1921, Barenbaum, Winter, 2008 in Blatný a kol., 2010), které byly určeny mj. i na základě statistických dat, konkrétně jejich četnosti. Počet faktorů, které byly popisovány, byl však nejednotný a rozličný. Psychologové nakonec dospěli ke konsenzu a popsali 5 základních faktorů modelů osobnosti (neuroticismus, extroverze, svědomitost, přívětivost, otevřenost), který nakonec získal statut teorie, která bývá nazývána jako „Big Five“ (Blatný, 2010). I když existují jiné popisy rysů, které mají např. jen 3 faktory apod., existují práce, které ověřily validitu pětifaktorové struktury (Hřebíčková, 2011).

Motivace: Pojem motiv vznikl na základě faktu, že lidské chování je zaměřeno na určitý cíl a lidé své chování mění a přizpůsobují tak, aby cíle dosáhli (Barenbaum, Winter, 2008 in Blatný a kol., 2010). Motivace je zdroj pro lidské chování a jednání, který je mnohdy dle psychoanalytických teorií zdroj nevědomý. Motivace je zároveň velice proměnná a v průběhu času se neustále mění.

Dalšími prvky, které svou důležitostí neméně definují osobnost, jsou dle Blatného (2010) inteligence, sebepojetí, vývoj osobnosti ctnost.

Dnešní zkoumání osobnosti se zaměřují převážně na rozvoj, vývoj, změny v utváření osobnosti v průběhu života a stanovují její ideál, jako vytoužený cíl rozvoje lidské osobnosti (Coan, 1999). K tomu lze vhodně využít právě výše uvedené prvky, ale abychom mohli vhodně osobnost rozvíjet, je třeba ji znát a k tomu nám slouží různé vědecké, testové aj. metody, které nám slouží jako prostředek poznání. Díky tomu se můžeme zaměřit i jen na jednu konkrétní část a to jak přímo, tak i prostřednictvím druhých rysů či charakterů osobnosti.

1.2 Faktory osobnosti „Big Five“

Stanovením pěti základních aspektů osobnosti se vytvořila prakticky univerzálně použitelná šablona pro chápání lidské osobnosti. Pro označení „Big Five“ se používá i český ekvivalent „Velká pětka“. Tento model byl vytvořen na základě mnoha dotazníků a to především tzv. NEO pětifaktorový osobnostní inventář, který zahrnuje právě pět prvků ke komplexnímu popisu osobnosti. Jedná se o v současnosti nejuznávanější strukturální model osobnosti (Blatný, Plzáková, 2003).

Pětifaktorová struktura osobnosti je tedy postavena na Neuroticismu, Extraverzi, Otevřenosti vůči zkušenosti, Přívětivosti a Svědomitosti, přičemž první písmena prvních tří rysů jsou důvodem pro označení „NEO“. Hřebíčková (2011) tyto rysy blíže specifikuje:

Neuroticismus: je označení pro vlastnosti jako napjatost, nervozita, nejistota, zranitelnost, rozpačitost, náladovost, emoční labilita, nevyrovnanost, anxieta, popudlivost, vznětlivost apod. Faktor bývá označován jako emocionální stabilita, kdy se jedná o tzv. přepólovanou škálu (nízký skór neuroticismu nám odpovídá vysokému skóru emocionální stability), resp. dokazuje psychickou vyrovnanost, klid, uvolněnost, sebejistotu, duchapřítomnost, stresovou toleranci a odolnosti vůči psychickému vyčerpání.

Extroverze: je směrována na společnost a zahrnuje v sobě tedy sociabilitu, společenskost, družnost, dravost, smělost, hovornost, sdílnost, entuziasmus, asertivitu, čilost, optimismus, spontaneitu, vyhledávání vzrušení nebo také orientaci na lidi oproti introverzi, tedy uzavřenosti, nepřístupnosti, rezervovanosti, vážnosti, opatrnosti, tichosti, pasivitě, neprůbojnosti, zdrženlivosti, pesimismu, flegmatičnosti, ostýchavosti, nesmělosti, plachosti, samotářství, zdrženlivosti či orientaci na úkoly.

Otevřenost: především zkušenostem, většinou prokázán vyšší intelekt, kulturnost. Faktor v sobě obsahuje inteligenci, bystrost, vzdělanost, nadání, tvořivost, originalitu, vnímavost, zvídavost, tedy všestrannou a otevřenou mysl, dále zájem o umění, estetično, vynalézavost. S těmito vlastnostmi je spojeno aktivní vyhledávání nových zážitků, informací aj.

Přívětivost: neboli laskavost, zdvořilost, snášenlivost, dobrosrdečnost, dobrotivost, neagresivnost, smířlivost, skromnost, upřímnost, důvěryhodnost, toleranci, snášenlivost, soucitnost, důvěřivost, nesobeckost, altruismus, schopnost spolupráce a tendenci k pomáhání druhým oproti nesnášenlivosti, egoismu, samolibosti, domýšlivosti, panovačnosti, vzdorovitosti, zatvrzelosti, konfliktnosti, nedůvěřivosti, vznětlivosti, uštěpačnosti, cynismu, podezíravosti či tendenci nespolupracovat.

