Masarykova univerzita

1. Cíle práce

Předkládaná práce se zaměří na vývoj oficiálního přístupu italských vlád k problematice imigrace po roce 2011, přičemž navazuje na v minulosti uskutečněné analýzy italského přístupu k migraci během vlády Silvia Berlusconiho (2008-2011), které mapovaly právě proces prohlubování bezpečnostního přístupu k imigraci během tohoto období (Colombo 2012; Colombo 2013; Kaleta 2014; Kaleta 2015). Práce podobně jako zmíněné předcházející analýzy vychází z teorie sekuritizace, jejímž prizmatem bude interpretovat vývoj přístupu italských vlád. Konkrétně se zaměří na období od listopadu 2011 do konce roku 2014, které pokrývá vlády Maria Montiho, Enrica Letty a část období vlády Mattea Renziho. Důraz při tom bude kladen především na způsoby, jakými byla imigrace těmito vládami prezentována a jak se přístup k ní manifestoval v legislativních iniciativách i v konkrétních praktických krocích, jež tyto vlády v kontextu s imigrací podnikaly, se snahou o rozkrytí vývoje vztahu mezi otázkami imigrace a bezpečnosti v jejich přístupu a se zřetelem na vývoj tohoto vztahu v čase.

Práce se přitom omezí primárně na neregulérní imigraci přes Středozemní moře, ve smyslu způsobu překročení hranic, jejíž nárůst byl jedním z hlavních důvodů vysoké politizace této problematiky a obrovského zvýšení zajmu o ní v italském veřejném diskurzu. Termín neregulérní imigrace nicméně nechápe prizmatem italské legislativy, ale v souladu s rezolucí Parlamentního shromáždění Rady Evropy číslo 1509 z roku 2006 („Human Rights of Irregular Migrants“), jej užívá pro označování všech osob, které překročily hranice státu bez povolení, nebo během pobytu v jeho hranicích o toto povolení přišly (Parliamentary Assembly 2006). Práce tedy nerozlišuje mezi neregulérními, ilegálními a neoprávněnými imigranty stejně jako italská legislativa, ale všechny tyto kategorie souhrnně označuje za neregulérní imigranty. Takto definovaná kategorie tedy obsahuje jak uprchlíky, kterým bývá tento status zpravidla přiznáván až po úspěšném neregulérním překročení hranice, tak i jiné kategorie běženců. Ostatní formy imigrace budou prací záměrně upozaděny a výzkum se jim bude věnovat pouze okrajově a jen za účelem dotváření komplexity kontextuálního pozadí percepce neregulérní imigrace přes Středozemní moře.

Své výzkumné zaměření přitom práce volí také vzhledem k autorově předcházející analýze italského mediálního diskurzu ve zvoleném období, z níž vyplývá, že po roce 2011 docházelo v prezentaci tématu italskými médii k významnému rozvolňování vztahu neregulérní imigrace s bezpečností, a tedy k upouštění od percepce imigrace prizmatem bezpečnosti, i přes trojnásobný nárůst neregulérní imigrace v roce 2014 oproti roku 2011. Cíl mapovat vývoj pozic jednotlivých vlád k imigraci je proto daný především kotraintuitivním výsledkem vývoje mediálního diskurzu

Práce proto usiluje o identifikaci vývoje vztahu bezpečnosti a neregulérní imigrace v přístupu zmíněných italských vlád, a o jeho interpretaci optikou teorie sekuritizace Kodaňské školy dále obohacené a doplněné o kritické poznámky dalších teoretiků, kteří ji posouvají za původní rámec, jenž vzhledem k několika paradoxům a není sám o sobě pro empirickou aplikaci úplně vhodný. K dosažení vytyčeného cíle pak autor usiluje dospět prostřednictvím odpovědi na následující výzkumnou otázku a ji konstituující podotázky, které vycházejí především ze specifického přístupu ke zvolenému teoretickému rámci (blíže specifikováno v kapitole 2):

Jakým způsobem se vyvíjel vztah bezpečnost – imigrace v přístupu italských vlád k neregulérní imigraci od listopadu 2011 do konce roku 2014 (v kontextu konceptů sekuritizace a desekuritizace)?

