Masarykova univerzita

Závěr

Tato diplomová práce se věnovala přístupu italských vlád k neregulérní imigraci po roce 2011 s důrazem na vztah této problematiky k otázkám bezpečnosti. Konkrétně se při tom zaměřila na období od listopadu 2011 do konce roku 2014, a pokrývala tak vlády Maria Montiho, Enrica Letty a část období vlády Mattea Renziho. Práce při tom navazovala na předcházející analýzy mapující vysokou míry sekuritizace imigrace v Italii během vlády Silvia Berlusconiho. Podobně jako tyto studie vycházela z teorie sekuritizace, kterou využívala jako teoretického instrument pro zkoumání daného případu, přičemž jako primárních referenčních bodů interpretace využívala konceptů sekuritizace a desekuritizace. Práce vzhledem k přijetí této teoretické perspektivy vyházela ze základních metateoretických východisek sociálního konstruktivismu a k vlastní explorační kvalitativní analýze přistupovala z pozic interpretativistické tradice.

Hlavní motivací pro navázání na výzkumy v této oblasti přitom bylo především pozorované významné rozvolňování vztahu neregulérní imigrace s bezpečností v italském mediálním diskurzu, které bylo v roce 2014 zároveň doprovázeno trojnásobným nárůstem neregulérních příchodů přes Středozemní moře oproti roku 2011. Autor proto pokládal za přínosné zmapovat, jakým způsobem se v této oblasti dále vyvíjely vládní pozice, především vzhledem k tomu, že vláda v Italii představuje aktéra se zásadním vlivem na způsoby, jakými je k neregulérním imigrantům přistupováno.

Vzhledem k mnohosti různých přístupů ke konceptům sekuritizace a desekuritizace, nekonzistencím v původní kodaňské konceptualizaci a velké fragmentaci jednotlivých ji následujících přístupů, bylo v 2 kapitole přistoupeno k zevrubnému představení sekuritizační teorie kodaňské školy a hlavních na ni navazujících směrů. Na základě toho byla přijata specifická pozice usilující o syntézu jednotlivých přístupů k základním konceptům, což práce následně využívala ve vlastní analýze.

Práce se také zaměřila na rozbor základních zdrojů italského přístupu k neregulérní imigraci v historické perspektivě, čímž usilovala o postihnutí komplexity kontextu, z něhož sledovaní aktéři při konstituci svého přístupu vycházeli. To zároveň poskytlo nezbytný startovní bod analýzy, bez kterého by, vzhledem k do velké míry relační povaze využívaných konceptů, nebylo možné vývoj v přístupu italských vlád plně pochopit. V této části tak byla zmapována postupná proměna přístupu k imigrantům v italské společnosti od jejich počátečního vnímání primárně prizmatem ekonomie přes specifika časného důrazu na práva migrantů až po postupně stále sílící vnímání imigrace primárně optiku bezpečnosti. Práce se při tom věnovala jak vývoji italského diskurzu s důrazem na roli politických elit, tak souvisejícímu vývoji v oblasti legislativy a praktickým krokům, jimiž italské vlády reagovaly na aktuální vývoj situace. Hlavní důraz při tom byl kladen především na období poslední Berlusconiho vlády, během které tendence sekuritizovat neregulérní imigraci dosahovaly nejvyšších intenzit.

Samotná analýza, pro větší přehlednost a za účelem zvýšení relevance interpretace, přistupovala ke každé vládě zvlášť. Za účelem naplnění hlavního cíle práce, kterým bylo zmapování vývoje přístupu italských vlád k neregulérní imigraci pro roce 2011, si práce kladla následující hlavní výzkumnou otázku: Jakým způsobem se vyvíjel vztah bezpečnost – imigrace v přístupu italských vlád k neregulérní imigraci od listopadu 2011 do konce roku 2014 (v kontextu konceptů sekuritizace a desekuritizace)?