Svědomitost: obsahuje pečlivost, pilnost, čestnost, vytrvalost, kontrolu, svědomitost, spolehlivost, důkladnost, pracovitost, pořádnost, důslednost, preciznost, puntičkářství, zodpovědnost, systematičnost, disciplinovanost, smysl pro povinnost, výkonnost, produktivita, ctižádostivost, pořádkumilovnost, spořádanost, zdrženlivost, vytrvalost, práceschopnost, praktičnost a náročnost na sebe oproti nedbalosti, nespolehlivosti, nesvědomitosti, nestálosti, nesystematičnosti, bezcílnosti, lenosti, lhostejnosti, váhavosti, požitkářství, naivitě, dětinskosti, zbrklosti, náladovosti, povrchnosti, zapomnětlivosti, či nedostatku vůle.

2. STRES

Stres je označení situace, která byla popsána Hansem Selyeem v roce 1939. Tento termín byl původně použit v oblasti technických věd, kde označoval nadměrnou zátěž, zatížení materiálu, spoje apod., ale právě Selye jej začal využívat pro označení nespecifické reakce organizmu, která se objevuje u člověka i u ostatních živých tvorů při jejich nadměrném zatížení. Právě na zvířatech byly pokusy prováděny a interpretovány a to např. záměrným poškozováním tkání, toxikací apod. (Pauknerová, 2007). Na základě těchto výzkumů dokázal Selye následně určit obecnou teorii reakce lidí na stres.

S ohledem na fakt, že reakci na stres lze pozorovat i u živočichů, můžeme tuto reakci považovat za „prastarou“. Její význam sloužil jako startér reakce přípravy na boj nebo útěk a to na základě vzniklé situace a našeho vnímání této situace. Dalo by se s menší nadsázkou tvrdit, že bez mechanismu stresové reakce by lidé zemřeli při většině pro ně nebezpečných situací. Stres tedy logicky nelze (ani to není žádoucí) z lidského života zcela odstranit. Stres je tedy přirozenou součástí lidského života, ale zároveň je jeho dlouhodobé působení pro člověka velice škodlivé (Štikar, 2003).

Stres známe v pojetí fyzickém a psychickém. Ve většině případů jsou však tato pojetí v úzkém spojení. Ať již psychický stres v důsledku fyzického poškození (stresu), jakou je např. reakce člověka na zranění v případě havárie vozidla, tak i fyzický stres, který může nastat v důsledku dlouhodobé psychické zátěže, kdy dojde k tzv. somatizaci. Charvát (1973, 76), shrnuje základní poznávací znaky člověka stiženého stresem, kdy se stres „projevuje jako zpravidla nepříjemně zabarvený pocit duševního napětí až předrážděnosti, duševního rozladění, úzkosti, nepohody, zlostí i pocitem ochablosti a únavy. Tyto úkazy zahrnujeme pod název citově záporné napětí. Toto negativní napětí se promítne do celkového chování subjektu.“ Díky tomuto napětí, je člověk připraven k obranným, úhybným nebo agresivním reakcím. Smyslem těchto reakcí je např. útěk před stresující situací, nebo útok na subjekt, který stresující situaci způsobil. Stresovaná osoba se často projevuje zvýšenou vzrušivostí, nebo naopak utlumeností až apatií, křečovitostí, nesoustředěností, neschopností uvolnit se psychicky ani fyzicky, objevuje se svalový třes nebo ochablost, přeskakující či přiškrcený hlas, projevy zkratkovitého jednání, narušená soudnost, narušená myšlenková plynulost, zhoršená koordinace všech jemnějších funkcí, fyziologické projevy jako nutkání ke zvracení, průjem, potřeba častého močení a tak podobně (Charvát, 1973).



2.1 Adaptace na stres

Obecný adaptační syndrom, který vypracoval Hans Selye, se člení do několika fází, které nám popisuje obrázek č. 1 (Večeřová – Procházková, Honzák, 2008).


Obrázek č. 1: Fáze stresu
Obrázek

Na začátku celého procesu je fáze „orientační reakce“. V tomto případě ještě nemluvíme v pravém slova smyslu o stresu. Tato fáze je zprostředkována dvěma mozkovými jádry, která reagují na podněty neznámé, bolestivé apod., tedy podněty, které mohou vyvolat podráždění, ohrožení aj. V našem případě lze uvést případ vojáka v terénu. Pokud zaslechne podezřelý zvuk, tak svou pozornost zaměří daným směrem, popř. daným směrem namíří svou zbraň (dojde tak k utlumení předchozí aktivity, např. chůze se skloněnou zbraní) a aktivují se tzv. pohotovostní mechanismy. Zaměří pozornost, napnou se mu svaly a dostává se do fáze nabuzení, kdy je okamžitě připraven reagovat v případě nebezpečí. Druhá fáze je fáze tzv. poplachové reakce organismu, resp. Stav pohotovosti, který je přípravou na boj nebo útěk. Dochází k aktivaci poplachového procesu řízeného autonomním nervovým systémem, tzv. sympatikum a společně s ním dochází k vylučování tzv. „stresových hormonů“ – především adrenalinu a noradrenalinu. Tento systém aktivizuje svalstvo, které je následně pro další reakci (boj nebo útěk) tím nejdůležitějším. Pokud bychom daného vojáka mohli mít napojeného na přístroje, mohli bychom naměřit zvýšený srdeční tep, zrychlený dech, svalové napětí, které může způsobit třes končetin, příprava krve na zranění organismu zvýšením krevní srážlivosti, dále se projevuje zvýšené pocení, stažení svalstva v břišní oblasti, objevuje se tzv. „husí kůže“ (ekvivalent naježení se u zvířat). Následuje druhá fáze - rezistence, kdy se organismus snaží vypořádat se se stresovou (nepříznivou) situací, do níž se dostal. Jestliže byly pocity vojáka v poplachové fázi útočné nebo útěkové, v této fázi se projevuje útlum. Útlumová reakce je způsobena parasympatickým nervovým systémem, který je kontrolován po ose hypothalamus-hypofýza-nadledvinky. Pokud je trvání stresové situace příliš dlouhé, dochází v organismu k fázi vyčerpání a pocitům únavy. Tato fáze může být velice nebezpečná a může vést až k celkovému zhroucení dané osoby, popř. k její smrti a to pouze v důsledku dlouhotrvající stresové zátěže nebo mimořádně těžké stresové zátěže (Večeřová – Procházková, Honzák, 2008).

