Masarykova univerzita V Brně Lékařská fakulta změna topografie rohovky

5. Topografie rohovky

5.1 Historie rohovkové topografie

Bylo známo více než století, že rohovka je hlavním refrakčním elementem oka a už tehdy se oftalmologové snažili určit její topografické charakteristiky. Nebyl to jednoduchý úkol, protože rohovka má asférický povrch, který není radiálně symetrický. Tyto snahy vedly k postupnému rozvoji přístrojů a nástrojů.

Prvním, kdo změřil korneální povrch, byl v roce 1619 Scheiner. Pozoroval, že lesklá kulová skla odlišného poloměru produkují odražený obraz odlišných velikostí. Poté vytvořil série konvexních sférických zrcadel s postupně většími zakřiveními a zkoušel určit rohovkové zakřivení srovnáním obrazu objektu odraženého od rohovky s obrazem vytvořeným jedním z kulových zrcadel.

V roce 1820 Cuignet zkonstruoval keratoskop. V jeho systému bylo světlo projikováno na cíl, který byl držen před pacientovým okem. Světlo, cíl, pacient a pozorovatel byli situováni v takové poloze, aby pozorovatel mohl vybavit zobrazený obraz cíle na pacientově rohovce. Zkreslení zobrazeného obrazu, indikující abnormální zakřivení rohovky poté mohlo být kvalitativně interpretováno pozorovatelem. Jeho hlavní problém byl v poloze světla, cíle, pozorovatele a pacienta tak, aby obraz cíle byl centrován do pacientovy optické osy. Navíc, odražený obraz byl viděn jedna ku jedné, což činilo velice složitým vidět malé zkreslení rohovkového povrchu.

Kvantifikace rohovkového zakřivení byla možná v roce 1854 s rozvojem keratometru (jinak také nazýván oftalmometr) od Hermana von Helmholtze. Jednalo se o první opravdový keratometr. Vzdálenost měřená mezi dvěma částmi odraženého bodu udávala sférocylindrické zakřivení centrálních 3 mm středu rohovky ve dvou meridiánech.

Cuignetův problém byl překonán v roce 1882 Placidem, který umístil pozorovací otvor v centru cíle. Jeho cíl byl disk se střídajícími se černými a bílými koncentrickými kruhy, které měly ve svém středu otvor, kterým pozorovatel mohl pozorovat pacientovu rohovku. To bylo rozhodující pro zlepšení cílové polohy na pacientově rohovce. Technika postavená na Placidově disku je základem mnoha dnes běžně užívaných topografických systémů.

Tato technika, která poskytuje vizuální zastoupení rohovkového povrchu, neposkytuje kvantitativní informace. Ačkoli Placidův disk jistě zlepšuje problém s cílovým postavením, pozorovatel stále nemá schopnosti zvětšovat a není schopen detekovat malý stupeň rohovkového zakřivení.

Problematika zvětšení byla vyřešena Javalem. V roce 1889, aby rozšířil plochu rohovky pro analýzu, Javal spojil Placidův disk se svým keratometrem. Přínos tohoto systému byl ten, že oftalmometr měl okulárový teleskopický systém, který zvětšoval pozorovaný obraz keratoskopu. Realizoval potřebu fixovat obraz a měřit velikost kruhů, ale toto nebylo prakticky použitelné až do roku 1896, když Gullstrand aplikoval do keratoskopu fotografii a zachytil odraz na film.

V roce 1970, bylo několik fotokeratoskopů navrženo s připojeným polaroidovým fotoaparátem. V roce 1981 Rowsey a kolektiv popsali modifikovaný fotokeratoskop, nazvaný korneoskop, používající komparátor, který dovoloval rychlé, ordinační vyhodnocení Polaroidového keratografu k určení zakřivení rohovky.

Korneální topografie jak jí známe dnes, se stala možnou roku 1984, kdy Klyce zkombinoval počítačový analyzátor a digitální fotografii do videokeratoskopu. Od té doby se počítačová topografie (videokeratotopografie) velice rychle rozvíjí, zpřesňuje a detailizuje rohovkovou topografii. Tato technika je dnes široce rozšířená a nejvíce prakticky používaná v běžné praxi. Interpretace tvarových anomálií a klinické využitelnosti byla rozšířena přidáním kódovaných barevných topografických map v roce 1987 Maguirem. A v poslední době, Wilson představil doporučení ke stupnicím pro vyhodnocování barevných kódovaných map. [22]