K jejímu zodpovězení práce směřovala prostřednictvím odpovědi na tři ji konstituující podotázky, jejichž formulace byla řízena především specifickým nastavením přístupu ke zvolenému teoretickému rámci v kontextu studovaného tématu. Na základě těchto podotázek byla analýza přístupu jednotlivých vlád rozčleněna do tří hlavních oblastí. První oblast byla věnována identifikaci způsobů, jakými vybrání vládní představitelé danou problematiku rámovali. Druhá oblast se věnovala analýze vývoje s imigrací související legislativy, s důrazem především na vládní iniciativy v této oblasti a třetí se pak zabývala dalšími specifickými kroky, které jednotlivé vlády podnikaly v reakci na aktuální vývoj situace v kontextu dané problematiky. Podrobně rozpracované odpovědi na všechny podotázky jsou pak obsaženy v příslušných sekcích analytické části práce a v kapitole 5.4.

Odpověď na první podotázku: Jakým způsobem se vyvíjela prezentace vládní pozice k neregulérní imigraci? Je nicméně možné shrnout následovně.

Během celého sledovaného období je u představitelů italských vlád, v rétorické rovině přístupu k problematice neregulérní imigrace, možné pozorovat poměrně výrazný nárůst důrazu na humanitární a lidskoprávní témata a zároveň upozaďování výroků, jež by tuto problematiku usouvztažňovaly s otázkami bezpečnosti. Během vlády Maria Montiho byl důraz na lidská práva způsoben především přejímáním rétoriky evropských institucí a mezinárodních organizací. Jeho vláda se nicméně imigraci věnovala jen okrajově, přičemž k ní také často přistupovala prizmatem otázek provázaných s ekonomikou. Pokud se o ní zmiňovala v kontextu s bezpečností, kladla přitom také velký důraz na otázky bezpečnosti imigrantů. U vlády Enrica Letty bylo zpočátku možné pozorovat mírný návrat k častějšímu bezpečnostnímu rámování imigrace, které sloužilo primárně k apelování na nutnost většího zapojení EU do řešení imigračního problému Itálie. Humanitární rámování nicméně zároveň nebylo přítomné méně než u předešlé vlády. Po tragickém utonutí několika stovek migrantů začal přístup k problému v kontextu s humanitární problematikou jednoznačně dominovat, přičemž ale s tím spojená argumentace nadále sloužila primárně jako nástroj pro vyšší zapojování EU. Během sledovaného období Renziho vlády pak přístup k imigrantům prostřednictvím lidskoprávních a humanitárních otázek oproti bezpečnostním převažoval velice výrazně, přičemž v tomto kontextu její představitelé využívali i mnohem excitovanější rétoriky a stavěli Itálii do pozice ochrance lidských práv a normativního vzoru pro EU a její členské státy, čímž ještě zintenzivňovali apely na nutnost jejich většího zapojení do řešení situace s nárůstem neregulérní imigrace do Itálie.

Odpověď na druhou podotázku: Jak se přístup k neregulérním imigrantům jednotlivých vlád proměnil v italské legislativě? Je možné shrnout následovně.

Celková logika přístupu k neregulérní imigraci zůstala v italské legislativě v klíčových bodech podstatě totožná jako před začátkem sledovaného období. I zde je nicméně možné pozorovat určité aspekty všeobecně vstřícnějšího přístup k neregulérním imigrantům, které se nicméně projevovaly jen ve velmi malých a pozvolných krocích, přičemž navíc často přímo souvisely s implementací unijních směrnic. Benevolentnější přístup spočíval především ve zvyšování důrazu na lidskoprávní standardy, v konstantním, i když mírném zmírňování pravidel pro poskytování povolení k pobytu i azylu, v rozšíření výčtu případů, které vyžadují přiznání mezinárodní ochrany, či v zakotvení pravidel vstřícnějšího přístupu ke zranitelným skupinám neregulérních migrantů. Tento trend byl vzhledem k výrazně proevropské orientaci všech sledovaných vlád poměrně konstantní. Změny učiněné Lettovou vládou nasvědčovaly o strukturálnějším přístup k problematice a snaze hledat dlouhodobější řešení. Renziho vláda v podstatě následovala tuto tendenci a dále jí prohlubovala. Významně například snížila maximální možnou dobu zadržení neregulérních migrantů, což je možné považovat za nejvýraznější odklon od původního silně sekuritizovaného přístupu k této oblasti. Vývoj manifestací vládního přístupu v italské legislativě tak lze obecně považovat za mírný příklon k vstřícnějšímu přístupu k imigrantům spočívající především v prohlubování důrazu na jejich práva a ve vyšší reflexí jejich potřeb. Zároveň je ale nutné zdůraznit, že v této oblasti došlo jen k mírným desekuritizačním krokům, přičemž celkové nastavení přístupu zůstalo více méně konstantní, vzhledem k zachování klíčových pravidel s vysokou mírou institucionalizované sekuritizace.