Výše uvedený příklad vojáka, nám může částečně demonstrovat, jaké pocity může prožívat hráč paintballu v průběhu hry. Míra stresu je zde však značně limitována faktem, že si je hráč vědom faktu, že mu nehrozí ztráta života. Tímto však samozřejmě nechceme degradovat hru paintball na úroveň válečného simulátoru.

2.2 Stres v životě moderního člověka

Pokud je však chování a reakce na stres onou „prastarou“ mobilizující silou, jejíž priorita je především záchrana vlastního života, je třeba se zmínit o nynějším působení stresu na lidi. Dnešní člověk je v průběhu života vystaven mnoha stresovým situacím. Jedná se např. o mezilidské vztahy, dnešní společnost je mnohem větší a klade na člověka mnohem větší nároky, pracovní život, soukromý život apod. to vše ovlivňuje kvalitu života člověka, resp. v něm vyvolává stres, jehož dlouhodobá míra či intenzita působení může v člověku vyvolat deprese či dokonce vést k poslední fázi, tedy až k úplnému vyčerpání a dokonce až k smrti. Večeřová – Procházková, Honzák (2008) zmiňují teorii životních událostí, kterou v 60. letech vypracovali Holmes a Rahe, kteří provedli stovky studií a na jejich podkladě vytvořili sofistikovaný systém bodování pro zásadní události v lidském životě, které se dají využít k zhodnocení života běžného člověka, pro příklad lze uvést např. 100 bodů v případě úmrtí životního partnera, 73 bodů rozvod, 50 sňatek atd. až na 12 bodů Vánoce a 11 drobný přestupek a jeho řešení (viz Inventář životních událostí, Tabulka č. 1). Smysl a využití tohoto hodnocení je předpoklad, že pokud během posledních dvanácti měsíců jedinec „získá“ 150–300 bodů, představuje to již významnou stresovou zátěž, která může ovlivnit jeho zdravotní stav a prakticky jisté negativní zdravotní projevy má dosažení hodnoty vyšší než 300 bodů. Tabulky, které k bodovému hodnocení existují, lze využít k odhalení stresové zátěže u každého z nás a mít tak možnost se zabývat rizikem, které z toho pro nás plyne (Chromý, Honzák, 2005).



Události v lidském životě však v tabulce nelze vyhodnotit zcela všechny a existuje mnoho, které se vymykají definici „běžného života“, jako je např. okradení, přepadení, apod. a také je třeba zmínit fakt, že existují (byť menší) rozdíly ve schopnosti snášet dlouhodobou stresovou zátěž.
Tab. č. 1

Úmrtí partnera

100

Rozvod

73

Rozvrat manželství

65

Uvěznění

63

Úmrtí blízkého člena rodiny

63

Úraz nebo vážné onemocnění

53

Sňatek

50

Ztráta zaměstnání

47

Usmíření nebo přebudování manželství

45

Odchod do důchodu

45

Změna zdravotního stavu člena rodiny

44

Těhotenství

40

Sexuální potíže

39

Přírůstek nového člena rodiny

39

Změna zaměstnání

39

Změna finančního stavu

38

Úmrtí blízkého přítele

37

Přeřazení na jinou práci

36

Závažné neshody s partnerem

35

Půjčka vyšší než průměrný roční plat

31

Splatnost půjčky

30

Změna odpovědnosti v zaměstnání

29

Syn/dcera opouští domov

29

Konflikty s tchánem/tchyní/zetěm/snachou

29

Mimořádný osobní čin nebo výkon

28

Manžel/ka nastupuje nebo končí zaměstnání

26

Vstup do školy nebo její ukončení

26

Změna životních podmínek

25

Změna životních zvyklostí

24

Problémy a konflikty se šéfem

23

Změna pracovní doby nebo podmínek

20

Změna bydliště

20

Změna školy

20

Změna církve nebo politické strany

19

Změna sociálních aktivit

18

Půjčka menší než průměrný roční plat

17

Změna spánkových zvyklostí a režimu

16

Změny v širší rodině (sňatky, úmrtí)