1. 
   Jakým způsobem se vyvíjela prezentace vládní pozice k neregulérní imigraci?
   
2. 
   Jak se přístup k neregulérním imigrantům jednotlivých vlád proměnil v italské legislativě?
   
3. 
   Jak se změnila povaha konkrétních kroků, které italské vlády v souvislosti s neregulérní imigrací podnikaly?
   

Na první podotázku práce odpoví prostřednictvím identifikace toho, jakým způsobem jednotlivé vlády neregulérní imigraci rámovaly. K odpovědi na druhou pak hodlá dospět prostřednictvím analýzy vývoje s imigrací související legislativy, s důrazem na vládní iniciativy v této oblasti. K odpovědi na třetí pak skrze analýzu reálných kroků, které jednotlivé vlády podnikaly v oblasti mezinárodních dohod o imigraci s třetími státy, ve vztahu k EU, v kontextu s národními mechanismy pro management imigrace a dalších kroků, jimiž vlády nějakým způsobem reagovaly na aktuální vývoj situace v dané oblasti.

Doplňující ambicí práce je pak pokus o navržení hypotézy (tentative explanation), jež by se na základě představené analýzy pokusila o identifikaci hlavních důvodů vedoucích k proměně vztahu bezpečnost – imigrace v přístupu zkoumaných vlád. Sekundárním cílem je pak zprostředkování současné debaty o teoretickém rámci sekuritizace, která v českém kontextu není příliš akcentována, přičemž ji práce považuje za nezbytnou pro relevantní aplikaci konceptů sekuritizace a desekuritizace, především vzhledem k mnoha nekonzistencím v původní kodaňské konceptualizaci, velké fragmentaci jednotlivých ji následujících přístupů a interpretativní povaze práce.

Vzhledem k tomu, že specifický přístup vlád k imigraci nelze plně pochopit bez reflexe historického kontextu a jeho vývoje v minulosti, bude samotné analýze přístupu k imigraci italských vlád předcházet analýza historického vývoje přístupu k imigraci v Itálii, která bude reflektovat jak diskurzivní rozměr přístupu vládních představitelů s důrazem na vývoj v roce 2011, tak jeho konkrétní nediskurzivní projevy, přítomné v italské legislativě i v praktických politických krocích. Práce zde, vzhledem k dobrému zmapování problematiky, vychází především ze sekundární literatury. I přes nutně deskriptivnější charakter této části, byla tato shledána za nezbytnou i pro postihnutí komplexity kontextu, z něhož sledovaní aktéři vycházeli, a jež je nutně významně ovlivňoval. Tato část také poskytne nezbytný startovní bod analýzy, bez kterého by vzhledem k do velké míry relační povaze využívaných konceptů, nebylo možné sledovat změnu v přístupu.

Samotná analýza pak bude probíhat především v rámci mantinelů daných koncepty sekuritizace a desekuritizace, jakožto výchozích vodítek interpretace, přičemž vychází ze základního předpokladu, že i přes to, že například v EU je přístup k imigraci prizmatem bezpečnosti dlouhodobě institucionalizovaný (Mitsilegas 2014), není toto její vnímání automatické, přirozené, nevyhnutelné, ahistorické ani objektivní (Huysmans 2006, 81). Naopak, vychází z přesvědčení, že přístup k migraci prizmatem bezpečnosti je důsledkem vědomých voleb konkrétních institucí a jejich představitelů a pramení z rozvoje specifických diskurzů v historicko-sociálním procesu koncipování přístupu k ní (Blažek 2014). V Evropských společenstvích je toto vnímání imigrace možné pozorovat přibližně od 80. let, kdy začala být výrazněji delegitimizována a prezentována jako možné ohrožení vnitřního trhu, veřejného pořádku, národní i kulturní homogenity, sociální koheze, pracovního trhu, sociálních benefitů, a také často zmiňována v kontextu s terorismem, kriminalitou, či organizovaným zločinem.²