Obecná psychologie jako věda – postavení psychologie V rámci ostatních věd Psychologie má svoji historii

Základní vlastnosti teorií osobnosti

Co je to osobnost

Jak funguje osobnost

Proč tak funguje.

 

Vztah mezi teor osobnosti a teor poradenství

Poradenské teorie stavějí na teoriích osobnosti. Poradci, kteří chtějí své podpůrné intervence účinně strukturovat, potřebují mít jasnou představu o souhře osobnostní dynamiky u svých klientů – rozumět jejich motivaci, odezvě na ohrožení , mechanismům zvládání atd.

 

Ve vztahu poradci – klient se teorie osobnosti soustřeďují na to, co se děje ve vnitřním světě klientů. Oproti tomu teorie poradenství se soustřeďují na postoje, dovednosti a techniky, jejichž by měli poradci užívat.

 

 

Psychoanalytická teorie- Sigmund Freud

1856-1939

Pochází z židovské rodiny. Poměrně starší a přísný otec, láskyplná matka.Většinu svého života trávil ve Vídni, nikdy se však necítil být Vídeňanem, měl záporný postoj k náboženství.

Ač byl Freud ve své lékařské kariéře velice úspěšný, nikdy nebyl opravdu přijat svými kolegy. Nadto byl neschopen udržovat dlouhodobá přátelství.

Po větší část své dospělosti byl Freud nemocen. Trpěl rakovinou čelisti, také trpěl problémy se srdcem, kouřil až dvacet doutníků denně, přesto dokázal prožívat klidný a oddaný vztah k manželce Martě a měl s ní šest dětí.

 

 

 

 

 

Hlavní body Freudovi teorie

• 
  Fyziologický determinismus – hlavními determinanty chování a vývoje osobnosti jsou fyziol. síly , které mají vliv na lidský život.
  
• 
  Sexuální povaha duševní energie – libido –psych.energie sex.povahy a oživuje všechny osobnostní funkce
  
• 
  Nevědomí – Fredův pohled na osobnost lze přirovnat k ledovci, vrcholek, který vyčnívá nad hladinu, se nazývá vědomí. Je to ta část osobnosti, kterou si jedinec plně uvědomuje.
  

Vrstva pod ní se nazývá předvědomí. Obsahuje myšlenky , rozhodnutí, zážitky nebo konflikty, které si člověk kdysi uvědomoval, ale pak je zapomněl. Může si je však bez větších obtíží vybavit.

Rozsáhlá spodní vrstva ledovce je nevědomí. To je bludiště představ, zkreslených obrazů skutečnosti a přání, která jsou mimo oblast uvědomování jedince. Přesto má však nevědomí silný motivační vliv na funkci osobnosti a na chování člověka.

Struktura osobnosti

Podle Freuda je osobnost uzavřeným systémem. V osobnosti existují tři subsystémy, které jsou mezi sebou v neustálém boji.

• 
  id – iracionální nepřístupná část naší osobnosti. Z hlubin nevědomí se id domáhá okamžitého a úplného uspokojení svých tužeb. Je iracionální a řídí se principem slasti. Ve svých usilování o slast se id nijak nestará o potřeby druhých lidí . Kojenec může být popsán jako ryzí id.
  
• 
  Ego – se řídí principem reality. Je racionální, působí na vědomé úrovni, zvažuje činy a jejich následky a ukládá do předvědomí zapomenuté události a osobní zážitky , které si pak může vybavit. Dobře rozvinuté ego je známkou zdravé osobnosti.
  
• 
  Superego – obsahuje omezení a zákazy ukládané dítěti v raném věku rodiči. Nebo také pochvaly za dobré chování. Posléze zvnitřněné zákazy a příkazy – superego vědomé , superego nevědomé – čistotnost, věci, které děláme nevědomě.
  