15

Změna stravovacích zvyklostí

15

Dovolená

13

Vánoce

12

Přestupek a jeho projednání

11



2.3 Stres jako pozitivní stimulant

Doposud jsme uváděli spíše negativní pohled na stres, jako součást lidského života. Kromě bezesporu ochranné aktivizační funkce tomu tak ve většině případů je, ale je potřeba zmínit skutečnost, že stres hraje také svou pozitivní roli. Určitá a specifická míra stresu je v životě člověka dokonce potřebná a žádoucí. Funguje jako stimulant (zdroj podnětů) pro překonávání překážek v životě člověka, protože člověk byl „evolučně nastaven na zdolávání různých situací – pozitivních i negativních. Vzhledem k málo proměnné biologické přirozenosti člověka by tedy bylo nerozumné se stresové zátěži vyhýbat. Přiměřené „stresové otužování“ je vlastně zvláštní formou „káznění.“ Zvláště děti a dospívající populaci programově připravuje na řešení zátěží v praktickém životě“ Buchtová (2004, 186). Buchtová (2004) pak dále rozlišuje druhy stresu a dělí je na eustresy a distresy. Eustresy, tedy pozitivní stresy zahrnují situace sice zatěžující a stresové, avšak zároveň i pro člověka příjemné (např. svátky, svatba apod.). Distresy - negativní stresy, zahrnují situace, které v nás vyvolávají negativní emoce. Eustresy i distresy se však z fyziologického hlediska projevují obdobně, ale jsou tu zřejmé rozdíly. Již bylo konstatováno, že psychické procesy v průběhu stresové zátěže jsou propojeny s těmi biologickými a Buchtová (2004) uvádí, že u distresu je z kůry nadledvinek emitováno až 40x více kortizolu než ve fázi eustresu. Nadměrnost kortizolu, jehož negativní působení činí zátěž cca 4-6 hodin, výrazně narušuje imunitní schopnosti organismu, zvyšuje se hladina cholesterolu, kyseliny močové a snižuje se hladina jiných látek, např. inzulinu. Destruktivní vliv distresů (období zkoušek, těžké pracovní úkoly aj.) ohrožuje lidské zdraví, ale také snižuje produktivitu práce, učení atd. Náročná tvůrčí práce se pak stává rutinní, nekoncepční, projevuje se neuróza apod.

Zvládání stresové zátěže není u všech lidí stejné a svou roli hraje osobnost člověka, jeho společenský statut a životní zkušenosti. Neznamená to však, že by i sebelépe vybavený člověk měl být od negativního působení stresové zátěže zbaven. To, že není vliv stresu na každého z nás stejný, dokazuje i model stresové zranitelnosti, který zpracovali Friedman a Rosenman (Mikuláštík, 2007). Tento model je založen na osobnostních charakteristikách lidí a zabývá se souvislostmi mezi působením stresu na člověka a jeho sklonem k srdečnímu onemocnění. Rozlišily dva základní typy chování osob: první typ, který se vyznačuje netrpělivostí, neustálým pocitem časového presu, soutěživostí, agresivním úsilím a často i určitou mírou nepřátelskosti. Druhý typ je naopak trpělivý, s malým pocitem časového presu, nesoutěživý a s nedostatkem agresivního úsilí. Mimo tyto dva základní typy jsou zmiňovány také typy, které jsou víceméně kombinací obou typů v různých převažujících mírách. Zkoumání potvrdilo domněnky, že první typ je mnohem náchylnější k srdečním onemocněním než druhý typ.3. VOLNÝ ČAS
Volný čas je pojem, který má mnoho významů a lze jej chápat v určitých ohledech různorodě. Tento pojem evokuje v mnoha lidech žádoucí stav, kterého mohou mít dostatek, popř. kterého se jim vůbec nedostává. Eisertová a Švestková (2011, 8) uvádějí, že volný čas je „doba, kdy si své činnosti můžeme svobodně vybrat, děláme je dobrovolně a rádi, přinášejí nám pocit uspokojení a uvolnění.“ Jedná se tedy o dobu, kterou se nevěnujeme práci, rodině, péči o domácnost a osobní hygienu apod. (Pávková a kol., 2008). Dle Hofbauera (2004, 13) je volný čas ten, kdy „člověk nevykonává činnosti pod tlakem závazků, jež vyplývají z jeho sociálních rolí.“ Hájek a kol. (2004, 25) podle J. R. Dumazeiera definují volný čas jako „souhrn činností, které může člověk provozovat s plnou libovůlí, buď pro odpočinek nebo pro pobavení, či pro rozvoj svých znalostí nebo nezištné školení, pro svou dobrovolnou účast na společenských záležitostech nebo svobodnou tvůrčí činnost poté, když se uvolnil ze závazků pracovních, rodinných a společenských.“ Slepičková (2005, 14) definuje volný čas jako „dobu, časový prostor, v němž jedinec nemá žádné povinnosti vůči sobě ani druhým lidem a v němž se pouze na základě svého vlastního svobodného rozhodnutí věnuje vybraným činnostem. Tyto činnosti ho baví, přinášejí mu radost a uspokojení a nejsou zdrojem trvalých obav či pocitů úzkosti.“

3.1 Historie volného času

O prvních zmínkách volného času tak, jak je nám znám dnes, se dočítáme po ukončení třicetileté války (1648), kdy došlo k výrazným změnám v životě lidí ve městech a vesnicích. Ve městech se začaly hojně budovat kluby, kavárny, vznikaly společenské spolky pro dospělé apod. (Pávková a kol., 2008). Tento vývoj samozřejmě korespondoval s rozvojem hospodářství a techniky, které přinesly úspory v nárocích na počet odpracovaných hodin týdně. Dokazují to například existující studie, články apod., které se zabývají počtem odpracovaných hodin nutných k vydělání určitého obnosu peněz k zakoupení jedné hodiny světla (svíčky, elektřina pod.). V průběhu dalších desetiletí se počet pracovní doby ze 70-75 hodin týdně postupně ve střední Evropě ustálil na dnešních typických cca 40 hodinách týdně. Z uvedených informací je zřejmé, že podíl volného času se u lidí postupně zvyšoval. Můžeme klidně prohlásit, že v dnešní době máme nejvíce pomyslného volného času v rámci dějin „moderního“ člověka.

