Masarykova univerzita

2.5. Analytický rámec de/sekuritizace imigrace

Vzhledem k velké roztříštěnosti v rámci jednotlivých proudů teorie sekuritizace a mnohosti různých forem jak sekuritizace tak desekuritizace bude práce usilovat o interpretaci analýzy oficiálního přístupu italské vlády k nelegální imigraci ve sledovaném období, pročež ale právě vzhledem k velké různorodosti představeného interpretačního rámce nepovažuje za vhodné vybrat pouze jeden z představených přístupů. Kvůli přijetí konstruktivistických východisek pro účely této práce i vzhledem k nekauzální povaze sekuritizačního rámce, jej také nehodlá jakkoli ověřovat či testovat, neboť to s přihlédnutím k jeho charakteristikám a vymezení této práce nepovažuje za možné. Základní východiska a mechanismy sekuritizační teorie proto neproblematizuje a přijímá je jako specifický interpretační rámec, který považuje za vhodnou a analyticky přínosnou perspektivu výzkumu nastavení přístupu italských vlád k imigraci. Využívá jej proto pouze jako vodítka pro empirickou analýzu. Práce tedy bude disciplinovanou interpretativní případovou studií (Kořan 2008, 33).

Pro účely práce byl vzhledem k různorodosti přístupů k sekuritizaci na základě apelů z prací Phillipa Bourbeaua (2014) či Lene Hansen (Hansen 2008) učiněn pokus o vystavění konkrétní analýzy na syntéze jednotlivých přístupů se snahou o překonání nejpalčivějších rozporů v rámci konceptualizací sekuritizace. Bourbeau poukazuje na dva základní společné aspekty logiky ovlivňující průběh sekuritiza

ních pohybů přítomné napříč všemi přístupy, které budou centrální i pro zde představenou analýzu. Těmi je performativní povaha de/sekuritizačních kroků (jak diskurzivních tak nediskurzivních) a přítomnost závislosti na předchozích vzorech (path dependency), především v kontextu specifických způsobů rámování a řešení problémů (Bourbeau 2014, 193-197). Při soustředění se na tyto dvě logiky lze do analýzy zahrnout historické dědictví vývoje přístupu k imigraci v Itálii, institucionalizované aspekty současného přístupu, legislativní ošetření problematiky i konkrétní diskurzivní i nediskurzivní de/sekuritizační kroky, v nichž se specifika přístupu manifestují. Všechny tyto aspekty tedy práce považuje za zásadní pro pochopení toho, jak je ve sledovaném období k imigraci v Italii přistupováno a jakým způsobem se přístup k ní vyvíjí.

Jak již bylo naznačeno, v kontextu imigrace je referenčním objektem sekuritizace primárně kolektivní identita konstruovaná na základě společné sounáležitosti za současného vymezení se proti „těm druhým“. V nejobecnější rovině proto tato práce považuje za sekuritzační krok situaci, kdy jsou pragmatické kroky činěny za účelem zajištění bezpečnosti pro určitou vlastní skupinu „my“ proti hrozbám, jež jsou neseny skupinou cizí, která je vymezena na základě nepříslušnosti do skupiny referenční, přičemž jsou tyto hrozby natolik závažné, že k jejich řešení je třeba využívat mimořádné prostředky nepodléhající běžným mechanismům demokratické kontroly (Huysmans 2006, 46-9). V praxi proto může jít například o řešení imigrace v rámci mimořádného krizového stavu, zamezování možnosti dohledu mezinárodních organizací či novinářů nad zacházením s migranty, prezentace imigrace jako existenčního ohrožení, ale i přítomnost excitované rasistické, xenofobní či nacionalistické rétoriky ve vyjádřeních o imigrantech. Za desekuritizaci pak považuje situaci, kdy pragmatické kroky směřují k odstranění krizovosti, výjimečnosti a zpochybňují vnímání problematiky jako existenciálně ohrožující, přičemž zároveň usilují i o dekonstrukci původně vytvořeného vnímání identity „těch druhých“, či alespoň o redefinici přístupu k ní mimo logiku zabezpečování se proti ní. Případně také situaci kdy je nově kladen důraz i na bezpečnost skupiny, vůči které v minulosti docházelo k sekuritizaci, a začínají být nově zdůrazňována i její práva či představovány individuální příběhy jejích zástupců, například s důrazem na problémy, s nimiž se kvůli předešlé sekuritizaci potýkají. Desekuritizace nicméně také vyžaduje, aby jí předcházela sekuritizace. Sekuritizaci a desekuritizaci zároveň práce nepovažuje za binární kategorie, ale spíše za určité kontinuum umožňující různé intenzity i míry de/sekuritizace imigrace (Bourbeau 2011, 18).

Vzhledem k induktivnímu přístupu k problematice práce tedy považuje za vhodnější uvažovat o všech představených dimenzích a variantách de/sekuritizace zároveň, aby nedošlo k redukování analytického potenciálu interpretace pouze na určité její formy. Autor si je vědom, že se zvolením tohoto přístupu se pojí významný limit práce, kterým je především omezení možností zobecnění provedené analýzy i její využitelnosti k následným komparativním studiím, které plyne především z absence jednoznačné definice přístupu práce k dvěma hlavním valenčním pólů sekuritizační teorie, jimiž práce zvolený případ interpretuje a absence určení jednoznačných je implikujících indikátorů. Nicméně vzhledem k problematičnosti jednotlivých představených přístupů k sekuritizační teorii, omezenému zaměření analýzy a volbě interpretativistického přístupu k problematice, bylo v rámci této explorační práce, vedené primárně zájmem o daný případ, upřednostněno zvolení holističtějšího přístupu k výchozím teoretickým konceptům před důslednější formalizací.

Takto syntetizující přístup bylo nicméně možné zvolit pouze díky relativně omezené ambici práce, jejímž cílem je primárně identifikace různých forem de/sekuritizačních pohybů oficiálních představitelů italské vlády, což komplexní povahu celkového společenského prostředí výrazně redukuje a omezuje pouze na jednoho aktéra. Analýze tak práce podrobuje pouze výsek sekuritizace určitého problému, jež jinak ve své komplexitě prostupuje celým sociálním polem, jak zdůrazňují především sociologičtěji orientovaní teoretici. V případě, že by práce usilovala o komplexní analýzu sekuritizace v italské společnosti, byla by tedy relevantní syntéza jednotlivých přístupů k ní v rámci jednoho textu velice obtížná a pravděpodobně neuskutečnitelná.

Vzhledem k tomuto omezení rozsahu analýzy je nicméně možné vycházet z postrukturalistického důrazu sekuritizační teorie na analýzu primárně ilokučního rozměru de/sekuritizačních kroků, a tedy omezit význam jejich přijetí publikem, což je při zaměření analýzy na pozice jednoho de/sekuritizačního aktéra vhodnější. Zároveň je ale díky tomu také možné reflektovat i apel sociologických přístupů zdůrazňujících zásadní význam reálné praxe, související legislativy a historického kontextu.¹²