Princip dokonalosti – superego je moralizující síla osobnosti

Málo rozvinuté – lidé cítí málo viny po mravních přestupcích

Hodně rozvinuté – perfekcionisté

 

 

Intrapersonální konflikty

Id versus ego – id se dožaduje okamžitého uspokojení potřeby , ego na základě testování reality se snaží tento požadavek upravit.(krást nebo počkat až na to budu mít)

Id versus superego – potřeba id je blokována , protože je něčím neetickým, co se nesmí.(krást?nesmím znám přece přikázání)

Ego versus superego – k tomu dochází , když si lidé přejí pustit se do něčeho , co rozumově hodnotí jako etické, avšak mohou se přitom cítit provinile v důsledku zákazů zvnitřněných dříve v průběhu jejich příliš moralizující výchovy.(chci něco co mi připadá etické avšak v důsledku minulého zákazu se cítím provinile

 

Pudy – jsou vrozené, patří k id, uvědomujeme si je jako psych projev tělesného napětí. Vyčlenil dva zákl

• 
  Éros – pud života, řídí se principem slasti, jeho hlavní zaměření je sexuální, vedoucí k intimnímu spojení . éros je spjat s různými částmi těla, nazývanými erogenní zony.
  
• 
  Thanatos – vyznačuje se destruktivitou, a řídí se principem nirvány, projevuje se zlostí, agresivním chováním, které může být zaměřeno vůči druhým nebo sobě samému.
  

 

 

Vývoj osobnosti

• 
  Orální stadium – zahrnuje rty a vnitřek úst – slast s přijmem potravy, sání a polykání, končí  odstavením dítěte, když rostou zuby, stává se zdrojem bolesti.
  
• 
  Anální stadium – slast ze spontánního vyprazdnování střev. Nakonec však je i tento zdroj uspokojení nácvikem čistotnosti odstraněn.
  
• 
  Falické stadium – dítě zaměřuje pozornost na genitální oblast. Zkoumá a pěstuje sexuální fantazie. Oidipův konflikt, Elektřin konflikt. Později se řeší procesem identifikaci s rodičem stejného pohlaví.
  
• 
  Období latence – libido je odváděno do školní práce, do skupinových činností.
  
• 
  Genitální stadium – začíná v pubertě, libido propuká s novou silou. Jedinec je zaměřen heterosexuálně.
  

 

 

Obranné mechanismy

• 
  Vytěsnění – ego namísto užití testováním reality vytlačuje ohrožující myšlenku nebo přání do nevědomí. Neodstraní libido, a mezi id a ego dojde k přetahování, což se projeví úzkostí.
  
• 
  Sublimace – převedení libida ze sexuálního uspokojení do činnosti, které si společnost cení.
  
• 
  Regrese a fixace – ohrožení v genitálním stadiu zesílí, ego má sklon se vracet do nižších vývoj oblastí,
  
• 
  Úzkost a strach – strach má určitý předmět, kterého se obává, úzkost – reakce na nerozpoznané či pouze imaginární ohrožení. Neurotická úzkost – nedokážou ovládnout své pudy a obávají se trestu od společnosti. Morální úzkost – pocit viny, který v nich vzbudí superego.
  

 

 

Povaha snů – nevědomé přání osoby a jejich splnění. Sny mají

Zjevný význam – srozumitelný jedinci, který měl sen – zážitky ze dne

Skrytý význam – úkol pro terapeuta

 

Parapraxe – chybné úkony – košík vezmeme ze samky atd

Verbální obdoba parapraxe – „freudovské přeřeknutí“

 

 

Analytická teorie – Carl Gustav Jung(1875 – 1961)

 

Život – Švýcar, důkladný, tvrdě pracoval, analyzoval své sny. Byl univerzitním profesorem, klinikem, hodně cestoval , studoval kultury indiánských kmenů v Americe , v Africe.

Kromě psychologie se zajímal o filozofii, antropologii, historii, náboženství, mytologii, Jungova teorie patří k nejhůře pochopitelným, abstraktním teoriím.