Zajímavým fenoménem je jistě fakt, že většina lidí není spokojena s trávením a hlavně množstvím volného času a výše volného času tak sebou nese určitá negativa. Existují situace, kdy lidé neumí vhodně využít svého volného času, např. vzdělávání rozvoj, fyzická aktivita, hledání zaměstnání apod. Další problémy se vyskytují v oblasti sociální, ekonomické, zdravotní atd. Pozitivní způsob trávení volného času je tedy téma na velkou diskuzi a často velice opomíjené. Volný čas je však bezesporu spíše kladným prvkem v životě člověka a nabízí mnoho možností jeho trávení např. v oblasti sportu, rekreace, sportovní pobytové zájezdy, návštěva posiloven nebo sportovních akcí (do této skupiny spadá také paintball) a mnoho jiných. Volnému času se pak přizpůsobuje odvětví vědy, ale také průmyslu a zdravotnictví, hoteliérství aj., díky čemuž se také udržuje proces národního hospodářství (Slepičková, 2005).

3.2 Funkce volného času

Volný čas je především velmi důležitým prvkem v životě člověka, který má podle Dumazediera (Eisertová a Švestková, 2011) funkci odpočinkovou, zábavy, vzdělávání a sebevzdělávání a působí především jako preventivní prostředek na mírnění stresu (vliv stresu viz 2.2), který má za následek mnoho negativních projevů (deprese, onemocnění, syndrom vyhoření apod.).

Ve spojení s volným časem se setkáváme také s pojmem rekreace, který vychází z latinského slova „creare“ - tvořit, vyrábět. Přidáním předpony „re“ vyjadřujeme proces obnovy, znovuvytvoření toho, co existovalo a má se vrátit do původního stavu, resp. dosáhnout dřívější ho stavu (Hodaň, Dohnal, 2005).

Funkce volného času je však vnímána individuálně. Pávková a kol. (2003, 23) uvádějí, že „životní styl je složitý, komplikovaný, zahrnuje množství jevů. Je ovlivňován velmi rozmanitými faktory, například věkem jedince, jeho vzděláním, schopnostmi, zájmy, rodinným stavem, místem bydlení, zdravotním stavem, ekonomickou situací…“ Volný čas je tedy třeba vnímat komplexním pohledem, který je do značné míry subjektivní a tak značně ovlivněn a determinován vnějším světem. Pávková (2003) hovoří o motivaci, která pomáhá dosáhnout uspokojení potřeb, které se týkají volného času. Ty pak dělí na:



  • relaxační motivace (zdroj osobního uspokojení a odpočinku),

  • prestižní motivace (činnost ve skupině s blízkými osobami – sport, zájezd, společenská akce, např. koncert, ples apod.),

  • sociální motivace (činnost ve společnosti osob, které mi vyhovují svým myšlením a jednáním, např. občanská sdružení, spolky apod.),

  • rodinná motivace (něco, co dělá rodina, k čemu byli členové vedeni),

  • edukativní motivace (vzdělávací činnost).

Způsob trávení volného času je jedním z ukazatelů životního stylu společnosti a jejího rozvoje a vývoje a může tak na člověka prozradit, jaký má hodnotový žebříček, jaké je jeho zaměření, do jaké skupiny spadá nebo chce patřit, může prozradit jeho sociální, ekonomické, ale i zdravotní omezení apod.

3.3 Výchovní činitelé pro výběr způsobu trávení volného času

Trávení volného času je v počátku především záležitostí rodiny a Hofbauer (2004, 57) uvádí, že „rodina jako primární sociální skupina je pro rozhodující většinu dětí a mladých lidí také prvotním prostředím volnočasového života a výchovy.“ Po rodině často nastupuje institucionální výchovný činitel, jakým je např. škola, zájmové spolky, kroužky apod. i zde však stále hraje svou roli rodina, která má při výběru instituce velké slovo. Postupem času a také s věkem člověka, zasahuje jako činitel čím dál výrazněji jeho sociální prostředí. Při výchově mimo vyučování je právě prostředí velmi rozmanité (Pávková a kol., 2008). Jistě by bylo zajímavé zjištění, jakým způsobem člověk dojde k výběru trávení volného času formou hry zvané paintball, není však cílem této práce, nám tuto odpověď nastínit.



4. HRA

Fenomén hry v lidském životě je obrovský, ale pro naše potřeby se o něm zmíníme jen částečně. Hra je dle Průchy, Walterové a Mareše (2003), Jiráska (2001) forma činnosti, která se liší od práce i od učení, má řadu aspektů: poznávací, procvičovací, emocionální, pohybový, motivační, tvořivý, fantazijní, sociální, rekreační, diagnostický, terapeutický aj. Díky hře se lidé seznamují se světem, pomáhá jim při napodobování, učení se atd. Hra dle Mazala (2000) zahrnuje činnosti jednotlivce, dvojice, skupiny, při které člověk nesleduje jako cíl užitek, ale prožitek z ní a to nejen pro něj samotného, ale i pro spoluhráče, přičemž výsledek z prožitku má vliv na formování osobnosti, sociální integritu, uvolnění agresivity, získávání zkušeností, vědomostí apod. Hra může také pomoci nahradit emocionální deprivaci díky stimulaci jiných mozkových center, tato saturace se však může stát nejen pozitivní, ale i negativní a to ve smyslu vzniku závislostí (Henning, Pelz, 2008).

