Univerzita palackého V olomouci

1.8 Předávkování a mortalita

Předávkování představuje riziko téměř u každé psychoaktivní látky, nicméně
u stimulantů je to méně pravděpodobné, než například u heroinu, protože u uživatelů stimulancií se poměrně rychle vyvine tolerance. Množství drogy, které způsobí předávkování, je pro každého jiné. To, jestli dojde k předávkování, záleží na tom,
jak je droga užívána a jak je silná. Pervitin, který je často vyráběn „na ulici“,
je nebezpečnější než podobné látky vyráběné farmaceutickými společnostmi, protože
při pouliční výrobě jsou používány jiné příměsi a mají různě silné účinky (Warburton, Callfas, 2008).

Riziko předávkování je vyšší, pokud je pervitin aplikován injekčně, protože

se dostane okamžitě do krevního oběhu a neprochází přes játra a ledviny. Tyto orgány pomáhají zmírnit škodlivé účinky drogy. Předávkování se projevuje pocením, vysokým krevním tlakem, zrychleným dýcháním a srdečním tepem, zvětšenými zornicemi, také
se může vyskytnout neklid, zlost a výbuchy vzteku, běžné je zmatení, iluze, halucinace
a psychózy. Tělesná teplota se zvyšuje, což může vyústit v dehydrataci. Předávkování také způsobuje záchvaty, srdeční infarkt, mrtvici, selhání ledvin, otok mozku a plic, kóma nebo smrt (Warburton, Callfas, 2008).

Fatální předávkování jsou v EU běžně monitorována s využitím standardizovaných protokolů (EMCDDA, 2002; In Zábranský, 2009). V České republice toto monitorování probíhá od roku 1998, přičemž mortalita způsobená užíváním drog je u nás výrazně nižší v porovnání s průměrem Evropské unie (u nás se jedná o 5 úmrtí na milion obyvatel, průměr v EU činí 13 úmrtí na milion obyvatel) (Zábranský, 2009).

Zábranský (2009) zmiňuje data z roku 2005, kdy byl pervitin třetí nejčastější drogou u nás způsobující předávkování (za předpokladu, že je užíván samostatně). V tomto roce bylo 24 úmrtí způsobeno opiáty, 18 rozpouštědly a 14 metamfetaminem. Pokud však vezmeme v úvahu rozšířenost experimentování s pervitinem a škodlivého užívání, spolu s nárazovými uživateli, u nichž je vyšší riziko neúmyslného předávkování, očekávání fatálního předávkování pervitinem by mohlo být mnohem vyšší.

2. Závislost

2.1 Co je to závislost?

10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí popisuje závislost, která je v ní obsažena pod kódem F1x.2 s názvem „syndrom závislosti“. Vymezuje ji jako skupinu fyziologických, behaviorálních a kognitivních fenoménů, v nichž užívání nějaké látky nebo třídy látek má u daného jedince mnohem větší přednost, než jiné jednání, kterého si kdysi cenil více. Hlavní popisnou charakteristikou syndromu závislosti je touha (silná, přemáhající), brát psychoaktivní látky, alkohol nebo tabák.

Aby mohla být stanovena diagnóza závislosti, musí během posledního roku dojít

ke třem nebo více následujících jevů:

• 
  silná touha nebo pocit puzení užívat látku;
  
• 
  potíže v kontrole užívání látky, a to pokud jde o začátek a ukončení nebo množství látky;
  
• 
  somatický odvykací stav, jestliže je látka užívána s cílem zmenšit jeho příznaky;
  
• 
  průkaz tolerance jako vyžadování vyšších dávek látek, aby se dosáhlo účinku původně vyvolaného nižšími dávkami;
  
• 
  postupné zanedbávání jiných potěšení nebo zájmů ve prospěch užívané psychoaktivní látky;
  
• 
  zvýšené množství času k získání nebo užívání látky, nebo zotavení
  se z jejího účinku, pokračování v užívání přes jasný důkaz zjevně škodlivých následků (Höschl, Libiger, Švestka, 2002).
  

Jedním z hlavních uvedených znaků je touha pociťovat účinky psychoaktivní látky, což nazýváme termínem „bažení“ (craving). Nešpor (2007) popisuje některé objektivní projevy při psychickém bažení, jako nálezy, týkající se aktivace určitých částí mozku, oslabení paměti, prodloužení reakčního času (zhoršení postřehu), zvýšení tepové frekvence, snížení kožního galvanického odporu, vyšší aktivita potních žláz a snížení kožní teploty. Bažení zvyšuje nebezpečí recidivy, za určitých okolností však může vést

ke zvýšené opatrnosti a k tomu, že se závislý v budoucnu nebezpečným situacím vyhýbá, nebo se na ně lépe připraví.

