Univerzita palackého V olomouci

2. 2 Katarakta – historií k současnosti
Katarakta = vodopád, tento název vznikl v období středověku z latinského překladu starých arabských a řeckých dokumentů. Onemocnění bylo přiřazeno k padající vodě měnící svoji barvu na bílou. Příčina oslepnutí se přikládala blance nepropustné pro světlo, která se nacházela před oční čočkou, a dostávající se z mozku do oka nejen vodou, ale i hlenem. Starověcí lékaři šedavé zkalení považovali za sufuzi (latinsky suffusio = zalití, zaplavení), která byla vytvořena mezi čočkou a zornicí.
Obrázek 3. Lidské oko s kataraktou (www.klinikazdravi.cz)

První operace katarakty ostrým nástrojem byla považována nejen za nejstarší operační zákrok v samotné oftalmologii, ale rovněž i v celé historii lékařství.

Písemné záznamy, o tom, že lékaři ve starověku používaly chirurgické metody byly zaznamenány například v rukopisech Celsuse (25 př.n.l. – 50 n.l.). Veškeré popisy tehdejších pracovních postupů a používaných technik se však do současnosti nezachovaly.

Před více než 2000 lety v antickém Řecku, v Indii a Arabských zemích bylo prováděno odstranění katarakty metodou tzv. reklinací čočky přes pars plana. Podstatou bylo uvolnění čočky ze závěsného aparátu a její následný pád do sklivcového prostoru. Tímto odstraněním čočka nebránila průchodu paprsků světla dopadající na sítnici a pacient viděl, alespoň neostře.
Obrázek 4. Reklinace čočky (www.pes-oko.cz/Historie)

Jedním z důvodu této jednoduché operační techniky bylo i to, že při zrání šedého zákalu dochází k narušení závěsného aparátu čočky.

Pracovní postup metody byl zhruba následující. Ranhojič před samotným výkonem na oko dýchal a masíroval jej palcem. Jeho pomocník držel operovanému pevně hlavu a samotný operovaný se musel upřeně dívat na špičku svého nosu. Ranhojič zavedl ostrý předmět do zornice a zkalenou oční čočku vtlačil do nitra oka. Metoda byla nenáročná nejen na vybavení, kdy stačila ostrá jehla sterilizována v plameni, ale i na léky. Jelikož v bělimě, která se během operace propichovala, je jen minimální množství nervových vláken a tudíž nebylo třeba při výkonu používat žádná anestetika, ani jiné léky. Tato metoda se ještě dodnes provádí u některých civilizací v rozvojových zemích.
Obrázek 5. Operace šedého zákalu (Česká oční optika, 2006)

Rovněž také došlo k objevení záznamů o aspirační metodě jehlou. Při nezdaru spadnutí celé čočky do sklivce byla čočka rozkouskována a odsávána dutou jehlou. První popisy uvedené metody zaznamenal arabský lékař Ammar, žijící v letech 996 – 1020 n.l.. Tato metoda byla označována za barbarskou a nedůstojnou. I přes velmi dobré vědomosti anatomie i fyziologie vidění a rozpoznání správného času k provedení operace, docházelo velmi často ke komplikacím, které končily zanícením oka s následnou celkovou slepotou. Za správný čas provedení operace bylo považováno stádium, kdy již byla zornička vyplněna doběla zkalenou čočkou. K pooperačnímu úspěchu bylo možno v té době zařadit vidění kontur postav a obrysů jednotlivých předmětů. Ranhojiči „odstraňovači“ jak se jim také říkalo, byly společensky na docela nízké úrovni, cestovali od města k městu, kde nabízeli své služby. Ve 12. a 13. století byla aspirační metoda používána převážně Syřany.

Poznatky z doby antiky byly považovány za nedotknutelné dlouhou dobu a až okolo roku 1656 anatom Rolfinck z Jeny potvrdil domněnku Francouze Quarreho, že onemocněním je postižena oční čočka. S tímto souhlasil i pařížský lékař Pierre Brisseau, který v roce 1700 provedl pitvu vojáka se zaměřením na jeho zkalenou oční čočku a tento názor potvrdil.
Dne 8. 4.1747 Francouz Jacques Daviel (1696 – 1762) přišel s novou metodou léčby, kterou i jako první publikoval. Metoda pojednávala o tzv. extrakci šedého zákalu nazývána extracapsular cataract extraction (ECCE).