Hra bývá ve společnosti většinou chápána jako činnost ryze dětskou a má tak při označení u dospělých poněkud pejorativní nádech. Berne (1970) však toto chápání odmítá a všechno lidské jednání, komunikaci, společenské i sexuální chování atd. popisuje jako jistou formou hry, která se řídí určitými víceméně stabilními prvky, které jsou pozorovatelné napříč světovou lidskou populací. Hra dle Huizingy (1990) tvoří pořádek, obsahuje napětí a halí se do závoje tajemnosti za přítomnosti pravidel, které jsou všemi účastníky dodržována. Základní znaky hry dle Huizingy (1990) jsou stanoveny následně:


  • svoboda – hra je předmětem svobodného jednání a ve svobodném prostředí,

  • neobyčejnost – hra má vlastní svět,

  • uzavřenost – hra je jasně ohraničena a popsána,

  • opakovatelnost – hra se dá hrát stále dokola, popř. znovu,

  • hra má pevný řád a pravidla,

  • hra dokáže upoutat, okouzlit,

  • hra má rytmus, je harmonická, „pulsující“,

  • hra musí obsahovat přiměřené množství napětí.

Zimmerová (2001) pak termín napětí zdůrazňuje a upozorňuje, že v případě malého napětí vzniká nuda a v případě velkého napětí vzniká strach. V obou případech bývá hra většinou přerušena.

4.1 Klasifikace her

Jedním z filozofů zabývajících se tématem „hry“ byl Caillois, který se pokusil vytvořit klasifikaci her, tak aby bral zřetel především na jejich vnitřní významy hry. Navrhl dělení na

tyři základní kategorie, podle toho, zda v daných hrách převažuje princip soutěže, náhody, chování nebo závratě (Borecký, 2005). Jednotlivé kategorie pojmenoval:


  • Agón

  • Alea

  • Mimikry

  • Ilinx

Toto dělení her podle kategorií však ještě nevystihuje svět hry v úplnosti, ale třídí jej do čtyř částí, z nichž je každé nadřazen jeden princip. Hry se uvnitř těchto částí ještě hierarchizují podle ur

itého pravidla, v přesné posloupnosti. Počáteční a koncové body těchto posloupností jsou protikladné póly, kdy na jednom můžeme sledovat smysl hry povyražení, bujarosti, bezstarostné rozjařenosti, který Caillois označil pojmem paidia a druhý, kde se bujarost prakticky vytrácí, označil pojmem ludus. Zde můžeme nalézt jisté tendence, které stanovují hrám závazné konvence. Hráči se zde setkávají s náročnějšími překážkami a dosažení cíle je čím dál více složitější. Pro lepší pochopení těchto termínů a zařazení her, popíšeme Cailloisovu (1998) terminologii využitou pro klasifikaci:



Agón Agonální hry (z řeckého agón = zápas, závod) se zakládají na principu zápasu, boje, soupeření, soutěže. V zápase apod. se využívají určité vlastnosti (vytrvalost, rychlost, síla apod.). Borecký (1982) se zmiňuje i o možnosti využití herních prostředků např. mí

, puk, kord, raketa, kámen, šachová figura apod. Do této kategorie patří hry, kde proti sobě stojí dva soupeři (např. box) nebo mužstva (např. fotbal). Spadá sem však i ten druh, kde soupeře nelze jasně kategorizovat podle množství hráčů, např. běžecké závody. Cílem agonálních her je dle Cailloise (1998) dosažení vítězství, ke kterému je hráč motivován touhou vyniknout. Aby hráč dosáhl úspěchu je nutná především kázeň, soustředěnost, a hlavně vůle, která je přímo spojená s pravidelným a pečlivým tréninkem. Agonální hry mohou být plné ušlechtilých cílů a principů, ale jak správně podotýká Neumann (2000), mohou se zde projevit také prvky násilí a agresivity, které jsou podněcovány touhou po moci. Borecký (2005) pak zdůrazňuje, že pokud se tyto prvky objevují, mohou značit např. agresivní psychopati a jiné duševní poruchy.



Alea Aleatorické hry (z latinského alea = hra v kostky, viz také údajný slavný výrok „Alea iacta est.“ - „Kostky jsou vrženy.“) se zakládají na principu náhody a štěstí. Borecký (2005, 92) zdůrazňuje podstatu těchto her, jejichž smyslem je „výzva osudu, pokušení štěstěny, výhra je dána náhodou.“ Borecký (1982) dále popisuje, že i zde se samozřejmě využívají herní prostředky např. kostky, karty, ruleta apod. U těchto her nezáleží na vlastnostech hráče (rychlost, síla apod. viz Agón), protože nemají na výsledek hry žádný význam. Hráč nemusí rozvíjet žádné své vlastnosti, ani pilovat své schopnosti tréninkem apod., ale je pouze pasivním účastníkem čekajícím na „ránu osudu“, vzdává se vlastní vůle, riskuje. Aleatorických hrách se často objevuje negativní dopad, dle Neumanna (2000) je to např. slepá víra a to jak v karty (výklad karet), tak především gamblerství (např. slepá víra o vítězství nad osudem).