Odpověď na třetí podotázku: Jak se změnila povaha konkrétních kroků, které italské vlády v souvislosti s neregulérní imigrací podnikaly? Je pak možné shrnout následovně.

V  oblasti praktických kroků reagujících na vývoj aktuální situace je oproti legislativnímu rozměru možné pozorovat některé výraznější kroky ilustrující postupně sílící příklon k humanitárnějšímu přístupu na úkor bezpečnostního. Ani zde však konkrétní změny ilustrující proměnu všeobecného přístupu není možné považovat za tak markantní, jako v rétorické rovině. Montiho kabinet se vzhledem ke své technické povaze držel nejvýrazněji ve směru nastaveném předešlou vládou a pokračoval tak v krocích implikujících silně bezpečnostní přístup k problematice. Nicméně, reflektoval také kritiku italského přístupu k migrantům mezinárodních organizací a institucí, což se ovšem projevilo jen velmi mírně. Všeobecně lze říci, že Montiho vláda zastávala v této oblasti spíše apolitické pozice bez vůle přicházet s vlastními řešeními. Vláda Enrica Letty se z počátku již více ubírala k zvyšování důrazu na lidská práva imigrantů, což ale souviselo podobně jako u Montiho vlády především s implementací unijních směrnic. Kromě toho se však praktické kroky činěné jeho vládou nesli spíše v neutrálním, či jen mírně desekuritizačním duchu v porovnání s postupy jeho předchůdce. Později ale u této vlády, vlivem externích událostí, došlo k významné proměně povahy konkrétních kroků od bezpečnostního k humanitárnímu přístupu. Postupy Renziho vlády je pak možné považovat za pokračování v tomto směru, přičemž vzhledem k italskému předsednictví radě EU byly zároveň výrazně navýšeny především aktivity cílící na hledání celoevropských řešení. Během předsednictví ale zároveň opět vyvstal i důraz na bezpečnostní aspekty, nicméně ne na úkor důrazu na humanitární rozměr problematiky. Touto vládou pak byla také ukončena humanitárně-vojenská operace Mare Nostrum a to i přes neexistenci její plnohodnotné náhrady, v čemž ale zásadní roli sehrála bezesporu především její vysoká nákladnost a rostoucí politická neúnosnost.

Odpověď na hlavní výzkumnou otázku je potom možné shrnout následovně.

Přístup italských vlád v období po roce 2011 se oproti přístupu Berlusconiho vlády jednoznačně ubíral směrem k vyššímu akcentování ne-bezpečnostních dimenzí problému, případně k nepodporování sekuritizované logiky přístupu k neregulérní imigraci a některé jeho aspekty je možné považovat i za přímé podrývání sekuritizovaného přístupu k ní. To je možné pozorovat poměrně jednoznačně v diskurzivní rovině adresování problému, méně zjevné je to pak v nediskurzivních manifestacích přístupů jednotlivých vlád, které nicméně ze své podstaty mají mnohem vyšší sklon k rigiditě, už kvůli tomu, že jsou v mnohem menší míře závislé na rozhodnutích jednotlivců. Nicméně, i zde je vývoj vládního přístupu možné považovat za postupnou desekuritizaci neregulérní imigrace, kterou ale zároveň není možné považovat za nijak radikální, protože klíčové imperativy přístupu Berlusconiho vlády k neregulérním imigrantům zůstaly nadále zachovány. Desekuritizační tendence nicméně byly nejvíce patrné u vlády Mattea Renziho, během které do Itálie přišlo téměř třikrát víc neregulérních imigrantů než v roce 2011, kdy byla imigrace vládou velmi intenzivně sekuritizována jak na úrovni diskurzu, tak na úrovni legislativních iniciativ a praktických kroků.