Při operativním zákroku došlo k odstranění obsahu zkalené čočky ven z oka velkým řezem, prázdné a čisté pouzdro původní čočky bylo v oku ponecháno, a když se časem zakalilo, musel být v něm další operací udělat otvor, aby světlo mohlo dopadat na sítnici (Tihelková – časopis LEXUM, 2010). K vylepšení metody ECCE přispěl oftalmolog německého původu Albrecht von Graefe (1828 – 1870), který zdokonalil extrakapsulární techniku, když zavedl operační nůž a tím docílil dokonalejší adaptaci okrajů operační rány a výrazného snížení výskytu komplikací. Z důvodu lepšího hojení museli mít pacienti po dobu cca 1 měsíce oko zavázané až do doby než se rána zcela zhojila.

Současně začala být používána také nová operační metoda pojmenovaná intracapsular cataract extraction (ICCE), kdy po extrakci nezůstává v oku nic z původní čočky. ICCE poprvé aplikoval v roce 1753 v Londýně Samuel Sharp, který zkalenou čočku z oka vyloučil i s pouzdrem přes limbální incizi tlakem palce. S postupem času se během operace zavedlo používání svalového háčku, který dokázal mechanicky přerušit závěsný aparát a následně vytlačit čočku ven z oka přes incizi dolního pólu. Svalový háček první použil Henry Smith, což byl sloužící voják v Indii. Jeho postup se značí jako Smithova indická operace a byla používána převážně na přelomu 19. a 20. století.

S vývojem oftalmologie a jednotlivých operačních metod byla do praxe zavedena Frederikem Verhoeffem a Jeanem Baptistem Kaltem intrakapsulární extrakce čočky pinzetou. Při operačním výkonu byla pinzetou uchopena čočka za okraj pouzdra a kývavými pohyby ze strany na stranu byla uvolněna ze závěsného aparátu a extrahována ven. Vrcholem provedení ICCE byl nástup podtlakové metody extrakce savičkou (erysifákem). K dalšímu vylepšení došlo v roce 1961, kdy polský oftalmolog Tadeusz Krwawicz začal používat na tehdejší dobu poměrně převratnou metodu zvanou kryoextrakce. Čočka se po otevření oka rozsáhlou incizí na rozhraní bělimy a rohovky zmrazila tekutým dusíkem na speciální sondu a kývavými pohyby byla z oka celá vytažena. Po operaci vznikl tzv. bezčočkový stav zvaný afakie, kterou bylo možné korigovat pouze silnými brýlemi nebo kontaktní čočkou.

Do 80 let minulého století byla tato operační metoda katarakty považována za zcela standardní. V současné době se chirurgická technika používá spíše výjimečně a úspěšně se využívá převážně v případě extrakcí subluxovaných a luxovaných čoček. Velikou nevýhodou je vznik poměrně rozsáhlé operační rány s vyšším rizikem vzniku komplikací, zejména pooperačních optických vad oka.

Přelom v léčbě šedého zákalu znamenal vznik nitroočních čoček. Více o rozvoji nitroočních čoček je popsáno v kapitole 2.5.3 Umělé nitrooční čočky a historie jejich implantace. Ve snaze snížit množství pooperačních komplikací a vložit do oka umělou nitrooční čočku přešlo se z metody ICCE k metodě ECCE, ovšem značně vylepšené.

Moderní extrakapsulární technika se zaměřuje hlavně na snížení výskytu peroperačních krvácivých nebo jiných komplikací a dále k usnadnění uložení umělé nitrooční čočky. Původní čočkové pouzdro je zachováno, což je velmi významné k implantaci umělé čočky do fyziologicky přirozené části oka. Zachování zadního čočkového pouzdra vytvoří mechanickou překážku, která zabrání proniknutí sklivcových hmot do přední oční komory a vzniku následných komplikací. K rozvoji významně přispělo zavedení používání operačního mikroskopu při výkonu samotném. Revoluci ve vývoji operační techniky způsobil Charles Kelman, který roku 1967 zavedl do praxe metodu fakoemulsifikace (jedná se o techniku využívající ultrazvukovou energii, která pomocí jehly rozdrtí jádro čočky a fragmentovaná hmota je odsátá aspirační jehlou). Nová technika ECCE lišící se od standardní metody ECCE minimalizací délky rohovkového řezu a způsobem odstranění čočkového jádra společně s implantací umělé nitrooční čočky se používá dodnes.