Mimikry U mimetických her (z řeckého mimesis = zobrazení, nápodoba) je principem hra s fantazií, nápodobou, předstíráním, předváděním. Smyslem je přeměna, obměna apod. reality. Je pro ně typické využívání skute

nosti a zdání jako partnerů. Patří zde hry s panenkami, s loutkami a jinými i mnohem složitějšími hračkami až po divadlo (hraní rolí, hra na někoho) apod., kde se velmi často využívají masky, kostýmy, iluze apod. (Borecký, 2005). Jako i v předešlých kritériích i zde Borecký (1982) zmiňuje negativní aspekt hry a to v případě, kdy je mimetická funkce hry vyhnána do takového extrému, který znemožňuje dotyčnému návrat do reality. Výsledkem pak může být chorobná lhavost, prvek odcizení, který je tak zesílen, že může vést k poruchám osobnosti.



Ilinx U tohoto typu her (řecky ilinx = závrať, vodní vír) je principem vychýlení z rovnováhy a dosažení pocitu fyzické závrati. Jedná se tedy výhradně o hry pohybové, např. houpání, točení, skoky až po horolezectví, jízda na kole, lyžích apod. a mezi typické prostředky hry (často nezbytné), jsou houpací kůň, trampolína, kolotoč, lyže, lano, padák apod. (Borecký, 2005). Pohyb působí na nerovnovážné ústrojí v organismu, který vede k pocitům závrati. Tento pocit je úmyslně vyhledáván lidmi napříč věkem a světem a nejsou to pouze záležitosti zábavy (zábavné parky, dětská hřiště apod.), ale jedná se také o sportovní aktivity (akrobacie, hrazda, kruhy apod.). Negativní formy hry dle Boreckého (1982) se projevují např. nepřirozeným návykovým dosahováním projevů závratě, tj. využitím vedlejších produktů, než je pohybová aktivita. Patří sem zejména závislosti na návykových látkách (drogy, alkohol, léky, těkavé látky apod.).

Je třeba si uvědomit, že výše uvedené kategorie se samozřejmě prolínají a nejsou to svébytné jednotky. V realitě se tak můžeme snadno setkat s tím, že např. souboj dvou mužstev (agón) může obsahovat prvek náhody (alea) a zároveň je pod taktovkou nápodoby a tvořivosti (mimikry).



Paidia a ludus Výraz paidia (v ře

tině = hra, dětská hra) podle Cailloise (1998) zahrnuje spontánní projevy herního instinktu. Paidia je stav jakéhosi šťastného poblouznění, které je vyjádřeno samovolným a nezávazným neklidem, je to síla improvizace a nenucené radosti.

Uspokojení je impulsem pro vznik her, které vyhovují aspektu ludus (z latinského hráti) a které můžeme vidět v mnoha herních kategoriích. Jedinou výjimkou jsou aleatorické hry. Ludus vytváří dobrovolnou zálibu v tom, že něco jde dělat složitě, problematicky. Zahrnuje hry, které nás testují, které jsou nedokončené a provokují svým tajemstvím. Tyto hry využívají schopnosti hráče stejně jako schopnosti hračky (např. jojo, káča apod.), jedná se i o křížovky, hádanky. Caillois (1998) vnímá tento aspekt hry (ludus) jako něco výjimečného, co má kulturní aj. přínos pro společnost.

Klasifikace her, jejich kategorizaci apod. můžeme najít v mnoha jiných studiích a publikacích, ale je až s podivem, jak Caillosovo třídění snadno zapadá i do dnešní doby.



4.2 Smysl hry v životě moderního člověka

Smysluplnost her, jejich členění již bylo nastíněny, ale je nutné informace částečně doplnit. Hra je tedy záležitost komunikace, napětí, které nakonec přináší uspokojení, ale také svými specifickými prvky zasahuje do významných oblastí lidského života, např. do oblastí práva, války, poznání, víry, umění, sportu a samozřejmě také do oblasti filozofie. Hra je významným prostředkem výchovy a její důležitost dokazuje i její intenzivní a cílené využívání, které lze vysledovat od historie lidstva, kdy se postupovalo od napodobování, přes strategické deskové hry, v raném středověku např. tzv. dáma (Jůva, 2001) až po divadelnictví.

Hra se samozřejmě stala předmětem vědeckého zkoumání, které vyvolávaly Darwinovi teze, které např. tvrdily, že hlavní aktivitou živočichů je zachování života a druhu, proto studovali pojetí hry, která se objevuje právě i u živočichů. Vědci se tedy začali zaobírat smyslem hry a tvořily teorie od funkce aktivního odpočinku, až k teorii o nadbytečné energii (Rybárová, 1988). Postupně pak byla hra chápána jako příprava pro činnost v dospělosti, odreagování napětí, náhradní uspokojení. Aktivita, která formou učení napomáhá rozvoji sebedůvěry, asertivity, sociálním dovednostem, rozvíjí iniciativu a rozhodnost, má veliký význam pro tělesný vývoj (jedná se organizovanou pohybovou aktivitu), uspokojuje citové potřeby, podporuje rozvoj osobnosti, je významným výchovným a vzdělávacím činitelem atd. (Němec, 2004). Jednoduše řečeno, ovlivňuje paměť, cit, myšlení (abstraktní, strategické volní aj.), pozornost, vnímání, fantazii, fyzickou zdatnost, motivaci, vůli atp.

Z výše uvedených důvodů je nasnadě, že vnímat hru jako záležitost dětí, která je v dospělém věku nedůležitá a zbytečná, je jistě chybné.