Na základě provedené analýzy je pak možné představit hlavní předpokládané a obecné příčiny změny v přístupu italských vlád ve sledovaném období, které jsou nicméně uvedeny za účelem poskytnutí podnětů pro případné další výzkumy v této oblasti. Nejsou tedy produktem závěrů ze zde představené analýzy, ale pouze z nich vycházejícím hypotetickým vysvětlením (tentative explanation).

Za významné determinanty proměny přístupu italských vlád je v nejobecnější rovině možné považovat změnu v dominantním zastoupení představitelů jednotlivých názorových proudů na tradiční ose pravice-levice ve vládě. Kabinety v kterých dominovaly levicové strany, jednoznačně směřovaly k vstřícnějšímu přístupu k migrantům. Významnou roli pak bezesporu sehrál i vztah jednotlivých vlád k EU, protože silně proevropské vlády měly větší tendenci přizpůsobovat se unijním směrnicím, které začaly více zdůrazňovat lidskoprávní standardy. Tyto vlády také více reflektovaly kritiky mezinárodních organizací a institucí, jež často směřovaly právě na úroveň dodržování práv v italských postupech vůči imigrantům. Zároveň se pak také nutně více zaměřovaly na hledání celoevropských řešení, přičemž se zdůrazňování humanitární tématiky ukázalo jako efektivnější pro získávání pozornosti EU i dalších členských států. Velký vliv na vstřícnější přístup k imigrantům pak měla i dlouhodobější zkušenost s tímto specifickým typem migrace, s čímž souviselo i hlubší porozuměním jejím příčinám, konkrétní situaci migrantů i jejich motivacím. To, zdá se, také podpořilo argumenty oponentů proti ultimatně bezpečnostnímu přístupu v rámci italské politiky, protože se hlavní obavy proponentů striktně bezpečnostního přístupu zatím nepotvrdily. Díky ní byly navíc také znesnadněna možnost přistupovat k problému jako k aktuální a mimořádné krizi, kterou je možné a nezbytné řešit prostřednictvím výjimečných opatření, i možnost využívat ji v populistických proslovech. Zcela zásadní vliv během sledovaného období nicméně sehrály externí události, resp. jejich vnímání, které vzhledem k jejich humanitárnímu pojetí významně posunuly přístupu italských vlády tímto směrem.

Tato práce usilovala o přispění k výzkumům o vládních přístupech k migraci, přičemž se zároveň snažila o motivování k dalšímu zkoumání v této oblasti. Lze totiž předpokládat, že se problematika migrace bude postupem času stávat stále významnějším a aktuálnějším tématem nejen pro státy EU, ale i globálně. Z tohoto důvodu také pokládá potřeby hledání nejvhodnějších přístupů nejen vlád, ale i dalších entit k ní, za stále palčivější, a nutnost zkoumání ideálních forem jejího zvládání za stále potřebnější. Kromě toho práce svým dílem přispívá k podpoře argumentům o tom, že konstruktivistická perspektiva obecně a sekuritizační teorie konkrétně je, i přes své nedostatky, velice přínosným a vhodným nástrojem pro analýzu a pochopení vládních přístupů v kontextu této problematiky, přičemž zároveň usilovala o podrobnější zprostředkování aktuálního stavu debaty o této teoretické perspektivě, a jejích předností, českému publiku. Výsledky této práce pak také podporují závěry o vhodnosti základních axiomů širšího metateoretického rámce těchto přístupů pro studium této problematiky i předpoklady o tom, že hrozby a (ne)bezpečnost jsou v této oblasti ze své podstaty neobjektivní a na úrovni diskurzu intersubjektivně konstruované fenomény, přičemž podrobné pochopení procesu jejich tvorby může významně přispívat k jejich lepšímu pochopení a tedy i efektivnějšímu zvládání.