 

Osobnost – psyché = samostatný systém

Struktura osobnosti –

1. 
   Ego ich – já
   
2. 
   osobní nevědomí
   
3. 
   kolektivní nevědomí
   
4. 
   bytostné já, které spojuje vědomí s nevědomím
   

 

 

kolektivní nevědomí – tuto část psyché jsme zdědili. Jsou to veškeré pozitivní i negativní zkušenosti, které si lidstvo od prvopočátků předává. Na rozdíl od Freuda, který bere počátek od fyzického narození.

 

1. 
   Instinkty
   
2. 
   Archetypy
   

persona – maska – pomáhá jedinci uchovat si svou individualitu, skrýt pravou povahu jedince

animus, anima –

stín – představuje animální stránku v každém jedinci – tendence k primitivním formám života(Fredova pudová stránka osobnosti)

 

osobní nevědomí – jedinec získává z citů, myšlenek, interpersonálních zážitků vytěsněných potlačených (Fredovo předvědomí)

komplexy – vymkly se kontrole osobního nevědomí , vznikají z často traumatických zážitků, představují neukončené záležitosti.

 

Ego, bytostné já

Bytostné já je nadřazeno egu, uchovává rovnováhu v životě,

Ego, jakožto vědomá mysl je odpovědné za trvalou identitu jedince a za její chování – uvažování, cítění, rozhodování atd

 

Dvě základní etapy vývoje osobnosti podle Junga

1. 
   do 40 let života (první polovina života kde jde do popředí jeho EGO
   
2. 
   nad 40 let – druhá polovina života, zájmy se mění z především hmotných a praktických starostí směrem k filozofickému, kulturnímu nebo náboženskému
   

 

Jungova typologie – extrovert, introvert

- nikdy neexistují samostatně

 

Přesouvání duševní energie

Vytěsnění – není to zdravý způsob přesouvání energie , vyvolává nežádoucí napětí v nevědomí,přesouvá se do ega a může ovlivnit vědomé procesy

Sublimace – přesunutá energie je využita ke hodnotnějším účelům

Symbolizace – energie se přesouvá do rituálních tanců, náboženských obřadů.

 
8.

Individuální psychologie – II. Víděňská škola

Alfred Adler 1870-1937

 

2 vídeňská škola

Život – měl soc uspokojivé dětství, i když trpěl křivicí, vrstevníci ho mezi sebe vlídně přijímali. Vystudoval Vídeňskou univerzitu, a pracoval jako oční lékař.

Několik let spolupracoval s Freudem, nikdy se však nepokládal za Freudova učedníka.

Velice se zajímaly spisy Marxovi a ideologie socialismu.

Adler byl velmi náladový člověk, čímž trpěla hlavně jeho rodina. Manželka Raissa Epsteinová ho dokonce na nějakou chvíli opustila, ale navzdory všem problémům spojených s jejími rozdílnými názory na mužskou nadvládu, Adlerovou vysokou pracovní vytížeností, se vrátila a vytvořily spolu harmonický vztah a vychovali tři děti.

Adler velmi mnoho přednášel, vytvořil dětské poradny, zemřel při přednáškové cestě po VB.

 

Hlavní body Adlerovi teorie –

 

• 
  Usilování o nadřazenost – překonávání pocitu méněcennosti zakotvených v dětství(ne pudové motivy a princip slasti jako u Freuda)
  
• 
  Společenský důraz – usilování o nadřazenost prospívá jedinci pouze tehdy, když je soc zaměřeno(činy prospěšné lidem)
  
• 
  Cílevědomost – k porozumění chování jednotlivců musíme znát jedinečné cíle.
  
• 
  Sourozenecké pořadí – ukazatel jejich budoucích postojů a vzorců chování
  

 

Vývoj osobnosti –

 

• 
  Pocity méněcennosti – dítě má vrozeně méněcenné orgány org soustavy, žlázy s vn sekrecí,což vytváří v raných stadiích dítěte situaci, již se normální pocit slabosti a bezmoci mimořádně zesiluje a rozrůstá se do hluboce prožívaného pocitu méněcennosti – pocit nedostatku - rozšířil tento pojem do celého života člověka, pokládal je za motivační činitel, který lze najít v každém lidském výkonu.
  

• 
  Usilování o nadřazenost – pocit nedostatku se jedinec snaží proměnit za situaci dostatku, a to zdravě – vede k růstu a sebeuskutečňování osobnosti
  

Nezdravě – regresivní projevy

• 
  Sobecké usilování o nadřazenost – antisoc usilování o nadřazenost vedou k poruchám, k přecitlivosti, k nesnášenlivosti a postavení proti celému světu. Např rozmazlené dítě – nikdy se nenaučilo spolupracovat ani nepochopilo nezbytnost spolupráce.
  

 

Cíl vývoje osobnosti

 

• 
  Soc cit – zákl znak dobře přizpůsobené osobnosti, utváří se jež v dětství, pan Adler definuje soc cit jako spolupráci jedince as druhými. důležitou úlohu hraje matka(poskytnout dítěti zkušenost s důvěryhodnou druhou osobou, postupně široké okolí)
  
• 
  Individuální životní styl – zahrnuje znaky, rysy a způsoby chování, vyjadřující pokusy o kompenzaci, kterých člověk užívá k překonání pocitů méněcenností a k usilov o nadř
  

Fiktivní finalismus – cíle, které si pro sebe lidé volí jsou často fikcí, ale Adler je pokládá za užitečné. Např Poctivostí nejdál dojdeš je fiktivní cíl, který nemusí vést k očekávanému výsledku, ale pomáhá úspěšně projít obdobím dospívání.

Sourozenecké pořadí- starší, nejmladší mají sklon k poruše přizpůsobení

Starší – citově strádá

Prostřední – větší usilování o úspěch

Nejmladší – rozmazlené

 

 

Uplatnění v poradenství – soc cit, výchova dětí rodiči rozvíjející důvěru, důraz na cílevědomost, kompenzace slabosti v jedné oblasti usilováním o vyniknutí jiné, přijímání výzev života, sourozenecké pořadí jako vodítko k vysvětlení jejich chování

 

 

Behaviorismus - psychologický směr, kde základem studia je vnější chování jedince, zdůrazňující pojmový rámec podnět-reakce

 

Behaviorismus se obvykle vymezuje jako myšlenkový směr, který uznává pozorovatelné chování “živých organismů” za jediný oprávněný předmět zájmu psychologie.

Veškeré lidské chování probíhá podle zákonitostí, z nichž mnohé jsou již známy.

Lidské chování může být naučeno a odnaučeno, protože je výsledkem objektivních činitelů, které je determinují.

Behaviorismus se prohlašuje za vědecký a deterministický, protože “svobodné” lidské reakce na podněty jsou nepatrné a řídké, “determinismus je plodnou pracovní hypotézou”.

Osobnost nemá v behaviorálním pojetí reálnou existenci a nepokládá se za zdroj lidského chování. Je to pouze pojem vyvozený z vnějšího pozorovatelného a měřitelného chování. Behaviorismus zdůrazňuje empirické zkoumání, kterým je i terapie.

 

Uplatnění v poradenství

Protože behaviorismus nabízí systematicky uspořádanou technologii k dosahování poměrně rychlých změn v chování, uplatňuje se velkou měrou ve výchově a vzdělávání i v poradenství.

Nejvýznamnějšími postavami behaviorismu jsou I. P. Pavlov; C.L. Hull a B.F. Skinner.

 

 

Ivan P. Pavlov (1849-1936)

Pavlov, ruský fyziolog, stoupenec materialismu, tvrdil, že všechny duševní jevy je třeba vysvětlit jako výsledky hmotných procesů. Neuznával existenci duše.

Jeho teorie klasického podmiňování je založena na spojení dvou podnětů. Ten, co vyvolává odezvu svojí povahou, nazval Pavlov nepodmíněný podnět. Prováděl pokusy s hladovým psem a všiml si, že mleté maso u něj vyvolává slinění. Druhý podnět je neutrální, když je potom podán současně s nepodmíněným podnětem, způsobí to, že získává podnětovou účinnost díky spojení s nepodmíněným podnětem. Ten nazývá podmíněný podnět. V Pavlovových pokusech byl opakovaně spojován zvuk zvonku s podáním masa. Pes slinil po zazvoněni zvonku, i když žádné maso nedostal. Tato odezva mu byla podmíněnou odezvou. Pavlovova škola, má stále svou platnost, obecně se dnes soudí, že všechno se podle ní nedá posuzovat.

 

 

 

 

Clark L. Hull (1884-1952)

Hull rozpracoval základy teorie učení, které potom zužitkovali Dollard a Miller. Zaujaly ho Pavlovovy výzkumy podmíněných reflexů u zvířat, shodoval se s ním na rozhodující úloze podnětů, avšak oproti Pavlovovi uplatnil sled S-R na lidské chování. Lišil se od Pavlova i vysvětlením, jak podněty působí na organismus. Podle je názoru spočívá účinnost podnětů v tom, že jsou spojeny s procesy redukce pudových potřeb vrozených organismu. Hull tedy chápal učení jako výsledek zpevnění reakcí prostřednictvím redukce pudových potřeb. Učení nastává tehdy, když organismus získává odměnu prostřednictvím redukce síly pudové potřeby. Dále vysvětluje, proč organismus reaguje anticipačními reakcemi, jež předstihují samotný proces snížení síly pudové potřeby. Spojení podnětu, odezvy a odměny vede ke vzniku mnoha návyků v chování jedinců. Hullovo zkoumání se rozšířilo i na odklad zpevnění v procesu učení a k analýze chování jakožto řetězu menších článků S-R.

 

B. F. Skinner (1904-1990)

Skinner je tvůrcem teorie operantního podmiňování, založené na Thorndikeově instrumentálním podmiňování. Předpokládal, že organismus produkuje spontánní chování, které není vyvoláváno rozlišitelnými podněty. Takové prvky chování se nazývají operanty. Klíčovým pojmem Skinnerovy teorie je zpevnění. Pozitivním zpevněním je odměna; negativním zpevněním je odstranění nepříjemného podnětu. Je-li operant zpevněn, pravděpodobnost dalšího výskytu takového chování vzrůstá. Zpevňující činitel přebírá roli podnětu a zpevněné chování odpovídá podmíněné odezvě. Skinner vytvořil množství rozvrhů zpevňování, a to závislých na průběhu času – zpevňování v pevných a v proměnlivých intervalech – nebo založených na počtu odezev – poměrové zpevňování. Jiná Skinnerem vytvořená strategie se jmenuje postupná aproximace (přibližování se cílovému chování). Chování se postupně tvaruje tím, že se zpevňují pokroky, které jedinec činí směrem k žádanému konečnému chování.

Základní rozdíl mezi Pavlovovou a Skinnerovou teorií podmiňování lze vyjádřit takto: 1. K zamezení vyhasnutí podmíněné odezvy se v Pavlovově klasickém podmiňování užívá posilování podnětu, tj. opakovaného spojení podmíněného podnětu s nepodmíněným podnětem. 2. K zamezení vyhasnutí podmíněné odezvy se ve Skinnerově operantním podmiňování zpevňuje odezva podle některého z rozvrhů zpevňování.

 

John Dollard a Neal E. Miller

Jejich myšlenková orientace vycházela z behaviorismu, ale rozhodli se prodělat psychoanalytický výcvik, a tím v sobě spojovali dva protichůdné světy ideologie vědy. Ústředním tématem je proces učení založený na sledu podnět – odezva, jejž užívají k vysvětlení hlavních otázek fungování osobnosti: 1. intrapsychických pochodů, 2. povahy a vývoje osobnosti, 3. nevědomí, 4. vzniku neuróz.

Proces učení: Učící se jedinec musí být k odezvě puzen a za její provedení za přítomnosti signálu potom odměněn. To lze prostě vyjádřit výrokem, že aby se někdo učil, musí něco chtít, něčeho si všimnout, něco udělat a něco získat. Přesněji vyjádřeno, těmito činiteli jsou pudová potřeba, signál, odezva a zpevnění

Podnět

Odezva

Zpevnění

Signál

Návyk

 

Pudovou potřebou myslí jakýkoliv silný podnět, který vyvolává odezvu. Také bývá nazýván motivace. Vše může motivovat, patří do této kategorie potřeb. Některé pudové excitace jsou vnější události, např. elektrická rána nebo rozčilující hlasitá hudba apod. Jiné jsou vrozené a nazývají se primární pudové potřeby, jako třeba bolest, hlad, žízeň, mráz nebo sexuální touha. Na základě primárních pudových potřeb si jedinec učením osvojuje sekundární potřeby.

Signály rozhodují o tom, kdy, kde bude jedinec reagovat a kterou odezvu uskuteční. Signál je také motivačním činitelem, jeho hnací síla je však specifičtější. Každý signál má svůj způsob, jak modifikuje motivační sílu podnětu. Mezi pudovými potřebami a signály je těsný funkční vztah. O potřebě, která vyžaduje značně specifickou odezvu, se říká, že má též význam signálu, na druhé straně signál může působit tak intenzivně, že se stává potřebou, která sama pudí jedince k činu.

Odezva je vyvolávána motivační silou pudové potřeby a směrovým působením signálu. Aby došlo k učení, je důležité, aby proběhla nějaká odezva. Učení se nemůže uskutečnit, není-li tato odezva zpevněna. Podle autorů závisí úspěch vyučování a terapie značnou měrou na umění odborníků vyvolat

u žáků vhodné odezvy, které poskytnou příležitost ke zpevnění. Některé intrapersonální, skryté odezvy mohou spustit sled vnitřních dějů, např. strach, který je vyvolán vnější potřebou. Strach, který je původně odezvou, se stává signálem a vyvolává jednu či více vnitřních odezev, než pak organismus učiní odezvu vnější.

Zpevnění je každá událost, která posiluje tendenci k opakování nějaké odezvy. Znamená redukci (pudové) potřeby.

 

 

Ivan P Pavlov (1849 – 1936)

 

Za svou filosofii přijal materialismus, všechny duševní jevy se nechají vysvětlit jako výsledky hmotných procesů

 

Teorie klasického podmiňování -Založena na spojení dvou podnětů

nepodmíněný podnět – maso předhozené hladovým psům vyvolá slinění

podmíněný podnět – je zvuk zvonku při podávání masa

podmíněná odezva – slinění při zvuku zvonku, musí se ale udržovat společně s nepodmíněným podnětem

 

Osobnost – její podstata a vývoj

podle přístupu kognitivní teorie je chápána jako výsledek procesů učení, při němž jsou určité reakce zpevňovány, jiné odstraňovány.

 

Neurózy, nevědomé konflikty, od dětských konfliktů k neurózám v dospělosti

Dítě používá věci, objevuje jejich vlastnosti, postupně třídí svá kognitivní (poznávací) schémata, aby dosáhlo rovnováhy mezi strukturou svých činnosti a vlastností věcí. To je akomodace. Poznává vztahy mezi sebou a věcmi, později i mezi věcmi a samotnými jevy, včetně sociálních situací, sebe sama a svého místa ve světě.

. Beck (1964), Young (1990) pojem schéma označuje jako „základní přesvědčení, na jejichž základě si člověk organizuje myšlení a hodnocení událostí’. A. T. Beck definoval kognitivní schéma jako ‘relativně stabilní způsob organizace myšlení a hodnocení událostí“. Schémata představují souhrn základních, často i nevyřčených, nevědomých přesvědčení, jaký jsem, jaký je svět kolem mě, co od něj můžu očekávat. Popsal množství kognitivních schémat, která lze popsat formou určitých pravidel. Např.: „Pokud se mi něco nedaří, znamená to, že jsem jako člověk selhal!“ nebo „Nemohu být šťastný, když mě druzí lidé nemají rádi!“ Beck vysvětluje, že tato schémata vznikají v dětství pod vlivem zkušeností, mohou zůstat řadu let latentní, neovlivňují psychický stav. Jestliže jsou ale určitou událostí aktivována, může dojít k selhání osobnosti, vyvolat aktuální psychickou poruchu např. depresi nebo úzkostnou poruchu. Protože kognitivní schémata nejsou vědomá, nejsou za normálních okolností kriticky přezkoumávaná a jejich platnost není ověřována. Stejně ale řídí pohled na sebe, na druhé a svět, i chování jedince.

 

 

BEHAVIORISMUS

uznává pozorovatelné chování živých organismů za jediný oprávněný předmět zájmu psychologie. Veškeré lidské chování probíhá podle zákonitostí, může být naučeno a odnaučeno. Osobnost není zdrojem lidského chování, pouze pojem vyvozený z vnějšího pozorovatelného chování. Zdůrazňuje empirické zkoumání.

Teorie klasického podmiňování – I. P. Pavlov

jeho teorie ja založena na podmíněném a nepodmíněném reflexu.

Redukce pudových potřeb – Clark L. Hull

byl ovlivněn Pavlovovými výkumy, ale oproti němu uplatnil redukci pudových potřeb. V průběhu života si člověk na základě principu učení vypracovává pro různé situace vzorce chování.

Zpevnění – B. F. Skinner

pozitivním zpevněním je odměna, negativním zpevněním je odstranění nepříjemného podnětu.

John Dollard a Neal Miller

přikláněli se k psychoanalýze a behaviorismu

hlavním pojmem je proces učení založený na sledu podnět a odezva, který užívají k vysvětlení fungování osobnosti. Ke složkám procesu učení patří podnět k odezvě a za přítomnosti signálu potom odměna.

podnětem vyvolávajívím odezvu je pudová potřeba neboli motivace

signál rozhoduje o tom, kdy bude jedinec reagovat a kterou odezvu uskuteční

odezva je vyvolána motivační silou pudové potřeby a směrována působením signálu

zpevnění je pak každá událost, která zesiluje tendenci k opakování nějaké odezvy.

podstata a vývoj osobnosti dle Dollarda a Millera:

není vrozená, jedinec si ji osvojí v dětství procesem učení, skládá se z návyků příznačných pro chování dané osoby. Člověk se rodí s vroz. primárními potřebami a rozvíjí se na základě získaných sekundárních potřeb. Spolu se sekundárními potřebami se dítě seznamuje se sekundárním zpevněním, např. s matčiným úsměvem. Ve vývoji osobnosti má rozhodující význam prvních šest let života dítěte.

neurózy versus nevědomé konflikty:

nevědomí se skládá z pudových potřeb, signálů a odezev. Nevědomí není omezeno jen na dětství, i dospělí mohou mít potíže s označováním svého chování. Neurotici nedokážou popsat své konflikty.

nevědomí je úzce spjato se vznikem neuróz, které Dollard s Millerem pokládají za nevědomé konflikty naučené v raném dětství, kdy jedince učí neurózám rodiče. Tyto konflikty naučené v dětství vyvolávají úzkost a podněcují vznik neuróz v dospělosti. Protože jsou konflikty naučeny, mohou být i odnaučeny.