Druhým uvedeným znakem jsou obtíže v kontrole užívání látky. Špatné sebeovládání bez předchozího bažení se vyskytuje za následujících okolností: jedinec

si špatně uvědomuje sebe a své emoce, malé sebeuvědomění také může souviset
s nadměrnou únavou a s dlouhodobým vyčerpáním. Zhoršit sebeuvědomění může
i návyková látka samotná, a to i jiná než ta, na které je člověk závislý. Asi nejčastějším důvodem nedostatečného sebeovládání je to, že k recidivě návykového chování dochází rychle a automaticky ve vysoce rizikovém prostředí. Na rozdíl od bažení, které
je příznakem spíše subjektivním, zhoršené sebeovládání se jasně týká chování.

Aby mohlo dojít k somatickému odvykacímu stavu, musí být splněna následující kritéria: nedávné vysazení nebo redukce látky po opakovaném nebo dlouhodobém užívání, příznaky jsou v souladu se známými známkami odvykacího syndromu (v případě kokainu a jiných stimulancií jsou to letargie a únava, bizarní nebo nepříjemné sny, zvýšená chuť k jídlu, zpomalení psychomotoriky či neklid, silná touha po droze, nespavost nebo nadměrná spavost) a příznaky nejsou vysvětlitelné tělesným onemocněním nezávislým

na užívání látky a nejsou lépe vysvětlitelné jinou psychickou či behaviorální poruchou (Nešpor, 2007).

Čtvrtým znakem je růst tolerance, který byl již vymezen výše jako vyžadování vyšších dávek k vyvolání stejného účinku, nebo že stejné dávky mají slabší účinek. Tento jev může vzniknout v důsledku snížené reaktivity centrálního nervového systému

na návykovou látku. Jiné vysvětlení může být, že látka může být rychleji odbourávána (Platt, 1988, In Nešpor, 2007).

Dalším významným znakem je zanedbávání jiných potěšení nebo zájmů

ve prospěch užívané psychoaktivní látky a zvýšené množství času k získání nebo užívání látky, nebo zotavení se z jejího účinku. Tento znak se vyskytuje velice často a je zde opět zřetelná souvislost s bažením a zhoršeným sebeovládáním, často souvisí také s odvykacími obtížemi při pokusech o redukci nebo vysazení látky. Tento projev bývá vysvětlován jako zúžené spektrum chování nebo stereotypní chování ve vztahu k návykové látce.

Aby mohl být poslední příznak, tedy „pokračování v užívání přes jasný důkaz škodlivých následků“ diagnosticky validní, musí být jedinec o škodlivých následcích informován. Pokud tedy člověk neví, že si užíváním poškozuje zdraví, např. důležité vnitřní orgány, nebude se jednat o znak závislosti. Pokud však bude v návykovém chování pokračovat i po náležitém informování o svém zdravotním stavu, tehdy je možné mluvit

o znaku závislosti (Nešpor, 2007).

Vágnerová (2008) dále dělí závislost podle typu na somatickou a psychickou. Somatickou závislost definuje jako stav přizpůsobení biologických funkcí organismu

na příslušnou psychoaktivní látku, někdy doprovázený zvyšující se tolerancí. Jejím projevem je abstinenční syndrom při vysazení drogy. Psychickou závislost pak vymezuje jako obtížně přemožitelnou touhu užít psychoaktivní látku a potřebou užívat ji opakovaně. Úzkost a podrážděnost je vyvolána i pouhou představou, že by jedinec svou dávku neměl. Růžička a kol. (2012) dodává, že vztah mezi psychickou a fyzickou závislostí je poněkud jednostranný, neboť u fyzické závislosti je vždy přítomna závislost psychická,
ale v opačném případě tomu tak není. Výrazný rozdíl můžeme najít i v případě léčby. Zatímco somatická závislost je v lékařských podmínkách odstraněna poměrně rychle
(v rozmezí několika týdnů), psychické závislosti se člověk nezbaví nikdy. Odstranit lze pouze akutní příznaky a léčba vyžaduje dlouhodobou intervenci ze strany odborníků
a silnou vůli závislého jedince. Od tohoto dělení se ovšem v poslední době upouští
a označují se souhrnně jako závislost, kterou provází psychické a somatické změny.