Srovnávací analýza plastické chirurgie V soukromém a stáTNÍm sektoru

2Historie plastické chirurgie

Dějiny plastické chirurgie jsou staré jako léčitelství samo. Plastická chirurgie se může pochlubit dlouhou a bohatou historií. Už tisíce let touží lidstvo po tom být krásnější a dokonalejší. Zatímco dnes jsou zásahy estetické medicíny naprosto běžné a často se dají absolvovat během pauzy na oběd, ještě nedávno při nich lidé riskovali své zdraví i život. Uběhlo mnoho set let a operace plastické chirurgie se staly běžnou součástí života.⁷ Plastická či estetická chirurgie v současné době prožívá určitý boom.

První zmínky o plastických operacích pocházejí ze staré Indie. Jednalo se o především o operace nosu po úrazu. Tyto první zákroky byly velmi bolestivé, krvavé a nebezpečné. V Indických knihách je v chirurgické části popsána náhrada nosu čelním lalokem tak, že novodobý chirurg může návod bezpečně použít k provedení úspěšné operace.⁸

Již ve 2. tisíciletí před naším letopočtem se používaly kožní transplantace pro zlepšení stavu různých míst na těle. V 8. století před naším letopočtem byla provedena první rhinoplastika a otoplastika (operace nosu a uší). Operaci popisuje známý starověký indický lékař Sushruta Samhita, jehož metody se používali v Indii až do konce 18. století.⁹ V této době však všechny operace byly prováděny bez jakékoliv anestézie a pacienti byli při plném vědomí. Sushruta Samhita odřízl kůži z čela nebo tváře a následně ji vytvarovanou pomocí kovové destičky přišil k obličeji. Do nosních dírek se vkládaly dřevěné trubičky, které udržovaly průchodné dýchací cesty.¹⁰

V Evropě se poprvé objevila plastická chirurgie v Římě, kdy Římané prováděli především jednodušší zákroky jako operace válečných zranění uší. Staří Římané obdivovali krásu nahého těla a snažili se jeho nedokonalosti opravit. Jedním takovým zdokonalením byly operace obnovující předkožku. V tomto oboru vynikal především lékař Aulus Cornelius Celsus, jenž prováděl operace u mužů, kteří se bez předkožky narodili, nebo byla příliš úzká a musela jim být odstraněna. Celsus mimo jiné popsal i zmenšování prsů u obézních mužů.¹¹ Celsus ve svém díle De re medica také popisuje plastiky nosu, rtů, boltců a dokonce je zde i zmínka o operaci rozštěpu rtu.¹²

Rozvoji plastické chirurgie však bránila katolická církev, která odmítala zásahy do těla jako hřích. V 16. století profesor boloňské univerzity Gaspare Tagliacozzi prováděl rekonstrukce nosů a jiné jakékoli plastiky lalokem z jiné, vzdálenější části těla. Za to však byl vyloučen z církve, přestože pomáhal lidem po úrazech nebo trpícím vážnými nemocemi.

Moderní historie estetické medicíny se ale začala psát mnohem později. Skutečnou revoluci v chirurgii a to nejen estetické přinesli až tři vynálezy, které znamenaly větší bezpečnost a menší bolestivost zákroků. Až do objevu spojitosti mezi pooperačními komplikacemi a přítomností mikrobů umíralo mnoho pacientů na infekce, které se dostaly do rány a zachvátily celý organismus. Vynález antibiotik a začátek používání sterilních nástrojů snížil počet úmrtí. Zásadním zlomem byla také anestézie, díky které pacienti během operace „spali“ a necítili bolest. Do té doby byly zákroky prováděny při plném vědomí a pacientům ulevoval od bolesti maximálně alkohol.¹³