4.3 Paintball

Paintball je moderní, bezkontaktní, kolektivní, adrenalinový sport, jehož hlavním cílem je vyřazení protihráčů ze hry, čehož lze dosáhnout zásahem pomocí palné zbraně – tzv. značkovače, která střílí barevné projektily pomocí stlačeného vzduchu nebo rozpínáním kapalného oxidu uhličitého. Protože by mohl být výstřel nebezpečný, má paintball velmi přísná pravidla a podmínky za jakých jej lze provozovat a to od zbraní přes ochranné pomůcky, až po místo realizace (Loydl, 2010).

Vznik názvu Paintball – z angl. paint – barva,barvit a ball – kulička, nám dává tušit jeho kořeny v anglicky mluvící zemi. Přesto, že je paintball poměrně mladým sportem, existuje okolo historie paintballu několik verzí. První verze hovoří o myšlence značkování dobytka na americkém západě, která stála za vznikem prvního značkovače v sedmdesátých letech 20. století, který se později začal využívat ke hře mezi lidmi. Druhá verze pak hovoří o značkovačích, které vznikly pro australské honáky ovcí, kteří také začali používat značkovače pro svá ohromná stáda (skirmisch – australský název pro paintball) a poslední vrze se opět váže na vynález značkovače, tentokrát pro potřeby kanadských lesníků, kteří tak ze sedla svého koně vytyčovali cestu pro budoucí dopravní tepny v hustých kanadských lesích. Poslední verzí je vznik pro účely tréninku armády v USA. První oficiální paintballová bitva se však odehrála v květnu roku 1981 v New Hampshire v USA. V roce 1982 bylo otevřeno první „komerční“ venkovní hřiště a roku 1983 se odehrálo první národní mistrovství a bylo dotováno částkou 14 000 $. Od těchto let se paintball rychle rozrůstá také do Velké Británie odkud se v devadesátých letech šíří do ostatních zemí Evropy. V České republice se paintball objevuje v roce 1992 zahájením provozu prvního paintballového hřiště, kterých jsou v současnosti na území republiky stovky. S rozvojem zázemí vznikly také řady klubových soutěží od amatérských po profesionální (Loydl, 2010).

Význam hry paintballu nám dokládají internetové stránky týkající se této problematiky (např. http://www.prozijzivot.cz/o-paintballu, http://www.hrabarev.cz/o-paintballu aj.), ale také se o nich shodně zmiňuje Loydl (2010) se zřetelem na rozvoj fyzické zdatnosti, rychlosti jak fyzické tak psychické (nutnost rychle zvolit strategii – rychle se rozhodovat), zvyšuje schopnosti práce v týmu a vedení týmu a v neposlední řadě významně přispívá k odbourávání agrese a napětí. Tímto popisem v podstatě kopírují význam hry jako takové. Velký význam paintballu je však ten, že je jako jeden z mála sportů genderově zcela neutrální.

Podle Cailloisovi klasifikace, je paintball hrou hlavně agonální, kdy hráči využívají své schopnosti a dovednosti, dále obsahuje prvky mimetické, kdy hráči hodně pracují (hrají si na) s iluzí, využívají přitom převleků, masek, upravených prostor (speciální hřiště a prostředí). S ohledem na fakt, že hra je postavena na pohybu, obsahuje Ilinx a pro další popis bychom použili spíše paidii než ludus, který je zde spíše jen okrajově. Paintballu samozřejmě nelze odepřít skutečnost, že i zde se objevují hráči v tom negativním slova smyslu, který popisuje Neumann (2000) a Borecký (2005). Lze však očekávat, že pokud se skutečně objeví, budou ze hry spíše eliminováni s ohledem na nutnou spolupráci týmu.

5. STANOVENÍ CÍLE

Každý výzkum či průzkum je založen na teoretickém základě (Papica, 1974), a proto byly v předchozí části dle doporučení Chrásky (2007) využity teoretické poznatky týkající se následného stanovení cílů a interpretace k cílům.

Vycházíme z hypotézy, že u hráčů lze předpokládat vyšší skór v rámci všech faktorů osobnosti „Bif five“ vyjma neuroticismu, kde předpokládáme nízký skór, který značí vyšší stupeň emocionální stability. Předpokládáme totiž jisté psychologické charakteristiky vhodné pro hráče paintballu na základě předpokladů o významu hry, resp. paintballu samotného na rozvoj osobnosti, zvládání strategie, rozhodování, spolupráce apod. Je však jistou nevýhodou nemožnost srovnání analýzy osobnosti před zapojením se do paintballové ligy, protože analýzu provádíme již u současných členů. Předpokládáme ovšem i možnost, že význam paintballu byl nadhodnocený např. subjektivním vnímáním hráčů, majitelů hřišť aj. a osobnost hráčů nebude na takové úrovni, jak by tomu odpovídal, pravidelný trénink účastníků paintballové ligy, u kterých lze rozvoj uvedených faktorů očekávat.

Chceme zjistit, do jaké míry se předpovídané charakteristiky shodují či rozcházejí s reálnými rysy hráčů paintballové ligy. Předpokládáme, že se skóry NEO pětifaktorového osobnostního inventáře budou převážně shodovat s charakteristikami, které se uvádějí jako pro hráče paintballu typické.



5.1 Hlavní cíl

Cílem této práce je za pomocí dotazníkové metody analyzovat osobnost hráčů olomoucké paintballové ligy z hlediska rysů osobnosti.

Dalším cílem je na základě analýzy ověřit, popř. vyvrátit přepokládané charakteristické rysy těchto hráčů.

5.2 Metody získávání dat


Yüklə 2,09 Mb.

Dostları ilə paylaş:
  1   2   3   4   5   6   7   8   9




Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©azkurs.org 2020
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə